Časopis Myslivost

BEZOÁR - JEHO PŮVOD A VÝSKYT U SRNČÍ ZVĚŘE

Myslivost 1/2016, str. 52  Pavel Scherer
Vážení přátelé myslivosti a milovníci srnčí zvěře, v tomto posledním článku o výživě a jeho významu pro mysliveckou praxi, bych chtěl rád ukázat na jednu biologickou zvláštnost, která se v naší myslivecké praxi jen tak běžně nevidí, a přesto s výživou srnčí zvěře velice významně a úzce souvisí. V podstatě se jedná o gastronomický fenomén, který se kromě specifických druhů zvěře (u kterých se vyskytuje zcela běžně), může výjimečně vyskytnout i v zažívacích orgánech srnčí zvěře. Vzhledem ke skutečnosti, že málokterý myslivec při vyvrhování uloveného jedince mechanicky (pohmatem) „prozkoumává“ celý zažívací trakt, je velice pravděpodobné, že tyto cenné a z mysliveckého hlediska ojedinělé „lovecké trofeje“ unikají naší pozornosti a jsou v souladu s veterinárními předpisy „likvidovány zakopáním“ společně s celým vývrhem.
 
Na svých přednáškách, které jsem pořádal a pořádám v rámci republiky pro jednotlivé okresní myslivecké spolky a myslivecká sdružení na téma Srnčí zvěř v teorii a praxi, jsem se ve dvou případech setkal s tím, kdy v průběhu diskuse mi byla předložena trofej uloveného srnce společně s útvarem nalezeným v zažívacím traktu a následnou otázkou, zda by se mohlo jednat o tzv. bezoár?
Otevřeně se přiznávám, že mé odborné znalosti v této oblasti nebyly tenkrát na takové úrovni, abych byl schopen jednoznačně stanovit, zda prezentovaný předmět je skutečně bezoár. Z doby kdy jsem skládal zkoušky z myslivosti, mi sice utkvělo v paměti co to bezoár je a u kterých cílených druhů zvěře jej můžeme nalézt, ale nevzpomínám si, že by lektoři v kurzech někdy hovořili o možném výskytu bezoáru u zvěře srnčí.
Můj definitivní zájem o výskyt bezoárové koule u srnčí zvěře inicioval můj dlouholetý kamarád, člen Klubu autorů, profesionální šperkař a medailér Roman Provazník, který vlastní nádherný exponát bezoáru, který v roce 1999 nalezl jeho kolega v zažívacím traktu uloveného srnce. Jelikož se jednalo o zcela pevný a homogenní útvar, rozhodl se jej Roman podrobit vlastnímu zkoumání a podélně jej rozříznul. Jaké však bylo jeho překvapení, když zjistil, že se jedná o zcela zmineralizovaný, kompaktní útvar - konkrement, na kterém po opracování řezných ploch zcela zřetelně vystoupily jednotlivé letokruhy ukazující na skutečnost, jak se útvar v průběhu let postupně zvětšoval a nabýval svého objemu. Podobné aspekty můžeme spatřit například na řezech některých druhů vzácného achátu, s kterými se popisovaný exponát mohl směle rovnat.
Romanův zcela unikátní bezoárový kámen vzbudil moji pozornost natolik, že jsem byl definitivně rozhodnut, dozvědět se o jeho výskytu, původu a vzniku u srnčí zvěře co nejvíce informací. Tuto moji myšlenku významně podpořil i můj kamarád a myslivecký kolega Jiří Hanák, spoluautor publikace „Metodika aplikace minerálních doplňkových krmiv v chovu spárkaté zvěře“, který ke mně tou dobou přijel na přátelskou návštěvu. Po vzhlédnutí autentických snímků bezoárů s rozličnými charaktery a strukturami, konstatoval, že by tyto unikátní kousky měla vidět celá myslivecká veřejnost.
