Časopis Myslivost

Škody zvěří na polních plodinách a trvalých travních porostech

Myslivost 11/2016, str. 62  Ing. Jan ŠTROBACH Ph.D., doc. Ing. Jan MIKULKA, CSc.
Škody působené zvěří jsou problémem dlouhodobým a nelze ani do budoucna počítat s tím, že se nám je podaří zcela vyřešit. Existence zvěře v naší přírodě je dána a současně podmíněna potravou, která je pro její život a existenci nezbytná. Volně žijící zvěř v naší přírodě je součástí našeho národního bohatství a podle toho bychom měli ke zvěři i ke škodám zvěří přistupovat.
Historie vývoje krajiny ve vztahu ke zvěři a škodám zvěří
 
Škody zvěří na zemědělských plodinách jsou stejně tak staré jako samo zemědělské hospodaření. První historické doklady o škodách zvěří jsou nacházeny již z dob neolitu, ve kterém proběhl přechod od lovu k zemědělství. Tehdejší rolníci byli životně závislí na úrodě, a proto pro ně škody zvěří patřily mezi hlavní životní hrozby.
Tak jak se postupně vyvíjela společnost, vyvíjel se i přístup ke zvěři a škodám zvěří. Ve středověku patřilo výsadní právo lovu především panovníkovi a šlechtě. Drobní rolníci nemohli stavy zvěře snižovat, ale ani nemohli chránit svoje pěstované plodiny.
 V roce 1641 císař Ferdinand III. vydává ustanovení o lovu pro Čechy, ve kterém se mj. uvádí, že poddaní jsou při lovech povinni robotami. Což znamenalo další povinnosti pro již tak vykořisťované poddané. Vlivem třicetileté války došlo v českých zemích k poklesu počtu obyvatel o 30 % (u mužů až o 50 %) a k rozkladu doposud fungujícího zemědělství. Tím došlo k výraznému snížení antropického tlaku na krajinu, zemědělská půda zarůstala náletovými druhy dřevin a postupně se měnila v lesní prostředí s vysokými stavy především spárkaté zvěře.
Následná obnova krajiny po třicetileté válce trvala téměř do 18. století. Uvolněním robotních povinností v druhé polovině 18. stol. se výrazně zvýšila porodnost a počet obyvatel, který přispěl k dalšímu nárůstu výměry zemědělské půdy. Díky výsadnímu právu šlechty a panovníka lovit zvěř a nemožnost chránit svoji úrodu, docházelo k častým sporům mezi rolníky a šlechtou. Panovník si začal uvědomovat význam zemědělství pro stále se zvyšující počty obyvatel a pro rozkvět země, proto došlo k budování prvních ochranných prvků chránících zemědělské plodiny.
K regulaci vysokých stavů zvěře přispěl až nedostatek dřeva jako strategické suroviny, který byl způsoben neregulovanou těžbou a absencí péče o lesní porosty. Proto císařovna Marie Terezie v roce 1754 vydala patent, který nařizoval ochranu lesních porostů.
Později v roce 1766 bylo patentem nařízeno platit škody, které zvěř způsobila na polích a později zakázala černou zvěř chovat ve volnosti. Toto nařízení v krátké době přineslo snížení stavů zvěře a omezení škod na zemědělských plodinách. Až do poloviny dvacátého století byla spárkatá zvěř v intenzivní zemědělské krajině udržována na velmi nízké úrovni.
V období meziválečném bylo území dnešního státu rozděleno na mozaikovitou krajinu drobných polních celků dělených mezemi s pestrostí polních plodin, ve kterých se velice dařilo zvěři drobné, především koroptvi polní, zajíci polnímu a později i stále se rozšiřujícímu bažantu obecnému.
Významný zvrat v doposud zaběhnutých systémech hospodaření v krajině nastal v období kolektivizace počátkem 2. pol. 20. stol. V rámci České republiky došlo k první etapě změn s charakteristickým rozoráváním mezí a slučováním pozemků.
Z krajiny mizí doposud pestrá mozaikovitá struktura. Dochází k výraznému scelovaní pozemků, ale také k postupnému nárůstu ploch lesa, především na méně přístupných lokalitách, které byly v předešlém časovém období zcela běžně obdělávány. Z krajiny začínají mizet i některé druhy zvěře, jako například koroptev polní. Naopak u zvěře spárkaté, včetně zvěře černé, dochází opět ke zvyšování stavů.
V druhé etapě socialistické kolektivizace dochází v horských a podhorských oblastech ke zvýšení podílu trvalých travních porostů (vznikají nové pastevní areály - hnojení, vápnění, obnovy, meliorace). Tento vývoj je zcela odlišný od situace v níže položených oblastech, který představoval úbytek travních porostů a rozorání mnoha luk v údolních nivách.
Zvrat nastal po roce 1989, kdy z důvodů socio-ekonomických změn proběhlo zatravnění a snížení intenzity využívání travních porostů, především v horských a podhorských oblastech. Naopak zemědělství ve vnitrozemí je zaměřeno na intenzivní zemědělskou prvovýrobu, která se odvrací od pěstování plodin pro výrobu potravin, ale zaměřuje se stále více na pěstování plodin pro energetické účely jako je kukuřice nebo řepka. (Pro představu je v koláčových grafech uvedeno porovnání druhové skladby osevů polních plodin z let 1930 a 2014 na příkladu modelového území k. ú. Boreč v okresu Mladá Boleslav).
 
