Časopis Myslivost

O omezování druhů, ale i o zemědělství

Myslivost 10/20106, str. 28  Jiří Kasina
Od 3.8.2016 platí prováděcí nařízení Evropské komise týkající se invazních nepůvodních druhů, seznam zahrnuje jak živočišné, tak rostlinné druhy. O tom, jak dalece jsou tyto druhy nebezpečné, zda je potřeba je omezovat, či zda hrozí rozšiřování omezovacího seznamu na národní úrovni, jsem si přijel popovídat do Dymokur s Ing. Tomášem Czernínem, zemědělcem a myslivcem v jedné osobě.
 
Jak vnímáte původnost či nepůvodnost druhů a nutnost jejich omezování?
Já bych v prvé řadě rozlišoval mezi druhy, protože jsou v naší krajině nepůvodní druhy, které tu ale dlouhá staletí žijí, pak také druhy, které jsou původní, do naší krajiny patřily, ale zmizely, už tu nežijí, jsou pak ale i druhy, které k nám přicházejí jako invazní v poslední době. Musíme mezi nepůvodními druhy určitě vidět ty, které tu přirozeně zdomácněly, a ty, které působí invazně a zaplavují naší přírodu. Takové druhy jako je daněk a muflon prostě v naší přírodě zdomácněly a mají tu své místo. A i my bychom se měli chovat přirozeně, sami přesně nevíme, jaké druhy tu byly před tisíci lety a neměli bychom se chovat tak, že chceme některé druhy radikálně likvidovat.
 
Vždyť co je vlastně nepůvodní, kde je ta hranice, v Evropě jsme nepůvodní i my lidé…
A nepůvodní jsou také brambory a kukuřice, přece je nepřestaneme pěstovat. Pěstování kukuřice by se mi líbilo omezit, brambory, které byly také dovezeny z Ameriky, patří ale dnes mezi základní potraviny.
 
Zatím je v seznamu z těch druhů, které se týkají myslivců, nutrie a mýval severní. Máte nějaké poznatky, že by tady u vás dělaly nějaké škody? Setkáváte se s těmito druhy?
S nutrií se tu setkáváme, ano, dělají nějaké škody, sám mám ulovenu zatím jen jednu. Máme výjimku k jejich lovu, a zatím jejich výskyt u nás není alarmující. Ale pokud by byl tlak nutrie vyhubit, pak nevím, jak by se to dalo zvládnout.
S mývalem severním jsem se tu ještě nesetkal, stejně tak s norkem, který je uvažován jako další druh, který by se měl omezovat. A já mám osobně asi uloveného prvního psíka mývalovitého na okrese. Sledoval jsem celou rodinku psíků, moc jsme o tomto druhu nevěděli. Viděl jsem samici s mláďaty, bylo mi v tu chvíli líto ulovit matku od mladých. Za chvíli se ale vracel další dospělý kus od lesa a nesl v mordě ulovenou bažantí slepičku, kterou nejspíše sebral na hnízdě. Tak jsem ho střelil a uvědomil si, jak umí být příroda krutá. Psík je opravdu potenciálním nebezpečím pro drobnou zvěř a určitě by se měly jeho stavy regulovat, to samé jistě platí pro mývala severního a norka amerického.
 
EU zatím vydala seznam druhů, který čeká na zakotvení v národní legislativě, MŽP v tu chvíli oprášilo starší práce a chce iniciativně seznam druhů rozšířit. Najednou se začíná mluvit právě o muflonovi, sikovi, kamzíkovi, o akátu a topinamburu. Je rozumné iniciativně rozšiřovat náš národní seznam? Vidíte v tom racionální smysl?
Je to jednoznačně naše typická česká vlastnost, že zase chceme být papežštější než papež. Mám dojem, že to tak trochu kopíruje situaci kolem veterinárních opatření před časem, kdy nám nad rámec evropských pohledů naši veterináři zbytečně zpřísnili předpisy, ale nic to vlastně stejně neřešilo, bylo to zbytečné, jen byrokracie navíc. Proč tedy nyní najednou nastupuje iniciativa zase nad rámec a se snahou vymýtit ty druhy, které se v naší krajině bezproblémově integrovaly. A to se třeba určí plemena loveckých psů, která jsou, a která nejsou původní, a ta nepůvodní budeme sterilizovat a zakazovat jejich chov?
Ale zase na druhou stranu musím uznat, že je velmi alarmující situace kolem populace siky, musíme ji radikálně omezit a zabránit škodám. Tady je odpovědnost jednoznačně na nás myslivcích.
A stále větším nebezpečím je daňčí zvěř, já už řadu let apeluji, že i tady u nás musíme redukovat stavy a postarat se o to, aby se daňci dále lavinovitě nešířili. My jsme třeba poslední rok na dvou tisících hektarech ulovili 116 kusů. Ale tady zase nenacházíme tolik pochopení od státní správy, vždyť jen kolik bylo problémů, než se vytvořila chovatelská daňčí oblast, abychom se v okruhu více honiteb mohli domlouvat na jednotném přístupu k chovu daňčího. Stavy daňčího jsou nepřirozené a na polích máme škody. Rozhodně nejsem nepřítelem daňků. Jedná se právě o druh, který u nás zdomácněl a našel přirozené prostředí. Jeho stavy je ale potřeba udržovat v únosných mezích, a myslivec je jeho jediným predátorem.
Ale já vidím nebezpečí také v tom, že o všem chce rozhodovat MŽP. Obávám se, že se ukáže jako typické, že k připomínkování návrhů bude záměrně co nejméně času. Myslím, že by se tak závažná problematika měla stát předmětem široké diskuze všech zájmových skupin, nejen ochránců přírody, ale myslivců, rybářů, lesníků, včelařů, zemědělců a mnoha jiných skupin. Kde se bere to právo, že mohou rozhodovat jen úředníci MŽP?
Tak mne napadá, aby to nebyla obdoba nesmyslného omezování práv uživatelů a majitelů zbraní, kdy se nám ze strany Evropské komise snaží vnutit populistická omezení od stolu z kanceláří bez toho, aby se dal prostor pro odbornou diskusi a hlasy praktiků a odborníků.
 
