Časopis Myslivost

Na pár slov s mistry Evropy

Myslivost 11/2016, str. 70  Jiří Kasina
Na historicky prvním Mistrovství Evropy mysliveckých trubačů, které se konalo ve dnech 30. 9. a 1. 10. 2016 v Mariánských Lázních, zaznamenali fenomenální úspěch čeští trubači. V obou kategoriích opanoval nejvyšší stupínek soubor Trubači OMS Přerov. Byť se osobně známe dlouhá léta, vyrazil jsem do Přerova na rozhovor, mými hostiteli byli pánové Vladimír Sekera a Ján Garláthy.
 
Jste historicky první oficiální mistři Evropy v loveckém troubení, jak se vám s tím vědomím žije? A jak vysoko hodnotíte vítězství v Mariánských Lázních v porovnání s ostatními předchozími úspěchy?
VS - Loveckou hudbu máme rádi a věnujeme se jí již mnoho let. Zúčastnili jsme se soutěží v Německu, Polsku, Slovensku, Maďarsku, Slovensku, Dánsku, Holandsku, Francii, několikrát jsme zvítězili v Rakousku, kde jsme byli i absolutní vítězové soutěže, ale přece jen Mariánky byly prvním oficiálním mistrovstvím Evropy mezi vybranými soubory - to má váhu a úspěch nás samozřejmě těší.
 
Myslím, že vítězství je navíc unikátní v tom, že jste vyhráli v obou kategoriích…
VS – Ceníme si úspěchu o to více, že pořadatel sestavil porotu skutečně mezinárodní. Každý ze soutěžních států měl své zastoupení v porotě. Tak dokonalou organizaci jsme nikde neviděli. Také připravovat se na soutěž ve dvou kategoriích je hodně těžké. Bylo potřeba naučit se dvojnásobné množství skladeb a celý den být připraveni. Je pravda, že skladba sice někdy trvá jen minutu, ale to právě vyžaduje silné momentální soustředění a ve finále už rozhodují opravdu i drobné detaily.
 
Se kterými skladbami jste v Mariánkách vyhráli?
VS – V prvním kole jsme zahráli dvě povinné skladby, a to Jagdruf od rakouského autora Franze Kastenhubera a polskou skladbu od Krysztofa Kadlece Na polowanie v Lancucie. Ze dvou volitelných jsme pro první kolo vybrali zkrácenou Rossiniho předehru z opery Guillaume Tell, kterou pro nás upravil Honzík Garláthy. Ve finále jsme hráli z povinných skladeb Jagdruf a volitelnou, jednu z našich nejoblíbenějších: Hommage à Magic flute. Skladba, kterou pro nás skvěle upravil opět Honza, je vlastně duetem Papagena a Papageny z Mozartovy opery Kouzelná flétna. Vždy se snažíme, aby v našich skladbách byla nějaká jiskřička, něco pro posluchače zajímavého a působivého. Třeba začátek Viléma Tella hraje sólová borlice a ostatní hlasy se postupně přidávají. V Mozartovi zase jsou dva sólisté, kteří si vzájemně odpovídají a zbytek souboru je doprovází.
 
Ale byla to soutěž mezinárodní, soubory si přece nemohly vybírat jen svoje národní skladby?
JG - To máte pravdu, zajímavost tohoto mistrovství byla právě v tom, že v povinných skladbách musely všechny soubory zahrát zahraniční skladby, nemohly hrát své národní. Proto jsme také my nehráli české skladby jako povinné. Třeba v Es kategorii jsme hráli jednu slovenskou, Halali od Edmunda Hatiara a rakouskou, Waldmärchen, v překladu Lesní pohádku od Johana Haydena.
VS - Jako volitelné v Es kategorii jsme zahráli v prvním kole Přípitek od Josefa Selementa v úpravě Jána Garláthyho a ve finále Introdukci z Hubertské mše Es dur od Petra Vacka.
 
