Časopis Myslivost

Za jeleny do rumunské Bukoviny

Myslivost 11/2016, str. 50  Petr Ziegrosser
Rumunská Bukovina. Jak příhodné sousloví a jak lahodně zní mysliveckému sluchu! Okamžitě se nám vybaví hornatý a lesnatý kraj, kde žijí velké šelmy, silní karpatští jeleni a svobodní a hrdí horalé. Je to kraj, který má s námi společnou historii. Vždyť Bukovina roku 1775 připadla podle Konstantinopolské dohody Rakousku, nejprve byla spravována jako část Haliče a v letech 1849–1918 byla korunní zemí habsburské monarchie. Na kolonizaci severní (město Černovice) i jižní části Bukoviny se tehdy podíleli také rodiny českých Němců ze Šumavy. Od dob císaře Josefa II. na Bukovině existovalo ukrajinské, rumunské, německé, polské, maďarské a židovské školství.
Bukovina byla jednou z nejlesnatějších zemí Rakousko-Uherska, a tak v ní našli uplatnění i čeští lesníci, nejvýznamnější z nich byl Josef Opletal. Za svého dlouholetého působení v Bukovině se Josef Opletal mimořádně zasloužil o zvelebení celého lesního hospodářství, o zlepšení stavu a výnosovosti lesa a v globálnějším měřítku o zvelebení kulturní úrovně celé oblasti Bukoviny.
Byl uznávaným lesním odborníkem, zvláště v oblasti lesního dopravnictví a zpřístupnění lesa, ale pečoval také o myslivost tak, aby ji uvedl v soulad se zájmy obnovy lesa vydatným přikrmováním a kontrolou stavu zvěře. Zvláštní pozornost věnoval uchování určitých oblastí se specifickou biogeocenózou a pro tento účel navrhl síť lesních rezervací. Jeho práce je tam vidět dodnes.
Jižní hranici Bukoviny tvoří Kalimanské hory (Munții Călimani), místo, se kterým je spojeno jméno dalšího významného Čecha. Tady, na pozvání rumunské vlády, lovil prof. Julius Komárek. Kalimanské hory patří k sopečnému pásmu Vnitřních Východních Karpat. Nejvyšší vrcholky Kalimanu, seřazeny do podkovy, jsou vlastně zbytky okraje obrovského kráteru o šířce 8 až 12 km. V roce 1990 zde vznikl národní park o rozloze 24 041 ha, kde v naprosté divočině a klidu žijí jeleni, medvědi a vlci. V samotném parku, ale i v 2,5 km vzdálenosti od jeho hranic je totiž jakýkoliv lov zvěře zakázán, pokud ale lovíte v přilehlých honitbách, máte velkou šanci ulovit dobré trofeje.
Obyvatelé Bukoviny jsou pravoslavného náboženství, pečují o své kláštery a jsou hrdi na svůj kraj. Jsou hrdí na to, že je ani Čaušesku nezlomil a že mohli i za něho svobodně žít a soukromně hospodařit. Dodnes mají svá políčka, pastviny a kus svého lesa. Mají svoje včely, své brambory, svůj dobytek, své mléko, sýr a maso, když si na podzim zabijí svého býčka a své prase. Sami si ze svého dřeva rozřezaného na jednoduchém katru postaví své domy – hezké, teplé, levné a ekologické. A topí svým dřevem. Nikdo jim nic nedá, od nikoho nic nepotřebují. Sami si také ale uhájí svoji svobodu!
Tak jak se lidé v Bukovině chovají sami k sobě, tak se chovají i k turistům a k nám lovcům. Slušně a korektně. Jsou rádi za to, že nás mohou ubytovat a dát nám najíst, ale nejsou na příjmech od nás závislí. Lovecký personál je korektní, zkušený a ví o zvěři. Ulovit dobrého jelena tak nebývá problém, pokud máte alespoň týden čas, dobrou kondici, vyjde vám počasí a máte to nezbytné lovecké štěstí.
Honitby státních lesů mívají rozlohu kolem 12 000 ha a ročně na této ploše loví maximálně tři jeleny. Holou zvěř neloví vůbec, o tu se v zimě postarají vlci. Holé také při lovu uvidíte velice málo, ale pro lov je to výhoda. Jeleni hledají, a tak dobře reagují na vábení, což lov v karpatských lesích velice usnadní. Dobré je lovit na vrcholu říje, který v Bukovině bývá po 25. září. V tomto období je hledajících jelenů poměrně dost. Když jsem v Bukovině před lety začínal, místní lovci nevábili a dokonce mi to zakazovali. Dnes vábí jeleny prakticky všichni, i když někteří dost neuměle, ale pomáhá to.
Pokud se rozhodnete na jeleny do Rumunska vyrazit, dobře zvažte s kým, kam a zda jste schopni náročný lov zvládnout. Výběr lokality, ubytování a hlavně loveckého průvodce je pro lov v Rumunsku to zásadní a není radno něco podcenit. Vyhnete se tak nepříjemnostem a zklamání. Když si vyberete dobře, budete spokojeni a pojedete domů s dobrou trofejí. Trofejí karpaťáka!
Ulovíte karpaťáka s mohutným, často až překvapivě lehkým parožím. Karpaťáka, který se léta úspěšně vyhýbal nejen lovcům, ale i vlkům a medvědům. Jelena, který je v těle obrovský a „na háku“ má i přes 250 kg. A to i přes to, že nikdy nebyl u hromady řepy či kukuřice a nevěděl, co je to medicinální liz. Je to prostě opravdový král karpatských lesů a ne na Slovensku ulovený kříženec s maralem a wapitim za karpatského jelena vydávaný.
Žijeme v zajímavé, ale divné době. Na rozdíl od našich dědů si můžeme dovolit ulovit jelena ne jednou za život, ale každý rok a někteří z nás jich uloví i několik ročně. Posíláme si trofeje jelenů po internetu, často bez lovců, neboť závist je mezi myslivci veliká. Střelíme jelena a neukážeme ho ani kolegům v mysliveckém sdružení. Střílíme jeleny, jejichž trofej má cenu několika tisíc euro a nemáme je komu ukázat. Předháníme se, kdo střelil většího jelena a kdo jich „slovil“ víc. Lovíme velké jeleny v malých ohradách a vymýšlíme si k nim příběhy. Divná doba!
Přesto, nebo právě proto, jezdím do rumunské Bukoviny. Je to daleko, a to spoustu lovců odradí. Je tam těžká domluva, a to odradí další. Jsou tam strmé kopce, nejsou tam lovecké chodníky a někdy se musí přespat i v salaši. Takže zústanou jen ti, kteří po opravdovém karpatském jelenovi sní a jsou pro jeho ulovení schopni něco obětovat. A s těmi jsem v Bukovině rád. Dnešní doba již vůbec není o trofejích, těch máme víc, než stačíme ulovit. Dnešní doba je o kamarádech. A těch máme proklatě málo!
Petr ZIEGROSSER
arev@arev.cz
Zpracování dat...