Časopis Myslivost

Když se sny stávají skutečností

Myslivost 11/2016, str. 66  Martin Vojtěch
Asi největším přáním a snem každého myslivce je lov jelena v říji a nejinak tomu bylo i u mě. Sen, který jsem se neúspěšně pokoušel různými způsoby naplnit několik let. V letošním roce mé odhodlání a touha konečně slavily úspěch …. Již z kraje roku jsem aktivně hledal možnost lovu jelena pro sebe i pro mé dva kamarády, kteří se ke mně přidali. Ač to stálo spoustu času a energie, podařilo se mi vše domluvit. Bohužel, když jsme měli vše stvrdit oficiálně, došlo ke zrušení domluvy. Zklamání bylo veliké, ale odhodlání silnější. Vše se vrátilo na začátek.
Netrvalo však dlouho a naskytla se možnost lovu v Krušných horách. S nadšením jsme ji přijali. Čas běžel rychle a září bylo za dveřmi. Začali nám první společné lovy na kachny a s nimi se nezadržitelně blížil i čas jelení říje. Byli jsme natěšení a plní očekávaní.
Datum příjezdu byl stanoven na 21.9., jak se blížil, volali jsme si s hospodářem, jak probíhá říje a jak nám přeje počasí. Byly teplé dny, ale i tak se jelení troubení neslo hřebeny Krušných hor. Konečně je to tady!
Ráno pro mě přijíždí Roman, naložíme potřebnou výbavu a jedeme pro druhého kamaráda Petra, který bydlí nedaleko. Nabíráme směr Krušné hory a míříme vstříc neopakovatelným zážitkům v čase jelení říje. Po cestě se potkáváme na smluveném místě s hospodářem Pepou, proběhne rychlé seznámení a už míříme společně na loveckou chatu, kde se v klidu ubytujeme.
Je útulná, v krbu praská dřevo, okolo dobří přátelé, co víc si přát!? Za chvíli cinká telefon, to přijíždí na nedaleké nádraží můj kamarád Adam, který bude chodit s fotoaparátem. Jedeme ho vyzvednout s Pepou, mimochodem skvělým chlapem a skutečným myslivcem tělem i duší. Jsme kompletní.
Navečer přijíždí ještě dva kolegové, kteří nás budou doprovázet. Já jsem byl již předem domluven s Honzou, díky kterému jsme zde mohli být. Fajn chlapi, zkušení a znalí honitby i jelení zvěře.
Nadchází čas vyrazit na první vycházku. S přáním Lovu zdar se rozjíždíme každý do jiné lokality. Říje pozvolna začíná a my doufáme, že alespoň uslyšíme krále našich lesů, který bude všem dávat na vědomí, že právě on je tím, kdo zde vládne.
Naše přání bylo vyslyšeno a i když nikdo neměl lovecké štěstí, bylo o čem večer vyprávět. Poseděli jsme o něco déle společně s Pepou, který s námi na chatě zůstával. Proviantu bylo více než dost a pozvedli jsme i nějaký ten kalíšek na nadcházející lovy.
Vycházka střídala vycházku, ale zatím stále bez úspěchu. Nálada je však stále dobrá, věříme, že se na někoho z nás Diana s Hubertem usmějí.
Přichází pátek ráno. Petr s Pepou se vrací na chatu s prvním úlovkem! Po neúspěšně ranní čekané se vydali do okrajové části honitby, mimo jelení říjiště, kde se jim již za světla podařilo ulovit lončáka! Nálada se hned vyšplhala o několik stupňů výše a bylo vidět, že i Petr má velkou radost, i když to stále není jelen.
V noci přijíždí další kolega, který v další lokalitě mimo říjiště ulovil sele. Výborně! Večer trávíme u krbu a posloucháme vyprávění úspěšných lovců. Připijeme na lovu zdar a užíváme si skvělé atmosféry. Je něco po půlnoci, když se rozcházíme ulehnout, ráno nás čekají další zážitky.
Je tu sobota ráno. Čekají nás ještě tři vycházky. Přijíždí Honza a vyrážíme do honitby. Jsme domluveni, že si do rozednění sedneme na kazatelnu poblíž pasek, na které bychom se s přibývajícím světlem chtěli pokusit došoulat k jelenovi.
Je krátce před šestou hodinou, opatrně docházíme ke kazatelně. Honza se rozhoduje jen chvíli postát, protože ubývající měsíc dává stále dost světla, které nám dovoluje jít dále o něco dříve.
Jak tak stojíme, ozve se z protější stěny lesa troubení prvního jelena. Je to poměrně blízko, a tak se na sebe s Honzou podíváme a oběma nám je jasné, že musíme nahoru. Usedáme a čekáme, co se bude dít dál.
Jelen se ozve znovu a na jeho výzvu reaguje nedaleko druhý jelen. Světla pomalu přibývá a po mé pravé ruce se ozve několikrát zalámání. Dalekohledem prohledávám okolí, ale stále na cestu nic nevytahuje. Netrvá to dlouho a pouhým okem vidím tmavý stín. Je to jelen! Stojí však ve stínu modřínů a nedaří se mi jej úplně přečíst, i když jasně vidím, že se jedná o slabšího šesteráka. Čekáme na více světla. Jelen v klidu zatím bere paši a nikam neodchází.