Zajímal by mne ale i jiný pohled – jakou jste měli konkurenci? Jistě jste poslouchali i ostatní soubory, jaké to bylo porovnání třeba s naší národní soutěží? Jaká byla úroveň zahraničních souborů?
VS – Neslyšeli jsme všechny soubory, ale většinu anoa byly na vysoké úrovni. Jeden soubor z Polska, který tam byl, nás před několika měsíci na jejich domácí půdě v Polsku porazil. Konkurence v Mariánských Lázních byla značná, každý svaz nebo země, kdo vysílá na reprezentaci soubor, se snaží, aby kvalita byla co nejvyšší. Snad jen škoda, že z Rakouska tam nebylo více trubačů, obecně mají jejich soubory vysokou úroveň, a zrovna ten, který známe a považujeme asi za jejich nejlepší, letos nepřijel. No, nakonec k vítězství patří i trocha štěstí.
 
A v tom byla vlastně i výjimečnost mistrovství, že si mohly vybrat státy ty nejlepší z jejich pohledu, nemohl se přihlásit jen tak někdo.
VS – Národní soutěž je nejen o vlastní soutěži, konkurence je velká, ale je také hodně cítit, že mnozí přijedou proto, aby se setkali s ostatními, jedou a dopředu ví, že nebudou v první desítce, ale přesto se přihlásí a jedou, protože rádi hrají a jsou rádi ve skupině trubačů. Soutěž je vždy velmi inspirativní, nezkušení vidí, jak hrají a vystupují ostatní soubory, které jsou krůček před nimi, což je nesmírně poučné. Každý soubor má nějak koncipované vystoupení, oblečení, nástroje, všechno se posuzuje. V Mariánských Lázních byla konkurence obrovská právě proto, že tam přijeli opravdu ti nejlepší a rozhodovaly jen maličkosti a o to víc si vítězství ceníme.
 
A jak by se daly z vašeho pohledu zkušených trubačů, dneska už vlastně profesionálů, charakterizovat jednotlivé národní styly? Jací byli podle vás Poláci, Rakušáci, Němci, Francouzi a další?
JG – U nás je velký rozdíl, že my máme početně mnohem menší soubory i kultura hraní se dost liší oproti třeba Polákům. U nich je vždy pravidlem, že je v souboru většina borlic a dvojnásobně menší počet lesnic, kdežto u nás převažují soubory lesnicové. U nás se také hraje lehčím, komornějším stylem oproti Polákům a Rakušákům. A extrémem jsou Francouzi, kteří zachovávají prvotní styl z období baroka, hrají více silově a hlavně s velkou intenzitou vibrata. U Rakušanů je to dané ale i výběrem skladeb, kdy hrají různé pochody, polky a takové ty řízné skladby, což se u nás až tak často neslyší, u nás se provozuje kromě klasické lovecké také chrámová hudba v čele s několika hubertskými mšemi. Typicky české skladby jsou fanfáry od Ondřeje Antona, Josefa Leopolda Koželuha, úpravy fanfár Jiřího Ignáce Linka a ve 20. století skladby Antonína Dyka, Josefa Selementa, Petra Vacka a dalších. Velkým rozdílem je to, že u nás se hraje technikou krytí, to je specifikum naší země, ještě Slováci to používají. Rakušáci používají pouze jeden přelaďovací ventil, čímž je u nich už předem omezena možnost nějaké melodičtější skladby.
 
Já sice nejsem trubač, ale slyšel jsem nejen vás mnohokrát, vždycky se mi líbí ta česká kudrnatost, barvitost tónů, jak hezky skladby plynou, mají krásnou melodickou linku. V podstatě jsme v tom asi unikátní…
VS – My se snažíme, aby to bylo takové zpěvné. Největší rozdíl je asi u Francouzů, zajet si tam a být na jejich soutěži, to je úžasné. To je jiný svět. Mají horny in D a veliký rozdíl viditelný na první pohled je v tom, že když se chtějí předvést, tak se otočí vždy zády k posluchačům a hrají naplno, tóny pouštějí korpusy plnou silou do posluchačů. Když jsme se zúčastnili ve Francii soutěže poprvé a oni se otočili zády, měli jsme se co udržet, abychom se nesmáli tomu způsobu hraní. Před námi soutěžící hráli, až praskal plech, pak jsme nastoupili my a hráli jsme naše melodické skladby čelem k posluchačům a pozorovali jsme, jak se porotci schovávají za papíry a smějí se nám také. Francouzi to mají zase tak, že mají odspodu kategorii králík, liška, jelen a prase. Králík je nejslabší. My jsme zahráli s krytím a bylo to podle nás výborné, ale stejně jsme byli jen králíci a oni se strašně smáli.
 
