Časopis Myslivost

Soud o náhradu škody jako absurdní drama

Myslivost 11/2016, str. 46  Miroslav Krejčí
Spory o náhradu škod způsobených zvěří jsou dnes realitou, kterou je třeba respektovat. Jako nájemce honitby v okresu Prachatice s ní mám osobní zkušenost, s níž by se rád s kolegy podělil. „Překážka“ je lesní honitba a černá zvěř se zde vyskytuje převážně od podzimu do jara. Na sklonku jara odchází do polí v okolních honitbách a jen občas se do lesa vrací kalištit. Na Překážku s jen asi deseti procenty zemědělských pozemků se černá pravidelně vrací až s podzimem.
V roce 2014 na mne jako nájemce honitby podal žalobu o náhradu údajné škody zvěří vlastník rodinné farmy, který zde užívá pozemky o výměře 10,5 ha. Již v roce 2013 jsem navrhl uzavřít písemnou dohodu o vypořádávání škod zvěří. Odpověď jsem nedostal. Od té doby bez odezvy čas od času navrhuji preventivní opatření k jejich snížení a vysvětluji, že některá ryze ekonomicky motivovaná rozhodnutí vedou v dané lokalitě zbytečně ke zvýšení rizika vzniku škod. Má snaha zůstává zatím bez odezvy.
Soustředím na tedy vlastní opatření proti škodám, což je velký problém, protože předmětné pozemky se nalézají v pásmu 200 m od hranice honitby, kde zákon zakazuje lovit spárkatou z posedů, a šoulat po okresní silnici tvořící hranici, z důvodu bezpečnosti nelze. Když jsem vysvětloval, že nemohu porušovat zákon, sedlák odpověděl, že budu-li já chtít dodržovat zákon, on zase bude podle zákona žádat náhradu škod.
V lednu 2014 jsem žádal o osevní plán, ale odpověď opět nepřišla. Když jsem zjistil, že je zde 10,5 ha oseto pšenicí, podnikl jsem několik preventivních opatření. V zákonné vzdálenosti od hranic honitby jsem umístil tři mobilní myslivecká zařízení. Koncem zimy jsem zahájil odváděcí krmení ječmenem a kukuřicí na několika místech na opačné straně honitby, které pokračovalo až do konce dubna. V létě byl pravidelně obnovován pachový plot.
Motivaci lovců jsem posílil tím, že si mohli ponechat každý kus, který zde uloví, a stanovením prémie v podobě odlovu trofejového srnce, pokud zde někdo uloví z tlupy ještě pruhované sele.
Požádal jsem též úřad státní správy myslivosti o povolení výjimky ze zakázaných způsobů lovu pomocí světel. Za mléčné zralosti jsme pšenici denně kontrolovali. Škody byly roku 2014 jen zanedbatelné, zato v červenci často a silně pršelo a pšenice byla z části polehlá.
Proto mne překvapilo, když zemědělec vznesl nárok na náhradu škod v pšenici, které předběžně odhadl na několik desítek tisíc. Uvedl tři konkrétní dny, kdy měla údajná škoda vzniknout, a splnil tím zákonnou podmínku, aby nedošlo k prekluzi nároku.
Koncem mléčné zralosti jsem pozval znalce, který stanovil faktickou výši škody pouhých několik set korun. Požádal jsem o sdělení data sklizně, aby znalec mohl zdokumentovat, kolik zničené pšenice zůstane po sklizni na poli. Odpověď jsem nedostal a ze dne na den jsem začátkem srpna našel pole sklizené a podmítnuté. Na podmítnutém poli nebylo žádné zničené obilí samozřejmě znát.
Následně jsem obdržel vyčíslení údajné škody na 11,3t (!) pšenice v hodnotě více než 45 000 Kč, kterou měla černá zkonzumovat, resp. zničit, ve třech konkrétních dnech. Jako důkaz jsem obdržel posudek jiného znalce, který absurdní výši nároku stanovil.
Diskvalifikující vadou posudku bylo, že znalec poškozené plochy vůbec nezměřil a jen odhadl jejich velikost. U soudu to později vysvětlil tak, že on je odhadce, který odhaduje, ale neměří. Neměl žádnou kvalifikaci pro posuzování škod černou zvěří a jí působené škody. Předmětný nárok jsem jako nedoložený a fakticky nesmyslný odmítl a zemědělec podal žalobu k okresnímu soudu.
Obhajobu jsem založil na tom, že znalec byl nekompetentní, poškozenou plochu nezměřil, škodu nezdokumentoval a nárok tedy nedoložil. Uvedl jsem však ještě další, v obecné rovině důležitější argument stojící na faktu, že škody v udávané výši vůbec mohly z objektivních důvodů vzniknout.
Podle oficiálních údajů bylo v roce 2014 v celém okrese Prachatice načítáno 860 kusů černé zvěře. Užitá metodika může mít jen malou chybu, jinak by nebyla pro daný účel schválena.
