ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

V rodném místě biopásů

Myslivost 11/2016, str. 52  Jiří Kasina
Jednou ze tří na jaře v Senátu oceněných honiteb za ekologický přístup krajině je honitba Mysliveckého spolku Borovina Vidonín. Honitbu znám, před více lety se zda objevila první koroptví oblast a odtud vzešla myšlenka biopásů. Rád jsem proto po čase zavítal do známých míst a chvíli popovídal s mysliveckým hospodářem Josefem Holým a členem sdružení Ivo Mühlhanslem.
 
Jak a kdy jste přišli na myšlenku biopásu?
IM - Ve starém mysliveckém kalendáři z roku 1975 jsem našel článek „O ptáku jménem koroptev“, který připravil podle zahraničních materiálů pan Brožek. A úplně na závěr článku, v poslední kapitole se píše, že pro myslivost by bylo ideální takové zemědělské hospodářství, kde by se pole ohraničovaly pásy o šířce 1,5-2 metry.
Dále tam autor píše, že by se pásy měly skládat z keřů, ozimů, případně kukuřice, že takové pásy by měly zaujímat minimálně jedno procento obdělávané půdy. A je tam i zásadní myšlenka, že popsaný způsob hospodaření na orné půdě vyžaduje samozřejmě pochopení majitele pozemku i myslivců.
Tento článek nás inspiroval do naší práce. Keře jsme museli tehdy vyloučit, dvoumetrový pás keřů, to je sice klasická pro zvěř ideální mez, ale tehdy koncem devadesátých let bychom meze s trvalým dřevinným porostem u nás těžko obnovovali, a to hlavně z důvodů tehdy ještě ne zcela vyjasněných majetkových vztahů jednotlivých vlastníků parcel ve scelených lánech.
Ale řekli jsme si, že pásy ano, to je výborná myšlenka, že půjdeme do klasických zemědělských plodin, které jsou zároveň potravně atraktivní pro zvěř, jako například obilniny a kapusta.
A bylo potřeba taky vymyslet směsku, přemýšleli jsme jakou. Odpověď byla vcelku rychle jasná - co poroste tady na Vysočině, co snese i sucho, co může být na méně úrodném okraji lánu - takže jsme tam dali pohanku, je nenáročná, je dlouho dužnatá, semeno je atraktivní pro bažanta a pro koroptev. K pohance jsme ještě přidali proso, to byla taková plodina chudých a po uzrání její semínka miluje veškeré drobné ptactvo. Abychom směsi dodali pestrost, tak jsme tam dále přidali jarní pšenici, jarní ječmen, krmnou kapustu a tenkrát ještě hořčici. Hořčice jsme dali tehdy moc, první biopás doslova opanovala, tak tu jsme pak úplně vyřadili. A protože jsme měli tenkrát oporu v panu Křížovi ze státní správy, který nás taky nasměřoval na možnost využití dotací, tak jsme na jeho přání doplnili směsku o komonici bílou, hrachor a hrách.
Z původního článku jsme také změnili šířku pásů, v článku zmiňované dva metry byly pravděpodobně myšleny na staré secí stroje, my v tu dobu už měli třímetrové secí stroje, tak jsme si řekli, že budeme dělat pásy jako násobky tří metrů, tedy šířku tři, šest, dvanáct metrů a vymysleli jsme to tak, že když se začne sít z jednoho místa pole, tak se musí traktorista logicky dostat zase zpět na to samé místo. Pruh jsme se snažili vždy umístit podél okraje pole tak, aby prostředek lánu bylo možné obhospodařovat bez problému velkoplošně. No a biopás byl na světě.
My jsme ty oseté pásy původně nazývali pruhová potravní políčka a až potom se našel název biopás, byť tento název byl zpočátku trochu kritizován, že by to spíše mělo být eko než bio. Nám to bylo ale úplně jedno.
 
A jak jste financovali vytvoření prvních pruhů?
IM – Úplně první biopás jsme udělali ve vlastní režii na jaře v roce 1999 na mém poli v Milešíně. Byli jsme zvědaví, jaký bude efekt, co to vlastně udělá. A podzim byl doslova fantastický, kolik se do políčka natáhlo zvěře a ptactva! Byl to jasný důkaz, že toto opatření zafungovalo. V roce 2000 nám pomohl pan Kříž vyjednat první dotace na tento do té doby nikde nepraktikovaný druh úprav krajiny a díky tomu se pak mohla nastartovat spolupráce myslivců se zemědělským podnikem, protože již bylo dané, co za to zemědělci dostanou.
 
