Časopis Myslivost

Velcí umělci v oboru cílených lží

Myslivost 12/2016, str. 58  Oldřich Koudelka
Nelichotivě přišli k pochybné cti myslivci, když je Franz von Zimmern, autor spisu Kronika lží, pocházejícího z poloviny osmnáctého století, nazval velkými mistry v oboru cílených lží. Německý politik Bismarck byl autorem úsloví, že nejčastěji se lže před svatbou, za války a po lovu. Francouzi šli ještě dál, když jejich lidové rčení mentir comme un chasseur v překladu znamená lhát jako lovec! Zdá se, že za všechno to nelichotivé může tzv. myslivecká latina, kterou můj dlouholetý přítel a učitel, největší znalec a rytíř myslivecké historie a tradic, velký příznivec tradiční myslivosti a uznávaný odborník CIC doc. MUDr. Jaromír Kovařík, CSc., definoval jako slovní či výtvarné zobrazení lovu, lovce, zvěře, které méně či více neodpovídá skutečnosti, ale na první pohled není poznáno jako nepravděpodobné.
 
Je to tedy lež nebo překrucování skutečnosti, nebo je to bezmezná vychloubačnost?
Nikoliv, jelikož je možné rozlišovat špatnou a dobrou mysliveckou latinu, jako je špatný a dobrý vtip, špatné a dobré chování, špatná a dobře odvedená práce apod.
Jelikož nastal čas posledních lečí a různých mysliveckých zábav, budeme se s mysliveckou latinou v nejbližších týdnech setkávat stále častěji. Připomeňme si tedy alespoň něco z toho, co z ní dělá nedílnou součást mysliveckých tradic.
Špatnou mysliveckou latinu je nezbytné odmítnout. Většinou je naplněna pověrečnými představami, může sloužit k nepravdivé, ba dokonce lživé prezentaci přírodovědeckých poznatků, chybí jí nadsázka a láskyplný vztah k tomu, kterého „taháme za nos“.
Rozhodně není dobrou mysliveckou latinou, ale zajisté podvodem, chlubí-li se myslivec trofejemi koupenými někde ve starožitnictví či na burze, vydává-li za své veselé příhody svých přátel, připisuje-li si autorství literární či výtvarné.
Dobrá myslivecká latina je naopak charakteristické vtipem a poetičností, má se předkládat tak, aby i laik nakonec poznal, že je to právě „latina“, dobře se při ní zasmál a vše společně přispělo k pohodové a optimistické náladě, například po vydařeném lovu a jiných příležitostech.
Pravá myslivecká latina je humor, nápaditost, poezie a autorská invence v jednom! Nemělo by v ní být obsaženo nemožné, jinak se vypravěč ocitá v podezření, že sám neumí rozlišovat pravdu od lži a jeho přání se stávají otcem myšlenky.
Názory, jak pojmenování myslivecká latina vůbec vzniklo, nejsou jednotné, často se i zásadně rozcházejí. Interpretace však přes rozdílnost přístupů vede většinou k tomu, že myslivecká latina je stejně stará, jako lov sám. Až do poloviny předminulého století se za mysliveckou latinu považovala veškerá zvláštní řeč myslivců, jejich mluva. Teprve později tento pojem dostal dnešní význam.
Ve středověku byla latina coby jazyk obecně řečí tajemnou, uměle udržovanou, řečí učenců, kněžích, obyčejnému lidu byla nesrozumitelná a cizí.
V souvislosti s myslivostí napsal v polovině 19. století J. V. Rozmara, velikán české lesnické a myslivecké publicistiky, že mysliveckým latinářem je mladý a nezkušený člověk, vyškolený pouze teorií, která se tehdy téměř výhradně přednášela v latinském jazyce.
Později se v myslivosti pod pojmem vyprávět latinu rozumělo líčit příhody sice zajímavé, ale těžko pochopitelné těm, kteří neznali myslivecké zásady a zvyky zvěře. S takovýmito posluchači si myslivci rádi zažertovali a své zážitky „opepřili“ nevšední poetikou, humorem a nadsázkou. Proto byla myslivecká latina dlouho definována jako poetická licence – licentia poetica.
 
