Časopis Myslivost

Přírodu milujme jako dar Boží…

Myslivost 12/2016, str. 42  Oldřich Koudelka
V Písmu svatém se píše, že Bůh stvořil přírodu pro lidi. Proto by se k ní a všemu co ji naplňuje životem, měl člověk chovat jako ke Stvořiteli. S úctou, pokorou, vědomím zodpovědnosti a nezastupitelnosti ve stejném kontextu vyjmenovaných morálních hodnot. On s tímto vědomím vykonává kněžské řemeslo již více než čtvrt století. Kněz a myslivec v jedné osobě. Otec PhDr. Mgr. Th. Lic. Jan Kornek Lic. S. L. Ve své farnosti v hanáckém Dubu nad Moravou organizoval letos ve svatohubertském čase již devátou Evropskou mysliveckou pouť, které se za ta léta zúčastnily tisícovky myslivců z celého středoevropského prostoru a stala se pro ně jakýmsi nepsaným svátkem.
 
Když se v polské vesničce Folwark nedaleko Opole Otec Jan Henryk Kornek šestnáctého červnového dne před dvaapadesáti lety narodil, vše nasvědčovalo tomu, že bude v duchu rodinné tradice rolníkem. Již v dětství jeho vnímavá a citlivá duše poznala, jak nelehké je vydobýt z půdy chléb a jakou magickou sílu má příroda. A když si pak na tabuli ve škole přečetl verše z Moudrosti otcovské „…k přírodě rtům nakloň sluch, v knihách mluví jenom lidé, v přírodě však mluví Bůh…“, věděl hned, že za školními okny uchystává svět každodenně nějaká překvapení – kvetoucí les, zpěv ptáků, kytičku sněženek, bludného motýlka, ladnost srnčích a jeleních linií a harmonii barev čtyř ročních období. Položil si tedy otázku: je-li krásná příroda, jak je krásný její Stvořitel?
Znát přírodu mu tedy bylo málo. Třeba ji milovat a ukazovat například čistotu včel. Upozorňovat, jak poslouchají matku, královnu, dávat je za vzor úcty, pracovitosti, píle, pokory a učenlivosti. Proti vůli svých rodičů proto utekl do kněžského semináře, kde studoval čtyři roky. Poslední ročník dokončil v hanácké Olomouci, kde byl také vysvěcen za kněze.
Na Moravě Jan Kornek působí již čtvrt století. Našel zde druhý domov. Vystudoval teologickou fakultu a po studijním pobytu v Římě se před patnácti lety stal vůbec prvním nositelem titulu římské Univerzity svaté liturgie na území bývalého Československa. Dosáhl nejvyššího církevního vzdělání, aby si je následně rozšířil o doktorát filozofie.
Otec Jan má mnoho věrných farníků, osobních mysliveckých přátel, ale dokonce i ctitelek. Jedna z nich namalovala jeho lovecký portrét, který zdobí jeho myslivecký salon ve farní rezidenci v Dubu nad Moravou. Kněžskou profesi zde vykonává po tragicky zesnulém předchůdci, který zemřel krutou rukou vraha. Byť mnohem mladší a energičtější, stejně jako páter Cyril Vrbík, je Jan Kornek člověkem lásky, víry, otevřeného a upřímného srdce. Veselý, přímý, pohostinný, s klukovským úsměvem na rtech.
Myslivecké zkoušky složil ve čtyřiadevadesátém roce ve Strání na moravsko-slovenském pomezí. Jeho děd, otec, strýcové byli a jsou myslivci. On sám je členem Mysliveckého sdružení Horní Němčí. A pokud se snad někomu zdá, že jsou myslivost a lov neslučitelné s kněžským povoláním, tak hned vše uvádí na pravou míru: „Když při zabíjačce jde na porážku prasátko nebo jehně, králíci či husy, nebo kachny, nikdo z přítomných se hned nejde zpovídat za knězem.
Tak je to i s lovem. Když jdete do lesa s rozmyslem, vědomím všech svých práv a povinností, je to v pořádku i před Všemohoucím. V Písmu svatém se dokonce píše: Zabíjej a jez! To není nic rouhavého. Vždyť i Petr a všech dvanáct apoštolů byli lovci, rybáři, také lovili, usmrcovali a jedli ryby.
