Časopis Myslivost

Ještě jednou noční vidění

Myslivost 10/2016, str. 24  Martin Helebrant
Přečetl jsem si se zájmem v Myslivosti 8/2016 článek jednoho z našich předních odborníků, Dr. Ing. Jiřího Hanáka na noční vidění. Určitě je podložený značnou zkušeností, ale po zralé úvaze mi dovolte, abych zareagoval svým pohledem na věc. Myslím, že používání zaměřovacích přístrojů se schopností nočního vidění k lovu je poměrně nová metoda, teprve velice nedávno přiznaná jako zákonná a že tedy širší diskuse na dané téma je nejenom žádoucí, ale dokonce nutná.
Hned na úvod musím s Ing. Hanákem souhlasit, že situaci vnímám jako analogickou s nástupem zaměřovacích dalekohledů do myslivecké praxe. A pamatuji, že ještě v dobách mých mysliveckých začátků jsem znal několik starých pánů, kteří na puškohled nasazený na kulovnici nahlíželi s jistým despektem a považovali jej za jakýsi důkaz (neb aspoň nepřímou indicii), že uživatel se neumí ke zvěři dostat šouláním nebo že nemá dost trpělivosti a střeleckého umu. Od jednoho z nich jsem se pak dočkal zadostiučinění, když si mě a mého otce o poslední leči vzal stranou a povídá: „Chlapcí, halejte se, copa byste řekli dybych si koupil ten puškohled. Mě se eště nechce končit, šak víte, že já furt eště to srnčí našoulám, ale už na tu mušku holt nějak blbě vidím. Nebude to žádná raubírna, viďte že to tak nikdo nemůže brát? Hele, a poradili byste mě co a jak, že ju?“ Táhlo mu na devadesát a já dodnes obdivuji jeho vitalitu, s jakou tenkrát toto pro něj jistě vnitřně nelehké rozhodnutí udělal. A dodnes si vážím důvěry, se kterou se na nás tenkrát obrátil. Tenkrát to byl dozvuk debaty o puškohledech, diskuse o noktovizi se teprve rozbíhá.
 
