Časopis Myslivost

Výhody jarní orby pro zvěř i ochranu půdy

Myslivost 1/2016, str. 32  Karel Zvářal
V minulosti tolik opěvovaná česká krajina je v posledních desetiletích těžko k poznání. Kdysi malebná mozaika drobných políček, ovocných sadů, pastvin a luk vzala za své. Doba si žádá nedozírné lány, aby výkonné předimenzované stroje nemusely moc často měnit směr jízdy. Vyjít si dnes jen tak do polí není na mnoha místech možné, poněvadž většina cest byla rozorána. Neznám nikoho, komu by se tyto změny příliš zamlouvaly. A že takových pamětníků bude drtivá převaha, tím jsem si jist. Proto mne velmi překvapila slova mladé moderátorky v jednom ochranářském pořadu, která se spokojeným úsměvem prohlásila, že „dnešní krajina není ani horší, ani lepší, je prostě jiná…“ A protože za tuto „jinakost“ nesou spoluzodpovědnost konkrétní environmentálně zaměřené molochy, lze takto eufemisticky popsané hodnocení i pochopit, avšak souhlasit s tím nejde v žádném případě.
Ohromné půdní bloky s kukuřicí a řepkou způsobily, že sírově žlutý horizont převládá na jaře, na podzim je žluť měkčí, slámová.
Nic proti žluté, ale čeho je moc, toho je příliš. V nížinách téměř zmizely pícniny a louky, neboť stavy skotu poklesly na třetinu dřívějších stavů. Zprůmyslněné tváři agrocenóz odpovídají i stavy drobné zvěře, protože v několikrát obracené půdě je vyloučen život vývojových stádií hmyzu, na kterém jsou závislá kuřata koroptví a bažantů. Absence pícnin, monodieta řepky a ozimů ani skromným zajícům nevytváří optimální podmínky, a je zázrak, že místy jsou ještě k vidění.
Nejlépe se změnami krajiny vypořádala divoká prasata, jim energetické plodiny poskytují zjara neproniknutelný kryt a od léta nekonečné moře žíru. Že se všežravé prase na jaře spolupodílí na už tak vysokém predačním tlaku a potažmo nízkých stavech drobné zvěře, asi netřeba rozvádět.
Zbývá zvěř srnčí, která se rovněž poměrně dobře přizpůsobila civilizačnímu tlaku a dokáže najít v polích místa klidu, i nějakou tu potravu.
A to byla řeč jen o lovné zvěři. Početní stavy některých chráněných – přitom ještě nedávno hojných živočichů, jsou ještě pesimističtější. Lze vůbec tento tristní stav neúživné a zpustošené zemědělské krajiny alespoň částečně zlepšit v rámci omezených možností?
 