Na základě jeho významné podpory jsem se rozhodl připravit článek, který jako pomyslná třešnička na dortu uzavírá tento patnáctidílný seriál o výživě srnčí zvěře a jejím významu pro mysliveckou praxi. V tomto dílu tak můžete zhlédnout několik unikátních skvostů, rozličných struktur a hmotností, které byly nalezeny v zažívacím traktu srnčí zvěře.
První krok, který jsem podnikl k bližšímu studiu a poznání problematiky bezoárových kamenů, byl ten, že jsem ve své knihovně sáhnul po „Mysliveckém slovníku naučném“ autora Ctirada Rakušana a kol., kde se pod názvem bezoárové koule (kameny) píše, že: „se jedná o slepené zbytky nestravitelných částí potravy, nejčastěji větévek, srsti a pryskyřice, nalézané v předžaludcích a střevech kamzíků, kozorožců a muflonů, řidčeji ostatních přežvýkavců. Převalováním v trávicím ústrojí získávají kulovitý tvar.“
Tato odpověď, ve své podstatě tedy nevylučovala možnost vzniku bezoáru v trávníku srnčí zvěře. Jelikož je skutečností, že se v odborných knihách a jiných literárních pramenech o bezoáru mnoho nepíše, nezbývalo nic jiného, než se obrátit na elektronická média jakými je například „Wikipedie“. Zde jsem pod zadáním slova bezoár nalezl následující informace: „Bezoár je těleso vytvořené v zažívacím traktu ze spolykaného nestravitelného materiálu. Bezoár vzniká u přežvýkavců a vzácněji i u jiných živočichů, včetně opic a lidí, postupným hromaděním a stlačováním nestrávených zbytků potravin nebo materiálů spolykaných společně s potravou. Je to v podstatě pevný patologicky útvar vytvořený v dutých orgánech. Největší se nacházejí ve vnitřnostech kozy bezoárové, gazely nebo velblouda. Po objevení Ameriky se bezoár získával i z lamy alpaky. Původně jsou to neuspořádané vláknité smotky, které se časem pohybem žaludečních stěn zakulatí nebo získají mírně oválný tvar. Na nich se usazují další organické i anorganické látky, např. vápník, jež na povrchu bezoáru vytvářejí hladkou kompaktní vrstvu“.
Pojmenování bezoár pochází z perštiny a znamená „ochrana před jedem“. Bezoár, nebo také bezoárový kámen, se již v prvém tisíciletí používal v Orientu, kde se mu přisuzovala magická moc. Věřilo se, že roztlučený na prášek nebo ponořený do kapaliny účinkuje jako lék při otravách všeho druhu, proti nevolnosti, bolestem, poruchám trávení, epilepsii, a dokonce proti zlým duchům.
Bezoárový kámen se hlavně ve středověku, díky své vzácnosti a domnělým vlastnostem, které mu byly přisuzovány, stával předmětem zájmu především těch nejbohatších osob, byl zasazován do zlatých, umně zdobených šperků (viz přiložené snímky), nebo i předmětů denní potřeby, které jsou vystaveny v některých muzeích.
Říšský císař a český král Rudolf II. si nechal zhotovit z bezoárového kamene pohár a věřil, že pití z něj ho ochrání před otravou jedem i před morovou nákazou, každý jed se měl stykem s kamenem neutralizovat.
Do zlata zasazený bezoár je také na soupisu korunovačních klenotů Alžběty II. z roku 1962.
V tradiční čínské medicíně se také dodnes používají pod názvem „Calculus macacae mulattae“ bezoáry ze žaludku opice makaka rhesus. Užívají se dosud k léčbě rozličných neduhů v Africe, zejména pak proti uštknutí jedovatými hady.
Ve střední Evropě byl nejdostupnější bezoár ze žaludku nebo střev kamzíka, a proto se mu také začalo říkat „kamzičí koule“, mívá zpravidla velikost čočky až holubího vejce.