Mezitím se v pasece před námi opět ozve zatroubení blížícího se jelena. V klidu sedíme a hledíme do paseky, když vtom z ní, proti nám na cestu, vytahuje další jelen! Šťouchnu loktem do Honzy, jako na povel oba zvedáme dalekohled a čteme jelena. Zdá se, že je to čtyřletý nepravidelný osmerák. Já mezitím střídám dalekohled za kulovnici. Ujišťujeme se, že na levé lodyze nemá korunku. Je to dobrý, lovný jelen, přesně takový, o jakém jsem snil!
Tiše se ptám Honzy zda můžu lovit a on mi jen odvětí, že mohu. Je to tady! Chvíle, na kterou čekám tak dlouho! Hlavou mi běží tolik myšlenek, ale nezaváhám ani na vteřinu! Spoušť je napnutá a kříž sedí na komoře. Jsem si jistý dobrou ranou, a tak jen jemně pohladím napínáček a lesem třeskne ostrá rána. Okamžitě přebíjím, ale jelen přesadil cestu a mizí v porostu.
Hledím na Honzu a on mně ujišťuje, že je to dobré. „Značil dobrou komorovou ránu, buď v klidu!“ Zajistím zbraň a vtom to přichází, lovecká horečka vibruje nejen se mnou, ale i s celou kazatelnou a Honza se směje. To k lovu prostě patří… Přichází na řadu „povinná cigareta“.
Pepa mezitím píše zprávu s dotazem, zda jsme ulovili jelena. Odpovídáme, že zatím čekáme, ale že by to mělo být dobré.
Balíme a vydáváme se na nástřel. Na cestě však žádnou barvu nenacházíme. Začínám mírně nervóznět i přesto, jak jsem si byl ranou jistý. Bylo to nějakých 60-70 metrů, tedy nijak daleko.
Honza přechází strouhu a nachází první kapky barvy. Dál nepůjdeme, v dohledu jelena nevidíme a tak se vracíme k autu, ve kterém čeká náš čtyřnohý pomocník.
Za pár minut jsme zpět a nasazujeme Ajšu na nástřel. Neomylně napne řemen a vede nás po barvě. Vítr, který zavane proti nám, nese vůni jeleního prku. Musí tu někde být!
Ano, barvy přibývá a po pár metrech už nás neomylně Ajša dovádí ke zhaslému jelenovi! Je to neuvěřitelný pocit, který slovy nelze popsat! Jelen leží mezi několika nízkými smrčky, nějakých 30-40 metrů od nástřelu.
Vybíjím kulovnici a oba máme na rtech široký úsměv. Je asi evidentně vidět, jakou mám z jelena velkou radost! Honza jako zkušený průvodce nezaváhá, ulamuje dva třívýhonkové úlomky. Jeden vkládá jelenovi do svíráku jako poslední hryz a druhý předává mně, na znamení úspěšného lovu s přáním upřímného Lovu zdar k mému prvnímu krušnohorskému jelenovi!
Chvíli oba tiše stojíme a prohlížíme trofej tohoto dobrého jelena. Pepovi píšeme zprávu, že jsme byli úspěšní, aby přijel se svým terénním vozidlem. Pořizujeme několik fotografií a já jelena vyvrhuji. Není to daleko k cestě a tak ho dotahujeme společnými silami na její okraj, nařežeme ještě několik větví a čekáme na Pepu.
Zanedlouho přijíždí, vystupuje z auta společně s Petrem a Adamem a má úsměv na rtech. „Moc dobrý jelen“, prohlásí, smeká klobouk a přeje mi Lovu zdar! Přidávají se i kamarádi. Jsou to nezapomenutelné okamžiky, které právě teď sdílím s mými kamarády. Nakládáme jelena do vozu, je podložen smrkovými větvemi a jeho hlava směřuje ven, jak velí tradice, loučí se s honitbou, král odjíždí z jeho milované krajiny! Pohledy ho společně s Honzou doprovázíme na jeho poslední cestě. Za chvíli se scházíme všichni na chatě, nálada je výborná, všichni obdivují dobrou trofej a přejí Lovu zdar! Ještě společné foto a odjíždíme na lesní správu.
I přesto, že se večer nikomu dalšímu nezadařilo, máme důvod oslavovat. U jelena zapalujeme svíčky, naléváme kalíšky, připíjíme na úspěšný lov a na poctu krále. Sedíme do pozdních hodin a společně vychutnáváme tu jedinečnou atmosféru. Kamarádi bohužel svého jelena neulovili, ale i přesto jsme si těch několik dní neuvěřitelně užili. A jak se říká „není všem dnům konec“, a tak se zde třeba zase za rok o jelení říji sejdeme.
Poděkování patří všem, kteří nás doprovázeli. Pepa, Honza, druhý Honza, Ulbert. Díky nim máme tolik zážitků a především nové, dobré přátele!
Martin Vojtěch
Zpracování dat...