Časopis Myslivost

Ptačí ráj v prachu severozápadní Indie

Myslivost 1/2016, str. 70  Petr Šípek
Nedaleko starobylého Rádžastánského města Bharatpur leží jeden z nejmenších národních parků světa, národní park Keloadeo Ghana. Rozlohou se sice jedná o opravdu nepatrný kousek země (nezabírá více než 29 km2), přitom jde ale o jedno nejvýznamnějších zimovišť tažných ptáků v celé jižní Asii. Právě zde můžeme v příhodné době potkat obrovská hejna kachen, ibisů nebo čápů. Najdeme zde i mnoho druhů dravců, sov či pěvců. Ornitologové zde napočítali na 388 druhů ptáků, což z Keloadea činí jednu z nejvýznamnějších ptačích lokalit na světě a přitom se jedná o dílo lidské ruky!
Krajina v okolí Bharatpuru se rozkládá na hranici ganžské nížiny a polopouštních plání Rádžastánu, je bezlesá, plochá a prašná, celá posetá drobnými políčky a komíny všudypřítomných cihelen. Oblast je závislá na monzunových deštích, které přicházejí s větší či menší pravidelností na začátku léta. Tehdy je všude živo a zeleno. Když ale monzuny nepřijdou, je krajina vyprahlá až do listopadu, než teploty umožní, aby pumpy čerpadel zavlažily pole s pšenicí, prosem či hořčicí.
Jak již bylo naznačeno, historie parku se poněkud liší od jiných rezervací. Původně se jednalo o nijak výjimečné křovinaté území, položené lehce pod úrovní okolní krajiny. Díky tomu se zde během monzunu shromažďovala dešťová voda. Na konci 18. století postavil nedaleko parku mahárádža Suraj Mal hráz a vodní kanál na soutoku dvou periodických řek. Díky tomu se v oblasti zadrželo více vody. V polovině 19. století se občasně zaplavované Keloadeo stalo loveckou oborou mahárádži z Bharatpuru, který zde lovil především jeleny sambary a axise indické. Během svých loveckých výprav si mahárádža všiml, jak přírodní deprese zaplavené vodou přitahují hejna tažných ptáků, především kachen. Rozhodl se tedy přeorientovat svůj revír na pernatou zvěř a v roce 1901 nechal zbudovat další hráze a kanály, které umožnily téměř celoroční zdržení vody. I když se rozsah zatopení v průběhu sezóny pochopitelně velmi mění, začali se do oblasti stahovat další a další druhy ptáků. Množství ptačích migrantů slibovalo bohaté lovy a mahárádža pořádal hony pro řadu významných osobnostní tehdejší britské Indie. Při jednom obzvláště vyvedeném lovu ulovil britský místodržící lord Linlithgow celkem 4237 kusů ptáků - převážně kachen a čírek. Po intervenci indických ornitologů v roce 1956 byla oblast vyhlášena ptačí rezervací, ale právo lovu zůstalo mahárádžovi z Bharatpuru až do roku 1965. V tomto roce zde byl také střelen poslední levhart. V roce 1982 byla rezervace vyhlášena národním parkem a zároveň se stala součástí Ramsarské úmluvy o ochraně mokřadů a v roce 1985 byl národní park zapsán na seznam UNESCO. Klimatické výkyvy posledních dvou dekád se nevyhnuly ani severní Indii. Proto byl po sérii velmi suchých let, kdy v parku nebyla téměř žádná voda, nedávno dokončen kanál, který přivádí vodu z několika desítek kilometrů vzdálené řeky Chambal a i z dalších zdrojů.
Vodní plocha zabírá v maximálním stavu přibližně třetinu rozlohy parku (přibližně 10 km2) a je rozdělena hrázemi na několik samostatných mělkých jezer s četnými ostrůvky. Okolní plochy jsou porostlé řídkým lesem nízkých akácií, přecházejících v některých oblastech do vysokokmenných porostů fíkovníků, jambolanů (strom z čeledi myrtovitých s léčivými účinky; plody jsou v arjuvédské medicíně používány na léčbu cukrovky) a dalších dřevin. Obrázek krajiny doplňují štíhlé kmeny datlových palem. Obzvláště malebné jsou periodicky zaplavované porosty lesa podél hlavní cesty - pokroucené větvě se odráží v klidné hladině jezera a mlžný opar, který se jakoby netečně převaluje nad vodní plochou, celé scenérii propůjčuje až strašidelný nádech.  
