Časopis Myslivost

Změna klimatu v životě zvěře

Myslivost 10/2016, str. 42  Martin Mohelský
Obecně a tradičně se má za to, že lesní porosty jsou zásobárnou vody, ale zároveň také, že transpirace lesního porostu je vyšší, než transpirace například travních porostů. Tentýž rozpor je v představě, že lesy více tlumí srážkovou vodu při její transformaci na odtok z povodí, než jiné porosty. Laická představa je, že právě z lesů odtéká více vody do drobných potoků a říček, než z ostatních porostů. Aktuální situace nepopiratelné změny klimatu souvisí s kritickým ubýváním spodní vody i nedostatkem srážek je sledována nejvíc v zemědělství či lesnictví a v oborech s nimi více či méně souvisejícími.
Nezbývá, než vzít na vědomí skutečnost, že se průměrná roční teplota vzduchu ve volné krajině ČR se zvětšila za posledních 50 let asi o 1,4 °C. Výškový teplotní gradient (pokles průměrné roční teploty se vzrůstající nadmořskou výškou o asi 0,5 °C na 100 m) se pro naše území udává asi 0,66 °C. Toto oteplení vyvolává představu poklesu území ČR o cca 210 m. A opět laická představa i pozorování – řada rostlin i živočichů na tento posun reaguje. Na příklad jeden z autorů uvádí posun klíšťat do vyšších poloh, o čemž hovoří i občasné příspěvky zpráv v médiích. Další příklad ze světa hmyzu je kudlanka nábožná, původně v suchých stepních lokalitách v jižní Evropě, v Česku dříve pouze na Jižní Moravě (NP Podyjí), ale v důsledku oteplování podnebí se rozšiřují směrem na sever a do vyšších poloh.
Postupný vývoj klimatu je nutno brát v úvahu vzhledem k vysazování či obnově porostů lesních porostů. Jestliže je doba života lesních porostů 80-110 let, je jejich zakládání klimatickými změnami notně znesnadněno. Naplnění zákona předpokládá nejen do dvou let vytěžené plochy zalesnit, ale také předat porost po sedmi letech v dobrém stavu. Klimatické změny nás zastihly nepřipravené – vždyť stále nevěříme, že jsou reálné.
Porovnáme-li lesní hospodářství s výsledky pěstování polních kultur, jsou v jednotlivých letech různě úspěšné, ale na rozdíl od lesního porostu se alespoň v průměru výnosy a hospodářské výsledky vyrovnávají.
Vnímáme-li les a kultury s ním související (zejména ve vyšších polohách) jako místo života zvěře, pak klima a pohyb vody v půdě nutně souvisí také s početním a zdravotním stavem zvěře. Souvislost mezi úspěšností obnovy či založení lesních porostů a jejich prosperitou a životními podmínkami zvěře mají své podobenství v chovu hospodářských zvířat a produkci objemných krmiv. Sucho v druhé polovině léta roku 2015 mělo za následek nízké výnosy silážních kukuřic i špatnou kvalitu zelené hmoty po stránce energetické hodnoty i výpadek dvou sečí bílkovinných porostů k senážování a otav lučních porostů. Za dva roky si na ekonomické ztráty a neúspěchy nikdo z chovatelů a pěstitelů nevzpomene – ale na výsadbách lesního porostu bude neúspěšný rok chybět a znát. Pokud by se klima vyvíjelo bez alespoň podprůměrných podzimních srážek, byly by škody na vyspělých porostech nemalé.
Životní podmínky zvěře a úživnost prostředí jsou s klimatem v přímé souvislosti. Úživnost prostředí je dána poměrem kvality půd a klimatických podmínek. Vždy platí, že jen to, co je v půdě, může být v rostlině. Ale bez dostatku vody ani přirozené bylinné či keřovité porosty neprosperují. Mají nejen malý výnos zelené hmoty, ale je v nich nižší obsah E vitaminu, beta-karotenu, s nižší účinností získávají z půdy minerální i mikrominerální látky.
