Časopis Myslivost

Změny v chování srnčí zvěře - příčiny a důsledky

Myslivost 1/2016, str. 28  Jan Škarka
Jak již bylo na stránkách Myslivosti popsáno, chování srnčí zvěře v našich honitbách prochází v posledních letech dramatickými změnami, které nepříznivě ovlivňují nejen stavy této naší nejkrásnější spárkaté zvěře, ale především možnosti jejího dalšího úspěšného chovu. O poklesu počtů srnčího již není nutné spekulovat, ale stal se neúprosným faktem, který je potvrzen statistikami. Tato skutečnost je navíc umocněna změnami chování, které komplikují zjišťování reálných počtů zvěře v honitbách.
 
Co se vlastně se srnčí zvěří v posledních letech děje?
Ještě v nedávné době bylo možné úspěšně obeznávat srnčí zvěř ve zhruba pravidelných časech závislých na roční době, skladbě plodin, anebo místě pozorování. V době říje se dařilo zvěř sledovat v průběhu celého dne a díky pochopitelné ztrátě ostražitosti ji bylo možné i spolehlivě obeznat.
A jak je tomu dnes? V roce 2015 proběhla říje, podle mého názoru, nejméně výrazně za posledních deset let. Vše bylo navíc umocněno i extrémními teplotami, které panovaly právě v inkriminované době. Srnci na vábení přiskakovali neochotně a velmi opatrně. Zvěř vycházela až k pozdnímu večeru a nebo po setmění. Ani ranní aktivity neodpovídaly normálnímu stavu a zvěř zatahovala do krytu již s počátkem svítání.
V pohybu zvěře v průběhu celého dne ale hlavně schází určitá pravidelnost, na kterou jsme bývali zvyklí. Tento stav můžeme, alespoň v našem kraji, sledovat již několik let, ale v roce 2015 byla situace zdaleka nejhorší. Zvěř se po žních, které na většině našeho území proběhly poměrně brzy, začala koncentrovat v lánech kukuřice a nebo v obtížně přístupných místech, kde nachází spolehlivý kryt.
Nezbývá, než souhlasit s názorem, že za vším musíme hledat zvýšenou přítomnost člověka v přírodě, respektive jeho stále se rozšiřující aktivity, dané zvyšováním životní úrovně a nadbytkem volného času.
Pro příklad mohu uvést průběh jednoho červencového večera, který se pro mne stal noční můrou. Jako obvykle v této době vyhledávám posed, který je umístěn na místě, odkud lze přehlédnout část honitby o rozloze zhruba 300 hektarů. Pomocí dobrého dalekohledu bylo možné sledovat v lánech obilí srnčí zvěř a obeznat pohyb srnců chystajících se k říji. V minulosti jsem vždy získal slušný přehled o dění v této části honitby i když se aktivity zvěře posunuly až do pozdního večera.
Vloni tomu bylo jinak. Přesto, že k posedu vlastně nevede oficiální cesta, byl jsem v průběhu tří hodin nucen přetrpět průchod skupiny notně rozkurážených dětí, několika majitelů psů se svými volně pobíhajícími miláčky a skupiny cyklistů na horských kolech. Dále pode mnou defilovaly jezdkyně na koních doprovázené psem, motorkář na terénním motocyklu a vše uzavřel běžec s čelovou svítilnou v půl desáté večer.
Dříve jsem mohl pozorovat pohyb téměř dvaceti kusů srnčího, ale v posledních letech vídám pouze jednotlivé kusy, a to ještě pozdě večer nebo za soumraku. Srnčí je trvale zneklidňováno a díky nezpochybnitelné inteligenci dokázala tato zvěř přesunout své aktivity do doby, kdy jí hrozí menší nebezpečí, nebo na místa kam se lidé snadno nedostanou. Zdá se dokonce, že dokáže rozlišit dny pracovní od dní pracovního klidu a přizpůsobit se tomu.