Lze se tedy oprávněně domnívat, že hlavním, tzv. „generátorem“ bezoáru, který se v minulosti nacházel na našem území, byly populace kamzíka žijícího v té době v rakouských Alpách a na Slovensku na území Tater, jak je doloženo v publikaci „Naše poľovníctvo“ ze které cituji: „Počet kamzičí zvěře byl v Tatrách vždy velmi značný a zdá se, že se staletími ani velmi nezměnil. Již v knize„ Ungarische oder Dazianische simplicissmus“ z roku 1640 se uvádí, že „počet kamzíků byl velmi hojný.“
Již tehdy byli kamzíci loveni primitivními křesadlovými zbraněmi, u kterých nezáleželo na míření nebo trefení daného kusu kamzičí zvěře, ale hlavně na zvukovém efektu, který měl zapříčinit splašení tlupy kamzíků a jejich případné sesmeknutí nebo zřícení jedinců ze skály do rokliny, kde se měli pádem z výšky zabít.
A z této publikace pak také pochází jedna z prvních zpráv o velikosti a struktuře kamzičího bezoáru u tatranských kamzíků, který tamní horalé nazývali „kamzičí kuličky“: „Kamzičí kuličky“ nazývané i „bezoárový kámen“ měly ve starém lékařství velký význam. Dnešní myslivci jej téměř neznají! Jsou to černo-zelené kulovité útvary slepené z jemných nestrávených vláken horských bylin o rozměru asi 27-32 mm a vážící asi 12 gramů.“
Publikace tak vydává přímé svědectví o tom, že kamzíci v minulosti nebyli loveni hlavně toliko pro trofej, kterou jsou krásné kamzičí růžky, ani pro kůži nebo zvěřinu, ale právě a hlavně pro tolik ceněný bezoár, za který se v tehdejší době, platily horentní sumy.
Jak je z výše napsaného patrné, bezoár byl v minulosti pro naše předky předmět s téměř zázračnou mocí léčit téměř jakoukoliv tělesnou i duševní nemoc a mnozí také věřili, že má magikou moc přičarovat lásku milované bytosti. Nelze se tedy divit tomu, že pokud mohli, opatřovali si jej jakýmkoliv způsobem, nejčastěji však pytláctvím, při kterém šlo nezřídka o život pytlákův a také život mysliveckého personálu, který měl od panstva příkaz chránit vzácnou kamzičí zvěř před nebezpečím, a to za použití veškerých dostupných prostředků.
Jak opět dokládá výše zmiňovaná publikace: „Člověk, jediný nepřítel kamzíků, nezpůsobil kamzičí zvěři až do světové války 1914 - 1918 v Tatrách větší škody, jelikož špatné cesty a nedokonalé brokovnice až do osmdesátých let 19. století nedovolovaly pytláctví větších rozměrů ve vysokých horách. Tehdy lovil jen nepatrný cech ušlechtilých myslivců z kruhu inteligence a všichni měli porozumění pro šetření kamzíků“.
Dobové prameny nám tak vydávají mnohá svědectví o tom co to bezoár je, kde jej lze nalézt a jak jej naši předkové používali a nezřídka také jako cenu za tuto, pro ně tak magickou věc, platili. Je tedy velkou škodou, že tyto zprávy se týkají většinou bezoárů, jehož původ je převážně od zvěře kamzičí.
O bezoárech, pocházejících od zvěře srnčí se mi osobně nepodařilo najít žádné písemné zprávy ani jiné dostupné materiály, a proto je velká škoda, že mohu v tomto článku fyzicky prezentovat pouze čtyři případy mě známého a dokladovaného výskytu …
V souvislosti s bezoárovými kameny by nebylo od věci si objasnit jednu stěžejní a dosud nezodpovězenou otázku. V které části zažívacího traktu srnčí zvěře se potenciální bezoárový kámen vyskytuje? „Vyrůstá“ v žaludku, předžaludku nebo dokonce až ve střevech?