Velkoplošné pěstování atraktivních plodin má sice svůj význam pro zemědělce z hlediska ekonomického, na straně druhé však vytváří především pro černou zvěř výhodnou krytinu, zdroj potravy i samotný klid před civilizovaným světem. Po vniknutí zejména černé zvěře do ploch osetých těmito plodinami se zde zdržuje značnou část vegetace, čímž je výrazně snížena možnost zvěř lovit. Tento faktor i ztěžuje samotné myslivecké hospodaření, protože hlavním chovatelským krokem je lov.
Vlivem omezeného lovu v mnohých regionech není vhodná struktura populace zvěře – především co se týče poměru pohlaví a věkové skladby. V populaci je neúměrné zastoupení mladé zvěře, která se zapojuje do reprodukce obvykle ve věku lončáků. Zde je třeba spatřovat nárůst početních stavů černé zvěře, která drží v oblasti působených škod svůj primát. Díky uváděným příčinným souvislostem například v roce 2012 lov černé zvěře překročil hranici 180 000 kusů. Její rozšíření a populační hustota v mnohých oblastech se stala limitujícím faktorem zemědělského hospodaření.
 
Podíl škod na zemědělských plodinách podle druhu zvěře
 
Podle šetření v terénu bylo zjištěno, že vysoké početní stavy černé zvěře způsobují téměř 90 % škod na zemědělských plodinách. Druhé místo zaujímá ostatní spárkatá zvěř (především zvěř srnčí a daňčí) se 7 % a na zvěř drobnou připadají 3 % způsobených škod.
 
Škody zvěří podle druhu plodiny
 
Pomocí dotazníkového šetření u zemědělských subjektů bylo zjištěno, že 66 % škod zvěří bylo způsobeno na obilovinách, které patří vzhledem k největšímu zastoupení v osevech (asi 50 %) k nejvíce postiženým plodinám. Z těchto škod připadá 18 % na škody způsobené černou zvěří na ozimých obilninách v době vegetačního klidu. Druhé místo s 20 % zaujímá kukuřice, třetí místo s 10 % trvalé travní porosty, škody na řepce představují 3,9 % a ostatní škody 0,1 %.
Vzhledem k největšímu zastoupení obilovin v osevech (především porosty bezosinatých odrůd pšenic), patří tato skupina k nejohroženějším plodinám. I když v porostech kukuřice je procento poškození nejvyšší vzhledem k nižší výměře osevů, je v zastoupení škod řazena až na druhé místo. S nárůstem ploch kukuřice pěstované pro energetické účely narůstá i podíl poškozených porostů.
 