Tak to pak ale na mistrovství Evropy, když měli zahrát skladby zahraniční, tak pro ně musely být české skladby docela obtížné?
JG – Nevím, zda obtížné, spíše šlo o to, zda se trefí svým interpretačním stylem k charakteru skladby. Víme, že oni krytí nepoužívají, tak byly cíleně vybrané skladby bez krytí. Naopak my jsme si ve volitelné skladbě cíleně vybrali skladby s krytím.
 
Ale přece i v tomto spočívá význam zatím prvního mistrovství, doufejme, že je to začátek tradice a bude se konat pravidelně, je to přece také o porovnání hudebních stylů, takže se může trubačská Evropa navzájem obohatit.
JG – Obohacujeme se také na poli hudební literatury. My a Slováci máme každý svoje signály, jež jsou opatřeny také textem, kdežto Rakušáci, Němci, Poláci mají všichni jedny stejné signály. U svých úlovků mají také jednotící prvek, kdy na konci skladby vždy zazní jejich nápěv „Halali“. Také mezi sebou vyměňujeme nové kompozice, které si soubory připravili sami pro sebe. Např. z této soutěže máme již teď několik nových skladeb.
 
Jak jste hodnotili společenskou stránku mistrovství, jak se vám líbily Mariánky organizačně a společensky?
VS – Shodou okolností v Mariánkách před více než dvaceti lety jsme byli na naší první soutěži. Dozvěděli jsme se, že to organizuje nějaký Vacek, že vyhlašuje trubačskou soutěž. Říkali jsme si, jak tam všem vytřeme zraky. Tak jsme se naučili pár skladeb a vyrazili. Už nevím, kolik tam bylo souborů, ale byli jsme předposlední a až tam jsme se dozvěděli, co to vlastně lovecká hudba je, že to není jen pár signálů. Pro mě proto mělo letošní mistrovství hodně nostalgický nádech, chodili jsme po známých místech, po těch dvaadvaceti letech se ale mnohé změnilo. Vzpomínky mám proto velmi krásné a pozitivní. Organizačními a duchovními otci celé soutěže byli Petr Šeplavý a Petr Vacek, oba jsou to letití zkušení organizátoři a praktici, velmi dobře vědí a znají, kde je třeba přitlačit a co se nesmí co opomenout, takže bylo vše zcela precizně připraveno a velmi dobře šlapalo. Mistrovství opravdu nemělo chybu!
 
Mimochodem, já myslím, že i my jsme se před těmi dvaadvaceti lety asi viděli poprvé, asi i pro mne to byla první trubačská soutěže, kterou jsem jako divák absolvoval. Od té doby se ale jistě mnohé změnilo i ve složení souboru. Můžete soubor představit?
VS – První hlasy hrají Honza Garláthy, Irena Oršulíková a Petr Macko. Dále v souboru hraje Eva Macková a já, Vladimír Sekera. Jako pomoc jsme si vzali našeho kamaráda Zbyňka Ketnera. Ten sice není úplně náš stálý člen, ale hrává s námi často.
 
A ani já sám nevím, jaké jsou vaše civilní profese či povolání?
VS – Honzík Garláthy je muzikant a učitel, vystudoval lesní roh a hraje v divadle. Jeho jsme podchytili, ještě když byl na konzervatoři, to byl takový mladý chlapeček, když začal s námi hrát. Byl výborný a rychle zapadl. Během dvou týdnů se musel naučit hrát na lesnici a také krytí. Myslím si, že taky máme podíl na jeho vývoji, že jsme ho podpořili, dali mu možnost se ukázat. Honzík má v sobě lásku k hudbě, ale přece jenom, když člověk má uplatnění a jsou výsledky a daří se, tak je to úplně jiná motivace.
Dalším členem souboru je Irena Oršulíková, je povoláním učitelka a nyní pracuje v pedagogicko-psychologické poradně, je dlouholetým členem a oporou souboru.
Dalším členem je Eva Macková, to je muzikantka a hraje na piano, takže začínala hrát na hornu až tady u nás asi před pěti lety. Má skvělé hudební nápady a moc pro soubor obětuje.
Pak tu máme jejího syna Petra Macko. Hraje proti nám ostatním jen chvilku, ale má přirozené hudební nadání a už zvítězil v několika sólových trubačských soutěžích. Studuje druhým rokem lesní roh na brněnské konzervatoři.
Zbyněk Ketner v současné době končí studium na Mendelově univerzitě a věnuje se loveckému troubení již léta. Současně je v pátém ročníku konzervatoře na lesní roh, takže se snaží zprofesionalizovat.
Jako poslední jsem já, profesí jsem IT technik v Přerovských strojírnách. S nadsázkou říkám, že já to mám nejtěžší, jsem amatér a pracuji v těžkém průmyslu.
 
