Časopis Myslivost

Myslivost jako součást hospodaření v krajině

Myslivost 5/2016, str. 47  Jiří Kasina
Na letošní výstavě Natura Viva by se měly objevit některé zajímavé kolekce trofejí, pocházející ze soukromých honiteb příslušníků šlechtických rodů. Jednou z kolekcí budou trofeje Czernínů z Dymokur, proto jsem se vypravil na krátký rozhovor s Ing. Tomášem Czernínem, majitelem lesů, polí a rybníků v Dymokurech a okolí.

Musím se přiznat, že jsem snad zatím neměl moc možností zpovídat příslušníka šlechtického rodu, zapáleného myslivce. Je myslivost automatickou součástí historie rodu? Kde a kdy jste Vy získal lásku k myslivosti? Předpokládám logicky, že asi od předků…

Řekl bych, že vztah k myslivosti ve mně vždycky byl, je to asi genově zakódované. Moje úplně první vzpomínky na myslivost jsou spojeny s dědečkem, který emigroval do Rakouska. Když mi bylo šest let, to bylo v roce 1968, jsme ho mohli navštívit. Bylo léto, srnčí říje a dědeček byl venku v přírodě každý den. Tehdy jsem si myslel, že myslivost je jeho zaměstnání a způsob obživy.

Další vzpomínky mám z doby, kdy jsme byli v Krušných horách, téměř na „konci světa“, jednalo se o jakýsi dobrovolný „vnitřní exil“. Okolo nás byly hluboké lesy. Stavy jelení zvěře byly tehdy velice vysoké a říje se nám často odehrávala téměř pod okny. Otec často opravoval hajnému auto, a ten nám občas povolil, že si můžeme někde sednout na posed a jen tak pozorovat Ani tenkrát jsem ale ani nepomyslel, že bych nějakým způsobem usiloval o to stát se myslivcem. Bylo mi jasné, že lovit stejně nebudu moci, že já v tehdejším režimu nedostanu povolení držet zbraň. Ty myslivecké geny jsem v sobě tedy jaksi potlačoval.

Obrat nastal se změnou politického režimu, po kterém jsem se brzy oženil. Manželka je Rakušanka, a já jsem se odstěhoval k ní do Vídně.

Otec se brzy na to přesunul z Krušných hor zpět do Dymokur a zařizoval restituce. Já jsem se ve Vídni živil stavařinou, kterou jsem vystudoval a připravoval jsem se, že se jednou do Dymokur taky přestěhujeme. Přiznávám, že jsem byl poněkud zaskočený, když mě otec už v lednu 1992 zavolal, že mě tady potřebuje. Trochu jsem se bránil, ale už v létě jsme byli tady. Stavařinu jsem tedy pověsil na hřebík a pomalu se stával lesníkem, zemědělcem a rybářem. Přišlo jaro 1993 a my jsme projednávali ustanovení nové vlastní honitby. Jako zástupce vlastníka jsem se účastnil jednání se zástupci sousedních honiteb i se státní správou. Až když mi v květnu lesmistr řekl, že půjdeme na srnce, tak jsem se poněkud vyděsil: „Vždyť já ani nemám lovecký lístek!“. Začal jsem rychle dohánět znalosti, učil se, přečetl snad všechny dostupné odborné myslivecké knihy, a hlavně jsem u Českomoravské myslivecké jednoty poctivě absolvoval kurz adeptů. Pravda, musím přiznat, že adeptský rok jsme s otcem jaksi přeskočili a zkoušky jsme absolvovali už v listopadu. Ještě ten rok jsem stihnul zaječí hon, ulovit své první dva divočáky a těsně před koncem roku jsem v naší honitbě střelil i prvního daňka.

 

Takže od roku 1993 máte vlastní honitbu na vlastních pozemcích…

Ano, podstatnou část tvoří bývalá vyhražená honitba Státních lesů. Jsem vlastníkem 1550 hektarů lesa, jsou tam rybníky, těch mám celkem 170 ha, a na polích, která jsou v honitbě, hospodaří (díky Bohu!) moje firma. Honitba má celkem 2100 hektarů.

 

A nějací další vlastníci pozemků?

V honitbě jsou začleněny jen nějaké menší pozemky, které nejsou moje. A máme v nájmu 130 ha lesa, který je Lesů České republiky. Jedná se o les, o který přišel můj pradědeček, když praskl rybník Nepokoj. Tehdy došlo k zaplavení městyse Křince, a pradědeček musel tento les postoupit baronu Betmanovi, kterému tehdy Křinec patřil jako odškodnění.