Škody zvěří působené na trvalých travních porostech
 
V oblasti České republiky v horských a podhorských oblastech po roce 1989 došlo k radikálnímu zatravnění orné půdy, ale zároveň k prudkému poklesu stavu skotu a ovcí. Vlivem absence hospodářských zvířat v horských a podhorských oblastech ztratily trvalé travní porosty svůj produkční význam. Řada ploch je obhospodařována pouze pro zisk dotací a již se tak nehledí na pícninářskou hodnotu nebo kvalitu botanického složení travního porostu, která je ovlivňována i černou zvěří. Černá zvěř je největším viníkem páchaných škod v trvalých travních porostech.
Ke škodám může docházet pastvou. Pastva zvěře má sice vliv na snižování nadzemní biomasy trvalého travního porostu, ale výsledné snížení výnosu je takřka zanedbatelné. Největší škody jsou způsobeny rozrýváním půdy černou zvěří. Tento druh poškození znamená nejen okamžitou ztrátu na produkci, ale také nutnost nákladné nápravy rozrytého povrchu.
V souvislém trvalém travním porostu vznikají obnažené plochy, které jsou ideální pro kolonizaci nebo rozvoj nových rostlinných druhů. Typickým příkladem je šíření pýru plazivého nebo pcháče rolního. Narušený povrch je rychle osidlován také pampeliškou lékařskou nebo pcháčem bahenním apod.
I když celá řada druhů v trvalých travních porostech patří mezi méně významné plevelné druhy, na narušených plochách stoupá i podíl významných druhů plevelů. Jedná se především o širokolisté šťovíky, jako je šťovík tupolistý, šťovík kadeřavý nebo šťovík alpský, který byl do oblasti Krkonoš přivezen v dobách Karla IV. osadníky z Korutan a Štýrska. Díky vysoké schopnosti semen setrvávat životná v půdě (několik desítek let) čekají na příležitost k vyklíčení, která nastává po obnažení půdního povrchu. Šťovíky snižují výnosy píce a negativně ovlivňují i její kvalitu, rumicin obsažený v nadzemních částech rostlin způsobuje poruchy trávení a dermatitidy u hospodářských zvířat.
 
