Časopis Myslivost

Zajíc pět minut po jedné – rok poté

Myslivost 5/2016, str. 62  Jan Škarka
Nejprve bych se pokusil stručně zrekapitulovat, co zajícům přinesl uplynulý myslivecký rok. Z mého pohledu znamenalo toto období kritický moment ve vývoji zaječí populace, ale zdá se, že přineslo i první náznaky obratu. Výsledky sčítání zvěře v roce 2015 potvrdily hrozivý stav v našich honitbách, a ani po žních se situace nejevila lepší. Ještě v září se zdálo, že tropické letní teploty spolu s kritickým suchem znamenaly pro zajíce v nížinatých oblastech poslední ránu, ze které se se již nedokáže vzpamatovat.
Znovu se ale ukázalo, že příroda si občas dokáže pomoci sama i bez lidského přičinění. Pokud se tato skutečnost potvrdí, je tady naděje, že by konečně mohlo dojít k tolik očekávanému obratu.
První signály tohoto vývoje se dostavily v pozdním podzimu, kdy se na polích začaly ukazovat větší počty mladých zajíců a dokonce i malí zajíčci, což je velmi neobvyklé. Radostné překvapení pak přinesla první lednová obnova. Opět se tak potvrdilo, že zjistit přesné počty zaječí zvěře v polích je nesmírně obtížné. S napětím jsem tedy očekával, co přinese sčítání zvěře, které jsme se snažili provést co nejsvědomitěji. Jeho výsledky jsou pro zajíce velmi povzbudivé.
V naší honitbě, se nám povedlo napočítat 85 zajíců, což je více než dvojnásobek loňských výsledných stavů. U nás se zcela jistě pozitivně projevilo vypuštění 10 zajíců z farmového chovu, ale nemohlo to zapříčinit takový procentní nárůst. Naše honitba Kořenice o výměře 1674 hektarů s průměrnou nadmořskou výškou 300 metrů leží ve středním Polabí a může sloužit za příklad typické polní honitby v obilnářské oblasti, kde zajíc vždy byl dominantní zvěří.
Proto se domnívám, že situace se začíná zlepšovat i jinde v porovnatelných podmínkách, neboť podobné signály mám i z většiny sousedních honiteb. Je tedy pravděpodobné, že populace zajíce polního by mohla prožívat své znovuzrození a nám nezbývá než doufat, že se nejedná pouze krátkodobý jev daný shodou příznivých okolností.
Je předčasné činit z toho jakékoliv závěry dříve, než tato skutečnost bude potvrzena statisticky, ale měli bychom se zamyslet, co mohlo tento obrat přinést. Nebudu opakovat všechny příčiny, které vedly, nebo spíše stále vedou, k úbytku zajíců, ale zastavím se pouze u několika z nich.
Především se zdá, že mnohem větší vliv na kolísání zaječí populace můžou mít klimatické změny a výkyvy počasí. S nimi úzce souvisí i četnost výskytu dalších zvířat, především drobných hlodavců. Dovolím si připomenout starou mysliveckou zkušenost, že v takzvaných myších letech stoupaly i počty zajíců. Samozřejmě se nejedná o žádný vědecký poznatek podepřený dlouhodobým výzkumem. Domnívám se ale, že tuto, i mnohé další tradované předpovědi bychom neměli podceňovat. Vycházejí totiž ze zkušeností několika generací venkovských lidí, kteří byli s přírodou spjati mnohem více, než si dnes umíme představit. Měli bychom si tedy položit otázku, jak může přemnožení myší souviset s růstem zaječí populace?
Logicky se nabízí dvě varianty. Množství myší a ostatních drobných hlodavců nabízí predátorům, především dravcům a liškám snadnější kořist než mladé zajíce. Dravci se také nestahují v tak hojné míře na jeteliště a nedecimují zaječí populaci v širokém okolí, protože je myší dostatek všude. To se zcela jistě potvrdilo v letošní zimě, neboť počty pozorovaných káňat byly hluboko pod dlouhodobým průměrem. A opět si dovolím k tomu připojit jednu tradovanou zkušenost, podle které vždy zajícovi hrozilo největší nebezpečí ze vzduchu.
