Časopis Myslivost

Poučí se česká ochrana přírody z cizích pochybení?

Myslivost 1/2016, str. 64  Jaroslav Ďurík
Jsem šestašedesátiletý lesní inženýr, dlouholetý myslivecký hospodář horského revíru ve Velké Fatře, se sedmiletou praxí zoologa v slovenské státní ochraně přírody (Správa CHKO, teď Národní park Velká Fatra) a dvacetiletou praxí mysliveckého referenta s praktickými zkušenostmi z více než dvaceti režijních honiteb státních lesů na severním Slovensku s výskytem všech druhů našich velkých šelem, tj. medvěda, vlka i rysa. Byl jsem taky členem slovenské mezirezortní komise pro velké šelmy (pokud její činnost nezačala bojkotovat slovenská státní ochrana přírody, což vedlo k jejímu zrušení). Po desetiletí se jako profesionální myslivec, kynolog a myslivecký sportovní střelec střetávám s jinýmy mysliveckými kolegy (prakticky z celé Evropy), přičemž nikdy neopomenu zkoumat situaci a postoje myslivců vůči velkým šelmám (a predátorům vůbec) tam, odkud pocházejí.
V zářijovém čísle Světa myslivosti 2015 byla uveřejněna sada článků pojednávajících o situaci velkých šelem (medvěd, vlk, rys) na území České republiky. Jak jsem již uvedl - od dob svého zaměstnání v ochraně přírody (1975-1982) se o velké šelmy, hlavně ve smyslu vztahu k myslivosti, podrobně zajímám, a proto, jsem si tyhle příspěvky od kolektivu autorů z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd ČR Brno (Koubek, Homolka, Barančeková, Krojerová-Prokešová) přečetl s velkým zaujetím.
Kromě cenných informací o současné situaci v rozšíření velkých šelem v ČR články nabízejí velice objektivní náhled na danou problematiku, mimo jediné otázky. Autoři se totiž vúbec nevyjadřují, resp. nekonkretizují co dál. A to vzdor tomu, že okrajově naznačují potřebu něčeho jako je management, resp. obhospodařovaní populací šelem, přičemž uvádějí i něco jako kompromis, jehož podmínky však blíže nespecifikují. Od publikujícího praktického a navíc vědecky zkušeného myslivce však očekávám taky automatické vyjádření se k vztahu myslivec vs. zvěř, v tomto případě velká šelma.
Autoři série článků však velice přesně pojmenovali největší problémh existence velkých šelem v ČR, a to je pytláctví. Jsem ovšem přesvědčen, že tento problém není jen výsostně český, ale je aktuální všude tam, kde je (právní) ochrana velkých šelem totální, anebo alespoň tak úzkostlivá, jako je například momentální ochrana medvěda na Slovensku.
Já osobně zastávám názor (ověřený v stovkách diskusí se slovenskými, českými, rakouskými, německými a slovinskými kolegy), že momentálně velkým šelmám nejvíce ubližuje jejich totální právní, nebo příliš úzkostlivá ochrana. Taky mohu potvrdit, že příliš mnoho z těchto kolegů projevuje s daným stavem právní ochrany predátorů (evokujícím jejich nelegální lov) velkou spokojenost! Jako něco ve smyslu přísloví: „Kdo chce kam, pomůžem mu tam“.
Zdůrazňuji slůvko „právní“ (rozuměj formální), protože praktická ochrana, která se očekává hlavně ze strany myslivců, závisí bohužel vždy od toho, na jakého myslivce velká šelma narazí a jak myslivec danou situaci vyhodnotí. Jestliže je to myslivec, který touží po vzácné trofeji, neboli z nejrůznějších příčin mu nejsou velké šelmy sympatické a momentální situace nahrává utajení celé záležitosti, tak má daný jedinec velké šelmy smůlu. Neštěstí je znásobeno, pokud se tak stane v době odchovu malých vlčat neboli rysčat a obětí je alfa jedinec vlčí smečky, nebo vodící rysice, čím se stává ohroženým na bytí celý vrh mláďat. A podobných situací se zřejme v lesích střední Evropy odehrává víc než si dokáže představit většina evropských infantilně insitních „ochránců přírody“. Ti se sice dokáží zasadit za vydávaní předpisů o totální ochraně čehokoliv, přenesení předpisů do praxe a kontrola jejich dodržování je však už nad jejich síly. Potom jsou schopni obviňovat kdeco a kohokoliv, že však hlavními (i když vlastně „jen“ morálními) viníky za vydávání takovýchto „impotentních“ právních norem jsou oni samotní, to už nepřipustí za žádnou cenu. Pořád jim uniká fakt, že nařízení, které nedokážu kontrolovat, je jen formální (na papíře), a tudíž žádným nařízením vlastně není.