 

Kolik v honitbě lovíte kusů a jaké jsou stavy zvěře?

Já si vždy při debatách o stavu zvěře vzpomenu na jednoho lesního dělníka, který říkával: „Jo dříve, to bylo - červeno bažantů a za každým stromem zajíc, a když tlustej strom, tak dva!“ To už je bohužel v současné zemědělské krajině úplně jinak. Můj lesní a myslivecký hospodář mi každý rok dává přehled lovu. Za loňský rok tedy máme uloveno 5 laní siky, 4 kolouchy, 14 daňků, 49 daněl, 59 daňčat, 13 srnců, 3 srny, 1 srnče. Musím zdůraznit, že stavy srnčí zvěře nám klesly, vytlačuje ho daňčí zvěř, která nám tu velmi expanduje a dělá citelné škody.

 

A co černá zvěř, nezapomenul jste na ní?

Ale samozřejmě, že černá se spolu s dančí stala naší hlavní zvěří. Za loňskou sezónu mám v přehledu ulovené v mé honitbě 4 kňoury, 3 bachyně, 42 lončáků a 116 selat. Co se mých úlovků týká, dělám si pečlivě záznamy o lovu a od roku 1993 mám uloveno 293 divočáků. Musím zdůraznit, že lov divočáka je vždy ohromný zážitek, ať se jedná o kapitálního kňoura, či sele.

 

Opravdu je situace s daňky tak vážná?

Když porovnám uplynulou sezónu s rokem 2002, tak jsme tehdy měli dva ulovené daňky, dva srazilo auto, dále mám v evidenci úlovků 5 daněl a 6 daňčat, celkem tedy 13 kusů ulovených, plus dva sražené kusy. No, a loni bylo uloveno 121 kusů. Možná že jsme nějakou dobu lov daňčí zvěře poněkud podcenili, ale hlavní podíl na populační explozi má podle mne státní správa myslivosti. V roce 2003, kdy se změnila vyhláška, najednou bylo řečeno, že nejme daňčí oblast, tedy můžeme lovit pouze zvěř do věku dvou let. Okamžitě jsme se sousedními honitbami zahájili proces na vytvoření dančí chovatelské oblasti, pro rok 2003/04 jsme ale dostali plán lovu jen šest kusů. V uplynulých letech jsme lovili rok od roku více, stavy ale pořád narůstaly. V létě jsem na poli pod lesem, často napočítal i 120 hlav. Domnívám se ale, že loňský lov už stavy troch snížil, nesmíme ale polevit.

 

Dělají daňci velké škody?

Uvedu vám to na příkladu – na poli, o kterém jsem se už zmínil, jsme měli výnos pšenice pouze 33metráků z hektaru, přitom náš průměrný výnos ze všech polí byl 89 metráků z hektaru. Předcházející rok zde kde byla zaseta slunečnice a nebylo tam žlutého vůbec nic! Celý zdevastovaný porost jsme zaorali. Já mám zvěř opravdu rád, a dančí je krásná, takové škody ale nejsem ochoten obětovat.

V okolních honitbách se také o škodách mluví, když ale vidím jejich přístup ke struktuře lovu u některých z nich, mám dojem, že škody dělají jen trofejoví daňci, holou neloví. Pokud se ale bavíme o redukci, musíme v prvé řadě odstřílet přírůstek a nebát se sáhnout radikálně do holé zvěře. A trofejové daňky nechat dorůst do správného věku.

 

A jak jsou na tom tedy daňci trofejově?

Ve volné honitbě samozřejmě nemůžeme očekávat hodnoty jako v oboře, myslím, že se to ale zlepšilo, nejsilnější se blíží stříbrné medaili. Je mi líto, že se starší daňci jaksi ztrácejí. Za staršího uloveného daňka u nás platí osmiletí. Radost mi ale dělají trofeje zajímavé, určitě je ukážeme v expozici na výstavě Natura Viva v Lysé nad Labem.

 

Vidím tu ale i trofeje jelena siky. Kdy se tu objevili ti sikáči? Odkud se tu vzali?

Vyskytují se tady asi 20 let, pravděpodobně se sem dostali z nějaké obory. Jejich původ ale není jasný. Zalíbilo se jim u nás v rákosových porostech okolo rybníků. Já z jejich přítomnosti ale nadšený nejsem. Sika je jednoznačně invazní a expanzivní druh, a pokud bychom v jejich lovu polevili, mohla by to být nová populační exploze. Objevily se nám škody na mladých dubech. Přisuzovali jsme je dlouho sikám, nově ale začalo loupat i dančí.To je skutečnost, pro kterou já opravdu nemám žádnou toleranci.

