Časopis Myslivost

Po ochozech posvátných jelenů

Myslivost 11/2016, str. 48  Oldřich Koudelka
V myslivecké legendě o svatém Hubertovi jsem vždy spatřoval starodávnou hloubku, energii, jež nám, myslivcům, byla zahalena rouškou tajemství. Bezesporu jsem nebyl a nejsem sám. Odpověď na otazníky jsem hledal u paleontologů, historiků, kulturologů, znalců folkloru, umělců i kněžích. A pochopitelně u starých mysliveckých bardů. Chtěl jsem se dostat na kloub té legendy, v čemž mi pomáhali ti, kteří se k podobnému kroku odhodlali dávno přede mnou a byli v onom bádání úspěšnější.
A tak jsem se v jejich šlépějích vydal poněkud jinak, a to po ochozech mohutného posvátného jelena či jelenů. Rozhodl jsem se jít po jeho ochozech tak dlouho, až bych dospěl do světa, kde se člověk poprvé setkal s jelenem, jenž jej doprovázel a doprovází po celou dobu jeho kulturního vývoje. Snad se na tu šoulačku historií vydáte společně se mnou…
Před několika týdny skončily ve Svätom Antone v pořadí již šestadvacáté Dny sv. Huberta, největší a nejdůstojnější svátky svého druhu nejen na Slovensku, ale i ve střední Evropě, v minulých dnech probíhaly a probíhají svatohubertské slavnosti i v dalších místech České i Slovenské republiky. V Antone to byl opět radostný a pokorný pohled na symbiózu tradičního, současného i budoucího v mysliveckém podání a před zraky tisícovek lidí. Ve stejném duchu se nesla v pořadí již devátá Evropská myslivecká pouť v Dubu nad Moravou.
Byť jsou podobné akce v nejednom případě spojeny se slavnostními bohoslužbami a před oltářem leží ulovená zvěř jako symbol darů Všemohoucímu, jen málokdo z přítomných myslivců ví, proč je to právě jelen, který se stal mýtickou zvěří spojovanou s patronem myslivců. Přitom si tradice bez jelena nedovedeme vůbec představit. A tak se vydejme na malou procházku po stopách jelenů a stezkách dávných lovců, které se kdysi protkaly a přivedly nás ke svatohubertskému kultu. A nejen k němu.
Člověk se přidružil k jelenu, protože jej doprovázel po celou dobu jeho kulturního vývoje, v každém oboru jeho činnosti, v jeho potřebách i názorovém vývoji. Jelen dával člověku vše, čeho mu jiná zvěř a později ani domácí zvířata nemohla poskytnout, a tím dával lidem prehistorických dob možnost tušit v něm něco, co mu posílal Někdo, aby mu pomáhal v duchovních i hospodářských prvopočátcích.
Už jeskynní člověk spatřoval právě a jedině v jelenovi parohatého krasavce, a protože mu přinášel hojnost masa, kůží a kostí, často kolem něj spřádal historky nejpestřejšího zabarvení. Stepilý zjev jelení zvěře se postupně stával symbolem krásy, elegance a přírodní dokonalosti a z mnoha vyprávění o lovu této dominantní zvěře se postupně zpodobněním tvořily bájné postavy nadané nadpřirozeným vlastnostmi.
První lovci se ubírali dlouhými stezkami života. Plynula kolem nich dlouhá tisíciletí, za nichž náboženská a s nimi nerozlučně spojená medicínská a šamanská pozorování, zkušenosti a úvahy potkaly vždy jelena v nové a nové podobě. Kdo ví, jak dlouho by byl člověk neoral, kdyby nepřišel na myšlenku zpracovat půdu jelením parožím, kdyby nepoznal, jak pomoci mu může jelení lůj či prášek z jeleních pantů, že jelenice je lehčí než kůže z medvěda či zubra, jak krásnou ženu může ozdobit amulet či šperk z jeleních kelců. V neúprosném běhu času se stezka lidského poznání stávala stezkou posvátných dějů, na kterou po boku člověka vkročil rod jelenovitých. Proto někteří odborníci nazývají určité období paleolitika ne neprávem dobou jelení.
Zosobnění a zobrazování představ boha lovu, který byl zajisté jedním z prvních v řadě následujících bohů, případně Boha jediného, a měl „na starosti“ události kolem lovců, živé zvěře, přírody, hor, lesů, lužních hájů, se rozmanitě měnilo. Ovšem jelen byl stále vděčným námětem, byť se po jeho boku později začal objevovat sokol i jiní zástupci zvířecího a ptačího světa. Jelení posvátnou stezku, kterou mu vyšlapala lidská mysl v průběhu tisíciletí, je proto možné sledovat celou euroasijskou a dokonce i americkou oblastí.
Podle stupně vývoje náboženství se s představou jelena spojuje znak stromu, odznak božských vlastností a úplného zosobnění božské představy boha lovu, až konečně v době Krista vidíme jelena s křesťanským křížem mezi parohy.
V křesťanské symbolice je jelen představitelem velkého tajemství. V moralizujících příbězích Gesta Romanorum, což je sbírka pověstí a legend, pocházející z přelomu třináctého a čtrnáctého století, je jelen spojován s osobou Ježíše.