Kde je vůle, tam je i cesta
Jistěže to možné je, stačilo by zmenšit velikost honů a vytvořit zatravněné protierozní meze. Zejména na svažitých pozemcích by to měla být automatická povinnost daná zákonem. Někteří popletení rádoby ekologové však považují meze za ekologické pasti: podle nich tam predátoři kořist snadno najdou… Rozumí se samou sebou, že s vytvářením mezí, jakožto „ostrůvků života“, je třeba myslet i na regulaci hojných predátorů, liškou a kunou skalní počínaje, nesmyslně chráněnými krkavci a sojkami konče. Zlepšení krytových a potravních podmínek a omezení predačního tlaku, je jedinou možnou cestou, jak do krajiny vrátit zajíce, sysly, koroptve, strnady, skřivany, čejky a jiné, dříve hojné druhy.
Vedle vytváření zatravněných mezí je další šancí ke zvýšení pestrosti a úživnosti krajiny změna agrotechnických postupů. Například podzimní hluboká orba patří k takovým známým agronomickým pojmům. A je tak důsledně prováděná, až se chce někdy volat „Kdo neorá, není Čech!“ … Dyť jo, jsme přece národ Přemyslovců...
Hlavním smyslem podzimní hluboké orby je, aby si půda tzv. „odpočinula“, tj. aby proběhl rozklad organické hmoty a mráz rozrušil utuženou hroudu. V dobách, kdy na drobných políčkách byly vedle pícnin a ozimů na střídačku poorané černohnědé pásy, nepůsobila obrácená zemina zdaleka tak bezútěšným až odpudivým dojmem, jako dnes, kdy hliněný stohektarový hon vylučuje existenci vyšších forem života. Tento smutný fakt nelze nahradit ani stokrát napsaným zákonem druhové ochrany.
A právě megalomanské pojetí dnešního zemědělství zaměřeného na energetické plodiny dělá z kulturní krajiny měsíční, mrtvou pustinu. Nejenže na kopci s celoplošnou hlubokou orbou chybí život, takto obhospodařovaná půda rychle ztrácí to nejcennější – humus. Obrácená zemina se snadno drolí, je vydaná napospas větrné a vodní erozi.
Při jarním rychlém tání se koryta a propusti potůčků zanáší splavenou ornicí, protože na táhlém kopci nabere voda rychlost a vymílá ve svahu místy hluboké rýhy, kteréžto jarní smykování bránami milosrdně zakryje.
Plochy oseté kukuřicí jsou pak při letních bouřkách příčinou vyplavení sklepů a nánosů bahna v intravilánech, jelikož svahy nad obcí postrádají jakoukoliv protierozní ochranu.
 
Z nouze ctnost; a proč není uvědomělá?
Že lze takovým negativním jevům předcházet, dokládám několika konkrétními příklady. A jak to tak někdy bývá, vznikly jako kouzlo nechtěného, jinými slovy, popisovaný efekt nebyl prvotním záměrem.
Na podzim se kvůli podmáčené půdě už nedalo do polí vjet, proto některé hony zůstaly nezorány a orba se nouzově přesunula na jaro. Neobrácená půda je kompaktní, chráněná před větrnou erozí. Vodní eroze nemá na ni zdaleka takový dopad, jako na půdu obrácenou a rozdrolenou. Kořenový systém z poslední plodiny drží povrchovou vrstvu pohromadě, přičemž i tyto organické zbytky se časem rozloží. Nelze opomenout ani přirozený rostlinný pokryv, který na nezorané půdě v průběhu podzimu vyroste, protože i ten chrání půdu před erozí.
Vedle významu půdoochranného má posunutí orby do jarní doby podstatný význam i pro zvěř. Na zbytcích úrody může paběrkovat mnoho týdnů po sklizni, stejně tak i vyrašená zeleň výdrolu, trávy a plevelů může tvořit podstatnou část její jinak skromné zimní obživy.
Není proto divu, že na plochách takto ekologicky udržovaných byla v průběhu zimy pozorovaná hojně se pasoucí zejména zvěř srnčí, dále pak i zajíci, prasata, bažanti a koroptve.
Co bych jako ornitolog rád zdůraznil, také dravci, sovy a volavky zde nacházeli potravu. Přilákal je sem drobný, avšak ekologicky velmi důležitý hraboš. Ten je na strništích místy hojně zastoupen, zatímco při hluboké orbě většinou zahyne pod radlicí, či přiklopen skývou ornice. Jako známý škůdce polních kultur pomůže myšilovným predátorům přežít kritické zimní období, a až jarní orba učiní jeho výskytu konec, protože trávit ho na strnisku by byl nesmysl.
Určitě se najdou pochybovači a odpůrci zde uváděného postupu, protože jak oslovení agronomové často argumentují: Zemědělství není ochrana přírody! Na to lze opáčit jen jediné – není, ale může a mělo by být! Přitom to nechce nic víc, než trochu dobré vůle a nebát se netradičních „novot“. Rozhodující je přece výsledek, a ten byl ve všech monitorovaných případech velmi dobrý! Jasně a stručně řečeno: produkce zelené hmoty i dosažené výnosy byly zcela porovnatelné s hony, kde orba proběhla na podzim.
Do budoucna předpokládám větší zařazování ozimin do osevních postupů. Vzhledem k suchým jarním měsícům mohou aspoň využít zimní vláhu, a dávají tak větší jistotu sklizně. Přesto osevní plocha jařin, tj. zejména kukuřice, ječmene, řepy, slunečnice aj., představuje, a nadále asi i bude, významnou část zemědělsky obhospodařované půdy. Proto především na svažitějších pozemcích se přímo nabízí cíleně praktikovat popsaný agrotechnický postup. Orné půdy u nás kvapem ubývá díky rozšiřující se zástavbě a novým komunikacím, navíc nízké stavy skotu znamenají omezené množství hnoje, který byl dříve důležitým melioračním vstupem.
Snižování úrodnosti půdy i její absorpční schopnosti v důsledku splachu ornice a větrné eroze je velkým hříchem zlatokopeckého systému dnešního zemědělství. Přitom lze skloubit požadavky doby s racionálnějším, pro přírodu citlivějším přístupem a erozi omezit!
 