 

Jak se srnčím, souhlasíte s tím, že stavy jdou dolů?

Zdá se, že srnčího nám opravdu ubylo. Vliv má určitě expanze daňků a stavy černé zvěře. Jistě ale taky hospodaření v současné zemědělské krajině. Trofejově u nás zřejmě nikdy extra silní srnci nebyli, občas dosáhnou maximálně stříbrné hodnoty. Problém ale vidím hlavně v tělesné kondici. Máme radost, když má srnec čtrnáct kilo, u bratrance v Rakousku se ale běžně loví dvaadvacetikiloví srnci, a to má průměrnou nadmořskou výšku honitby skoro 1000 m nad mořem. Tam zvěř v zimě skutečně strádá, u nás v lese jistě ne. Na řepce asi ale ano. Nejsem si úplně jist, že u nás uznávané zásady průběrného lovu jsou úplně to správné pro srnčí zvěř. Od začátku minulého století se myslivci učí lovit průběrné srnce, ale na populaci se to nijak neprojevuje.

 

Vraťme se ještě k divočákům. V kolika lidech lovíte?

Jakmile se rozjede hlavní lovecká sezóna, pro hajné i pro mě je to trochu stres. Jít skoro každý den ven, více méně každý máme dvě, tři místa a lovíme hlavně divočáky a daňčí. A vzhledem k tomu, že plán lovu je vysoký, máme do konce roku co dělat. Radost mám, že oba moji synové mají o myslivost zájem. Ten starší už loví, ze studijních důvodů ne tak často, jak by si on i já přál, a ten mladší má na zemědělské škole myslivost jako předmět, těším se tedy, že brzo začne. Kromě mne a třech hajných máme tři lidi s povolenkou, kteří loví hlavně při měsíčku. Jeden z nich je specialista na „operativní techniku“, sice se mi to moc nelíbí, ale jsou to zkrátka novinky, které přináší doba a toleruji to.

 

Máte na mysli noktovizory a nejste příznivce nočního vidění?

Z jedné strany nejsem příznivcem, ale z druhé strany, když se člověk snaží nějaké množství ulovit a ti divočáci přijdou dvacet minut potom, co přestanu vidět, tak je mi milejší si na divočáka bliknout nebo podívat se zázračným přístrojem, než ho pobít.

 

Obecně zvěř pod tlakem civilizace lidí se stává víc noční zvěří. Jsou tu ale ještě naháňky jakožto způsob lovu. Využíváte je?

Ano, zvěř stále více vychází v noci, noční lov je dnes nezbytný. Co se týče naháněk, tak ty se nám dlouho nedařily a byly roky, kdy jsme naháňky vůbec nedělali. Asi do roku 2007 jsme pořádali naháňky s malými lečemi, a když se střelilo šest kusů, považovali jsme to za úspěch. Lečí bývalo i šest, od tohoto způsobu jsme ale upustili.

 

Takže jste příznivcem naháněk?

Když jsou dobře zorganizované, tak ano. V roce 2008 jsme udělali první naháňku se dvěma, asi třistahektarovými lečemi a ulovili jsme 34 kusů. To bylo slávy! Pak nám ale výřady klesaly Tehdy jsme ale měli hajného, který pravidelně lovil sám se psy v houštinách. On sice měl uloveno třeba 40 kusů černé za sezonu, naháňka ale úspěšná nebyla. Klid v honitbě považuji za nutný předpoklad úspěšného lovu. Teď už léta pořádáme jednu velkou naháňku v sezóně, po ukončení její hlavní části, tedy zhruba v polovině ledna. Před touto akcí se v místě konání vůbec neloví a intenzivně se přikrmuje.

V roce 2013 nás postihla tragédie. Při povodni se protrhla hráz Komárovského rybníka o rozloze 30 hektarů. Během následujících dvou let zde vznikla houština z vrbiček a rákosu. Při naháňce v lednu 2015 byl tento rybník centrem naháňky, které se účastnilo 120 střelců. Díky profesionálním psovodům a dvacetičlenné smečce psů se podařilo ulovit 96 divočáků, a to mi ještě ti psovodi tvrdili, že jich tam jistě 200 zbylo. V loňském roce byl rybník opraven a napuštěn. Přesto jsme se rozhodli naháňku zopakovat stejným způsobem. Před lovem jsme hladinu rybníka snížili asi o půl metru a opět se nám podařilo ulovit 51 divočáků.

Jsem přesvědčen o tom, že při správném výběru lečí a dobré organizaci je naháňka velice efektivním způsobem lovu a zážitkem pro všechny zúčastněné. Základem je ale pečlivá organizace, pořádek a disciplína.