A to bylo už vše v současném mysliveckém sdružení?
IM – Tehdy byl katastr obce Milešín rozdělen mezi tři honitby. Naše pole, kde byl vytvořen historicky první biopás, leželo v honitbě MS Březí. Od roku 2002 celý katastr Milešína padá do honitby MS Borovina Vidonín. Tenkrát, hlavně díky mysliveckému hospodáři panu Holému, který byl velkým propagátorem biopásů, zároveň také nesmírným tahounem sdružení a měl nos na dobrou věc, se pokračovalo dál. Dokázal přesvědčit další myslivce, aby si taky vyměnili pozemky, a řekl fajn, uděláme to ve větším. Díky němu se to rozjelo hlavně tady u nás v naší honitbě MS Borovina Vidonín. Získávali jsme další plochy pro naše potřeby tvorby biopásů v honitbě. Ono jich vlastně není až tak moc potřeba. Z jednoho hektaru pozemku vytvoříte při šířce biopásu šest metrů pruhové zvěřní políčko dlouhé 1667 metrů. S tak dlouhým pruhem jste schopni pokrýt pořádný kus honitby.
 
Začínali jste odhadem na kolika hektarech či arech  biopásů?
IM – První biopás měl výměru kolem půl hektaru. V následujícím roce jsme šli na 1,5 hektaru, ale jakmile do akce nastoupilo Myslivecké sdružení Borovina Vidonín, tak už se jednalo řádově o plochu až sedm hektarů biopásů.
 
A jak jste přesvědčili zemědělce, aby vám místo pro pásy uvolnili?
JH - My jsme se museli v první řadě domluvit se zemědělským podnikem, že si za naše pozemky, kterých jsme jako myslivci byli vlastníky a které byly někde uprostřed v rámci scelených lánů, vezmeme náhradní plnění v podobě krajů polí, že si vezmeme některé ty okraje a remízky, které se jim k hospodaření tolik nehodily. My jsme řekli, že jsme vlastníci pozemků a že si je bereme zpátky a že chceme vydat náhradní plnění, a to ty pruhy. Záměrně jsme se snažili domluvit malé pozemky dál od silnic a snažili jsme se, aby tyto vyměněné plochy kopírovaly stávající meze, polní cesty, vodoteče a tak. Zemědělci nám vyhověli, dali nám okraje polí a všichni byli spokojení.
 
A jak se postupně měnila skladba plodin?
IM – Názory byly zpočátku různorodé, byly v podstatě i zcela lidové názory typu prostě hoďte tam to, čemu se u vás bude dařit. Opravdu nebyl náhled až tak jednoznačný. Například si pamatuji, že jeden myslivec z jižní Moravy říkal, že naseli pruh kukuřice se slunečnicí a do toho nasázeli řepu. A proč ne, když mají roviny, zimy mírné a raději měli v polní honitbě krytinu pro bažanty, když tam neměli remízky.
My jsme u nás zkoušeli jako dočasné remízy komonici bílou, topinambur, ale hlavně jsme chtěli sehnat technické konopí. To by bylo pro tento typ dočasných polních krytin ideální. Tam jsme naráželi ale na problémy s legislativou i ochránci přírody, kteří nechtějí do krajiny zavádět nepůvodní druhy rostlin. Ale co je dneska u nás původní a nepůvodní, o tom by šlo dalekosáhle diskutovat.
Dalo by se jistě najít i více variant, ale v té době k nám přijeli úředníci z Ministerstva zemědělství a v podstatě ke škodě věci jen mechanicky zkopírovali do metodiky tvorby biopásů pro tehdy již nově vznikající zemědělské dotační tituly naši místní pohankovou směsku.
JH – Zpočátku se udělalo ale i více nepochopitelných kroků. Pamatuji si, jak tu s námi úředníci seděli a konzultovali jsme podmínky, nakonec nám ze slíbené dotace 12 000 Kč na hektar políčka udělali 4000 Kč, protože jsme neměli víc než pět hektarů pozemků, kdo měl nad pět hektarů, tak mu zůstalo těch dvanáct tisíc na hektar. Naprostý paradox – my, kteří jsme měli problémy s obděláváním, tedy daleko větší náklady, tak jsme dostali méně, a ten kdo to měl jednodušší z hlediska obdělávání, tak ten dostal více!
Některým zemědělcům ale ani to nestačilo. Stačilo to například tady našemu hospodářskému družstvu v Heřmanově, které aktivně dělá biopásy dodnes, ti pochopili, že dělají něco pro přírodu, vědí, že jim stejně někde pod tou mezí nic nevyroste, vědí, že za jedno zorání a jedno zasetí biopásu mají na dotacích na celý rok vyděláno. Dnes je to mimochodem už skoro 13 000 Kč na hektar. Mnohým zemědělcům je to stále málo, na dotace na biopásy nechtějí slyšet, to si raději vymýšlí dotace na pozdní sečení a takové věci, které nemají žádný smysl. Přitom s ohledem na techniku, kterou se dneska třeba sečou porosty, by taky mělo zaznít, že zemědělská technika je největší škodná v přírodě. Já jezdím na veletrh zemědělské techniky Agrotec do Brna, vždy si říkám, koho napadlo mysliveckou výstavu spojit s těmi největšími ničiteli všeho živého na pozemcích.
Ale vraťme se ještě k začátkům, paradox byl, že jsme vše rozjížděli ne se zemědělstvím, ale s ochranou přírody, s Ing. Hlaváčem v Havlíčkově Brodě, to byl člověk, se kterým se dalo mluvit a který na naše argumenty slyšel. Tam nebyl problém s dotačním titulem, ale až to přišlo na Ministerstvo zemědělství, tak úřednici jezdili, kontrolovali, vymýšleli opravy papírů, jen nám znepříjemňovali život, ochrana přírody, ta nám hodně pomohla.
 
