Časopis Myslivost

Lesk a bída přehlídek

Myslivost 8/2016, str. 36  Arnošt Tabášek
Konají se každoročně, a když pořadatelé dodrží osvědčené parametry, chovatelské přehlídky trofejí bývají místem setkání myslivců a jejich příznivců, dokladem četnosti i kvality trofejí lovné zvěře a také zdrojem poučení. Navíc mohou všestranně propagovat také naši českou myslivost, zvláště pokud součástí programů jsou vystoupení trubačů, sokolníků, ceremoniály mysliveckých tradic, ukázky vábení zvěře, prezentace plemen loveckých psů, popřípadě vernisáže dětských kreseb s tematikou přírody a zvěře. Přitažlivé a oblíbené jsou ochutnávky zvěřiny.
Chovatelské přehlídky u nás povětšinou mívají vyrovnanou společenskou a kulturní hodnotu. Pochopitelně, najdou se výjimky. V jistém jihočeském městě se výstava trofejí už po léta odehrává ve stísněných prostorách střední školy, bez slavnostního zahájení a bez doprovodného programu. Posedět či občerstvit se není kde. Panely pojmou jen část předložených trofejí. Není zřejmé, podle jakého klíče je členové hodnotící komise vlastně vybírají. Katalog neexistuje, chybí statistika pro mysliveckou veřejnost a základní údaje dostanou jen myslivečtí hospodáři při závěrečném shromáždění.
Návštěvníky výstavního prostoru sice vítají kresby dětí, výkresy ovšem bez ladu a skladu leží na parapetech oken chodby. Takový stav by jistě udivil i slovutného husitského hejtmana bratra Žižku, blahé paměti. Odpovědné činitele však podoba přehlídky nechává v klidu. Jak se zdá, ke změnám se neschyluje.
 
Barevné známkování
Kde hledat příčiny obdobných nedostatků? Zjevně jsou dané setrvačností přístupu pořadatelů, kteří si snad ani nedovedou představit, že chovatelská přehlídka by mohla mít jinou, přitažlivou podobu. Úroveň každé z nich určuje a limituje zejména prostředí, v němž se konají. Potvrzuje se, že bývá vhodné hledat výstavní prostory s odpovídající kapacitou v některé z restaurací, kde je místo k posezení návštěvníků, popřípadě k jejich pohoštění.
Stereotypy se pravidelně objevují také v práci pořadatelů a hodnotitelských komisí. Odtud pramení podněty k diskusím o oprávněnosti samotného názvu těchto akcí. Zůstávají ještě skutečnými chovatelskými přehlídkami, když musíme připustit, že ne všude se při nich prezentují všechny trofeje ulovené v příslušném kalendářním roce? Jejich povinné předkládání nenařizuje zákon, ovšem na úplnosti by měli mít zájem samotní myslivci. Jaká je skutečnost, víme všichni.
Neochotu předkládat trofeje jedni zdůvodňují důsledky pověstné závisti okolí, druzí se zase chtějí vyhnout veřejnému pranýřování za nesprávný lov z hlediska chovnosti a další se prý nehodlají rozčilovat nad podivností některých výroků hodnotících komisařů.
Pomiňme závist, i když je to potvora nemytá a mezi myslivci často kalí vodu. Jestliže analyzujeme oprávněnost obav dvou posledně jmenovaných skupin, musíme přiznat, že jsou opodstatněné. Stálo by za zamyšlení, zda udělovaní a pověstných červených, zelených – a někde i modrých – puntíků není už dávno překonané. Jejich výpovědní hodnota nemívá vždy punc ryzosti. Mnohdy spíše připomínají školometské známkování.
Abychom si však rozuměli. Nic se nedá namítat proti neoddiskutovatelným verdiktům skutečných znalců. Pohříchu však v komisích sedávají také lidé, kteří si za uplynulých dvacet roků nepřečetli jedinou odbornou publikaci. Domnívají se, že vystačí s rutinními poučkami a pravidly, popřípadě s jedním notně ohmataným vzorníkem obrusu chrupu. Moderní chov zvěře v kulturní krajině, skrz naskrz poznamenané civilizací i soudobou zemědělskou výrobou, se  však jen těžko vtěsnává do několika málo škatulek.
Rádoby odborníci se většinou zvlášť soustředí na opravování odhadů věku ulovené zvěře, kterou předběžně udělali myslivečtí hospodáři. Buď jejich odhad o rok sníží, či naopak zvýší. Pro názornost se nyní v soudech omezíme jen na trofeje u nás nejrozšířenější lovné zvěře. Možná se o věku ještě dá diskutovat nad čelistí tří či čtyřletého srnce, a to už vůbec nemluvím o starších. Ovšem zaměňovat dolní čelist ročka se srncem dvouletým je skandální.
Zvláštní skupinu pak tvoří komisaři přičinliví v udělování červených bodů, zvláště když je u trofeje uvedeno, že se jedná o sanitární odstřel. Předem deklarují, že střelci, ani mysliveckému hospodáři, nevěří. Eliminují každý stín podezření a zřejmě mají pocit, že domnělý podvod odhalí a postihnou.
Ve skutečnosti neoprávněně trestají myslivce, kteří dodrželi zákon a lovu zraněného srnce mnohdy věnovali hodně úsilí, než se jim podařil. V dané sezoně často dobrovolně obětovali povolenku, oželeli mnohem hodnotnější trofej. Někteří myslivečtí hospodáři této nespravedlnosti předcházejí. U takových trofejí prostě neuvedou jména střelců.
Možná někdo namítne – nějaký ten červený bod se přece dá přežít. Jistě najdeme spolky, kde z jejich udělení žádné závěry nedělají, ovšem v dalších jej členové stále posuzují jako závažný přestupek, který je důvodem k roční distanci v lovu trofejové spárkaté zvěře. 
Zcela nesmyslné z tohoto hlediska je udílení červených bodů u trofejí zvěře, která uhynula, byla sražena auty či vlaky. Na přehlídkách se takové případy každoročně vyskytují, třebaže je to všem návštěvníkům k smíchu. Jen si představte, co si to ten mladý nadějný srnec dovolil! V chovném stavu se odporoučet na onen svět, či rovnou vstoupit do cesty dopravnímu prostředku! A protože neukázněná zvěř už mezi námi jaksi není, červeným bodem odměníme kolegu, který trofej pracně preparoval. Velmi výchovné! Napříště si konečně dá říct. Buď nález zatají, nebo takovou trofej (mnohdy velmi cennou) rovnou nechá shnít.
 
