Časopis Myslivost

CHVÁLA BESKYDSKÝCH LUK

Myslivost 10/2016, str. 64  Vladislav Krop
Stojím na severní straně Jablunkovské brázdy, na vrcholu Čantoryje, na nové rozhledně smontované ze železných dílů, spojených stovkami šroubů. Postavili ji před desítkou let dva bratři Lubojatčtí, podnikatelé a také myslivci. Jeden z nich nedávno, ještě v mladém věku, zemřel. Vidím celý Jablunkovský průsmyk, Lysou horu, Bílý kříž, Kněhyni, Radhošť, a také jižní část Moravskoslezských Beskyd, Smrk i Ondřejník, až k Hukvaldům. Na východ, pak daleko na Slovensko. Na straně Polské, celé naše historické území bývalé Těšínské komory až po Babí horu. Je to moře lesů protkané malými i většími enklávami. Jsou to historické louky, které činí tento kraj pestrým a krásným. Kdybychom se chtěli dozvědět, jak vznikaly, jak se postupně vynořovaly ze zeleného moře lesů, museli bychom se vrátit o několik století. Píše se o nich v historických dokumentech, jako o Zadních horách. Po Černou Ostravici patřily Habsburkům. Od Bílé Ostravice na jih, pak biskupství Olomouckému.
O lesích po Černou Ostravici se píše v jednom urbáři, že „se táhnou tamní lesy v jednom kuse širými horami, kde rostou buky a jedle, nikoliv však duby. Pro skalnatost půdy, není však růst lesů valný. Lesy se táhnou pět mil do šířky i délky a vydávají málo užitku, neboť cesty v nich jsou nesjízdné. Lid v lesích si volně bere dříví stavební i palivové, takže užitek z nich představuje pouze příjem za prkna a šindel, ve výši 120 Zlatých ročně. Lidé v lesích neplatí daní, tyto platí „vrchnost“. Ze zvěře žije v nich pouze zvěř nízká a srstnatá škodná, vlk, medvěd a rys.“
Kolem roku 1452 přicházejí do nich po karpatském oblouku Valaši. Knížetem Kazimírem a knížaty těšínskými, jsou jim udělována privilegia při osídlování Beskyd. Osídlují výslovně les vyšších poloh, od 700 do 1300 m.n.m. Byly zde původní smíšené lesy pralesovitého charakteru, převládal v nich buk a javor. Do vyšších poloh přibývalo smrku, v nižších jedle.
Valaši se soustředili na výpas přirozeně proředěných nebo prolomených porostních děr a kotlíků. Teprve ve druhé řadě naklepávají v době mízy kůru stromů nad oddenky, což má za následek jejich usýchání. Les tím řídne a poskytuje více pastvy.
V té době už Valaši nekočují, ale zůstávají na horách. Vytláčením buku dochází k náletu smrkového semene a následnému růstu solitérního smrku, který buďto jednotlivě, nebo ve skupinách skýtá skotu přirozený úkryt před deštěm či sněhem. Z mladých kmenů stavějí osadníci ohrady, obydlí a prostory pro výrobu sýrů a brynzy.
Valaši pak pomalu splývají při postupu směrem z hor s údolním živlem, čímž vznikají salaše a lesní sídla-paseky. Zimování si vyžaduje stálou péči o horské louky, neboť potřebují pro svůj skot stravu ve formě sena na zimní ustájení.
Kolem svých sídel také vysazují ovocné stromy a na „vyrobiskách“, což jsou plochy odňaté lesu, menší políčka pro osev obilovin.
V období 1577-1755 stoupá hustota obyvatelstva v severních Beskydách až o 650 %. Tlak rychle narůstajícího obyvatelstva má své důsledky pro osudy lesů v této oblasti, jež stále ustupují následkem intenzivního odlesňování a výpasu.
Těšínská komora si uvědomuje, že lesům zde hrozí naprostá zkáza a vydává tzv. Tereziánský řád a další výnosy, kterými se snaží upravit nároky horalů a ochranu lesů. V pokynech regentského úřadu z roku 1784, se vyzdvihuje, že lesy Těšínské komory jsou v tak žalostném stavu, že hrozí naprostý nedostatek dřeva. Je skutečností, že komora vyvíjela maximální snahu o domluvu s horaly. Činila jisté ústupky, které nakonec vedly k ještě větší devastaci lesa. Střety s horaly v mnoha případech řešilo vojsko. Byli zatčeni i souzeni. Kdyby však komora neprosadila své, změnily by se Beskydy v bezlesé hole.