Takže vidíte vývoj spíše skepticky?
Určitě to chce vyložit karty na stůl a demokraticky se všemi skupinami rozumně vydiskutovat, jak přistupovat k jednotlivým druhům. Jakým právem tvrdí někdo, že ten či onen druh do naší přírody dnes nepatří? Proto vítám iniciativu myslivců, že se snaží pomocí ankety postihnout většinový názor, zatím je to jen prvotní pilotní průzkum, bude muset následovat asi více podobných aktivit.
Máme tendence chovat se extrémisticky, příkladem budiž Šumava, kde považujeme kůrovce za něco naprosto přirozeného a chceme, aby si příroda vytvořila zelenou přirozenou Šumavu. Velké téma je zadržování vody v krajině, a tady necháme vzniknout suchou horskou step, která nezadrží nic, hrajeme si na přirozený vývoj. Žijeme v kulturní krajině, jejíž ráz a vzhled po staletí ovlivňujeme, zasahujeme do ní, v podstatě už není nic přirozené, původní. Když to necháme „přirozenému vývoji“, stejně nevznikne nic původního.
 
V souvislosti s vaší kandidaturou do Senátu objíždíte celou řadu akcí. Vnímáte to, že se dokáží uživatelé přírody mezi sebou domluvit?
Dlouho jsem byl v tomto pohledu skeptický, ale poslední dobou vidím, že pod tlakem různých nebezpečenství se spolu dokáží tyto zájmové skupiny domlouvat, učí se spolupracovat, a je to jen dobře. Možná je to tak trochu jako v případě omezování zbraní, kdy sice ještě není vyhráno, ale pod tlakem na omezení najednou dokázali najít společnou řeč myslivci, sportovní střelci, sběratelé, historici a jiné skupiny, které doposud tak úzce nespolupracovaly. Když se lidé cítí ohroženi, umí nacházet cestu a dát se dohromady.
Já mám třeba ve svém okrsku problém nebezpečí výstavby čínských montoven kolem Nymburka, kdy se jednak zabere ta nejkvalitnější orná půda, a jednak se stejně nevytvoří pracovní místa pro místní obyvatele, ale budou se dovážet zahraniční námezdní agenturní pracovníci. Je přece hřích zastavět úrodnou půdu nevzhlednými krabicemi. Jako Češi jsme se vždycky chlubili, že jsme chytří a šikovní, nějaká montovna tyto vlastnosti určitě nevyužívá, nepřináší tu potřebnou přidanou hodnotu a jen zničí kus krajiny. A případné zisky zase jen odtečou za hranice. Domnívám se, že tak krásné historické města jako je Nymburk dokáže i lákat turisty, ale jen, když okolo zůstane naše malebná krajina, ne, když okolo budou krabice.
Ale je tu v regionu i jiné nebezpečí. Na Štítarském potoce chtějí vytvořit vodní rezervoár, odkud by se měly zavlažovat nové rozsáhlé intenzivní ovocné sady. Ohrozily by se tím rybníky, které před staletími vybudovali naši předkové, kteří uměli s vodou hospodařit a do krajiny ty rybníky patří. Nehledě na to, že je to přírodně významná evropská lokalita. Není přeci normální v době, kdy je zadržování vody v krajině velkým tématem, zřejmě za evropské dotace rozstřikovat vodu do sadů za účelem zase jen krátkodobého zisku omezené skupiny.
 
Jste zemědělec, samo zemědělství ale není momentálně v asi ideálním stavu…
Zemědělství se velmi zprůmyslnělo, hlavním měřítkem je produkce a zisky, ale zcela se vytratilo to, že by se měly v regionu produkty taky zpracovávat, že by se měla dávat pracovní příležitost místním lidem. Produkty se dnes jen vyvážejí, z krajiny zmizely cukrovary, lihovary, zpracovny zeleniny, konzervárny.
Určitě by se měli podporovat a upřednostňovat tuzemští výrobci, producenti a zpracovatelé, kteří zhodnocují svoje produkty. Já sám jsem bohužel taky jen prvovýrobce. Chyba se ale stala už v době, kdy jsme vstupovali do Evropské unie, naše zemědělství se odložilo stranou a tehdejší vedení přistoupilo bez odporu na podmínky, které nám nadiktovala EU. Například konkrétní příklad tady u nás, Francie vykoupila veškeré kvóty na cukr a dneska tu nejenže není cukrovar, ale už se tu ani cukrovka nepěstuje.
Zemědělství na tak úrodné půdě jako je třeba v Polabí, musí být intenzivní, ale i intenzívní hospodaření může být vstřícné vůči krajině. Co si z krajiny vezmeme, to do ní musíme vracet, musíme hospodařit rozumně a s ohledem na přírodní zákonitosti. Musíme střídat plodiny, i v tlaku tržních pohledů se musíme chovat ekologicky. Vytváříme biopásy, na kraji plodin děláme pruhy, na místech, kde hrozí eroze, máme vsakovací pruhy. Ano, používáme také chemii, ale jednoznačně s rozumem, ekologicky a s ohledem na okolní krajinu.
 
S díky za rozhovor
připravil Jiří KASINA
 
Zpracování dat...