Na rozdíl od jiných parků v Indii je možné se v Keloadeu pohybovat pěšky, na kole či na pronajaté cyklorikše. Než však do parku vejdete, čeká vás u vstupní brány neodbytná skupinka průvodců, z nichž každý tvrdí, že právě on je tím nejlepším znalcem místní avifauny. Nutno dodat, že se určitě vyplatí dobře si vybrat a alespoň na část návštěvy využít jejich znalostí a zkušeností. Díky malé rozloze parku mají průvodci dokonalý přehled o pohybech jednotlivých druhů, znají doupné stromy s hnízdy sov či brlohy dikobrazů a hyen.
Hlavní turistická sezóna v parku je od října do konce března, neboť právě v této době zde přečkávají zimu velká hejna tažných ptáků. Většina jich sem přilétla z rozlehlé Sibiře, část ale pochází i z Tibetu, Mongolska či Evropy. Ze Sibiře sem kdysi zalétal na zimu i jeřáb bílý, z jehož západní populace dnes možná nezbylo více než deset párů.
S kolegou Karlem Janouškem vstáváme ráno v šest hodin; je zima a v Indii se rozednívá až o hodinu později. V sedm ráno, již celí prokřehlí potkáváme našeho průvodce a vybíráme naše bicykly – máme štěstí, v půjčovně mají nová kola značky Hero. Ačkoliv jsou kola opravdu nová, model se jistě vyrábí již více než 50 let a od těch dob se nijak nezměnil. Ano, tak to v Indii chodí, zavedené a léty prověřené věci se nemění, platí to jak pro osobní vozy, autobusy a náklaďáky, tak třeba pro vagóny vlaků. Sedáme na naše předpotopní, i když fungl nové bicykly a vyrážíme do parku. Mlžný opar se líně zvedá nad keři akácií a na východě se zpoza oparu noří obrovský rudý kotouč slunce. Máme štěstí, touto dobou mohou být v severní Indii mlhy, které nezřídka vytrvají celé dny. Náš průvodce Rádžinder se ptá, co si přejeme vidět za druhy, aby mohl co nejlépe naplánovat trasu. Nemáme striktní požadavky, snad až na to, že bychom rádi viděli krajtu a lelka. Mysleli jsme, že jej to zaskočí, ale on jen pokrčil rameny a vyrazil.
Na oba druhy bylo ještě brzy, a tak nás Rádžinder nejdříve provádí suchou buší na okraji parku. Chce nám ukázat zdejší vzácné hosty – dytíky úhorní. Máme radost, protože tito bahňáci, kteří se dříve vyskytovali i na území Čech a Moravy, pro každého zoologa představují trochu enigmatické zvíře. Než ale dojdeme k místu, kde mají dytíci svůj úkryt, potkáváme skoro metr a půl dlouhou svlečku kobry indické a několik ostnů z dikobraza, to už víme, že se nám tu bude líbit…
 Pokračuje dále v jízdě na kole a dostáváme se do míst, kde hlavní asfaltovou cestu obklopují jezera a mokřady. Jako prvních si všímáme volavek, které spolu s kormorány a čápy patří mezi bezesporu nejnápadnější druhy parku. Nejčastějším druhem jsou volavky hnědohřbeté, které jsou zajímavé tím, že za letu jsou téměř čistě bílé, ale po přistání pták díky krycímu zbarvení zbytku těla náhle „zmizí“. Kromě všudypřítomných malých volavek hnědohřbetých tu narazíte na čtyři druhy „bílých“ volavek (v. bílá, v. prostřední, v. stříbřitá a rusovlasá – některé z nich známe poslední dobou i od nás). Potkáváme tu ale i další známé - volavku popelavou či volavku rudou. Vzácněji zahlédneme menší volavky jako kvakoše, tři druhy bukáčků, bukače velkého či volavku proměnlivou. Pravidelně tu také hnízdí tři druhy ibisů (i. hnědý, bradavičnatý a černohlavý), kteří svým dlouhým zahnutým zobákem hledají potravu v mělké vodě, bahně nebo měkké půdě. Ibisům příbuzný je i kolpík bílý, který má na rozdíl od nich zobák lopatovitě rozšířený. Žijí tu i tři druhy kormoránů, kromě našeho známého kormorána velkého zde narazíme na modrookého kormorána indomalajského a kormorána menšího. Zdá se, že ať jsou zdejší vody spíše periodické, tak jejich rybí bohatství je schopno uživit nepřeberné množství ptačích rybářů. Mezi asi nejzajímavější z nich patří kormoránům příbuzná anhinga, která se podobně jako její příbuzní potápí pod vodu a loví zde drobné rybky. Zajímavé u anhing je to, že po vynoření nad hladinu vyčnívá anhinze pouze hlava a část krku, tělo je zcela ponořené pod vodou. Podobně jako kormoráni má anhinga smáčivé peří, a proto se po každém lovu musí slunit s