Pokud si ale dobře pamatuji, v té době jste tu ale měli i první oblast pro koroptve?
IM – Ano, pamatujete si to dobře, byla to taková dobrá časová shoda. Kromě biopásůjsme také rozjížděli odchov a komorování koroptví. Bylo krásně vidět, jak na biopásy pozitivně reaguje populace koroptví. A nejen to. Asi v roce 2003 v polovině září k nám na obhlídku biopásů zavítal věhlasný ornitolog pan Hlaváč a byl doslova unešený, kolik viděl v biopásech najednou hejnek konopek, strnadů, vrabců polnícha dalších druhů drobného zpěvného ptactva. V následujících letech se v biopásech začaly ukazovat i křepelky polní a to poměrně v hojném počtu.
 
A jaký je současný stav?
IM – Biopásy začaly fungovat a rozšiřovat se podle našeho vzoru, byli jsme vcelku spokojeni, že jsme byli u zrodu něčeho pro myslivost dobrého. Další pozitivní věcí bylo, že biopásy již sami tvořili zemědělci, a to na základě toho, že v té době se vzhledem k cenám obilí biopás udělat prostě vyplatilo. Někteří drobní zemědělci víc než 30 % své orné půdy obhospodařovali jako biopásy. Pak ale přišla první komplikace v podobě zpřísnění podmínek pro tvorbu biopásů, omezení jejich procenta plochy vůči ploše půdního bloku. Cena obilí stoupla, začala se vyplácet pěstovat kukuřice a řepka, a proto, když mnoha zemědělcům skončil pětiletý závazek, ve kterém se zavázali ke tvorbě biopásů, většinou již dál v biopásech nechtěli pokračovat, prostě ty se jim přestaly vyplácet.
 
Dalo by se to nějak změnit?
IM - Ale ano, dalo, ale to by se muselo jít direktivně na systém podobný v lesích, kde třeba platí, že při obnově porostů musí být nový porost tvořen z 25 % listnáči. V převedení na podmínky zemědělství by bylo tedy odpovídající, kdy by muselo být řekněme aspoň sedm nebo deset procent výměry půdních bloků právě na krajinotvorná opatření – biopásy, tvorbu křovinných mezí, obnovu polních cest, remízků, tůní, studánek, obnovu rybníků v polích, obnovu zmeliorovaných potůčků, kolem nich třeba trvalých travních porostů atp. To je ale direktivum, na které se pochopitelně ihned naváže složitý kontrolní mechanismus.
Jednoduší a účelnější je cesta, kdy tato opatření budou z dotací tak štědře financována, že sám zemědělec bude hledat možnosti, kde, co a jak zbudovat, osázet a zatravnit, protože se mu to dlouhodobě a dobře zaplatí.
Dnes se vyplatí pouze dotace na obhospodařovanou plochu. Zemědělci proto zorní každou píď země, odorávají se až do krajnosti okraje stávajících polních cest, ořezávají se větve stromů a keřů, které opticky zmenšují výměru půdních bloků na leteckém snímku pole. Zkrátka dříve se bojovalo o zrno a dnes se bojuje o čtvereční metry plochy pole. To není dobře.
 