Obzvlášť ještě musím zdůraznit bezpečnost při takovém lovu. Po každé naháňce děláme s personálem podrobný „brífing“ a každé, i banální pochybení zúčastněných je důvodem ke škrtnutí jeho jména pro příští rok.

 

Vím, že jste v současné době v Dymokurech místostarostou, jste jistě vytížený i jinými aktivitami než myslivostí, angažujete se i v politice. Máte nějaké vysněné místo, kam byste chtěl jet lovit nebo získat vysněnou trofej?

Možná, že je to trošku zvláštní, já rád lovím tam, kde mám nějakou vazbu, nějaký vztah a zvěř, kterou znám. V mé vlastní honitbě mi nikdo nemůže vzít právo sám se rozhodovat, co chci lovit, to samozřejmě v mezích zákona a všech pravidel. Pokud jedu lovit k příbuzným nebo kamarádům, lovím rád s doprovodem a podle pravidel, která platí u nich.

 

Určitě ale máte možnost si zaplatit třeba poplatkový lov v zahraničí…

Otec mi ke čtyřicátinám daroval, lov jelena v Maďarsku. Babička byla Maďarka, k této zemi tedy nějaký vztah mám. Když se ale dnes dívám na stříbrnou trofej jelena, kterého jsem tam tehdy ulovil, probouzejí se ve mně smíšené zvláštní pocity, které jsem tehdy měl. Jeli jsme s otcem do Maďarska, do malinké vesničky uprostřed nekonečných lánů kukuřice. Hned první ráno jsme s výborným průvodcem Janoszem  mezi lány jsme brzo došoulali jelena. Průvodce zapíchl vidličku a dal pokyn, abych střílel, považte, hned první ráno, první vycházka. Honily se mi hlavou roztodivné myšlenky. Vlastně se mi ani nechtělo, bylo to příliš snadné. Jánosz ještě jednou krátce zatroubil, jelen se pootočil, odkryl komoru a já jsem zmáčknul. Žádná horečka, žádný třes, říkal jsem si: „Tak, a zabil jsem jelena“. Z tohoto lovu jsem byl poněkud rozpačitý, to není myslivost podle mého gusta.

 

Takže chápete myslivost jako přirozenou součást hospodaření v krajině? Není to jen ulovení trofeje?

Ano, v mé honitbě, kde to dobře znám, je to něco jiného, lov zvěře je přirozenou součástí celého komplexu hospodaření v krajině. Byl bych dost nešťastný, kdyby mě někdo označoval za masaře, ta hospodářská stránka, tedy, co utržíme za zvěřinu, je důležité. Trofeje jsou pro vzpomínku a taky svědectví pro příští generace, aby viděli, jak se myslivost vyvíjela. Lov je ale také relax a zastavení se v klidu přírody

 

Hned mě to napadlo, když jste mi ukazoval trofeje, mnozí přesně vědí z hlavy hodnotu každé trofeje na desetinu bodu, ale vy ne, ke každé trofeji připojíte spíše zážitek než body. Když jsme se bavili o trofejích, nelákají vás třeba antilopy v Africe, los v Kanadě nebo medvěd?

Můj otec lovil losa v Kanadě a marala v Kazachstánu, na těchto cestách jsem s ním nebyl, protože mě to opravdu nelákalo i z toho hlediska, že cesta je dlouhá a já tam budu někde dva týdny jen kvůli něčemu, co doma neulovím. Mezitím zanedbám lov doma. V lovecké sezóně opravdu nerad někam jezdím, maximálně jedu lovit k bratranci do Rakouska, ale to považuju za solidaritu. Já lovím u něj, on zas u mě, a tak to funguje už čtyři generace. Naše děti jsou také velikými přáteli, tak vidím, že to v páté generaci také bude fungovat. Tradici považuju za strašně důležitou.

To, že bych jel na antilopy, mě momentálně neláká. Absolutně to teď ale vyloučit, nechci. Je možné, že by mě bavilo jet s nějakou dobrou partou, nebo třeba dostanu jiné chuti, až jednou hospodářství předám další generaci. Vím, že poplatkový lov přináší do některých oblastí místním lidem práci a finance. Jsou místa, kde je to dokonce jediný zdroj obživy. Jinde se peníze z poplatkových lovů používají na ochranu ohrožených druhů.  

 

Teď je zrovna na stole novela zákona o myslivosti. Jak jako velký vlastník pozemků vidíte práva vlastníků ve vztahu k myslivosti? Myslíte si, že zatím mají vlastníci málo pravomocí?