Dovolte mi napřed krátkou technickou část. Analogové přístroje nočního vidění nejsou nic jiného než zesilovače světla. Jejich funkce je stejná jako u dvojramenné páky – i malá změna polohy na krátkém konci páky se projeví velkou změnou na druhém, dlouhém konci. Změna se projeví v ten samý okamžik na obou koncích. A tak to je i s proudem fotonů – slabý proud nosičů obrazu - fotonů vstupuje do objektivu a okamžitě, v ten samý moment a spojitě, je zesílen, aby vystoupil ven z okuláru. Tato přímá závislost a zviditelnění obrazu v reálném čase je podle mě nezanedbatelnou výhodou dnešních analogových noktovizorů. Protože analogové noktovizní přístroje pracují se skutečným obrazem vykresleným velmi slabými, ale skutečnými paprsky světla, mohou být konstruovány jako předsádkové či nástavné přístroje ke klasickému zaměřovacímu dalekohledu.
Digitální přístroje pracují s vysoce citlivými senzory – čipy, které měří úroveň dopadajícího světla (a je jedno, zda se jedná o světlo zbytkové – výsledkem je noktovizor - nebo o tepelné záření – výsledkem je termovize) na jednu každou konkrétní část čipu – na jeden každý konkrétní obrazový bod (tzv. pixel) a z výsledků měření rekonstruují obraz, který zobrazují na nějaké obrazovce. Tato rekonstrukce obrazu z měřených hodnot je v podstatě výpočetní operací a jako taková potřebuje svůj čas. Čím je obraz proměnlivější (čím více se zvěř pohybuje), tím je rekonstrukce obrazu náročnější a zabere více času. Zde leží kořeny onoho zpoždění v obrazu na displeji vůči realitě či trhanost - sekání, o kterém mluví Dr. Hanák.
Z tohoto popisu je zjevné, že kvalita obrazu digitálního přístroje stojí a padá s velikostí světlocitlivého či termocitlivého čipu, s jeho citlivostí a s rozlišovací schopností displeje. Digitální noktovizor pracuje se zbytkovým světlem, stejně jako analogová noktovize. Termovize funguje na tom principu, že měří teplotu jednotlivých bodů. Každý bod je v reálu z jiného materiálu, jinak vyzařuje teplo, vyzařování ovlivňuje barva i struktura pozorovaného povrchu a v případě živých objektů i jejich krevní oběh. Čím menší bude tepelná rozmanitost pozorovaného obrazu, tím horší bude obraz. Pokud se v pozorované scéně vyskytuje nějaký zdroj tepla a z toho plynoucí pohyb odlišně teplého vzduchu, třeba nad asfaltem silnice, může to s termovizí zahrát velmi ošidnou hru.
Lidské oko je z hlediska získávání informací jednoznačně dominantním smyslem. Uvádí se, že okem přijímáme více než 85 % všech informací. Člověk vnímá obraz sítnicí, která obsahuje asi šest až osm milionů podlouhlých buněk citlivých na tři barvy (čípky) a až 150 milionů buněk citlivých na jas, resp. na intenzitu od černé po bílou (tyčinky). Sítnici lze chápat jako čip u přístroje nočního vidění a ten by tak měl mít aspoň kolem osmi megapixelů barevného obrazu. Pokud bychom se spokojili s černobílým obrazem, pak dostáváme 150 megapixelů.. Jenže to není úplně pravda.
Ostrý obraz nepokrývá celou sítnici a hlavně, od sítnice dále do mozku vede jen asi 1 milion nervových vláken. Ty se dynamicky propojují s různými částmi sítnice a průběžně zpracovávají signály z čípků a tyčinek. Proto máme periferní vidění na hranici vědomého vnímání. Každé vlákno „dopočítává“ signál z více čidel (čípků a tyčinek), skládá informaci dohromady tak, aby prošla omezenou přenosovou kapacitou nervu. V konečném důsledku pak mozek (který pro naši potřebu můžeme chápat jako displej) pracuje s obrazem o rozlišení jednoho až dvou megapixelů. Lidský mozek tak konečný obraz v podstatě zahušťuje, neustále konfrontuje stav sousedních čidel a získaný obraz v dalším zpracování porovnává se svou zkušeností, s obrazy uloženými v paměti.
Digitální zaměřovací přístroj je ve své podstatě kombinací kamery, procesoru a displeje. Soudobé digitální přístroje běžně pracují s rozlišením čipu kamery 348x248 bodů, tj. 86 304 bodů a displeje 648x482 bodů, tj. 312 336 bodů. Takže si uvědomte, že z jednoho čipem sejmutého bodu se dopočítávají asi 3,6 bodu na displeji. Na displeji se tedy nezobrazuje skutečná realita a to, jak si procesor na základě do něj vložených výpočtových algoritmů myslí, že by realita měla vypadat.
Zaměřovače tedy obraz namísto zahušťování ředí. Je jasné, že se přitom ztrácí spousta informací; ať již proto, že snímací čip přístroje informaci nebyl schopen zaznamenat, nebo proto, že se informace ztratila zaokrouhlováním nebo dopočítáváním jednotlivých bodů. Nemluvím o ztrátě informace dané tím, že obraz digitálních zaměřovacích přístrojů bývá většinou černobílý, jen v jedné barvě.
Je zajímavé si uvědomit, že dnešní digitální kamery běžně pracují s čipy, které mají 1,3–5 milionů bodů, digitální fotoaparáty pak i s více než 10 miliony bodů. Z tohoto hlediska lze konstatovat, že zaměřovače jsou v porovnání s fotografií a videem o hezkých pár (možná i desítek) let pozadu. Proč? Inu, čipy ve fotoaparátu nebo v kameře pracují s viditelným světlem a nemají takové nároky na citlivost, jako mají noktovizory.
Dovolte mi v této chvíli ponechat stranou další neméně význačnou otázku, tj. jak výrazně se projeví použití nočního viděn na hmotnosti a rozměrech zbraně (dopad může být v obou případech značný i v porovnání s velkými „kančími“ zaměřovacími dalekohledy s objektivy o průměru 56 mm). Zanedbatelná není ani otázka mechanické odolnosti přístrojů a držení nastřelení, zejména v případě opakovaného snímání a nasazování zaměřovače na zbraň.
 