Za už více než dvě desetiletí se ale v souboru objevila i další jména. Můžeme na ně vzpomenout?
VS – Souborem prošlo více hráčů, ale těžko říci, kdo ovlivnil soubor více buď invencí nebo délkou účinkování. Významně zasáhla do vývoje souboru Markéta Holbová, se kterou jsme začínali taky jako se studentkou konzervatoře a snad napomohli probudit lásku k lovecké hudbě. Nemohu si odpustit u Markéty veselou příhodičku. Když jsme začínali, v roce 1997 přijel ministr zemědělství p.Lux do Přerova. Byli jsme osloveni, že přijede v kočáře, jestli bychom na slavnostní příjezd nezahráli mysliveckou fanfáru. Tehdy jsme byli chudobný soubor, jediný jsem uniformu měl já a tak jsem říkal, že se musíme obléct do zeleného a já všem přinesu klobouky. Na uvítání jsme přišli, Markéta úkol splnila, měla zelené tenisky! Máme schovanou fotku s ministrem, všichni jsme v zeleném a Markéta se zelenými teniskami.
Jedním ze zakládajících hráčů byl Ivo Mužný, který hrál dlouhá léta a hodně se zasloužil o hudební rozvoj souboru, pomáhal také aranžovat skladby. Dalším zakládajícím hráčem byl Libor Nevtípil, který dneska hraje s jinou skupinou. Často se vídáme, máme spolu přátelské vztahy, ale tak jak jde čas nebo vývoj, jsme se rozešli.
Významnými hráči a členy souboru byly Jana Adámková a Lenka Kašparová. Spolupráce s nimi byla úžasná. Z této doby máme natočené i CD. U zrodu souboru byl také Pavel Mikeš, který s námi byl na první soutěži, tehdy jsme byli dvě lesnice a dvě borlice.
 
Léta ubíhají, všichni stárneme, soubor se nějak vyvíjí, co nástupci? Jak si vychováváte mladou generaci? Inspirujete mladé, že by přišli a řekli, že si s vámi chtějí zahrát?
VS – Snažíme se, je tu v okolí hodně dětí, které se k troubení hlásí, já znám jejich rodiče, občas to zkusíme. Před asi třemi lety jsme z tehdy malého Péti a dalších dvou dětí, sourozenců Markéty a Honzy Horákových, vytvořili soubor Parůžek. Byli s námi na soutěži v Konstantinových Lázních a umístili se na osmém místě, což je na dětský soubor výborný úspěch. Petr v sólové kategorii vyhrál. To si myslím, že byl pro něj doslova raketový start, který ho posunul k tomu, aby se nástroji věnoval a šel na konzervatoř.
JG – Já se věnuji mladým spíš více celoplošně, protože v Ostravě máme trubačskou školu, kterou tam zřizuje Společnost mysliveckých trubačů v čele s Mgr. Petrem Dudou, čímž si vlastně vychovávám nástupce a další kolegy trubače. Účastnil jsem se jako lektor zimního nebo letního kurzu trubačů a nově děláme společně se Zbyňkem Ketnerem, Edou Levým ze ŠLP Křtiny a v rámci spolupráce s Mendelovou univerzitou kurz krytí, který proběhl již dvakrát, a třetí plánujeme. Výuka hry krytí je u nás bohužel trochu opomíjena a trubači mají velký zájem se ji pořádně naučit. Tak snad se nám to bude i nadále dařit.
 