roztaženými křídly. Jinými zdatnými lovci ryb jsou pelikáni bílí, kteří se v parku vyskytují především v zimních měsících. Pelikáni se svojí hmotností do 15 kilogramů patří mezi vůbec největší létavé ptáky světa, spatřit na obloze kroužící hejno těchto impozantních ptáků je opravdu nezapomenutelný zážitek. Úchvatné je i pozorovat jejich loveckou techniku, kdy mocnými údery křídel nadhánějí ve skupině hejno ryb, aby pak v mělké vodě nabírali svoji kořist do mohutných kožních laloků na spodní čelisti zobáku. Výčet ptačích rybářů by nebyl kompletní, pokud bychom zapomněli na ledňáčky. Kromě „našeho“ ledňáčka říčního se v Keloadeu můžeme potkat i s ledňáčkem hnědohlavým či obrovitým ledňáčkem gurialem, který dorůstá velikosti naší kavky a jehož obrovský červený zobák budí opravdu respekt…
Ještě než se dostaneme k malé hinduistické svatyni, míjíme velmi početné hnízdní kolonie pestře zbarvených čápů nesytů indických. Je zde opravdu rušno, na nízkých akáciích je tu nahloučeno několik stovek hnízdících párů, celá kolonie je velmi hlučná a ve vzduchu neustále létá nějaký ten dospělý čáp. Je to opravdu impozantní pohled. Tento druh čápa patří mezi ty nejbarevnější, má velký a lehce zahnutý oranžový zobák, červenou hlavu a narůžovělé ramenní letky. Když se nesyt vznese, vyniknou jeho černé loketní a ruční letky. Kromě nesyta zde v koloniích hnízdí i popelavě zbarvený zejozob indický, který se vyznačuje zvláštně utvářeným zobákem, jehož čelisti jsou ve střední části výrazně prohnuté. Pokud se tedy podíváte na zejozoba z boku, uvidíte mu skrze zobák. Tento čáp je potravní specialista na velké ulitnaté plže a díky prohnutému zobáku dokáže „zpracovat“ i exempláře 2x větší než jsou naši běžní hlemýždi.
Po krátké pauze, během které se posilníme výborným indickým čajem, konečně vyrážíme za druhy, které jsme si „objednali“. Nejprve je na řadě lelek. Vydáváme se hrbolatou cestou okolo nového kanálu až téměř na konec parku, cestou se nám otvírají neuvěřitelné výhledy na rozlehlé zaplavené pláně, po kterých se brodí stáda majestátných ocelově šedivých antilop nilgau. V jednu chvíli jich napočítáme i třicet kusů najednou. Tyto antilopy patří mezi nejčastější velká zvířata, která můžeme pozorovat na rádžastánském venkově, neboť díky jejich vzdálené podobnosti se skotem jsou zde posvátné, a tudíž na ně nikdo nesmí vztáhnout ruku! Jsme již téměř na konci parku, kamennou obvodovou zeď, která odděluje park od okolních polí máme již na dohled, trochu začínám pochybovat o erudici našeho průvodce…. No nic, tak lelka opět neuvidím, myslím si. V tom náhle Rádžinder seskočí z kola a vrhne se do hustého trnitého křoví. „Tady je lelkovo oblíbené spací místo, zde přečká den, aby se mohl vydat v noci na lov,“ vysvětluje Rádžinder šepotem. A skutečně po minutě hledání vidíme lelka ve vší parádě, jak si sedí na větvi. „Normálně spí na zemi, ale tento upřednostňuje keře,“ objasňuje nám náš průvodce, evidentně potěšen, že se první část úkolu podařilo splnit. Spouště cvakají, i když je lelek trochu v protisvětle, přemýšlím, jestli náš průvodce zná zvyky všech zdejších vzácných druhů… Kousek od lelčího „nocoviště“ je pusté, vyprahlé místo beze stromů, pouze s několika málo keři, pod kterými se nacházejí velké nory. „Tady dříve bydlel dikobraz a o kus dále zase hyena“, popisuje průvodce s tím, že se krajty na zimu stahují právě sem. Asi po dvaceti minutách hledání konstatujeme, že tu není ani šupina. „Asi je ještě brzo, krajty budou stále u vody,“ vysvětluje nám zklamaně Rádžinder. Jedeme zpátky na hlavní cestu, už se smiřujeme s tím, že krajty neuvidíme… Na hlavní cestě se zastavujeme u hloučku indických turistů a jejich průvodců, vzrušeně gestikulují a hledí na hladinu, pod kterou se pohybuje asi dvoumetrová krajta. Mám radost, hlavně kvůli mému spolucestujícímu, tu krajtu si moc přál…. Ale kde je? Rozhlížím se a Karel je pryč. To opravdu nechápu. Za chvíli je vše ale jasné, Kája si potřeboval najít „svoji“ krajtu! To se mu také asi po minutě daří, a co víc, ta jeho se zdá ještě o něco větší!