Srnčí proto vytahuje na paši převážně v noci nebo v takzvaných „nemysliveckých“ hodinách, tedy například krátce před polednem. V nížinných honitbách se spolehlivým úkrytem srnčího stávají především lány kukuřice. V období po ukončení žní, kdy se pole po podmítce a postřiku mění v poušť, se srnčí zvěř koncentruje právě v kukuřicích, a pokud vůbec vychází, děje se tak v nočních hodinách. Večer nebo ráno se pohybuje velmi obezřetně pouze při okraji porostu a chová se velmi ostražitě.
V době, kdy vrcholí lov srnců a začíná lov holé, je velmi nesnadné zvěř obeznat a následně odlovit. Vede to přirozeně k chybnému posouzení chovnosti, protože je nutné využívat i vzácných příležitostí při letmém nebo i nečekaném setkání se zvěří. Lovci se dostávají pod tlak, který je na jedné straně dán obavou z nesprávného odlovu, reprezentovanému u srnců červeným bodem na výstavě trofejí, a na druhé straně povinností splnit plán lovu. Že dochází ještě k závažnějším chybám v lovu holé je samozřejmé, ale protože se většinou řeší v rámci spolku nebo jiného uživatele honitby, nejsou prezentovány veřejně.
Podle mé zkušenosti je ke spolehlivému obeznání zvěře nutné opakované pozorování konkrétního jedince v různých situacích. Jak se bohužel stále častěji přesvědčuji, všechny znaky, mající přispět ke spolehlivému určení věku vybraného kusu, mohou být vnímány pouze jako pomocné, protože jen ve spojení se znalostmi o chování a projevech vybraného kusu lze přibližně určit věk, nebo posoudit chovnost.
Variabilita srnčí zvěře je velká a položme si ruku na srdce, kdo z nás dokáže s jistotou určit, zda srnec, kterého můžeme pozorovat pouze několik minut za soumraku, je čtyřletý nebo pětiletý. Pryč je doba, kdy jsme měli možnost každý letní podvečer prožívat jeden z nejkrásnějších okamžiků, které jsem v přírodě zažil, totiž pohled na hlavu srnce nebo srny plující v paprscích zapadajícího slunce zlátnoucím obilím.
Setkání se srnčí zvěří jsou stále vzácnější a vyžadují více času a námahy. Tento problém je výrazný především v polních honitbách, kde srnčí je jedinou nebo dominantní spárkatou zvěří, ale zdá se, že se nevyhýbá ani lesním honitbám. Srnčí zvěř je navíc pod stále stoupajícím tlakem černé zvěře, ztráty srnčat při sečení pícnin neustále rostou, stejně tak jako střety se silničními vozidly a vlaky.
 
Co tedy můžeme pro srnčí zvěř udělat a jak se vyrovnat s obtížemi danými změnami chování?
Korigovat lidské aktivity v honitbě lze pouze velmi omezeně, nebo vůbec. Nezbývá nám proto bohužel nic jiného, než smířit se s daným stavem. Úspěch by snad mohla mít pouze osvěta a spolupráce s obecními úřady. Snahy pozitivně ovlivnit zemědělce, nutně končí na jejich ekonomických zájmech a prosadit změny v osevních plánech, nebo ve způsobech obdělávání půdy by mohla pouze novela zákona.
Naděje snad můžeme vkládat do očekávaného zřizování biopásů, ale zda to výrazněji pomůže zlepšení prostředí pro srnčí zvěř, ukáže až praxe. Stejně je tomu i u budování biokoridorů v rámci pozemkových úprav. Tato nadějná aktivita se bohužel mnohdy ukazuje jako neužitečná, nebo přímo škodlivá. Většina koridorů totiž vzniká podle bývalých cest, které jsou obnovovány s parametry okresních silnic a místo aby se staly útočištěm zvěře, usnadňují přístup do míst, kde dříve zvěř nebyla rušena. Také úvahy o tom, co by pomohlo zlepšit možnosti chovu a lovu srnčí zvěře jsou zatím pouze hypotetické.