Zvěř ve volnosti má sezónně omezenou možnost pastvy na polních kulturách, loukách a pastvinách pro skot. Paradox pastvení na polních kulturách bezprostředně po zásahu látkami chemické ochrany rostlin je jednou z nejhorších stránek života zvěře v „kulturní“ krajině. Z hlediska dietetických či zdravotních rizik dominuje příjem zelené hmoty ozimé řepky v raných fenofázích. Pokud se tyto okolnosti spojí, je to hlavně u srnčí zvěře se subtilním trávicím traktem velmi silný negativní faktor. I to je realita života zvěře v přírodě.
S výjimkou políček (pro zvěř) nemá zvěř ve volnosti k dispozici porosty, které by kapacitně dostačovaly a byly rozumně udržovány, nebo alespoň sledovány z hlediska obsahu minerálních látek. Složení předkládaných příkrmů a minerálních lizů je téměř vždy voleno na základě obecné úvahy nebo převažujících zvyklostí. Proto neposkytují potřebné makro a mikroprvky nebo ostatní biologicky účinné látky, kterých se na konkrétním stanovišti nedostává.
Často ale vídáme i zcela nevyhovující spektrum krmiv v krmných zařízeních. Seno sečené v pozdních fenofázích není vzhledem k vysokému obsahu vlákniny vhodné pro srnce, pomineme-li že ani seno velmi kvalitní není pro ně tím úplně ideálním.
Stejně rozporuplné je nárazové podání pšenice až v době nízkých teplot. Volba minerálních doplňků se řídí jen obecnými doporučeními místo znalosti konkrétních místních podmínek obsahu minerálních a mikrominerálních látek v půdách a jejich využitelnosti pro rostliny. 
Úživnost přirozených porostů je dána poměrem jednotlivých pater vegetace, vytvořením krytů a aspoň částečným omezením nežádoucího pohybu člověka v prostředí života zvěře neboli známou klidovou složkou. Vytváření harmonických a hlavně účinných krajinných prvků k ochraně zvěře v prostředí převažujících polních kultur je zatím hudbou budoucnosti. Zlepšení nenastane, pokud dotační tituly s nimi související nebudou výrazně vyšší, než dotace zvýhodňující produkci tržních plodin. A jejich realizace je závislá na dostatku srážek a jejich vhodném rozložení.
Skutečně nás čeká období s minimem srážek a jejich extrémně nepravidelným rozčlením, teplotami blízkými spíše pásmu subtropickému než mírnému. Tato klimatická tendence se pak musí nutně promítnout do příprav zajištění objemných krmiv pro zvěř, tedy sena, letnin a zakládání políček.
Přísušky, nepravidelné rozdělení srážek a omezení vegetace vysokými teplotami od jara do podzimu znamená snížení nárůstu zelené hmoty ve volné přírodě, zhoršení její chutnosti i obsahu živin. To je faktor, který pro zvěř znamená zvýšení pastvení na polních kulturách. Kromě přímých škod na porostech a nutnosti úhrady zemědělcům může být následkem zhoršení kondice, příchovku i zvýšení úhynů. Snížení přirozené úživnosti prostředí suchem s sebou nutně nese nemalé škody na lesních porostech. Ze všeho nejvíc takové podmínky připomínají začarovaný kruh. Budeme jej umět rozseknout?  
Zakládání políček a jejich agrotechnika se nutně musí přesunout k trvalým kulturám, které alespoň nejsou vystaveny riziku přísušku v době počátku vegetace. Smysl má zakládání vojtěškotravních porostů. Vojtěška svými hlubokými kořeny je schopna suché období přežít, ale v období přísušku zastavuje vegetaci, neboli nepřirůstá. Trávy mírného pásma mají vysoké nároky na vláhu a nedokáží ji získat z hlubších vrstev.
Některé traviny snášejí přísušky, uveďme alespoň některé. Ovsík vyvýšený snáší dobře sušší podmínky, ale je pro malou odolnost sešlapáním je vhodný jen do sečených porostů. Kostřava rákosovitá je robustní píce s vyšším obsahem vlákniny než ostatní trávy. Není proto vhodná do podmínek s převládající srnčí zvěří, výborně ji zhodnotí typický spásač muflon. Trojštět žlutavý se hodí do přírodních pastevních ploch, ale nadměrné sešlapání mu nesvědčí. Kostřava luční a červená snáší sešlapání a je dostatečně plastická pro řadu nepříznivých podmínek. Pro zakládání nebo obnovu ploch trvalých porostů je možno vybírat z bohaté komerční nabídky osiv speciálních směsek, nebo si nechat sestavit recepturu podle konkrétních podmínek a nároků.
