Časopis Myslivost

K historii vábení srnčí zvěře

Myslivost 8/2016, str. 60  Jiří Hrdlička
Národní myslivecké slavnosti na Ohradě se nesly letos ve znamení vábení nejen jelenů. Uskutečnilo se První mistrovství republiky ve vábení ostatních druhů zvěře. Název trochu zadrhává, protože zde byla disciplínou hlas siky, a to je jelen, ale vhodnější označení tohoto mistrovství mě nenapadá. A ani nikoho jiného. A je to tak dobře. Řevnice na siku je dnes skoro národní nástroj a přijít o něj a vyloučit ho z národní soutěže by bylo neprozíravé. Ten nám zajistí svrchovanost v soutěžích i v mezinárodním měřítku.
Když jsem viděl a jako rozhodčí i slyšel to nadšení mládeže ze Žlutic, nabídl jsem paní profesorce Hanušové pro její žáky i dálkovou instruktáž, jak vábničky, tedy nástroje, které používají, vyrábět a konstruovat. Žlutice všichni chválí a já vím proč. Vábení je předmět. Instruktorem sama pedagožka. Půda vhodná pro výrobce a zdokonalovatele vábnic. Dnes jsem odeslal prvních pět polotovarů na hlas vrány s návodem jak na to. Až se rozezvučí, pošlu další, tentokrát zas na jiný druh zvěře. I ve vábnicích je stále co zdokonalovat. Možná nám vyroste nový Vitvar. Témat je dost. Třeba rochání daňka. Intenzivně na tom pracuji. Vede zatím předseda Klubu vábičů Ing. Jan Kupka.
 