Poškozování porostů polních plodin zvěří v průběhu roku
Významný vliv na poškozování porostu má roční období a průběh růstu rostlin. V průběhu roku dochází u zvěře ve vztahu k zemědělským plodinám k rozdílným preferencím. Během období vegetačního klidu jsou potravou zvěře především ozimy nebo posklizňové zbytky. Škody v tomto období na pěstovaných plodinách nebývají vysoké, jelikož porosty na jaře rychle regenerují.
Samotné ozimé obiloviny po vzejití nejsou pro černou zvěř příliš lákavé, ale riziko poškození spočívá právě v ponechaných posklizňových zbytcích předplodiny, které snadno černá zvěř nachází. Vyrýváním narušuje půdní povrch a likviduje porosty ozimých plodin. Některé posklizňové zbytky, jako např. části bulev cukrovky, kukuřičné palice nebo brambory a kořenová zelenina, zůstávají v půdním profilu nepoškozené do jarních měsíců.
Výsev ozimých plodin po kukuřici na siláž je z pohledu škod černou zvěří méně rizikový, než u kukuřice pěstované na zrno. Při sklizni kukuřice na siláž musí vždy dojít k narušení zrna, jelikož zrno, které nebude narušeno při sklizni, projde skoro beze zbytku trávicím traktem skotu. Posklizňové zbytky z kukuřice na siláž s poškozeným zrnem proto rychleji v půdě podléhají rozkladu než nenarušená vypadlá zrna kukuřice na zrno, a proto nejsou tak černou zvěří vyhledávány.
V případě zaorávky nepoškozených palic kukuřice na zrno i na siláž je riziko vyhledávání a rozrývání pozemků černou zvěří stejně vysoké. V tomto případě je nebezpečné pěstování odrůd ozimých pšenic, které jsou vysévány ve druhé polovině agrotechnické lhůty a umožňují tak výsev po kukuřici na zrno.
Významnou pěstovanou plodinou v současnosti je řepka ozimá. Škody na řepce bývají často podceňovány, jelikož nepropustné porosty neumožňují hlubší kontrolu, která je možná až při desikacích nebo sklizni. Řepka je první plodinou, kterou černá zvěř zjara velice rychle obydluje. Při sklizních řepky se pouze přestěhuje do kukuřic, které v té době tvoří již vzrostlé monokultury.
Vzhledem k časnému výsevu řepky, který by měl být proveden nejdéle v poslední dekádě srpna, patří řepka mezi plodiny, které jsou ve vegetačním klidu méně poškozovány černou zvěří. Z 90 % jsou obvyklou předplodinou řepky obiloviny, hlavně ozimá pšenice a ozimý ječmen, případně ozimé žito či triticale, proto zde nehrozí riziko rozrývání pozemků černou zvěří. Posklizňové zbytky z ozimých obilovin jako předplodin řepky bývají do půdy zapraveny podmítkou ihned po sklizni, poté většinou rychle vzchází spolu s plevely, a po vzejití jsou brzy zapraveny do půdy orbou, po které následuje předseťová příprava a výsev řepky.
Nejvýznamnější škody na řepce v době vegetačního klidu jsou způsobeny narušením srdéček u mladých rostlin řepky. Stává se tak hlavně při mírných a vlhkých zimách, kdy porosty nejsou zakryté vrstvou sněhu, a proto jsou náchylnější k sešlapu i spásání.
Porosty ozimé řepky jsou také charakteristické svoji potravní atraktivitou pro srnčí zvěř, která se na nich koncentruje v zimních měsících. Při samotném spasení nadzemní biomasy bez porušení terminálu řepka rychle regeneruje.
Riziko poškozování porostů rozrýváním černou zvěří je především tam, kde předplodinou ozimé řepky jsou rané brambory, které jsou sice z pohledu pěstování řepky nejvhodnější předplodinou, ale vzhledem k riziku poškození černou zvěří nejnáchylnější ke škodám. Vzhledem k nízkým výměrám pěstovaných raných brambor jsou škody pouze lokálního charakteru.
Obdobně mohou být poškozovány i ostatní pěstované ozimé plodiny jako např. ozimé žito, ozimý ječmen, triticale a i minoritně pěstované ozimé meziplodiny, které bývají vysévány na konci léta a sklizeň je prováděna na jaře následujícího roku. Jedná se například o řepici nebo jetel nachový.
 
Období počátku vegetace se vyznačuje bujným růstem polních plodin. Zvěř má nadbytek potravy. Z pohledu škod zvěří je první část tohoto období málo významné, jelikož škody působené zvěří na polních plodinách jsou okamžitě kompenzovány rychlým růstem plodin. Rizikové může být poškozování porostů slunečnice zajíci nebo srnčí zvěří, kdy je při vzcházení rostlin poškozen celý terminál, po jehož narušení rostliny špatně regenerují. I když dojde ke zničení celých rostlin, může být konečný výnos kompenzován vyšší hmotností okolních nepoškozených rostlin, které se snaží více zaplnit volný prostor.
Tento proces je charakteristický pro obiloviny. Nižší počet rostlin na ploše vytváří více odnoží s více klasy, v nichž bývá vyšší hmotnost zrna. Toto pravidlo platí ale pouze do určité hranice, za kterou následuje celkový propad výnosu. Obdobně se chovají i porosty řepky. V řadě oblastí je proto vhodnější volit nižší výsevek osiva, jelikož rostliny při nižší hustotě jsou silnější a odolávají lépe stresu z vnějšího prostředí.
Nejrizikovějším obdobím ztrát na výnosu z pohledu škod zvěří je období tvorby generativních orgánů a zrání, což představuje tvorbu kukuřičných palic, klasů u obilovin, bulev u řepy cukrové apod. Nejvíce jsou poškozovány porosty v období mléčné zralosti, kdy jsou především obiloviny pro zvěř vysoce atraktivní. Z pohledu zemědělského hospodaření jsou tyto škody nevratné, protože rostliny už nejsou schopny v tomto stadiu kompenzovat potenciální výnos.
 