I v podmínkách suchého a teplého klimatu je stále perspektivní plodinou topinambur. Byť je typickou okopaninou s požadavkem na dostatek vláhy, dokáže jako trvalá kultura velmi dobře využít i minimum vody v půdě. Požadavek na vláhu souvisí s tvorbou hlíz i zelené hmoty vzhledem k tomu, že hlízy i nadzemní část jsou velmi šťavnaté (relativně nízký obsah sušiny) a poskytují vysoký výnos. Připomeňme ještě, že základ úspěchu spočívá ve vhodné agrotechnice neboli omezení počtu hlíz.
Pro dlouhodobé udržení vysokého výnosu porostu topinamburu, což jeho posláním i významnou výhodou, je třeba přihnojovat jak základními živinami, tedy dusíkem, fosforem a draslem, tak i mikroprvky.  Tzv. zplanění porostu jako takové nemůže nastat, protože vegetativní množení neumožňuje genetické změny. Pokles výnosu je tedy vždy pouze výsledkem nedostatečné agrotechniky a výživy, což jako vlastní pochybení pěstitelé neradi slyší. Zplanění je rozhodně přijatelnější vysvětlení.
Další výhodou topinamburu je (s výjimkou možnosti občasného výskytu savého hmyzu) absence chorob a většiny hmyzích škůdců. Škodit na něm mohou hlodavci. Hustý porost znemožní růst plevelů, což je opět omezení ztrát vláhy.
Kromě pícnin, tedy trav a jetelovin zmohou být přilepšením pro zvěř stromy a keře. Zajímavou variantou jsou starší odrůdy jabloní nebo jabloň lesní (jabloň planá).  Na LPK Křtiny je vidět výsadbu jedlých kaštanů, které dozrávají i v tvrdších podmínkách. Pro pernatou je výborná výsadba růže svrasklé a popínavé růže šípkové, bezu černého i hroznatého (červený), trnky, dřínu, rakytníku, hlohu jednosemenného a ptačího zobu. Kromě potravně hodnotných bobulí poskytují tyto keře významný kryt.
Nepomohou nám úvahy, zda perioda teplého klimatu je jen víceméně projevem regulačních změn zemského klimatu, nebo skutečně – a k tomu se kloní stále víc odborníků – výsledkem lidské činnosti. Od změny globálního podnebí (období pozdního miocénu, před asi 7 miliony let) deštné pralesy na severu začaly ustupovat křovinatým a travnatým stepím.  Prakticky na všech kontinentech je využívala obrovská masa přežvýkavců a koňovitých a produkovala jako přirozený výsledek činnosti mikroflóry předžaludků a slepých střev značné množství metanu a oxidu uhličitého, což zákonitě muselo dlouhodobě ovlivnit a ustálit zemské klima. Před několika stoletími začalo volně žijících zvířat prudce ubývat a nyní skleníkové plyny produkuje lidská technika. Není příliš smělé uvažovat o skutečnosti, že přežvýkavci a koňovití produkovali, globálně sečteno, více skleníkových plynů než naše současná činnost?   
Změny v klimatu i srážkách jsou místní i globální. Přibylo a stále přibývá víc a víc zastavěných ploch, asfaltu a betonu, které nemohou být bez vlivu na místní proudění vzduchu a pravděpodobně ovlivňují vytváření srážkových stínů. 
Vodní režim půdy v polních kulturách je v rukou zemědělců. Dotační tituly a zásady ozelenění (greening) snad časem nabydou skutečné účinnosti. Tak, jako je pro zdraví krajiny do budoucna neudržitelné pěstovat několik málo plodin na mnohasethektarových blocích, je nutné při zakládání a obnově lesních porostů využívat všech možností, jak šetřit vodou v půdě. Dřeviny umí s vodou hospodařit a my jim k tomu dokážeme vytvořit podmínky druhovou skladbou porostů, podle podmínek nadmořské výšky, místní expozice a typů půdy.
Martin MOHELSKÝ
 
Zpracování dat...