Tahle okrajová skupina lidí má totiž velké mezery v předvídání a chápání reakcí veřejnosti, přičemž jim chybí hlavně schopnost správného výkladu pojmů jako je „občanská neposlušnost“ a „filozofie menšího zla“, o toleranci vůči jiným zájmovým skupinám, jako jsou například myslivci ani nemluvě.
Není se proto co divit, že výskyt velkých šelem v ČR vzdor několik desítek let trvající totální právní ochraně je stále spíše vzácnou výjimkou než pravidlem. Bohužel, ale identický, ba i horší, stav panuje unisono všude tam, kde jsou velké šelmy celoročně chráněny, jinak by už musely být lesy nejméně střední Evropy velkými šelmami zazvěřeny v populační hustotě snad i na úrovni Slovenska.
Je taky paradoxní, že nejhorlivější zastánci celoroční ochrany velkých šelem pocházejí většinou, ze zemí, kde velké šelmy chybí už nejméně několik desetiletí či dokonce století.
Vzdor tomu, že je nadmíru jasné, že pár stovek, neboli nanejvýš tisíců ochránců přírody nemůže uhlídat několik desítek tisíc myslivců, trvání na celoroční ochraně velkých šelem ze strany ochránců přírody neubývá na intenzitě, ba dovolím si tvrdit, že je typická spíš gradace než stagnace.
Ale tak se situace velkých šelem v daném prostoru nezlepšuje, ba (jak je možné vidět i na situaci v Beskydech či Jeseníkách) dochází i ke zhoršování, čehož hlavní příčinu vidím v tom, že i na Slovensku ochrana přírody (samozřejmě, že jen na papíru) přitvrdila. Po celoroční ochraně rysa a nastavení úzkostlivé formální ochrany medvěda, silně omedzila možnosti legálního lovu vlka, dokonce volá i po jeho celoroční ochraně. A vůbec ji nezajímá, že na Slovensku je asi 55 tisíc myslivců, kteří mohou mít na věc odlišný názor a navíc jejich reakce může být zcela kontraproduktivní (a kuloární informace to bohužel i potvrzují).
Kdyby to nemělo tak smutné následky, tak by bylo až humorné, jak se středo a západoevropská ochrana přírody snaží naimplantovat do silně přelidněného, urbanizovaného, industrializovaného, a tedy změněného evropského prostředí, celoroční ochranu velkých šelem a dravců podle příkladu severoamerických národních parků. Ale jejich výměra (např. 3000 km2 Yosemite NP, 9000 km2 Yellowstone NP, nebo dokonce 44 000 km2 kanadského Wood Buffalo NP) a zachovalost se v našich podmínkách jednoduše nedá dosáhnout. Málokterý evropský národní park dosahuje výměru 1000 km2 a zachovalost jejich ekosystémů s americkými protějšky může porovnávat pouze diletant toho nejhrubšího zrna!
Takže pro současnou evropskou situaci je víceméně typické, že ochránci přírody rádoby věří, že velké šelmy jsou celoročně, nebo jinak přísně chráněny a myslivci se rádoby tváří, že to i dodržují. K tomu navíc část myslivců pytlačení tiše trpí nebo mu dokonce fandí, protože si uvědomují, že i velké šelmy je nutné regulovat. Někteří tak konají možná i proto, aby si dopředu a na oplátku zajistili mlčenlivost kolegů pro případ, kdy budou mít to štěstí, nebo tu odvahu oni samotní. A pokud nemají k tomu legální podmínky, tak alespoň „drží lajnu“ kolegům, kteří měli to „štestí“, nebo spíš odvahu podílet se alespoň na nelegální „regulaci“ velkých šelem.
Chápání velkých šelem jako svého konkurenta v „predaci“ tzv. úžitkových druhů zveře je totiž těžké myslivcům vyčítat, zvlášť když si uvědomíme, že náklady na nájem a provoz honiteb a další náklady s myslivostí spojené představují pro myslivce značnou finanční zátěž. Výslednicí je pak stav, výstižně popsaný výše.
Pro úplnost a na základě současných zkušeností podotýkám, že zvyšování stupně ochrany velkých šelem, propagandy o jejich ekologickém poslání, nebo zdokonalování právního mechanizmu náhrady škod na lovné zvěři a domácím zvířectvu nemůže být managementem a kompromisem už vůbec ne. V Evropě se to tak dělá už nejméně čtyřicet let a názory, ale hlavně chování myslivců vůči velkým šelmám to podstatněji neovlivnilo. Proč asi?
Myslím, že stačí pokusit se vžít do situace běžného myslivce, který kvůli myslivosti obírá svoji rodinu o nemalé finanční částky a přitom v honitbě nachází nepostihnutelným rysem nebo vlkem stržené kadávery jedinců spárkaté zvěře.
Osobně (a nejsem sám ) jsem však taky přesvědčen, že kompromisem nemůže být ani koexistence myslivosti, venkovní pastvy hospodářských zvířat a totálně chráněných velkých šelem na tom samém území, jak je v jednom z článků naznačováno.
