Časopis Myslivost

Knihy ve znamení devíti křížků

Myslivost 8/2016, str. 70  Oldřich Koudelka
Jméno celoživotního lesníka, myslivce a spisovatele inženýra Leo Valy není čtenářům literárně historické přílohy našeho časopisu Myslivecké zábavy neznámé. Již mnoho let se s jeho humornými příběhy z lesnického a mysliveckého prostředí mohou pravidelně setkávat rovněž na stránkách ročenky Magazín Myslivosti a Kalendář Klubu autorů při ČMMJ. Nedávno ke svým dosavadním čtyřem knižním titulům přidal páté a šestý – Páté přes deváté z lesů, hor a strání, resp. V lese a na lovu (Leoš Vala 90). Oba tituly sobě, svým blízkým, přátelům i široké čtenářské veřejnosti nadělil ke svým neuvěřitelným devadesátým narozeninám, které v plné svěžesti oslavil na severočeském loveckém zámečku Dvojhradí nedaleko Cínovce.
Texty inženýra Leo Valy jsou čtenáři mysliveckých povídek víc než vyhledávány. Čtenáři po nich doslova prahnou. Líbí se jim už proto, že se v nich originálním způsobem snoubí nevšední láska k přírodě, zvěři, vysoké odborné znalosti, historie a dobové postřehy s rázovitým lesáckým humorem a mysliveckou latinou. První z nových Valových knih obsahuje čtyřiapadesát povídek, druhá pak je výběrem toho nejlepšího, co během své literární dráhy napsal. Obě nenapodobitelným způsobem ilustroval vynikající sušický kreslíř Petr Hrach.
Šibalství a vrozená zvídavost v stále ještě jiskrných očích, v každém slově a větě schovaná bystrá mysl, poněkud rozčepýřený sněhobílý plnovous lehce pokropený „šňupečkem“ a prakticky nikdy nevyhasínající dýmka, dotvářejí kolorit Valovy dobrácké tváře. V typicky stylovém prostředí loveckého zámečku, který v roce 1703 nechal postavit kousíček pod severočeským Cínovcem a menší oborou obklopit hrabě Clary-Aldringen, objektu, který při svých lázeňských pobytech v nedalekých Teplicích navštívili i Goethe či Beethoven, v běhu času chátral až byl opětovně právě díky inženýrovi Valovi, tehdy řediteli Severočeských státních lesů vzkříšen z popela, se mi dostalo cti jeho poslední knihy pokřtít a popřát tomuto bardovi k významnému životnímu jubileu. Leo Vala se narodil 28. května 1926 v moravských Hranicích. K lesnictví ho přivedla láska k přírodě a zájem o vše, co v lese žije a roste. Už jako malý chlapec stával v podivu nad útlými sazeničkami ve školce a hloubal, jak z takové malé rostlinky může vyrůst obrovitý strom. Poněvadž ale neměl ještě předepsaných šestnáct let pro studium na lesnické škole, nastoupil nejprve předškolní lesnickou praxi u správy polesí ve Pteníně a Merklíně u Přeštic.
Hranice jsou dlouhá desetiletí bezprostředně spojeny s lesnickým školstvím. A přesto tam, kde byl doma, Leo Vala nestudoval. Němci školu přeměnili na německý ústav, proto po předškolní praxi odešel studovat na lesnickou školu do jihočeského Písku. V úvodu první Leovy knihy se dočtete, že když byl v prosinci 1942 nařízením pana komisařského vedoucího z ministerstva zemědělství a lesnictví uvědoměn o povinnosti vést si deník o každodenní činnosti na polesí, začaly vlastně na jeho stránkách vznikat jeho první příběhy později převtělené do početných povídek. Ten deník je poprvé datován patnáctého prosince 1942.
Na náhrdelníku Leovy pestré životní dráhy posléze přibývaly další cenné perly. Nejprve to byla krása polesí Žďár, lesní správy Chodová Planá. A potom šumavská Modrava. Kouzelná, drsná, nezapomenutelná, jímavá. Srdce legendární Šumavy. Stala se mu domovem! Později byl přeložen do referentské funkce na lesní závod v chodském Trhanově. Dále ho služební dráha přivedla do pohraniční Železné Rudy. Bylo mu devětadvacet, když se stal ředitelem závodu. Byl tam šestnáct let. Nikde podle něho nejsou krásnější kopce. Javor, Prsa Matky Boží, Pancíř, Můstek, Špičák, Polom. Žádný ředitel závodu neměl ve svém rajónu krásnější jezera, než byly jeho jezero Černé a Čertovo. A krásnou myslivost! Každoročně se opakující mystérium jeleních říjí, tetřevích a tetřívčích toků, slučích tahů.
Vše jednou začíná, ale také končí. Jako blesk z čistého nebe přišlo na počátku jednasedmdesátého roku přeložení do funkce podnikového ředitele Severočeských státních lesů. Tenkrát se služebnímu přeřazení do Teplic všemožně bránil, ale nic naplat.
Na severu Čech setrval následujících sedmnáct let, až do svého odchodu do důchodu. A bydlí tam stále. K srdci mu přirostlo půvabné České středohoří, Lužické a Jizerské hory a kupodivu i těžce zkoušené hory Krušné. Tady je dnes jeho domov.
V pokoře a úctě k autorovým šedinám jsme pokřtili jeho novou knížku. Přípitek stíhal přípitek spíše ve volném a důstojném tempu než v závodní strkanici, hodně se vzpomínalo, vzduch byl dusný veselými zážitky z lesnického bytí a tetelil se bujarými mysliveckými epizodami. V tu chvíli jsem pochopil, že můj přítel, bard myslivecké literatury Leo Vala, není jen obyčejným lesníkem, který v letokruzích všech stromů, se kterými se kdy setkal, napsal kus historie této lidské činnosti, ale je především člověkem, mistrem několika uměleckých profesí. O spisovatelské není žádných pochybností, neboť jeho povídky a krátké eseje mají šmrnc a duši. Hřejí prožitky a rovněž skutečností, že se „neprotahují“ tam, kam nejsou autorem určeny. Píše především pro myslivecké přátele. Pro lesníky. Pro lidi, které má rád, kterých si váží. Pro lidi, se kterými si rozumí. To jsou všichni jeho čtenáři. Nikdy se nikomu nevnucoval. Lidi má rád a vždy se svou prací a postoji snažil dostat se jim pod kůži, vcítit se do jejich pocitů, neurazit je, mít je rád, hladit je po duši.
Nejstarší aktivní myslivecký spisovatel Leo Vala také dokáže jakoukoliv společnost pobavit vypravováním nespočetných historek a vtipů, hrou na dvanáctistrunnou kytaru či kontrabas. Kdysi vládl i klavíru, ale jak říká, jeho prsty už dnes připomínají větve přestárlé borovice. Rovněž je zdatným řezbářem, který se bez uzardění pustí třeba do kukačkových hodin nebo bohatě zdobených podložek pod jelení trofeje. Kdysi se mu v šumavské Javorné dostal do rukou značně poničený, tzv. kralický Betlém. Tenkrát měl asi dvacet figurek. Dnes je téměř osmdesátičlenný a mnozí z jeho početných přátel se v pečlivě vyřezaných figurkách sami poznávají.
Šibal z Dvojhradí je i v devadesáti plný energie a plánů. A i když tvrdí, že už s psaním skončil, není to naštěstí pravda. Z důvěrných zdrojů vím, že už má pro novou knížku připravených prvních šest povídek…
Oldřich KOUDELKA
Ilustrační snímky archív a autor
Zpracování dat...