Ale když už jsem zmínil to jméno, kdo byl vlastně ten Vitvar?
Alois Vitvar, vedoucí polesí Pustá Proseč a myslivec, byl po válce prvním výrobcem vábniček na zvěř, to on první použil k ozvučení vábničky jazýček z plastu. Kde a jak získával plátky či folie této hmoty se nepodařilo zjistit, neboť on vše považoval za obchodní tajemství. Rozhodně to však nebylo nic nedostupného, vezmeme-li v úvahu, že s výrobou začínal na konci války. Teď mi napadá, že třeba něco z válečného materiálu, celuloidu bylo přece všude dost.
Sám jsem zjistil, že v době, kdy jsme se nejvíce stýkali, používal jako jazýčky plastové výztuže límečků košil. To byla tehdy velká móda. Doba těsně po válce byla dobou nový „umělých hmot“, křupavý bakelit nahradil nylon a silikon. Hudba, penicilin, žvýkačky a pak hlavně nylonky pro nás mladíky, se staly milníky na cestě, která měla být radostná.
Panu Vitvarovi sloužilo i plnicí pero jako pouzdro pro vábničku. Všechno co mohlo mít rezonanci a mělo v sobě odpovídající průměr, utěsnil odpovídajícím kolíčkem obyčejně z dřišťálu a osazoval podložkou s jazýčkem. Podložka měla být z buku a jazýček jak již bylo řečeno plátek z plastu. No a celé hlasové ústrojí bylo opět ukončeno těsným zasunutím zdřevnatělého výhonu dřišťálu, tentokrát zbaveného dřeně, je dutý. Ten dřišťál rostl v zahradě u domu ve Vidochově.
Chodila za ním spousta lidí zasažených jeho nadšením a vedena touhou mluvit zvířecí řečí. Od primářů nemocnic (znal jsem jednoho, ale tomu vábničky od Vitvara nosili pacienti), policisty, myslivce z okolí až po nás obyčejné lesníky.
Vyráběl hlavně srnčí vábničky, ale i vřeštidla, myškovačky, vábničky na kachny, havranovité a jejich tzv. “skřek“. Vyráběl ale i řadu dalších, dravce apod. Ale srnčí byly nepřekonatelné. Měl jsem jich několik, stály 50 Kč. Poslední chráním jako oko v hlavě, a protože je po tolika letech funkční, ladím podle ní své vábničky. Stará srna, mladá srna, srnče, vše na podložce označeno barevnou rýhou, to je Alois Vitvar. Říkával: Ta vábnička je na celý život !“ A pak jaksi bokem: „.. ale mám radost že jí tak často ztrácíte!“
Ta srnčí vábnička nesla v papírovém pytlíku označení UNIVERSÁLNÍ SRNČÍ VÁBNIČKA PJU. Ano PJU. V textu malého prospektu stálo, že první sloka vábení je pouhé krátké písknutí, jako bychom řekli „pju“. Proto se ta vábnička tak jmenuje. To pju se v dalších slokách prodlužuje.
Dále cituji: „Tato vábnička dovede vyloudit i nářek pokládané srny, který bývá vždy úspěšný. Je to tedy vábnička universální.“
A nyní jsme u problému, který mnohým lidem popletl hlavu. Sám Vitvar si to v první chvíli jistě neuvědomil, že to dnešní doba vezme doslovně. Dá se předpokládat, a je to jisté, že Alois Vitvar překládal doslovně německý výraz v poslední sloce srnčího vábení ono geschrei, tedy křik, nářek sice správně, ale nepovažoval za nutné upozornit, že je třeba brát v úvahu gentlemanskou a kavalírskou stránku věci, která nemohla, spíše nesměla v dobré společnosti předpokládat, že kavalír ví o nějakém vyvrcholení, tedy orgazmu u ženského pohlaví. V žádném případě nemůže tedy znít jako vřísknutí, jak se někdy předvádí.
Postupně se slovem geschrei označoval skutečný smrtelný nářek srnčí zvěře při útoku psa, černé či predátora a na smysl toho slova při pokládání srny se zapomnělo. Vždyť v předminulém století, kdy označení jednotlivých slok vznikalo, nemohli autoři tento zvuk označit za slastný. Museli tedy mluvit o nářku (dobře se hodilo k nářku nad ztrátou panenství). Francouzi dodnes např. nahou ženu popisují jako „dámu s plnovousem“. Že názvosloví a osnovu vábení, oněch pět slok, jsme převzali z dob, když naši předkové byli Rakušany, je jisté. Nejen přebrali, ale sami tvořili. A také ostatní národy se zasloužily o rozvoj. Někdo k tomu něco přidal, někdo ubral, ale jen potud, pokud mu to umožňovala vábnička, kterou vyráběl. Vzpomínám hlavně ruského emigranta Brimela Orlovského, česky se vyjadřoval k problematice vábení Brandejs již v roce 1906.
Skoro všechny notové záznamy a všechna schémata dosvědčují, že všechny školy hlavně srnčího vábení mají společný základ. Jsou to v podstatě firemní prospekty. Majitel firmy Devana kvůli „geschreku“, jak se někdy tento zvuk zkomoleně nazývá, chtěl dokonce před asi dvaceti lety, kdy jsme se seznámili, konstruovat novou vábničku a dost dlouho jsme nad tím mudrovali. Povedlo se mu to, co mně. Naše geschrei je přirozené. Nejdále v tom pokročil asi pan Vitásek, majitel firmy Faulhaber, a také firma vyrábějící Buttolo, onen pověstný míček, který je používán netradičně prudkým sešlápnutím k napodobení „geschreku“.
 
Ale dovolte mi ještě, nyní po snad úspěšném zahájení tradice pořádání celostátní soutěže, abychom si v otázce hlasů hlavně u srnčí zvěře udělali jasno. Rozlišovat hlas mladé a staré srny je zásadní. Ale budeme-li chtít organizovat i soutěž mezinárodní, musíme znát také názvy a obsah jednotlivých slok srnčího vábení ustálené v cizině. Naposledy Slováci protestovali, že nebylo dodrženo původní zadání - znázornit vábivý hlas srny a že naši soutěžící používali „skočné pískanie“, to je totiž pískání naší třetí sloky. Byli jsme bezradní, neboť jsme si nedovedli včas uvědomit, že mají na mysli „springfiess“. Vždyť springen je skákat. Z toho zjišťuji, že na Slovensku jsou daleko lépe v chápání významu výrazů, který si umí přeložit a pojmout za svůj jak se patří, tedy německého fíess, springfíess, i geschrei, než u nás, třebaže se o osvětu snažíme všemi silami. To fiess je ten vábivý hlas srny.
 