Vycházím z krmné dávky pro dospělého vepře, která činí 1-2 kg pšenice na kus/den. Ta musí pokrýt energetické nároky zvířete, ale zajistit i váhový přírůstek. Černá je velikostí asi poloviční, v přírodě zkonzumuje i spoustu jiné potravy a většinu populace tvoří v době vzniku škod menší zvěř mladá, hlavně selata, která 1 kg pšenice nejsou schopna zkonzumovat, ani zničit. Lze proto vyjít z odhadu 1 kg zkonzumované a 1 kg pouze zničené pšenice na kus/den. Celkově tedy 2 kg na kus/den.
Určit zpětně výši škod není zajisté možné. Smyslem následujícího výpočtu je prokázat, že škoda v udávané výši za stávajících podmínek fakticky nemohla vůbec vzniknout ani za tři dny, ale ani za celý měsíc. To platí i v případě, že do výpočtu dosadíme extrémní parametry ve prospěch co možná nejvyšší škody. Natož při nějakém, realitě se blížícím průměru.
Při celkové výši škody 11 300 kg pšenice způsobené za tři dny, by denně muselo dojít ke škodě ve výši 3766 kg. Při odhadu denní škody ve výši 2 kg/kus/den by tedy muselo pole o výměře asi 10,5 ha navštívit každý ze tří dnů 1883 kusů černé zvěře! To ale platí jen pro teoretický extrémní případ, že by všechny kusy byly dospělé a schopné 1 kg pšenice sežrat a další 1 kg zničit. Jakýkoli podíl selat by tento počet jen zvýšil.
Navíc by zničené, ale nezkonzumované obilí ve výši 56,5 q muselo být na přiložených fotografiích vidět, ale nic takového zde patrno není. Muselo by být vidět též odpovídající množství pobytových znamení, hlavně trusu, ale ani ten v potřebném množství nikde vidět není. Uživatel pozemku tato fakta z nějakého důvodu nezdokumentoval.
Protože škoda v pšenici obligátně vzniká po celou dobu mléčné zralosti, pokusil jsem se tedy zjistit, zda mohla nárokovaná výše škody vzniknout za celý měsíc. Zde by denně muselo být zničeno 376,66 kg pšenice. Při polovině zkonzumované a druhé polovině jen zničené, by k tomu bylo třeba denně nejméně 188 dospělých kusů černé. Nezohledňuji, že po většinu nocí v době mléčné zralosti bylo u předmětných polí několik lovců na čekané a žádnou černou neviděli. S každou vynechanou nocí by ovšem počet kusů, potřebných ke způsobení předmětné škody, výrazně rostl. Spatřen a uloven byl v tuto dobu v dané lokalitě pouze jediný kus.
Z uvedeného je zřejmé, že je prakticky vyloučeno, aby se za stavů černé v okrese v roce 2014 shromáždilo na ploše 10,5 ha denně po 30 dnů za sebou téměř 200 kusů dospělé černé zvěře, což výpočet ozřejmí i laikům. Soudy s tím ovšem měly problém.
Ač jsem v prvním vyjádření k žalobě upozornil, že znalec žalujícího není znalcem pro škody zvěří a pokud se jedná o černou zvěř, nemá žádnou kvalifikaci, okresní soud to konstatoval až na druhém stání po dlouhých devíti měsících od podání žaloby.
Soudem určený revizní znalec následně odmítl znalecký posudek žalujícího jako nekompetentní a neprůkazný. Odmítl i to, že by k nárokované výši škod mohlo dojít během tří dnů. Trvalo celkem asi 18 měsíců, než okresní soud nárokovanou výši škody zamítl jako neprokázanou. Přiklonil se i k mému názoru, potvrzenému revizním znalcem, že škoda zvěří na předmětné plodině nemohla za udávanou dobu v nárokované výši vzniknout.
Žalující se ale odvolal ke krajskému soudu. Krajský soud označil zamítnutí nároku okresním soudem za „předčasné“. To bylo překvapující již proto, že na předmětném poli roste už druhý rok něco úplně jiného a dokazování jaksi již nelze doplnit. Udivující bylo, že sám fakt, že škoda v nárokované výši nemohla vzniknout ani za celý měsíc, odvolací soud ani vůbec nezajímal, ač byl doložen samými obecně známými skutečnostmi.
Zarážející bylo, že krajský soud bez udání důvodu odmítl tvrzení žalující strany, že nárokovaná škoda údajně vznikla ve třech konkrétních dnech s tím, že škoda zajisté vznikala předtím i potom. Přitom soud nemohl znát dynamiku vzniku této údajné škody a opominul fakt, že zákon žalujícímu ukládá uvést přesné datum každé vzniklé škody, neboť ji lze nárokovat pouze do 20 dnů od jejího vzniku.