Mezi nejatraktivnější plodinu jako potravy pro zvěř patří kukuřice, která bývá nejvíce poškozována černou zvěří. Krátce po výsevu je černá zvěř schopna rytím poničit ohromné plochy. Mladé rostliny jsou poškozovány okusem listů, které rychle regenerují, a poškození se výrazně neprojevuje do konečného výnosu.
Zvýšený podíl škod nastává po sklizni porostů ozimé řepky, ze kterých černá zvěř přechází do kukuřic. V tomto období jsou v porostech páchány největší škody požíráním kukuřičných palic, rozrýváním půdního povrchu, poválením a tvorbou zálehů. Významný vliv na škody v kukuřici má i zaplevelení. V zaplevelených porostech se černá zvěř cítí bezpečněji a trvaleji v nich přebývá.
 
Prevence před škodami zvěří – zákonná ustanovení
 
Získané poznatky při řešení škod působených zvěří potvrzují skutečnost, že vlastníci honebních pozemků, ale i uživatelé honiteb, nepřistupují při řešení škod s požadovanou objektivitou a zejména s pocitem odpovědnosti. V mnohých případech to vyplývá i z neznalostí uvedených právních norem, které jsou v našich právních předpisech pro odpovědné subjekty taxativně vymezeny.
Jedná se především o naplňování ustanovení § 53 Zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, který kromě jiného ukládá vlastníkovi (uživateli) honebních pozemků, činit k zabránění škod zvěří přiměřená opatření. Stejná přiměření opatření ukládá zákon činit se souhlasem vlastníka honebních pozemků i uživateli honitby. Jedná se v podstatě o soubor opatření, která směřují k zamezení vzniku škody nebo k její minimalizaci.
V návaznosti na přiměřená opatření související s eliminací škod zvěří je ve velmi malé míře vlastníky honebních pozemků využíváno ustanovení § 39 Zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, které stanovuje snížení stavů zvěře až po zrušení jejího chovu. Kromě jiného uvedené ustanovení zákona umožňuje pro případ, že pokud nelze škody působené zvěří snížit žádnými technicky přiměřenými a ekonomicky únosnými způsoby, může orgán státní správy myslivosti na návrh vlastníka (uživatele) honebních pozemků požádat o snížení stavu zvěře až na minimální stav, popřípadě zrušit chov zvěře, který škody působí.
Konstatování v tomto směru lze charakterizovat tím, že v návaznosti na ustanovení § 53 a § 39 Zákona o myslivosti směřující k eliminaci škod působených zvěří, se až na malé výjimky dělá velmi málo. Ve své většině se ponejvíce spoléhá na lov zvěře, což je sice vhodné, ale z hlediska stávajících požadavků málo účinné. Jedná se v podstatě o nejjednodušší cestu odporu, jak naplnit požadavky související se snížením rozsahu a výši škod.
 