Původ myslivecké latiny můžeme hledat již v pravěku. Když se tehdejší člověk stal ze sběrače lovcem, byl nucen používat nejen své smysly a úsudek, ale též svou fantazii. Musel se vcítit do postavení lovené zvěře, aby ji přelstil. To ostatně platí dodnes. A pro pravěkého lovce, který se musel přiblížit ke zvěři co nejvíce, aby ji ulovil, to platilo dvojnásobně. Jeho vyprávění o loveckých zážitcích neodpovídala vždy skutečnosti. Byl ovládán stejnými pocity, jako dnešní lovec – touhou po loveckém úspěchu, nervozitou, nadějí a ješitností. Tyto pocity dráždily jeho fantazii, zamlžovaly reálnou vzpomínku a dodatečně dotvářely lovecký zážitek. Svědčí o tom, kromě zcela realistických maleb, i zobrazení bájných zvířat na stěnách jeskyní, které pravěký lovec obýval.
Nejstarší písemný a dodnes nepřekonaný příklad myslivecké latiny je zaznamenán klínovým písmem na tabulkách, které byly objeveny v Ninive v knihovně asyrského krále Aššurbanipala (panoval v letech 669–630 př.n.l.). Je obsažen ve známém Eposu o Gilgamešovi. Uvádí se v něm, že bájný král lovil lvy tak, že je nejprve chytil za ocas, přitáhl k sobě na vzdálenost paže a poté jim mečem rozťal hlavu…
Myslivecká latina se objevuje i v Zápiscích o válce galské Gaia Julia Caesara (100–44 př.n.l.) z poloviny posledního století před naším letopočtem. Zřejmě se do nich dostala zásluhou germánských lovců a týká se losů. Ti prý nemají v bězích klouby a nemohou si proto lehnout. Když si chtějí odpočinout a vyspat se, musí se opřít o strom. Toho využívají lovci. Známé „spací“ stromy podhrabou a opře-li se zvíře o ně, oba se skácejí. Los se nemůže zvednout a stává se pro lovce snadnou kořistí…
Bezesporu nejpopulárnější beletrií na tomto poli je literární zpracování historek pana z Münchhausenů. Jejich hrdina skutečně žil a jmenoval se Karel Bedřich Hieronymus svobodný pán z Münchhausenů. Narodil se v roce 1720 v městečku Bodenwerder.
Původně byl důstojníkem, ale po povýšení do šlechtického stavu žil na svých statcích a věnoval se výhradně lovu a barokním radovánkám. Při besedách s přáteli je bavil svými přikrášlenými až neuvěřitelnými historkami. Zemřel roku 1797.
Jeho příběhy sebral neznámý autor a opakovaně byla vydávána tiskem. Světovou proslulost jim zajistil ještě za jeho života básník Gottfried August Bürger, který k nim přidal další historky a především relativně kvalitní literární jazyk.
Pro myslivce jsou nezapomenutelné zejména příběhy o jelenu s třešní mezi parohy, letu za pomoci divokých kachen, vlku zapřaženém v postroji, o psích vestách apod. V díle, které vyšlo v roce 1786 pod názvem Podivuhodné cesty po vodě i po souši, polní tažení a veselá dobrodružství pana z Münchhausenů, jak je vypravuje při víně v kruhu přátel, se objevuje celkem třiadvacet mysliveckých námětů a loveckých historek.
Jestli vám to něco připomíná, tak se nemýlíte. Pán z Münchhausenů je u nás známý pod jménem Baron Prášil. Přezdívku získal od slova prášit, vymýšlet si, chválit se…
 
Podnětů, z nichž vzniká myslivecká latina, je mnoho. Příroda se svými různými jevy, styk se zvěří, vše to působí na fantazii lovce, zjitřuje ji a obohacuje. A je to právě fantazie, která lovcovu reálnou vzpomínku mate a způsobuje podle docenta Kovaříka „vykolejení z dráhy pravdy a nastoluje básnickou pravdu“. I čas zde hraje roli tím, že vzpomínku oslabuje.
Dále je to touha po sebeuplatnění a jistá dávka ješitnosti. Známe různá vyprávění o nechybujících puškách, bájných výřadech, o psech s velejemným nosem. Latinské přísloví praví Fama crescit eundo – pověst roste vzdáleností. Každý, kdo nějakou historku vypráví, jednak ji vypráví trochu jinak, odlišně, a jednak ji obvykle vydává za svoji příhodu.
Myslivecká latina si všímá všeho, co nějak souvisí se zvěří, lovem a lovcem. Některá témata jsou zvlášť oblíbená. Lovec se při lovu musí vcítit do stavu zvěře. To samo o sobě vede k závěru, že přisuzuje zvěři lidské city, pohnutky, vlastnosti.
Zlidšťování zvěře patří k myslivecké latině. Jejím námětem dále bývá vše nápadné na těle zvěře a v jejích životních projevech. Kolik latiny se nakupilo například okolo paroží, výměny srsti, zimního spánku či zvukových projevů zvěře?! Klasickým příkladem latiny je zajíc s parůžky, kterého popsal Buffon ve svém přírodopise z roku 1785. Prý žije osaměle v hlubokých lesích a z nedostatku zaječek vrhá svou sílu do tvorby parůžků. Je až šesterákem a dokonce dostal latinský název Lepus cornutus…
Myslivecká latina se zabývá lovem a chováním lovné zvěře a konečně osobou lovce, kdo by neznal historky o ostrostřelcích, svátečních lovcích a historky o lovcích, kteří se stali legendami, což platí i o sv. Hubertovi.
„Latinsky“ se hovoří na lovech a honech, při posledních lečích, na loveckých chatách i v mysliveckých hospůdkách. Už proto je pro mysliveckou latinu nejpůsobivější a nejčastější mluvené slovo, humorně zabarvené a gradující. Každý myslivecký vtip obsahuje zrnko myslivecké latiny.
Ať už jsou její podoby jakékoliv, mluvené, písemné i výtvarné, dobrá myslivecká latina nemá mít jiný účel než potěšit, pobavit a rozesmát. Udělat jiným radost, to je cílem pravé myslivecké latiny a takovou je nezbytné pěstovat a propagovat. Sklon k obohacování a romantizaci loveckých zážitků není nikde tak zakořeněn jako v české a slovenské myslivosti. Naše myslivecká latina se silou své dlouhověkosti, kulturní a společenské prospěšnosti, stala nedílnou součástí mysliveckých zvyků a tradic.
Oldřich KOUDELKA
Ilustrace Petr HRACH
 
Zpracování dat...