Takový výklad zákona je v rozporu s názorem Nejvyššího soudu. Cit. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.4.2009, sp. zn. 25 Cdo 719/2008, publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 7218. „Prvotní podmínkou k odvrácení prekluze je, aby poškozený učinil vůči odpovědné osobě právní úkon, jehož obsahem je požadavek na náhradu škody způsobené zvěří na polních plodinách. Pro tento úkon stanoví zákon lhůtu dvaceti dnů ode dne, kdy škoda vznikla (§ 55 odst. 1). Ohledně počátku běhu prekluzivní doby je třeba ne zcela jasnou dikci zákona vyložit tak, že vznikem škody se zde míní škodná událost, tedy každé jednotlivé škodlivé působení zvěře na zemědělské pozemky, polní plodiny a zemědělské porosty, od níž počíná běžet lhůta k uplatnění nároku u uživatele honitby.
Z tohoto ustanovení (§ 55) vyplývá, že poškozený zásadně musí svůj nárok na náhradu škody vyčíslit zároveň s jeho uplatněním, a v případech škod na polních plodinách, resp. zemědělských porostech, u nichž lze škodu kvantifikovat teprve v době sklizně, musí k vyčíslení přikročit do 15 dnů po provedené sklizni.“ Zde zákon pro právní úkon vyčíslení škody zakládá samostatně běžící lhůtu v délce patnácti dnů, jejíž počátek odkládá až k ukončení sklizně (§ 55 odst. 2 věta druhá zákona).
Z názoru NS je zřejmé, že výklad zákona krajským soudem byl nejen nekompetentní, ale také zcela absurdní, neboť by v takovém případě nebylo možné vůbec stanovit datum případné prekluze.
Soud odmítl fakt, že žalovaný nárokoval pouze právě tu škodu, která měla vzniknout v udaných třech dnech, a zcela opomenul, že škoda vzniklá o pouhý den dříve či později byla ve smyslu zákona prekludována, neboť nárok na odškodné za škodu případně vzniklou v jiných dnech žalující v zákonem požadované lhůtě vůbec nevznesl.
Krajský soud poté vyzval obě strany ke smíru a ke kompromisnímu řešení. Žalující strana již dříve navrhla kompromis nároku sníženého o několik tisíc korun, který jsem odmítl. Vyslovil jsem souhlas jen se zaplacením reálně vzniklých a prokázaných škod ve výši několika set korun. Platit škodu, která nemohla vzniknout, pokládám za zpozdilé. Když atributy a okolnosti vzniku údajné škody samy o sobě dokazují, že škoda zvěří v nárokované výši z objektivních důvodů nemohla vzniknout, pak to dokazuje, že taková škoda nevznikla. Jestliže nevznikla, pak neexistovala. Když neexistovala, pak ji nelze nárokovat, neboť na nevzniklou škodu se zákonná odpovědnost uživatele honitby nevztahuje.
Zákonodárce zajisté předpokládal, že hrazení škod zvěří připadá v úvahu jen tehdy, že k nárokované škodě dojít mohlo a také došlo.
Je zda však ještě další, okolnost, kterou senát krajského soudu v Českých Budějovicích evidentně nepochopil. Je-li totiž zřejmé, že k nárokované výši škody nemohlo dojít nejen za tři dny, ale ani za celý měsíc, pak je jakákoli výzva soudu k dohodě absurdní a nesmyslná, neboť by legitimizovala neexistující výši škody, a tím i nedůvodné obohacení žalujícího. V takovémto případě považuji apel na kompromis mezi stranami ze strany krajského soudu za neetický a zcela nepatřičný.
Po obsáhlém poučení žalujícího ze strany krajského soudu o nezbytnosti řádného doložení vzniklé škody, se žalující strana rozhodla žalobu stáhnout a zaplatit náklady strany žalované i náklady řízení. Celková částka podle mého hrubého odhadu asi dvojnásobně převýší nárokovanou výši škody.
 
Tato kauza demonstruje uživatelům honiteb, jak je důležité se neopodstatněným nárokům ze strany zemědělců důsledně bránit. Špatnou zprávou je, že se justiční orgány potýkaly s tímto jednoduchým případem celý rok a půl, aniž by ho vyřešily, a kdyby žalující strana žalobu nestáhla, je otázkou, jak dlouho by k jejímu uzavření ještě potřebovaly.
Ještě horší zprávou je, že odvolací soud nepochopil význam simplexního faktu, že škoda v nárokované výši za určitých okolností z objektivních důvodů fakticky nemůže vzniknout.
A zatím nebyla vznesena otázka případné trestně-právní odpovědnosti za znalecký posudek, resp. za nárokování škody, která objektivně nemohla vzniknout.
Pro uživatele honiteb to obecně znamená poučení, že se musejí obrnit trpělivostí, ale nikdy by neměli rezignovat na spravedlivé vypořádání škod zvěří.
MUDr. Miroslav KREJČÍ
Zpracování dat...