Přesná lokalizace těchto kamenů bez možnosti mechanického prohmatání zažívacího traktu uloveného jedince resp. využití rentgenu či počítačového tomografu, není totiž možná. V souvislosti s prezentovanými bezoárovými kameny je nutno sdělit, že všechny byly nalezeny zcela náhodně, a to při vyvrhování uloveného jedince. Ve všech případech byl totiž destruktivně poškozen zažívací trakt, včetně trávníku i střev, což vedlo k nalezení kamene, kdy lovec pohmatem ucítil něco neobvyklého, tvrdého a příjemně teplého.
Navzdory všem znalostem z oblasti anatomie, biologie a fyziologie, si troufnu tvrdit, že dodnes se neví, v které části zažívacího traktu bezoáry u srnčí zvěře „vyrůstají“. Tato skutečnost je totiž zahalena mnoha nejasnostmi a dodnes stojí na vratkých pilířích hypotéz. O tom svědčí i skutečnost, že názory erudovaných odborníků se v této oblasti různí a mnohdy výrazně rozcházejí. Jedni tvrdí, že se bezoár generuje v předžaludcích bachoru, jiní naopak tvrdí, že vzniká až ve střevech.
Biologickou zvláštností těchto prezentovaných bezoárů je skutečnost, že jejich měrná hustota, je v závislosti na charakteru a vnitřní struktuře individuálně značně rozdílná.
Na základě mých provedených měření se jejich hodnoty pohybují v rozmezí od 1,5 g/cm3 do 2 g/cm3. Jen pro názornost uvádím, že měrná hustota některých bezoárových kamenů se blíží deklarovaným měrným hustotám našich běžných nerostů, jako je například vápenec nebo pískovec. Tudíž je slovní interpretace - bezoárový kámen zcela na místě, protože se o kámen ve své podstatě skutečně jedná.
Na závěr si troufnu tvrdit, že výskyt bezoárových kamenů u srnčí zvěře nemusí být až takovou kuriozitou a vzácností, jak se mnozí domnívají. Terénní praxe nám ukazuje, že drtivá většina srnčí zvěře je lovena dobrou ranou na komoru, při níž zůstává zažívací trakt nepoškozen. Nikdo z myslivců pak při vyvrhování „neprozkoumává“ mechanickým pohmatem zažívací trakt (bachor i střeva), při němž by se daly potenciální bezoáry nalézt a přesněji lokalizovat. Proto si musíme připustit fakt, že tyto cenné gastronomické skvosty unikají naší pozornosti a jsou „vyhozeny“ společně s vývrhem.
V souvislosti s touto skutečností bych chtěl apelovat na mysliveckou veřejnost, resp. myslivce, kteří se srnčí zvěří hospodaří, aby této problematice věnovaly větší pozornost a při vyvrhování byly více obezřetní a všímavý. Pro cílený a systematický výzkum biologie srnčí zvěře by bylo velice cenné exaktně zdokumentovat frekvenci možného výskytu, a primárně zjistit, ve kterých dutých orgánech se tyto gastronomické fenomény vyskytují. V případě potenciálního nálezu, mě prosím můžete kontaktovat na níže uvedenou e-mailovou adresu.
 
Vážení přátelé myslivosti a milovníci srnčí zvěře, tímto končí seriál článků o výživě srnčí zvěře a jeho významu pro mysliveckou praxi. Chtěl bych vám touto cestou poděkovat za obrovskou podporu a přízeň, kterou jste mi po celou dobu projevovali, a to zejména prostřednictvím elektronické korespondence, telefonních hovorů či osobními návštěvami. Těm, které výživa srnčí zvěře zajímá a chtějí v ní získat co nejvíce informací a nových poznatků, mohu již nyní sdělit, že se jí budu v co největším rozsahu věnovat v připravované publikaci Srnčí zvěř III., která bude mít příznačný podtitul - správné principy výživy a fenomén parožení. V této knize naleznete další cenné informace a praktické poznatky, podložené mými exaktními výzkumy a provázené řadou autentických snímků, které jsem v průběhu šestnácti let svého individuálního výzkumu biologie srnčí zvěře zdokumentoval.
Pavel SCHERER
p.scherer@atlas.cz
Tel. 724 218 513 www.scherer.cz
 
Zpracování dat...