Neprůchodné a zřejmě i neefektivní by bylo volání po možnosti lovit srnčí zvěř dosud zakázanými způsoby lovu. Reálnější by snad mohla být snaha o umožnění lovu i déle než hodinu po západu slunce, ale i to by si vyžadovalo rozsáhlou diskuzi.
Prozatím tedy musíme alespoň zintenzivnit naši péči o srnčí zvěř. Nejlepším způsobem je včasné a vhodné přikrmování, které může pomoci zvěř koncentrovat do míst, kde najde potřebný klid. Dále zvýšený dohled v honitbě a snaha o ochranu srnčat v době sklizně.
Efektivním se ukazuje i zakládání zvěřních políček ve vhodných lokalitách.
To jsou úkoly, na které stačíme. Co se týče lovu a jeho plánování, je dnes více než kdy jindy nutné jeho výši, poměr pohlaví a strukturu věkových skupin přizpůsobit okamžité situaci v honitbě. Jenom odpovědným přístupem k této problematice je možné alespoň částečně zvrátit nepříznivý vývoj v naší přírodě.
Přeji všem čtenářům Myslivosti mnoho krásných zážitků se srnčí zvěří
Jan ŠKARKA
 
Dovětek k příspěvku pana Škarky
S velkým zájmem jsem si přečetl článek Jana Škarky, který svým způsobem navazuje na dvojici úvah na téma změny chování a stavů srnčí zvěře, které jsem napsal v roce 2012 a 2013. Jeho myšlenky mne zaujaly a musím se s nimi až na pár nepodstatných detailů ztotožnit. Rád bych je také rozšířil o několik aktuálních postřehů, které doplní popsanou situaci v polních honitbách o pohled uživatele honitby lesní situované v nadmořské výšce 600 metrů.
O tom, že srnčí zvěř mění svoje chování a klesají její početní stavy, netřeba polemizovat. Je to nesporný fakt. Vinu nese kromě změny v systému zemědělského hospodaření jednoznačně i drtivý tlak veřejnosti na volnou krajinu. Začátek změn si troufnu situovat do několika let těsně před rokem 2010, kdy jsme mohli zaznamenat první odchylky od zažitých normálů. Tato datace je z mého pohledu přesná.
Do roku 2007 jsem pracoval společně s kolegy na publikaci „Srnčí zvěř v našich honitbách“. Prostudoval jsem tehdy stohy materiálů, konzultoval je a porovnával s poznatky mnoha praktiků. Vše souhlasilo a neviděl jsem nikde problém. Během dvou let jsme ale mohli zaregistrovat řadu rychle vznikajících odchylek, kterým jsme se nestačili divit.
Je samozřejmě otázkou, k jakým změnám došlo právě v uvedeném období ve společnosti. Jejich rozklíčování by bylo bezesporu otázkou širšího studia. Nejen z pohledu zemědělských dotací, výkupních cen komodit, způsobu hospodaření v lesích, změn klimatu apod. Možná bychom zde vysledovali i nečekané vazby na speciální výstupy sociologických výzkumů, které by postihly růst relativní průměrné mzdy, vývoj investic obyvatel do volnočasových aktivit, změny ve struktuře zaměstnanosti, zvýšení podílu populace v poproduktivním věku, odlišný způsob trávení dovolené a některé další.
V každém případě se v jejich důsledku náhle zvýšil tlak na krajinu, na který zareagovala nejen srnčí zvěř. Je naprosto jasné jak. Každý organismus potřebuje svůj životní prostor. V něm hledá kryt, dostatek potravy a odpovídající klid. Vezmeme-li mu cokoliv z těchto vzájemně provázaných podmínek, začne strádat se všemi důsledky. Projeví se to zhoršenou zdravotní situací, ztrátou hmotnosti a ve finále poklesem stavu.
Z polí nám zvěř mizí, a jak bylo zcela správně napsáno, je to opticky patrné na první pohled. Zbytky populací využívají v maximální možné míře klidových prostorů a stahují se do zbytků krytin nebo sezónních porostů, které jen nerady opouštějí.