Za sebe samotného i za soukromé vlastníky lesů, jejichž komory jsem předseda, musím prohlásit, že jsem z této novely zklamaný. Ona vlastně žádné důležité problémy neřeší. Zejména se mi nelíbí, že při změně vlastnictví neumožňuje změnu hranic honiteb. Neumožňuje vytvoření nové honitby po získání potřebné výměry ani změnu hranic po nabytí určitých pozemků. O změně minimální výměry honiteb se vůbec bavit nechci, vím, že toto téma je pro mnoho vlastníků citlivé. Vždycky bude někdo nespokojený, protože minimální výměru nemá, ať by byla jakákoliv.

Taky se mi nelíbí, že se novela nezabývá změnou způsobu plánování. Stále si budeme hrát na přesná čísla, přitom každý ví, že běžnou praxí je, že se vše počítá obráceně. Nikdo se nezabývá tím, že v době sčítání může zvěř pobývat úplně jinde, než v době lovu. Krátce řečeno, ta novela je ničemu a zákonodárcům doporučuji, aby ji vůbec neprojednávali.

 

Takže myslíte si, že je na dohodě vlastníků a uživatelů honiteb, aby si dohodli ty počty?

Myslivost je právo spojené s vlastnictvím půdy, proto by vlastník měl mít v každém případě hlavní slovo. Každopádně by spolu měli komunikovat vlastníci, hospodáři a myslivci. Je mi líto zejména malých vlastníků, a vím, že jsou i takoví, kteří to nemají lehké. Znám některé, kteří pěstují svůj malý les, ani se sami nedožijí nějaké těžby dřeva a pochopitelně se zlobí, že jim zvěř ničí jejich kulturu. Pokud myslivci právě vedle této kultury postaví krmelec, je to špatné, on třeba ale ani nechápe, proč mají jinde posed, a taky ho to rozčiluje. Zkrátka myslivci a vlastníci by měli hledat společnou cestu, aby se jejich zájmy nekřížily. Více komunikovat.

Myslím, že by nebylo špatné produkci honitby plánovat tak aby se vycházelo z kombinace škod na lesních, či polních pozemcích a úlovků z předchozích let. To by mělo být základem pro plán lovu.

 

Jaký je Váš pohled na postavení myslivců ve společnosti? Jakou mají u nás myslivci prestiž a co by se mohlo zlepšit?

Mám dojem, že se pohled na myslivce dost zhoršuje, že ti, co o myslivosti nerozumí, ji často považují za krutou zábavu a myslivce rádi nemají, a naopak myslivci to, co dělají, často neumí dobře prodat. Bojím se, že to i u nás jednou dojde tak daleko, jako jsem kdysi zažil na mysliveckém plese ve Vídni, a opravdu nebyl dobrý pocit, když jsme do Hofburgu, kde se ples konal, procházeli špalírem policistů, kteří zadržovali dav křičící, že jsme zabíječi srnčátek.

Naše příroda se jistě už nikdy nevrátí do stavu, kdy tu žili mamuti. My jsme povinni v přírodě hospodařit tak, aby krajina byla vyvážená, aby to, co roste a co tam žije, bylo pokud možno co nejvíce v souladu. Více ukazovat, že my myslivci, jsme hospodáři v krajině, že to není jen ten lov. O to by se měli snažit všichni myslivci. Málo se propagují pozitivní stránky myslivosti. Že lov a trofeje, to je jen malá část celoroční činnosti a všeobecně bychom měli víc komunikovat s majiteli pozemku, zemědělci, lesníky, s ochránci přírody. Patříme všichni do jedné skupiny, a proto bychom se měli snažit společně táhnout za jeden provaz. Bohužel jak mezi myslivci, tak mezi ochránci přírody jsou extrémisti.

 

A co postavení takové organizace jako je ČMMJ, je zájmová, myslíte si, že je dostatečně slyšet nebo dělá dostatečně pro myslivost?

Já nejsem členem této organizace, zdůrazňuji, že jsme svobodní myslivci, ale určitě jakékoliv sdružování lidí je dobré a myslím si, že by měli v takové organizaci myslivci, tedy její členové, být jednotní. Je důležité, že Jednota tady je a nelíbilo se mi období, kdy docházelo na její půdě k politickým střetům, určitě se mi nelíbil v čele jednoty politik pan Palas, naopak pan profesor Hromas byl odborník, se kterým jsem se moc rád potkával a bavil, ten měl určitě obecný respekt.

 

S poděkováním za rozhovor

připravil Jiří KASINA

Zpracování dat...