Ale oni přece zemědělci takové možnosti prostě mají…
IM - Ano, zemědělci dneska mají tyto programy. A nejen oni. Ale mnohé dotační programy jsou pro zemědělce nevýhodné, ekonomicky náročné a často pro efekt ochrany přírody a zvěře kontraproduktivní.
Chtěl bych zmínit jako příklad možnost, kterou jsme si již v roce 2004 vyzkoušeli ve spolupráci se ZD Heřmanov a pražskou zemědělskou univerzitou, a to úhory. Perfektně to fungovalo, jeden rok byl asi desetihektarový lán ponechán po strništi jako klasický úhor, který se mulčoval koncem srpna následujícího roku, poté se chemicky ošetřil, zoral, osel ozimem a v následujícím létě tam byl krásně čistý porost ozimého ječmene. Rok předtím bylo radost pozorovat, kolik zvěře se živí v úhoru, kolik je tam mláďat rozených v bezpečí před žací lištou a celé pole si vlastně odpočalo.
Proto jsme letos na úhor věnovali 2,5 ha orné půdy ve třech půdních blocích. Ale najednou se podmínky v průběhu roku změnily, pole se muselo do 1.6. osít kulturní plodinou, která se nesmí stát předmětem sklizně a po 15.8. jí lze zapravit do země jako zelené hnojení.
Ale to přece nemá žádnou ochranářskou logiku! Přijeďte se 31.5. podívat, úhor je v té době plný mladé zaječí zvěře a hnízdících skřivanů, které všechny pozabíjím přípravou půdy pro setí a v mezidobí od začátku června do toho 15.8. je takto upravený úhor pro zvěř prakticky už k ničemu.
Někteří oponenti úhorů navíc stále argumentují tím, že se z nich budou do krajiny šířit plevelné druhy, ale zajímavé je, že z průmyslových zón se plevely nešíří, ale z úhoru ano?!
Úhor by měl ještě jeden efekt - uvědomte si, že mnohá současná pole neviděla možná už pětadvacet let chlévskou mrvu, úhor je totiž momentálně asi jediná finančně zcela nenáročná cesta, jak dostat alespoň minimum organické hmoty do půdy.
Další zbytečnost je nekosená část louky. Zemědělec přijede, poseče obvody louky a někde uprostřed ponechá třeba dva pruhy nekosené. Jemu se to tak dělá dobře a rychle – čas jsou peníze, pro kontrolu splněno, pro přírodu zbytečné.
My jsme přitom měli perfektní zkušenost s nepokosenými okraji luk. V roce 2003 jsme po dohodě se zemědělci nekosili asi pětimetrový pás luk kolem cest, potoka, lesa a hlavně tam, kde louku kopírovalo pole s biopásem. Přitom již v padesátých letech prováděl Ing. Sekera výzkum, ve kterém zjistil, že do hloubky 7 metrů od okraje louky nebo jeteliště hnízdí až 80 % bažantích a koroptvích slípek. Uprostřed louky je tráva dlouho mokrá od rosy, je hustá a vysoká, slípka zde ztrácí orientaci a kuřátka slípku, zkrátka tam se nehnízdí. Již koncem června jsme pozorovali, oč víc ten rok slípek pernaté vodí svá kuřátka. Tehdy se vydařil i červen, byl teplý a suchý. Pásy pak počkaly do otav, kdy se posekly, nikomu to moc nevadilo a pernaté zvěři to ohromně prospělo.
 