Předcházení škodám zvěří
 
Předcházení škodám zvěří by mělo představovat celý soubor opatření konaných, jak ze strany zemědělských subjektů, tak ze strany uživatelů honiteb.
Při prevenci škod zvěří ze strany zemědělských subjektů je žádoucí dodržování zásad správné agronomické praxe. Zde je důležité volit sled plodin tak, aby se minimalizovaly škody například na ozimých obilovinách v době vegetačního klidu. Sklizeň provádět tak, aby posklizňových zbytků bylo co nejméně. Sporadické je zapravování posklizňových zbytků rizikových předplodin hlubokou orbou. Pro černou zvěř totiž není problémem vyrývání potravy i z 25 cm hloubky. S narůstající hloubkou při hledaní potravy černou zvěří se pak jen zvětšuje poškozená plocha následující plodiny.
Z tohoto důvodu je proto vhodné po rizikové předplodině spíše vysévat jařiny než ozimy. Na jaře je v okolí dostatek jiné potravy, velká část posklizňových zbytků je již zetlelá, a proto plochy ozimů nejsou pro černou zvěř již tak atraktivní jako v zimních a podzimních měsících.
Pro minimalizaci škod je důležitý výběr plodin a odrůd méně náchylných k poškozování. Příkladem je například menší poškozování osinatých odrůd obilovin. Výsevy těchto odrůd provádět na místech náchylnějších k poškození, jako jsou třeba okraje stálých stávanišť zvěře.
Uživatelé honiteb mohou volit i krátkodobá opatření jako je instalace zradidel (zvuková, světelná, pachová, repelentní nátěry aj.). Bohužel účinnost těchto opatření je spíše krátkodobá a jejich použití je vhodné v době dozrávání polních plodin, kdy jsou porosty nejvíce zvěří navštěvovány. Opatření jako budování oplocení je sice efektivní, ale ekonomicky nákladné. Vhodná je úprava stávajících prvků v krajině (péče o remízky, staré úvozové cesty, sečení dosavadních mezí aj.), která umožňuje efektivnější lov v době vegetace, jelikož v dnešní intenzivně obhospodařované krajině je minimum ploch, na kterých se dá zvěř v době vegetace efektivně lovit.
Regenerace poškozených porostů je ovlivněna řadou faktorů, ať již klimatickými, půdními nebo fytosanitárními. Při prevenci škod zvěří je důležité udržovat porosty zdravé a bez zaplevelení. Obecně lze říci, že nejlépe odolávají rostliny vlivům vnějšího prostředí v dobré kondici. Konkurence plevelů snižuje výnos a má vliv na celkový zdravotní stav porostu. Řada plevelných druhů je zdrojem různých virových i bakteriálních chorob. Porosty, které bývají silně zapleveleny, jsou zvěří spíše preferovány než porosty zdravé a bez zaplevelení. Vysoká míra zaplevelení porostů poskytuje zvěři klid. Například v zaplevelených porostech kukuřice setrvává černá zvěř déle než v porostech čistých a dalece průzorných. V nezaplevelených porostech je pak i možný bezpečný lov v podobě společného lovu.
 
Výzva pro čtenáře časopisu Myslivost
 
Vážení čtenáři, ve spolupráci s časopisem Myslivost probíhá anketa Prevence a snižování škod působených zvěří, kterou připravil výzkumný tým pracovníků podílející se na řešení projektu QJ1530348 s názvem „Prevence a snižování škod působených zvěří a na zvěři při zemědělském hospodaření pomocí legislativních opatření a nových technických řešení“, financovaný Národní agenturou pro zemědělský výzkum (NAZV). Anketa je umístěna na internetových stránkách www.myslivost.cz v sekci Aktuality. Anketa je připravena pro uživatele honiteb, jelikož právě oni jsou problematice nejblíže. Informace praktiků považujeme proto za nejcennější podklad pro další výzkum. Snahou dotazníkového šetření je zjistit situaci v jednotlivých honitbách a naleznout cesty jak škodám zvěří efektivně předcházet, což je i nejlepší cesta k dobrým vztahům mezi myslivci a zemědělci. Proto je pro nás důležité shromáždit co nejvíce údajů, které budou plně využity v této problematice. Také chceme zdůraznit, že data získaná pomocí této ankety nebudou zneužita, ani poskytnuta třetí osobě. Proto žádáme uživatele honiteb, aby do ankety zapsali i data ze své honitby, za což jim předem děkujeme!
Ing. Jan ŠTROBACH Ph.D., doc. Ing. Jan MIKULKA, CSc.
Výzkumný ústav rostlinné výroby, v. v. i.
Tato práce byla vytvořena za podpory projektů QJ1530348
 
Zpracování dat...