Myslím, že techniky už ale bylo dost. Teď se vrátím k tomu starému myslivci z úvodu tohoto článku, který zvažoval koupi zaměřovače. Proč ho vlastně kupoval? Protože mu již oči nesloužily, akomodace jeho oka již nebyla jako za mlada. Ale pořád se ptal: nebude to raubírna? Budu lovit po právu?
Tahle otázka pro mě osobně znamená, že musím kus, na který se chystám vystřelit, bezpečně rozpoznat a posoudit jeho chovnou hodnotu. Co je to za zvěř? Jakého pohlaví, v jaké kondici? Je to kus průběrný nebo chovný?
To jsou otázky, které by si měl klást myslivec ještě dřív, než položí prst na spoušť. A pokud na tyto otázky nezná jistou odpověď, pak neměl by prst na spoušť položit vůbec.
Noktovizní a termovizní zaměřovače mi dnes již poskytují dostatek informací, aby výrazně zvýšily pravděpodobnost dobrého zásahu, o tom není pochyb. Ale v tomhle okamžiku se obávám, že pro mě osobně ještě pořád neposkytují noktovizní, ani termovizní přístroje dostatek informací, abych je mohl považovat za univerzální zaměřovací zařízení. Těch informací je pořád ještě poměrně málo, nejsou dostatečné, zejména pokud mám posuzovat trofejovou zvěř. Uvědomme si, že mnohdy nám ani dalekohled s desetinásobným zvětšením nestačí, abychom i za plného denního světla spolehlivě posoudili chovnou hodnotu srnčí zvěře na 100 metrů. Noční vidění mi poskytují v porovnání s 10x zvětšujícím dalekohledem (byť i bídné neznačkové kvality) pouhý zlomek informace.
Pokud se zamyslím nad tím, kolik a jak kvalitních informací mi noční vidění poskytuje, pak doházím k tomu, že je to dostačující pro následující účely: lov škodné zvěře, lov zvěře, kterou lovím primárně podle velikosti a na množství (například přemnoženou černou), lov holé, pokud jsem schopen odlišit vodící kusy od nevodících a pokud jsem schopen posoudit kondici mláďat.
Ohledně vzdálenosti střelby - opět si nemyslím, že by přístroje nočního vidění poskytovaly střelci dostatek informací pro to, aby mohl střílet někam výrazně dál než na asi 100 metrů. Výjimku jistě mohou tvořit případy, kdy lovec zvěř spolehlivě obeznal, ale ta odchází od lovce a on čeká, až mu dá šanci na dobrý, platný zásah.
 
Na závěr mi dovolte jeden hrubý nesouhlas. Možná je to nesprávným pochopením textu Dr. Hanáka, osobně v to dokonce doufám, ale nemohu si pomoci a napsat to musím. Celý svůj lovecký život jsem byl vychováván a veden k tomu, že zvěř má mít šanci. Že na pěšáka bažanta se nestřílí a že se nestřílí zvěř u krmelce. Pro mě je lov sport, je to soupeření mezi smysly zvěře a mozkem člověka. V tomto smyslu je pro mě cílem lov sám o sobě, lov prováděný podle práva a zvyků, čestný a rovný. Takový lov je mi zdrojem radosti a uspokojení i tehdy, když neulovím, když zvítězí zvěř.
Ano, úspěšný lov končí ulovením zvířete, tedy jeho humánním usmrcením. Usmrcení zvěře samo o sobě ale přece není pro myslivce cílem, za kterým by se měl hnát za každou cenu.
V tom podstoupení rovné soutěže mezi zvířetem a člověkem spatřuji rozdíl mezi myslivcem a řezníkem. Pokud by šance pro zvěř měla být pseudoargumentem a usmrcení zvěře primárním cílem, pak bychom mohli rovnou lovit pomocí modifikovaných fotopastí, zbraněmi dálkově odpalovanými z přesně řízených a tuhých lafet či jinými smrtícími zařízeními. Zažil jsem to, byl jsem v dobách své vojenské služby svědkem, jak se pytlačilo ve vojenském prostoru pomocí obrněného vozidla a lafetovaného kulometu. I v téhle primitivní podobě byl tento „strojový lov“ úspěšnější než dnes aplikovaný způsob lovu, nespolehlivý a vlivem lidského faktoru nejistý. Ale byl to lov, který podle mě s myslivostí a jejími tradicemi už neměl opravdu nic společného.
Ing. Martin HELEBRANT
Zpracování dat...