Časopis Myslivost

V dobách Marie Terezie byla zvěří škodnou označena zvěř černá, která byla posléze vybita, a nebo nahnána do obor. Lovili ji samotní sedláci, kterým způsobovala na polích škody na úrodě, s rozhodující motivací, že co uloví, mohou si i sníst. Liška je v té době nijak nezajímala, protože její početní stavy nebyly nikterak vysoké. Různé šlechtické rody mají na svých sídlech spoustu obrazů s loveckou tématikou, ve kterých je znázorněna štvanice lišky, jako jedna z tehdejších loveckých zábav. Jiné způsoby lovu lišky mi z té doby nejsou známé, ale jistě existovali lovčí, kteří lovili lišky do pastí nebo pomocí tluček, ba dokonce i norováním.
Když se přesuneme do dvacátého století, což je doba poměrně nedávná, praktikovaly se různé způsoby lovu. Liška už nosila přízvisko škodná, lovila se všemi možnými a dostupnými prostředky od individuálního lovu přes norování, plynování, tlučky, železa, sklopce až po trávení. Většina z těchto způsobů lovu je již dnes po právu zakázána, protože byla buď trýznivá (nehumánní), a nebo nedokázala splnit stoprocentně svůj účel (železa, trávení, tlučky).
V době nedávno minulého režimu byly početní stavy lišek těmito způsoby lovu udržovány poměrně nízko. Velice dobře je to vidět ve filmu Pod jezevčí skálou, kde hajný Straka narazí s Bročkem na jednu liščí stopu v celé honitbě, obeznámí s tím celý lesnický a myslivecký personál od fořta až po dělníky a nedá mu to v noci spát. Dnes se tomu člověk zasměje, ale v té době opravdu takové početní stavy lišek byly.
Dnes vám kdekdo z lidí, kteří se pohybují v místech, kde se tento film natáčel, řekne, že není problém potkat se s liškou na pastvině v pravé poledne. V období let devadesátých, to jsem byl malým klukem, se objevila se znovu zvýšeným početním stavem lišky i vzteklina a jiné nemoci, jenž liška přenáší.
Vzteklina, jakožto jedna z nemocí přenosných na člověka a hlavně i na domácí zvířata zacloumala podvědomím člověka a myslivce tak, že z lišek začali mít lidé strach. Tenkrát by petici za zrušení norování nepodepsal téměř nikdo. Myslím, že nejen já si dobře pamatuji cedule, na kterých byl zákaz vstupu do lesů z důvodů probíhající plošné vakcinace proti vzteklině.
V dnešní době je jedním z praktikovaných způsobů lovu odchyt do sklopců či lapacích nor, které však musejí být každý den kontrolovány, aby zvíře zbytečně netrpělo a nebylo stresováno zbytečně dlouho. Na pořízení takového odchytového zařízení u nás existuje dotační titul, stejně tak jako na výstavbu umělých nor nebo odchytového zařízení na zvěř černou.
Podle mého názoru je odchyt pro zvěř jedním z nejvíce stresujících povolených způsobů lovu, ať už se jedná o jakoukoli zvěř.
Existují dva druhy norování, se kterými jistě nebyl obeznámen každý, kdo podepsal petici za zrušení norování.
Prvním druhem je norování v zimě, kdy se do obeznané obsazené nory nebo kanálu vpustí lovecky upotřebitelný pes (norník), který z nory vyžene lišku, často i několik lišek, které jsou následně myslivci uloveny. Tento lov probíhá v době kaňkování (páření) lišek a nevidím důvod jej nějakým způsobem v zákoně omezovat. Pokud například tříčlenná skupina myslivců obejde se psem v tomto období pět nor (kanálů) a uloví v nich tři lišky, tak to samo o sobě vypovídá o jejích početních stavech v dané lokalitě. Individuálním lovem by nebylo dosažení takového výsledku v jednom dnu téměř možné.
 