V knize Zlatí kováři Konráda z Würzburgu, raně středověkého básníka, je jelen Bohem, který žízní po člověčenství a svou blahosklonností k nejčistšímu zdroji se omlazuje.
U starých křesťanů byl jelen krásný a oblíbený symbol duše dychtící a prahnoucí po Bohu, obraz těch, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, ukazatel pomýlených, ale vyvolených lidí.
Symbolický význam jelena vynikne zřetelněji, pohlédneme-li například na emporu v chrámu sv. Jana v Lateránu, kde dva jeleni tíhnou ke kříži mezi nimi, anebo když jeleni se smyslu evangelia sv. Jana lačně pijí vodu, stékající ve čtyřech proudech po evangeliích z hory, na níž stojí beránek Boží. Podobně je tomu i v mnoha dalších zobrazeních, výtvarných, sochařských a architektonických dílech či celcích.
V díle Legenda aurea, které sestavil janovský arcibiskup Jakub z Voragina, vystupuje pobožný jelen jako rychlý posel Spasitelův, který jako nositel kříže přivádí zbloudilé na víru. Svatý Eustach byl vyzván ke křtu jelenem s křížem uprostřed paroží a sv. Hubert jeho prostřednictvím prožil své obrácení. Podobně tomu bylo v případě českého krále a římského císaře Karla IV. Na lovu jelenů potkal kníže Oldřich poustevníka Prokopa, který před ním ochránil laň a později se stal prvním českým světcem. V uvádění konkrétních příkladů jelena v křesťanské symbolice bychom mohli pokračovat ještě dlouho.
Svatý Hubert se s jelenem neobjevuje hned od sedmého století, ale teprve asi od třináctého. Nejstarší známé vyobrazení svatohubertského jelena je možné nalézt v knize Le Livre du Roy Modus et de la Royne Racio.
V jednom starém mysliveckém tisku jsem objevil následující text: „Při toulkách našimi hvozdy a lesy spatříme nejednu myslivnu ozdobenou hlavou jelena s parohy, uprostřed nichž je vztyčený kříž s Ukřižovaným. Tento symbol jest od pradávna výsadou všech lovců a myslivců a je vzat ze životopisu biskupa lutyšského, sv. Huberta, který v mládí byl náruživým lovcem. Když jednou lovil ve svatopostním čase, vběhl mu do rány jelen, mezi jehož parohy zářil zlatý kříž. Na Huberta, syna vévody Bertranda z Aquitanie, tento zjev účinkoval tak, že Hubert zanechal rušného a dobrodružného života. Od té doby zaměnil honitbu za zbožnost a dobročinnost. Po smrti své manželky věnoval se životu duchovního a posléze se stal biskupem v Lutychu. Pro svůj příkladný život prohlášen byl za světce. Všeobecně mu přiřčen patronát nad nimrody.“
Protože pověst o svatém Hubertovi vznikla až někdy v devátém století, Hubertus – divoký lovec – aby se mohl stát ušlechtilým patronem všech lovců a myslivců, musel od tvůrců legendy na sebe přijmout víru, morálku a zvyky pohanských lovců a bůžků, včetně zvyku obětování vrhu mladé zvěře, původně bohyni Dianě a bůžku Cernunnosovi. Svatý Hubert také podle legendy dal pokyn v diecézi, aby současně se zvěří byly obětovány ryby a vodní zvěř sv. Petrovi, patronovi rybářů.
Od těch dob podle starodávného Jägerbrevieru „…lovci a psi naslouchají v plné slavnostní výstroji a v zelení ozdobeném Chrámu božím v Den sv. Huberta lovecké svaté mši a s pokorou přinášejí svému patronovi zvířecí dary.“
Symbolická cesta po stopách posvátného jelena je u konce. Jeho společná cesta bok po boku lovců a myslivců byla příliš dlouhá a klikatá na to, abychom mohli zmapovat každý jeho krok. Nicméně je třeba mít neustále na paměti, že to byl právě jelen, který vedle svého nezastupitelného druhového poslání v evropské přírodě po tisíciletí sehrával a sehrává vysoce člověkem ceněnou roli boha Krásna, symbolu nadčasových a tradičních hodnot, ušlechtilosti a elegance a svým způsobem i romantiky. Mějme to vždy na paměti nejen při připomínání si svatohubertské tradice, ale i při samotném lovu.
Jak kdysi napsal klasik, my, myslivci, musíme v duchu tradičního najít a ctít vyšší myslivecké náboženství odpovídající době, kterou žijeme, zařazené do nejušlechtilejších kapitol etiky, víry a kultury, musíme se naučit správně chápat příčinné souvislosti mezi potřebami přírody a člověka a v neposlední řadě chránit naši zvěř jako skutečné národní bohatství.
Proto se s posvátným jelenem nesetkávejme jen jednou do roka ve Svätom Antone, Dubu nad Moravou či Kuksu, ale každodenně při šoulání lesem i vlastním mysliveckým svědomím.
Oldřich KOUDELKA
Ilustrační snímky Jan HLAVÁČ
Zpracování dat...