Nesmí se ale lovit pro potěchu ze smrti, ze zabíjení, z utrpení. Ale jen a pouze s úctou k přírodě. V lese se musí meditovat, pokochat se jejími krásami, člověk ji musí znát, ctít, vstřebávat do sebe to, co Bůh stvořil. Vždyť i na pasovacím listu myslivce je napsáno – Co Bůh stvořil, to myslivče opatruj, to buď první zákon tvůj…“
Svatohubertský kult bere otec Jan Kornek jako uctivé vyjádření skutečnosti, že v myslivosti jsou si všichni před Bohem rovni. Uctívání patrona či patronů chápe jako vyjádření vztahu myslivců k historii, kultuře a tradicím, k přírodě. Jako něco, co myslivcům dává morální nadhled na veškeré dění v přírodě. „Pochopitelně nejde jen o legendy. Myslivci jsou zde proto, aby v přírodě rozumně a citlivě hospodařili, ostatně sami jsou nedílnou součástí přírody. O svěřené honitby se starají z pokolení na pokolení a jsou po svých dědech či otcích v lesích, horách, stráních i remízcích Božími zástupci na zemi.
Samozřejmě, že to dvojnásobně platí o kněžích – myslivcích. Rozměr jejich práce je ještě mnohem větší, musejí umět hospodařit i v lidských duších. Dlouho jsem byl jediným kněžím-myslivcem v České republice, dnes už je nás přece jen víc. Myslím si ale, že podobně zacílených božích služebníků bude v blízké budoucnosti přibývat. S myslivci jsem se totiž například setkal při studiu teologie v Římě. V Polsku dokonce před časem primas vydal významný dekret, jak se mají kněží na mysliveckých akcích chovat a jak přistupovat k Boží svátosti v lovecké společnosti.“
Na základě těchto zkušeností nebylo tedy divu, že otec Jan stál v roce 2008 u zrodu Evropské myslivecké pouti, na kterou se rok od roku sjíždí víc a víc poutníků prakticky z celého středoevropského regionu i dalších zemí. Pouť je jakési jeho dítě.
Evropská integrace je zde, v Dubu nad Moravou, vždy hmatatelně znát nejen z hlediska podobnosti mysliveckých zvyků a tradic, ale i chápání postavení člověka v přírodě, postavení myslivců v moderní společnosti a v neposlední řadě v aktuálním chápání víry a utužování svatohubertského kultu. Ten k myslivcům neodmyslitelně patří i na prahu jednadvacátého století, neboť je podle Jana Korneka symbolem etiky a nejvyšších kulturně společenských hodnot myslivosti.
Čas nezadržitelně kvapí rokem 2016 k jeho konci. Otec Jan Kornek, který umí pojmenovat snad všechny zvířecí a ptačí obyvatele lesa, o každém z nich ví něco pěkného a zajímavého, má stejnou povědomost o svých farnostech a farnících – té minulé, v Březové na moravsko-slovenském pomezí i té dnešní, dubské. „Oddal jsem dvě stovky manželských párů, pokřtil stovky dětí, dokonce jednoho malého Huberta, nositele jména patrona myslivců, ale také jsem na poslední cestu vyprovodil mnoho myslivců i nemyslivců. Všechno je pomíjivé, jen víra ve Stvořitele je věčná.
Pomíjivý je i pozemský čas, který žijeme, což bychom si každý z nás měli uvědomovat právě v okamžicích, kdy se končící rok proměňuje na drobné. Více bychom si měli vážit jeden druhého, všech tradičních hodnot, více ctít odkaz předků, více se na sebe usmívat a navzájem si pomáhat. A nezapomínat přitom na pokoru a slušnost.
S novými dny, s novým rokem, přijdou i nové povinnosti, radosti i starosti. S jejich nástrahami a trním se musí každý člověk, věřící i nevěřící, myslivec i nemyslivec, umět vypořádat. Ne nadarmo se říká, že čím větší a těžší kříž, tím blíže k Bohu. Ale i tak se radujme z každé drobnůstky, z každého nového jitra, z každého mála, a sami z nich rozdávejme každému, koho potkáme. Dobro oplácejme dobrem a hřejivou útěchou. Zvláště nyní, v čase předvánočním a novoročním.“
Text a snímky Oldřich KOUDELKA
 
Zpracování dat...