Druhým typem norování je norování v době kladení a vyvádění mláďat. Tento způsob je asi o něco častější a praktikuje se za účelem redukce početních stavů lišek v raném stadiu života liščat. V umělých norách je to jednodušší, v přírodních se často jedná o velice napínavou a adrenalinovou záležitost.
Tento způsob lovu by měli praktikovat lidé, kteří normálně uvažují, nepotřebují si nic dokazovat a ani se nějakým způsobem ukájet. Tento způsob norování je tím, který nemyslivecké veřejnosti, a leckdy i myslivecké, vadí. Nedivím se tomu, protože ne každý je ochoten považovat toto za záslužnou činnost.
Samozřejmě jsem ochoten akceptovat, že zveřejňování fotek, nebo videí z takových akcí je hloupost a je to jeden ze způsobů, jak si proti sobě poštvat protivníky. Takovéto obrázky prostě lidé vidět nechtějí.
Tento typ norování je ale potřeba zachovat, protože jen on je schopen udržet početní stavy lišek v únosné míře, o tom jsem plně přesvědčen.
Některý úhel pohledu nastiňuje lišku laické veřejnosti jako zabijáka drobné zvěře a domácích zvířat. To není pravda, protože liška loví a konzumuje to, co je pro ni nejsnazší, když najde v období senosečí na louce mrtvé srnče a odnese ho liščatům do nory, hned je některými lidmi z řad nás myslivců označena za „škodnou“ a je na ni vrháno to nejhorší světlo. Je to křivda spáchaná tímto způsobem námi myslivci na lišce.
Za zabijáka drobné zvěře já v dnešní době považuji způsob zemědělského hospodaření a dotační politiku v něm, který úzce souvisí i s nárůstem početních stavů zvěře černé. Liška jde do vsi pro slepice jen v období, kdy pečuje o mláďata, a to za účelem rychlé a snadné obživy. Na uvážení každého myslivce je, zda lišku, která nese například slepici pro mláďata, ulovit či neulovit.
Chápu argument typu, že liščata potom umírají v noře dehydrovaná a hlady. Jedná se o to, že rozumný myslivec to neudělá a nerozumnému v tom nezabrání ani to, že mu to zákon zakáže. V případě, že se začneme zaobírat těmito věcmi do hloubky s argumenty ve smyslu, že každá zvěř má právo na život a i liška může v klidu vyvést mladé, protože její lov v tomto období je nemyslivecký, neetický a nehumánní, můžeme jako myslivci do budoucna počítat s tím, že bude považováno za nemyslivecké, neetické a nehumánní například lovit srnce nebo jelena v období říje, protože i oni mají právo na to se v klidu reprodukovat nebo nebudeme lovit zvěř černou, protože i ona má právo se v klidu „nažrat“ v lánech pšenice a kukuřice.
Škoda, že se neeviduje do statistik odlovu lišky obecné odlov norováním obou dvou typů, protože by jednoznačně vyplývalo, že má na odlovu nejvyšší podíl.
K norování je potřeba dodat i to, že to není způsob lovu jen lišky obecné, ale například i psíka mývalovitého nebo jezevce lesního. Psík mývalovitý je introdukovaným druhem zvěře, který se velice rychle v početných vrzích rozmnožuje a způsobuje invazi na našem území.
Je vyšlechtěna celá řada loveckých psů (norníků), na jejichž chovu se intenzivně pracovalo, jejich pracovní náplní a životním posláním je norování. Argumenty typu štvaní zvířete proti zvířeti jsou hodně scestné. Prakticky každé plemeno norníků má v sobě geneticky zakódováno, že liška je nepřítel číslo jedna a chová k ní nevraživost, takže rozhodně psa nemusí nikdo proti lišce štvát, v psovi už to tak prostě je. Stejně tak je to s plemeny honičů proti zvěři černé nebo s barváři. Učit barváře chodit po barvě je špatně, vynikající barvář učí po barvě chodit svého pána.
Liška je samozřejmě tvorem, který má v přírodě své místo, ale její stavy je potřeba udržovat a regulovat z důvodů predačních a zdravotních. Nikdo by asi nechtěl, aby si jeho synek hladil ve městě na pískovišti lišku, a nebo se s ní houpala na houpačce dcerka v parku. Věřte, že nejen lišky, ale i všichni přemnožení predátoři s nedostatkem potravy ztrácejí i svou plachost. Početní stav lišky obecné se nejlépe a nejefektivněji udržuje v rozumné míře norováním, a proto je nutné jej zachovat.
 
Existuje celá řada petic za zachování norování. Je možné se svým podpisem přičinit o zachování tohoto způsobu tlumení lišek a jiných druhů zvěře, jejichž lov povoluje zákon. K petici se lze připojit i na webu a podepsat ji elektronicky.
Myslivci a lovci by si měli všichni sáhnout do svědomí, přistupovat k norování zodpovědně a ne jako ke sportu nebo ke hře, musí se vždy chovat podle slušných a morálních zásad, protože i liška je lovnou zvěří, ke které je potřeba chovat úctu. Slušný a uvědomělý myslivec ví, jak se k norování správně stavět. Myslivec bude myslivcem, pokud bude myslivost provozovat s rozumem, etikou, nejlepším vědomím a čistým svědomím. Myslivec nikdy nebude brát myslivost jako sport, protože potom se stává lovcem, kterého je potřeba v mnoha ohledech brzdit.
Jakub STEINOCHER