Příklady táhnou. Tedy, doufejme…
Jako nedoceněný bonus působí pobyt zvěře na takto udržovaných plochách. Když se zvěř paství a odpočívá na těchto polích bez hlavní plodiny, tj. strništích, tak zemědělci nijak neškodí, ba co víc, vrací do půdy organickou složku. Tím by měli argumentovat myslivci všude tam, kde mohou ovlivnit průběh polních prací a zohlednit jak potřeby zvěře, tak i ochranu půdy.
Jsem si jist, že vydá-li se některý agronom naznačenou cestou, nikterak neprohloupí. A dovolím si neskromně tvrdit, že tento postup má svou světlou perspektivu. Kdo nevěří přiloženým fotkám, může se snadno přesvědčit u sebe v praxi. Stačí to vyzkoušet na polovině obdělávaných pozemků.
Když vjedete s pluhem do polí pro jařiny okolo sv. Řehoře, nic nezmeškáte a neztratíte, naopak! Vítr hroudu ofoukne a za pár dnů můžete sít. Zemědělství a ekologie totiž nemusí jít proti sobě.
Tradice jsou jedna věc, dnešní často lhostejná až bezohledná realita, bohužel, druhá. Určitě nelze porovnávat vyvážené hospodaření chalupníka se zapřaženou kravkou na pár korcích s ničivým účinkem burácejícího John Deera na katastru celé obce v průběhu podzimních prací. Obé je produktem své doby, druhý způsob nemá s ekologií nic společného, neboť hluboká orba a dopady eroze tehdy a dnes, je jako den a noc.
Avšak opravdový zemědělec by měl mít vždy jako prioritu ochranu půdy, která ho živí! Musí také mít na paměti, že ji má předat v dobrém stavu dalším generacím.
Domnívám se, že k sebereflexi je nejvyšší čas. Je třeba přestat půdu drancovat a začít uvažovat selským rozumem. A když při práci jaksi „mimochodem“ můžete pomoci přírodě, je hloupost této úžasné synergie nevyužít! Kdo má oči a pamatuje, ví, že člověk moudrý má těžce zkoušené přírodě co vracet.
Teď už je na myslivcích a jiných ochranářích, nakolik jsou schopni dobrou věc správně uchopit a účinně prosazovat. Protože v tomto případě obzvláště platí, že změna je život. Resp. změna myšlení ho přivádí zpět do zemědělské krajiny. A krajina plná pestrého života je dozajista lepší, než fádní pustina. To vám řekne i dítě školou povinné.
Karel ZVÁŘAL
 
Pro porovnání dvojice snímků stejných lokalit – první snímky byly pořízeny v prvních dnech dubna, druhé snímky v polovině července
Zpracování dat...