Takže podle vás by bylo vrátit se k původní myšlence biopásu, tak jak to bylo? To znamená na okraj pole, případně rozdělovat jednu plodinu biopásem?
IM – Podle dnešních dotačních titulů jsou zemědělci povinni v terénu viditelně oddělit své půdní bloky. Řeší se to rozpluhou, kterou někteří ještě tak označí několika kolíky. Velmi dobré by bylo, kdyby už přímo v podmínkách pro získání dotace bylo, že sousední půdní bloky musí být od sebe odděleny neobdělávaným pruhem půdy o šíři třeba půl metru nebo metr z každé strany. Tím pádem by krásně přirozeně vznikla metrová mez mezi každým půdním blokem, postupně by se v těch místech utvořila drnová pruhová vyvýšenina, zkrátka mezička, která by časem zarostla rostlinstvem, mohli by se na ní vyvíjet mravenci, cvrčci, čmeláci, hnízdili by na ní skřivani, mezička by také zadržovala srážkové a jarní vody. Bylo by to úplně jednoduché, dobré a téměř bezpracné řešení pro agrární krajinu a vlastně by to nikoho nic nestálo. Takže plodiny na půdních blocích nemusí nutně vždy dělit biopás.
 
Ale mluvíme-li o půdních blocích, je třeba taky zohlednit střídání plodin, chybí pestrost plodin v krajině…
IM - Ano, udělala se opatření v rámci současných dotačních titulů. Jsou stanovena určitá pravidla co a jak by měl zemědělec splňovat, aby dotace mohl čerpat. Ale někde se to počítá v rámci celého obrovského zemědělského podniku, který obhospodařuje třeba více než 2000 ha zemědělské půdy a pak je realita taková, že aby si splnili povinnost a dostali dotace, tak udělají takový postup, jako třeba tady nedaleko od nás – kolem jedné vesnice je jenom jetel. Všude a na všech polích. A v době sečení tam přijedou sklízecí stroje velké jako dům s neskutečně širokými lištami a během jednoho odpoledne vše kompletně pokosí a spolehlivě tam pozabíjí veškerá srnčata, zajíce a hnízdící pernatou zvěř.
 
V novele návrhu zákona o myslivosti je ustanovení o maximální ploše jedné plodiny třicet hektarů…
IM – To je určitě dobré opatření, já bych třeba tady v podmínkách Vysočiny šel jen na maximálně dvacet hektarů, ale chápu, že jinde, třeba na Hané, to zemědělci vidí jinak. Nicméně když si představíme maximálně dvacetihektarové půdní bloky, od sebe oddělené metrovou neobdělávanou mezičkou a k tomu ještě rozšířenou o šestimetrový biopás, tak se pomalu dostáváme tam, kde bychom zemědělskou krajinu měli chtít mít. No a následovat by měla výsadba několika malých trvalých remízků, revitalizace zmeliorovaného potůčku, ve svahu obnovit louku, tak to se již přibližujeme téměř k ideální polní honitbě.
 
Pojďme ale zpět k myslivosti a ke zvěři. Jak za tu dobu, co tady děláte biopásy, se změnily stavy zvěře?
JH – V roce 2002 jsme zajíce nelovili, bažanta bylo tak čtyři, pět kousků, pak postupně stavy narůstaly. Ale hned na začátku musím zdůraznit mylné představy některých, kteří si myslí, že jeden rok udělám biopásy a nebo potravní políčka a hned další rok budu lovit. Zvěři trvá adaptace, aby si zvykla na to, kde je pás a co jí může dát, minimálně pět až šest roků.
My jsme začali lovit zajíce až v roce 2006, lovíme pravidelně kolem 150 kusů drobné zvěře za loveckou sezonu. A to přitom ať se podíváte k sousedům doprava či doleva, nemají nic, jen my lovíme, ale v rozumné míře odpovídající stavům. Lovíme ale v rozumné míře odpovídajícím podmínkám 550 metrové výšce nad mořem na Vysočině.
Já k potravním políčkům říkám, že se nám vrátila přírodní lékárna pro zvěř v přírodě. V postříkaném žitě, kukuřici, řepce, tam nic nenajdou. Ale v potravním políčku najde zvěř všechny možné byliny, to je ta přirozená lékárna. Ale i zajíc si na to musí zvykat, že zase má byliny, musí si zvyknout jeho trávicí trakt. Ale je to i o kladení mláďat, je více zajíčat a početnější vrhy. Bažanti, ti reagují jednoznačně taky kladně a i když jsme začínali s koroptvemi a dělali pro ně všechno možné, stále je to nejzranitelnější druh.
Bohužel obecně nejsou za poslední léta nijak příznivé přírodní podmínky, sucha, vedra, radikální změny počasí. Koroptev je na toto vše mnohem více citlivá, chtělo by to ještě víc udržovaných mezí, aby se i tam více obnovily byliny, tím pádem tam koroptev zahnízdí, ona pozná, kde mláďata uživí. Pro koroptev je totiž podstatný hmyz, živočišná potrava, jde tam, kde na rostlině najde hmyz. Jsem zvědavý letos, zatím to vypadá slibně.
 