Uspokojeni naším výsledkem se vydáváme již sami bez průvodce na další okruh parkem. Na jednom ostrůvku uprostřed bažin se krom slípek zelenonohých a modrých, kormoránů i anhing vyhřívá obrovská, přes jeden metr dlouhá želva kožnatka. Rozhodně bych nechtěl, aby mne kousla, to by nedopadlo dobře… Potkáváme i hejna husiček javánských, hus divokých i majestátných hus tibetských. Na vodní hladině plují kromě „domácích“ kachen skvrnozobých i kachny divoké, lžičáci pestří, kopřivky obecné či ostralky severní. Z dálky můžeme pozorovat i hejno zrzohlávek rudozobých a poláků chocholaček. Na přelomu listopadu a prosince sice ještě nejsou přepeřené do svatebního šatu, ale i tak je koncentrace tolika jedinců různých druhů zarážející. Naštěstí jsem mohl lokalitu navštívit ještě jednou, na konci února následujícího roku, to byli již všichni samci přepeřeni v nádherném svatebním šatu.
Čas od času se hejna vodních ptáků zničehonic zvednou a naráz odletí, aby se za několik minut vrátila na svoje původní místo. Tento neklid je způsoben občasným přeletem dravců nad vodními plochami. Národní park je totiž útočištěm pro celou řadu dravců, kromě všudy přítomných luňáků hnědých, se tu dá zahlédnout luněc šedý, orlovec říční, orel křiklavý, volavý nebo orel páskovaný, na zimu sem zalétá i orel stepní. Mezi ohrožené dravce parku patří i v minulosti velmi hojní supi mrchožraví, kteří již v Indii téměř vymřeli na důsledky otrav veterinárními léčivy aplikovanými domácímu skotu jako léky poslední volby.
V pozdním odpoledni se vracíme zpátky do městečka. Cestou potkáváme několik cyklorikš, které si najímají profesionální indičtí i neindičtí fotografové, aby v odpoledním sluníčku zachytili ty nejhezčí záběry. Při pohledu na jejich téměř metrové teleobjektivy trochu blednu závistí, protože si právě užívám svého nového 300 mm miláčka, se kterým tady ale vypadám jako obyčejný břídil. Fotografování divoké přírody se zde stalo docela oblíbeným koníčkem rychle bohatnuvších vyšších vrstev indické společnosti.
Těsně před koncem parku, téměř u brány zahlédneme jeleny axise a několik antilop nilgau, které se pasou přímo u cesty. Jako poslední se nám mezi keři akácií mihne šakal. Mohutný rudý kotouč slunce nám již dává na vědomí, že je co nejvyšší čas šlápnout do pedálu a opustit tuto oázu života. Národní park Keloadeo nepředstavuje jen přírodní perlu v prachu rádžasthánské polopouště, je to i nádherný příklad toho, že i člověk je schopen v přírodě vytvářet nové a přitom velmi hodnotné biotopy.
 
Všeobecné informace:
Doprava: nejbližší mezinárodní letiště: Nové Dillí, Jaipur, vnitrostátní Agra.
Autem cca 5 hodin po nové dálnici z Dillí, 2,5 hod z Jaipuru, 1 hodinu z Agry. Ze všech tří měst lze využít i četné autobusové spoje.
Otvírací doba: celoročně, hlavní sezóna: říjen až březen, otevřeno do východu slunce do západu, vstupné 400 Rs (asi 130kč)/os/den.; průvodce přibližně 1000 (330 Kč) Rs/den/skupina.
Ubytování v přilehlém městě Bharatpur přibližně 1000-3000Rs/ dvoulůžkový pokoj (asi 330-1000 Kč).
Mgr. Petr ŠÍPEK, Ph.D.
Zpracování dat...