V lese je situace o něco lepší. Kryt zde po většinu roku nechybí. S klidem je to ale obdobné. Na jeho nedostatek reaguje zvěř ústupem z mnoha zón a jinde se objevuje zřídka v atypických časech (k doplnění uvedených údajů - aktuálně jsem si přinesl domů záběry z fotopasti od krmného zařízení. Zachytila celkem čtyři příchody srnčí zvěře - dvakrát v 8,30 letního času, jednou v 14,15 a jednou ve 2,10).
Přičteme-li k tomu dostatek paše v krytinách (současný prosvětlený les je doslova pokryt kobercem ostružiníku, který dokáže v případě nutnosti pokrýt většinu potravních nároků), jsou šance na setkání se zvěří sporadické. Problémy, které z toho vyplývají, byly v článku popsány dostatečně.
Stále si nicméně troufám tvrdit, že v lesních honitbách máme (prozatím) stavy, se kterými se dá rozumně hospodařit. Je to ale stále složitější a vyžaduje to stále více času. Zvěř zde prokazatelně je, o čemž svědčí jak pobytové znaky (stopy a otlučky v relativně hojném počtu v místech, kde srnčí nezahlédnete, „jak je rok dlouhý“), náhlá krátkodobá „zjevení“ většího počtu zvěře během paše (dříve tento jev trval týdny, dnes se zkracuje na dny, resp. hodiny), stále značný počet nasčítaných srnců během jara a léta (žádná pravidelnost, ale jednotlivá pozorování rozložená ve velkých časových odstupech), zvěř vytlačená z lečí v rámci naháněk na černou, ale i schopnost naplnit plán lovu podle dříve zažitých pravidel (přináší ovšem stále více nervozity, psychických tlaků a časové zátěže).
Zvěř však již nevychází na volná prostranství, zdržuje se v hustých sečích, odlehlých koutech a nechává se bez problémů v loži přejít, aniž by na naši přítomnost reagovala obvyklým útěkem.
Právě těchto lesních populací bychom si dnes měli podle mého názoru nejvíce vážit. Sáhneme-li do nich výrazněji v lesních honitbách, které tvoří poslední ostrovy alespoň jakési přírody v současné krajině, budeme svědky skutečného soumraku srnčí zvěře.
Řešení stavu postihuje autor naprosto přesně - pouze osvěta a pochopení mezi všemi zainteresovanými z řad veřejnosti. Nemohou sice nastavený trend přímo zvrátit, nicméně jej mohou alespoň přibrzdit.
Osobně jsem však skeptik. Současnost je surová. Úpadek vztahu k půdě a krajině maskovaný tendenční rádoby péčí o ochranu přírody. Ztráta zájmu o veřejné dění a společné záležitosti komunit. Závist, řevnivost a sobeckost. Ohled toliko na osobní prospěch. Absence zdravého rozumu. Poznatky nekriticky přejímané od anonymních přispěvatelů na Internetu. Odvolávání se na vlastní práva bez souběžného dodržování platných pravidel, povinností a zásad slušnosti. V podobných podmínkách se bude osvětově pracovat jen velmi těžko. Musíme to nicméně zkusit. Jinak velmi brzy zapláčeme nad výdělkem. Nejen jako myslivci.
K danému tématu si dovolím ještě závěrečný postřeh. Probíhající změny mne posledních pět let zarážejí. Co mne však zaráží nejvíce je skutečnost, že se objevily plošně, napříč naší republikou. Podobné reakce zvěře registrují myslivci, s nimiž mám možnost diskutovat, od Šumavy, severních Čech, přes Polabí, Vysočinu, až po Hanou a jižní Moravu. Změny jsou tedy frontální.
Osobně bych proto snad ani nehovořil o zvyšování tlaku lidí na přírodu. Spíše bych současný stav označil jako brutální bezmyšlenkovité znásilňování krajiny. Jako její rychlou a nerozumnou implementaci do životního stylu současných generací. O tom, že v něm nemá smysluplná dlouhotrvající péče o živé tvory příliš prostoru, nemusím hovořit.
Mgr. Josef DRMOTA
člen Redakční rady časopisu Myslivost
Zpracování dat...