Nadlesní Vitvar v důchodu žil ve Vidochově u Nové Paky v bytě, přiléhající k bývalé přádelně lnu. Pamatuji zablácený dvůr a rozpadající se bývalou tírnu, jak přádelnu nazýval. A tvořil vábničky. Když jsme někdy přijeli s kolegou Skálou a nebyl doma, obklopili nás jeho sousedi a nabízeli nám vábničky vlastní výroby. On totiž vábničkami nakazil celé okolí, nejen nás. Dojíždějícím rád vykládal základy osamělého lovu a mě zajímalo především srnčí. Odtud mám prakticky základy techniky vábení a významu jednotlivých slok, význam pijůůůů oproti píííííju a podobné výrazy. Co je zvuk a dozvuk. Trvalo dlouho, než se to ověří při lovu a vstřebá. Máme si to nechat pro sebe?
Srnci ulovení na vábení přibývali, ale nad vábením se smrákalo. Vitvar mohl nyní prodávat svoje vábničky pouze „pod národním výborem“, jinak by mu pravděpodobně činnost zakázali. Ale zřejmě tím více v něm působil jeho elán, takže obesílal všechny lesní závody nabídkami vábniček, tentokrát se slovy „MNV ve Vidochově nabízí…“  A nabídce vévodila jeho universální vábnička PJU.
O svoje vábničky od Vitvara jsem se staral a svoje posléze začal vyrábět, a tak mi po osmašedesátém roce vypadl nadlesní Vitvar z obzoru. Ze Státních lesů se stala polovojenská organizace, kde byla výroba vábniček, a hlavně jejich prodej personálem, vyloučena. Ale „výtvarka“ dál vábila a hosté při lovu srnců v říji, které jsem doprovázel, si libovali. Dodnes vábí perfektně.
Sotvaže po roce 1989 začalo svítat, vydal jsem se do Vidochova, i když jsem věděl že svůj idol neuvidím, poklonit se jeho památce. Hrob na hřbitově jsem nenalezl, jen smutné sdělení sousedů, že po jeho smrti za 14 dní zemřela i jeho žena a že dcera žije v Brně. Na národním výboru pan předseda nebyl, žádné jiné informace jsem nezískal, a tak za symbol svého ideálu jsem zvolil boží muka v zatáčce před Vidochovem, tvořící bývalou zemskou hranici Protektorátu. Ta boží muka jsou nepřehlédnutelná, hned u silnice, jedete-li z Nové Paky do Trutnova.
K tomu kříži každoročně již řadu let pokládáme s Václavem Svobodou věneček či jen květiny při cestě do Kuksu na jarní či podzimní zasedání Řádu sv. Huberta a doufáme, že se tím fořtovi Vitvarovi nějak odvděčujeme. Ale nikdo z obce ani z okolí božích muk si nás nevšímá. Často po roce odstraňujeme uschlý loňský věneček. Chátrající tírna, okolí plné reklam, chátrající boží muka a nikdo a slavném občanu neví? Je to trochu smutné, zvláště promítneme-li jeho život do vlastních osudů. Budeme ale jen rádi, pokud se někdo z pamětníků ozve, třeba prostřednictvím redakce časopisu Myslivost, možná se najde historická fotografie, a nebo podobenka pana Vitvara, někdo má možná doma schovanou jako relikvii jím vyráběnou vábničku či poskytne jiné zajímavé údaje a dokumenty. Za každou zmínku či střípek doplňující a dokumentující historii budeme vděčni.
Václavu Svobodovi bude letos již 70 let a věnuje se vábničkám většinu života. Také já nezahálím a bude mi 77 let. Ale jsme spokojeni, ve Žluticích máme následovníky, zatím tomu všechny okolnosti nasvědčují, také mládež odjinud se hlásí.
Jiří HRDLIČKA
Zpracování dat...