A srnčí zvěř?
JH - Srnčí samozřejmě máme, ale jsme na Vysočině, nejsilnější je tu tak stříbrný srnec. Zatím se na stavech srnčí zvěře biopásy nějak radikálně neprojevily, ale je moc hezké vidět, jak biopás srnčí navštěvuje, jak spásá a vybírá jednotlivé plodiny. Srnčí má rádo pohanku a v některých místech byl problém biopás udržet, protože pohanka byla totálně vypasená od srnčího, stvol pohanky má totiž ze začátku růstu v sobě hodně vody. Ale na srnčím se extrémně projevují ztráty na komunikacích a pak si myslím, že hlavním negativním vlivem je chemizace zemědělství.  Vždyť jen na obilí se za sezónu použije až patnáct různých postřiků.
 
Pojďme k současnému stavu, k současnému mysliveckému sdružení. Kolik je rozloha, počet členů, kolik máte biopásů?
JH - Rozloha honitby Borovina Vidonín je 1780 ha, je nás třicet členů a všichni jsme v podstatě místní. A kolik máme momentálně v honitbě dohromady biopásů? Z hlavy hned teď přesně neřeknu, ale je to asi osm hektarů. Většina políček je na pozemcích a v režii zemědělského družstva nebo větších soukromě hospodařících rolníků, ve vlastní režii MS si děláme již jenom jeden hektar zvěřních políček. Ale naší největší odměnou je to, že máme jednak dobrý pocit, že děláme něco pro přírodu, a jednak že se nám snad postupně daří přesvědčovat lidi po celé republice, aby taky začali něco dělat. Víte, když jedete a vidíte biopás na Pelhřimovsku, na Prostějovsku i jinde, tak to je radost, že někteří lidi to pochopili a že se to rozjíždí. Taky jsem to nedělali pro nějakou slávu, ale na druhou stranu nás těší, že po dvaceti letech někdo ocenil naši snahu.
 
Napadá mě, že už řadu let ochránci přírody mají akci a iniciují svoje členy, aby skupovali kousky půdy volně ležící ladem a na nich pak dělají ekologické úpravy. Byla by to cesta i pro myslivce?
IM – Zcela určitě. Každé myslivecké sdružení by mělo vlastnit nějaké své pozemky. Dnes jsou dotační programy, které jsou hrazeny v plné výši na tvorbu tůní a výsadby remízů. Zde se tedy myslivcům přímo nabízí možnost, jak si prakticky zdarma zvýšit úživnost své honitby, a to přímo na vlastních pozemcích.
 
Co třeba nějaké ozelenění podél polních cest? Jezdíme na chalupu přes Polabí a tam se hodně v poslední době obnovují staré cesty, které byly v katastrech a sází se kolem nich stromořadí.
IM – To jsme taky zkoušeli, ale mnohde nám liniové výsadby podél cest někteří zemědělci záměrně ničili. Také jsme zjistili, že některé cesty nebo jejich části ještě nejsou předány obcím z tehdejšího okresu nebo propadly pozemkovému fondu.
Je tu ale ještě jedna varianta. Snažili jsme se ale také vycházet vstříc těm vlastníkům, kteří projevili zájem o zalesnění pozemků. Zpracovali jsme jim projekty a byli jsme jim nápomocni při získání dotací na zalesnění zemědělské půdy. Třeba jsme přesvědčili obec Milešín, aby tři bývalé pastviny, které nestály za nic, přeměnili na lesní porost, šli jsme na obecní zastupitelstvo a tam jsme jim spočítali, že les pro ně bude lepší. I tato cesta je pro myslivce průchodná, u nás se takto zalesnilo docela dost ploch.
 
Kéž by se tedy nákaza v dobrém slova smyslu z Vysočiny šířila co nejvíce, je vidět, že honitba, resp. myslivci z Milešína nebyli oceněni jen tak pro nic za nic. Už řadu let jsou totiž důkazem, že když se chce, tak to jde, jen se nesmí myslivci nechat odradit překážkami a úřednickou byrokracií. Až někdy pojedete přes Vysočinu kolem Milešína, určitě uberte plyn a dívejte se do okolí, stojí to za to.
připravil Jiří KASINA
 
 
Zpracování dat...