Musím tedy znovu připomenout - na nápravu popsaného stavu do stavu pro velké šelmy (i myslivce) daleko příznivějšího je velice jednoduchý (a u nás na Slovensku během let 1975-1994 i odzkoušený) recept. Stačí jen navodit situaci, kdy se na kontrole ochrany velkých šelem budou podílet hlavně myslivci samotní. To se však rozhodně nedá dosáhnout tím, že velké šelmy budou celoročně chráněny, nebo se bude jejich únosný regulační lov nejrůznejšími způsoby komplikovat a doslovně znemožňovat tak, jak se to v současnosti děje na Slovensku! Vždyť takový, a dokonce přísnější, právní stav platí v ČR, v Maďarsku, Polsku, Rakousku či Německu a k čemu to vede?!
Pro myslivce musí být totiž rozhodující motivací velkorysá možnost byť omezeného, ale legálního, řádně (nejen symbolicky) povoleného lovu, čím myslím hlavně dostatečně dlouhou dobu lovu a plán lovu až do výšky ročního přírustu (po dosáhnutí optimálního plošného zazvěření).
Dovolím si tvrdit, že už toto opatření by dokázalo kardinálně snížit podíl myslivců ochotných podílet se na nelegálním lovu velkých šelem a připravených chránit velké šelmy i před svými nedisciplinovanými kolegy. A dovolím si to tvrdit proto, že podobný úspěšný model managementu byl u vlka a rysa uplatněn u nás na Slovensku počínaje rokem 1975. Tento stav však trval jen do roku 1994, kdy „geniální“ ochránci přírody nezačali právně spekulovat s jejich celoroční ochranou, což zahnalo značnou část myslivců do „ilegality“ a ještě větší část do pozice mlčící většiny.
Po zahájení částečné ochrany vlka v roce 1975 s dobou lovu od 16. 9. do 28. 2. a bez početního omezení stačilo vlku pouhých deset let, aby rozšířil svůj areál ze severovýchodu Slovenska o všechny horské jelení oblasti východního, středního a severního Slovenska a zvýšil svou denzitu z pouhých asi 60 kusů jarního kmenového stavu až na asi šesti až sedminásobek původní početnosti! Navíc v daném období medvěd, vlk i rys poměrne hojně migrovali na Moravu, do Polska i Maďarska, tam se však jejich pouť obvykle neslavně končila, evidentně hlavně nelegálním ulovením.
Víme, jaká je situace v pytlačení rysa v ČR. A bohužel, nevidím důvod, proč by tomu mělo být jinak u nás na Slovensku, jen je potřebné přidat k tomu taky vlka. A speciálně medvěd? Někteří profesionálové slovenské státní ochrany přírody neoficiálně připouštějí, že roční nelegální lov medvěda na Slovensku může dosahovat až 100 jedinců ročně! A přitom v posledních několika letech na Slovensku medvěd (ale taky rys) dynamicky rozšiřují svůj areál jižním i západním a velice pravděpodobně i severním směrem.
Nedívám se na věc přes růžové brýle, tudíž si nemyslím, že dobu ochrany by i při umožnění regulačního lovu dodržoval každý myslivec. Určitě by však stoupl podíl těch myslivců, kteří by od většiny mlčící přešli k té lepší většine, která by navíc už neměla důvod mlčet, přičemž by dokázali střežit i ty kolegy, které i v době hájení při pohledu na vlka, rysa či medvěda velmi svědí prst na spoušti zbraně. A určitě by klesl i počet případů, kdy dochází k osiření mláďat v době jejich výchovy a vyvádění, což by zaručilo zvýšení přírustu a tedy vyšší stupeň každoročního zmlazení populací velkých šelem, o rozšiřování jejich areálu ani nemluvě.
Jak je možné názorně vidět, totální nebo jinak úzkoprsá ochrana velkých šelem a predátorů vůbec vede ne k jejich totální ochraně, ale dosahuje paradoxně opačného efektu, který se dá nazvat spíš jako „totálně živelné pytláctví“. Za takhle vedeného „managementu“ velkých šelem víme spolehlivě jen jedno – že o jejich lovu nevíme nic, nebo skoro nic, a že pokud někde velké šelmy nejsou, tak tam ani nebudou, a jestli budou, tak zřejmě jen dočasně!
Nedá mi, ale musím na úplný závěr vyjádřit myšlenku, že česká ochrana přírody a česká myslivost má teď v rámci přípravy „Programu péče o velké šelmy“ jedinečnou možnost poučit se z chyb jiných (slovenských, polských či maďarských) ochranářských dogmatiků! Ale obávám se, že pokud zůstane pro ochranu přírody jakýkoliv řízený lov velkých šelem nepřijatelný, za současných podmínek je z dnešního marazmu pro ni jen jedno východisko: úplně zakázat myslivost jako takovou!
Ing. Jaroslav ĎURÍK
Zpracování dat...