A co potomci vlastní?
VS – Mám dvě děti, syn je učitel a dcera chemický inženýr. Oba dva jsou muzikanti, syn hraje na klarinet, dcera na flétnu a na piano, věnuje se hodně jazzové hudbě, také výborně zpívá. Oba mne už hudebně převálcovali, jsou lepší muzikanti než já. Paní Oršulíková má dceru, ta se hudbě nevěnuje a Honza i Zbyněk jsou zatím svobodní, tak uvidíme….
 
Padla celá řada jmen, provozujete loveckou hudbu, ale kolik z vás je praktikujících myslivců?
VS – Tak tady bychom měli problém, kdybychom byli třeba ve Švýcarsku, kde je podmínka, že padesát procent souboru musí tvořit praktikující myslivci. Z těch, které jsem jmenoval, jsme myslivci jen dva – já a Jana Adámková. Markéta si zkoušky z myslivosti udělala, ale není praktikujícím myslivcem.
 
Jak často máte zkoušky?
JG – V podstatě když je sezóna, a to jak lovecká, tak sezóna svatohubertských mší, tak moc nezkoušíme, protože se každý víkend hraje. Když jsem nastoupil před osmi nebo devíti lety, tak se pravidelně zkoušelo dvakrát týdně, čtvrtek a neděle, což je docela mazec. Je to dost, ale myslím si, že na souboru je to pak znát. Poslední dobou jsme polevili, když je volněji, tak se zkouší jen jednou týdně, ale zase když už je zkouška, tak je i pětihodinová. Ale zase je v tom hodně povídání, vidíme se po delší době, takže si sdělujeme zážitky a mnohdy víc povídáme, než hrajeme.
VS – Ale ono se ani nedá pět hodin hrát. Já si vždy nachystám co je nového, co je potřeba domluvit a naplánovat.
 
Hony, Hubertské mše, chovatelské přehlídky, to je taková klasika, ale kde jste hráli za ta léta třeba na neobvyklých místech, anebo při neobvyklých příležitostech? Dalo by se něco najít?
JG – Určitě toho bylo víc, ale hned mne napadla akce v Ostravě, v hotelu Imperial, organizovala to paní Mrencová, ta co byl kolem ní skandál s hejtmanem Haškem. Byla to podivná akce, dodnes nevím, jaký měla smysl, ale byl tam operní zpěvák Peter Dvorský, pan biskup Lobkowicz a předseda komunistické strany, naprosto nesourodá společnost.
VS – Názorově rozdílné světy tam spokojeně spolu zobali raut a my jim hráli. Máme fotku, kde z jedné strany je předseda komunistů, z druhé strany biskup a mezi nimi my trubači. Když ji ukazuji, z legrace říkám, že jsme připraveni na jakýkoliv režim J.
Nesmím zapomenout zmínit asi naše historicky nejváženější vystoupení, kdy jsme hráli s dalšími trubači pod vedením Petra Vacka jeho mši ve Vatikánu při příležitosti předávání vánočního stromu papežovi Janu Pavlu II. prezidentem Václavem Havlem. Akci tehdy organizoval Řád sv.Huberta.
 
Povídání bylo moc příjemné, při zpáteční cestě jsem si v autě pustil skladby přerovských trubačů z darovaného CD a přemítal, jak by asi česká myslivost vypadala, kdyby neměla tradici mysliveckého troubení. Určitě by nebyla tak barvitá a romantická. Je třeba proto poděkovat stoletími zpět hraběti Šporkovi, že sem přivedl lovecké troubení, ale je třeba poděkovat také všem těm, kteří se po roce 1989 zasloužili v rámci Klubu trubačů, a nebo jinými cestami, o rozvoj lovecké hudby. Troubení je ozdobou naší české myslivosti, mostem k nemyslivecké veřejnosti, važme si šikovných trubačů, važme si toho, že ne náhodou právě v České republice máme první oficiální evropské mistry. Těšme se z lovecké hudby i jako posluchači a jako řadoví myslivci tuto tradici opatrujme a podporujme, hudba je opravdu to, čím se pochlubit ještě můžeme.
připravil Jiří KASINA
Zpracování dat...