V roce 1800 Habsburkové zrušením velkých salaší definitivně rozdělují lesy na hospodářské a pastevní. Plochy po salaších jsou uměle zalesňovány síjí a náletovým materiálem. Komora dbá také na lesní zvěř, jejíž stavy pomalu narůstají, a ponechává pro ni menší plochy, podle pravidla, že zvěři patří nejméně 3 % pro zpestření její stravy a zajištění sena na zimu. Je to také argument horalům, kteří namítají, že zvěř vychází často na jejich políčka. Dostávají také zdarma slabé dříví k oplocení.
Na lesích „pastevních“ ještě dále pokračuje chov ovcí na menších salaších, patřících horským osadám a vesnicím. Lesní personál má však pastvu pod kontrolou. Horalé nadále zůstávají na horách a přizpůsobují se novým pravidlům. V potu tváře obdělávají svoje políčka, na kterých se rodí víc kamení, než úrody.
Objevením černého uhlí a výrobou surového železa dochází k odlivu lidského živlu z hor do níže položených sídel. Odcházejí převážně bezzemci, kteří mají k dispozici pouze svoji fyzickou sílu a jsou závislí na majitelích polí a lesa, kde pracují za mzdu a bydlí v podnájmu.
K zásadnímu zlomu dochází po I. světové válce. Těšínská komora a lesy po Bílou Ostravici mění vlastníka s tím, že už nepatří Bedřichovi Habsburskému, zvanému Markýz Géro a akciovým společnostem vázaným na hutě a doly, ale státu. Ten vychází horalům vstříc. Stávají se z nich dělníci v lesním hospodářství, pro které dokonce staví dělnické domky. Stávají se stabilní pracovní sílou při těžbě a dopravě dřeva a jistou pracovní silou při zdoláváni různých kalamit.
Poměry na horách zase zamíchá II. světová válka, zejména následně únor 1948. Stát si přivlastňuje veškeré lesy a namnoze i pole, definitivně také zbytky salaší. Jen místy vznikají pokusy oživit salašnictví pod hlavičkou JZD. Horalé to však chápou, jako že „všechno patří všem a nic nikomu“. Dochází k rozkrádání „společného“ majetku. Krachují salaše i celá horská JZD. Horalé z velké části opouštějí svoje políčka a svoje staré dřevěnice prodávají těm, kteří už mezitím zbohatli prací v dolech a hutích.
A tak nám jen ty louky a políčka zůstaly a na nich zbytky letitých jabloní, hrušní a švestek. Také lípy, neboť včely byly zpravidla u každé usedlosti. Tak vzdorují času a každoročně poskytují zvěři svoje plody. Také okusové dřeviny, kterými pomalu, ale jistě tyto krásné louky a pole na kterých v potu tváře horalé sbírali každým rokem kamení, zarůstají.
A to je výzva pro stávající nájemce honitby. Ty historické louky a políčka třeba znovu oživit. Doplnit na nich letité ovocné stromy výsadbou odrostlých pláňat, které je třeba jen ochránit před zvěří. Bylo by dobré na nich zanechat stopu dnešního výkonu práva myslivosti, dnešních myslivců, abychom jenom „nebrali“, ale také zanechali něco pro naše myslivecké potomky. Vždyť ovocný strom vydrží někdy 100 let!
V roce 1985 jsme v naši ještě tenkrát „zlaté“ režijní honitbě osázeli tři horské louky v masívu Velkého a Malého Kozince. Ty nám to vracejí formou desítek kilogramů ovoce, hrušní, jabloní, žlutých švestek, kaštanů, žaludů a jeřabin. Na jaře zakvetou svěžími květy, na podzim dají plody zvěři, která se k nim stáhne ze širokého okolí. Několik desetiletí budou památkou na myslivce této doby.
Vladislav KROP
snímky Petr Waclawek.
Zpracování dat...