Druhou možností jak může četnost výskytu drobných hlodavců souviset se zajícem, je mechanizmus, který vede k jejich pravidelnému přemnožení. Neřídí se dynamika rozmnožování zajíce podobnými zákony jako u myší?
Další otázka související s úbytkem zajíců je výskyt chorob, především tularemie. Když byl v loňském roce v naší honitbě prokázán výskyt této choroby, zdálo se, že to je opravdový konec zaječí zvěře. Bohudíky se ukazuje, že tato nemoc, jejíž výskyt je hlášen z mnoha míst naší republiky, nemá na četnost zajíců až takový vliv, jak se obecně soudí.
Není však populační dynamika zajíců dlouhodobě ovlivněna nějakou jinou chorobou, o jejímž výskytu se v naší oblasti zatím pouze spekuluje? Na mysli mám především výskyt zaječí syfilidy nebo jiné nemoci, která by ohrozila reprodukci.
Posledním problémem, na který bych rád upozornil, je skutečnost, že pokud se potvrdí další růst zaječí populace, zdánlivě s ním tedy nemůže souviset proces rostoucí chemizace zemědělské výroby. Osobně jsem ale přesvědčen o opaku. Domnívám se, že za hlubokým propadem stavů zajíců stojí především stále rostoucí dávky hnojiv a postřiků. Pokud se ale zajíc s tímto zatížením dokázal vyrovnat, nebyla zatím zřejmě výrazněji poškozena reprodukční schopnost tohoto druhu a ztráty jdou především na vrub akutních otrav. Jak je ale prokázat, když se nedaří najít dostatek kadaverů padlé zvěře, které by bylo možné podrobit testování a kam se vlastně padlí zajíci ztratí? Zdá se tedy, že by bylo namístě část ulovených zajíců z co nejširšího spektra honiteb obětovat ve prospěch vědeckého výzkumu, který by mohl přinést žádoucí výsledky.
Omlouvám se čtenářům a především odborné veřejnosti za velmi amatérské nastínění některých problémů, které souvisejí s vývojem zaječí populace v naší přírodě. Berte ho prosím jako pokus řadového myslivce upozornit na nebezpečí, se kterými se zajíci v naší přírodě potýkají. Uplynulý rok přinesl v tomto směru řadu nadějí a věřím, že se touto problematikou budou zabývat vědecká pracoviště a instituce, které mají možnost situaci nějak ovlivnit.
Velmi nadějný je například výzkum prováděný pracovníky České zemědělské univerzity na základě projektu podpořeného LČR, který již přinesl řadu zajímavých poznatků (Myslivost 12/2015 Ing. Cukor, Ing Havránek – Dohady a skutečnost o zajících). První signály o snaze zabývat se zaječí zvěří přicházejí i z Mendelovy univerzity v Brně a některých veterinárních pracovišť. Jsem přesvědčen, že pokud se nepovede počty zajíců udržet na úrovni, která bez výčitek svědomí umožní jejich lov, stihne ho osud koroptve. Podstatná část myslivecké veřejnosti by totiž ztratila zájem a motivaci věnovat se péči a ochraně tohoto ohroženého druhu naší zvěře.
Pokud také počty zajíců klesnou pod úroveň minimálních kmenových stavů, ani masivní vypouštění zvěře z farmových chovů by pravděpodobně nepřineslo žádoucí výsledky. O tom se již řadu let přesvědčujeme u bažantů a koroptví.
Nezbývá nám tedy než doufat, že zajíci zatím svůj boj o místo v naší přírodě neprohráli a že se podaří včas objasnit příčiny jejich úbytku nebo dramatického kolísání stavů.
Přeji všem čtenářům Myslivosti mnoho krásných mysliveckých zážitků se zaječí zvěří
Jan ŠKARKA
Zpracování dat...