Ze stránek katalogů
Někdy však návštěvníka přehlídky ironický úsměv docela přejde. Stačí zalistovat katalogy přehlídek. Opakovaně v nich nacházíme podivnosti. Například trofej tříletého srnce, zaslouženě ozdobená zlatou medailí, získá zelený bod coby doklad správného odstřelu. Zato trofej srnce pětiletého, stejnou komisí oceněná body těsně pod hranicí medaile bronzové, naopak dostává bod červený. Snad proto, že podle hodnotitelů zmíněný srnec přece mohl, třeba o dva, tři roky později, konečně dosáhnout kýženého medailového ocenění. Nad takovými verdikty jeden kroutí hlavou.
Samostatnou kapitolou je udělování medailí. Všichni víme, že kromě bodů za hodnoty nezpochybnitelně změřitelné, konečný výsledek podstatně ovlivňují přirážky či naopak srážky bodů za vzhled. Co říct k závěru komise, která bronzovou či stříbrnou neudělí, i když do stanovené medailové hranice trofeji chybělo jen půl či dokonce čtvrt bodu. Některý z hodnotitelů pak na námitky s klidem argumentuje, že tohle tmavě hnědé zbarvení srnčích parůžků není zas natolik tmavě hnědé, aby namísto jednoho zasloužily body dva.
Rozumějme si, nikdo nenabádá k zásadnímu ohýbání stanovených pravidel, či k jejich obcházení, jedná se však o racionalitu. Hlasatelé obdobných výroků se možná zavázali k šetření s barevnými a vzácnými kovy. Zcela jistě však neberou v potaz, že by si ten či onen myslivecký spolek za letitou poctivou práci se zvěří takové ocenění zasloužil. Nebo je opravdu za vším u nás myslivců jen tolik pověstné skupinkaření, nevraživost či dokonce už zmiňovaná závist?
Najdou se však i okresní myslivecké spolky, kde se snaží najít spravedlnost v direktivním stanovení znaků chovnosti. Za chovného srnce je například považován i pěti až šestiletý šesterák, pokud má délku lodyh nejméně třiadvacet centimetrů a výsady dlouhé pět a více centimetrů. Každý lovec, který při tak exaktním stanovení ročníku narození a délek v centimetrech uspěje, by se zeleným bodem měl zároveň obdržet i mistrovský titul v určování centimetrů ze stometrové vzdálenosti.
A tak bychom mohli pokračovat. Červený bod od komise například dostane trofej ročka, protože  navýsost tenké parůžky o jediný centimetr překročily okresní normu. Co na tom, že v dané honitbě se v té sezoně vyskytla hned celá desítka nadějných ročků, mnohem lepších v parožení i ve zvěřině. Bez ohledu na rozhodnutí komise byl tedy odlov špičáka opodstatněný, z chovatelského hlediska správný.
Není divu, že se stále častěji objevují názory, zda by místo udělování barevných bodů nebylo lepší v hodnocení správnosti odlovu mnohé ponechat výhradně na mysliveckém hospodáři. Většina z nich jsou (a nebo měli by být) přece poctiví a pravodatní myslivci. Dobře znají svěřenou honitbu, početní i kondiční stav zvěře, rovněž také specifika místního genofondu i konkrétní okolnosti, které chov ovlivňují a postupem času se mění tu k lepšímu, tu k horšímu.
Jedná se přece o specifický proces. Myslivečtí hospodáři v menším kolektivu spolku mohou léta systematicky vést myslivce ke správnému lovu a přitom uplatňovat obecná kritéria hodnocení, na kterých se s ostatními funkcionáři shodnou při odborných seminářích. S ostatními členy si ve spolku ustanoví případné sankce, které budou uplatňovat po opakovaném porušování zásad správného odlovu zvěře. Není těžké představit si takové změny.
Co by potom – obrazně řečeno – zbývalo na chovatelské přehlídky? Jedním slovem, vše podstatné. Dále by zůstávaly především místem setkávání myslivců s veřejností a tak naplňovaly původní název. Získali bychom opravdu reprezentativní přehlídky sezónních trofejí, které by zhodnotily odborné komise i bez barevných znamének a zbytečných sporů.
Myslivecké svátky v takové podobě by si zasloužila moderní česká myslivost. A také by se mnohem víc zhodnotilo každoroční úsilí organizátorů, nadšenců a příznivců chovatelských přehlídek. Nesporně je jim třeba už dnes poděkovat za vytrvalost, s jakou udržují tolik potřebnou tradici.
Dr. Arnošt TABÁŠEK
Zpracování dat...