Časopis Myslivost

O srncích a myslivcích…

Myslivost 8/2016, str. 25  Zdeněk Hlaváč
Před několika lety mi vyšla kniha povídek se stejným názvem. Pročítám-li s odstupem času lovecké příběhy, vyplouvá na světlo do tmy zasunutá otázka: Je námi prováděný tzv. „průběrný odstřel“ u zvěře srnčí to pravé ořechové? Na kvalitě srnčích populací si doslova a do písmene „vylámaly zuby“ již četné myslivecké generace. Zkusme si uvědomit, že zhruba od roku 1945 dodržujeme (či se snažíme dodržovat) pravidla selektivního „průběrného odlovu“ a jakým způsobem byla ovlivněna trofejová kvalita srnčí zvěře?
Zkusme si uvědomit, že srnčí zvěř je jednak trofejově nejvariabilnější, jednak je zvěří, jejíž trofeje a kvalitu nelze jen „ukrmit“. Zde poněkud více hovoří geny a různé nepojmenované či ještě neprozkoumané vlivy. Co vlastně praktikujeme více než sedmdesát let?
Velice striktně, s poctivou dávkou konzervatismu, propagujeme a striktně vyžadujeme odlov jednoletých „paličkáčů“ či jinak hůře trofejově založených srnců. Ulovení staršího a starého „šesteráka“ bývá obvykle komentováno minimálně povytaženým obočím s odkazem, že „určitě zde máme i horší srnce“. „Průběrný lov“ holé srnčí zvěře je pak zcela podřízen konzumním cílům. Loveny bývají především mladší srny s vynikajícím tělesným rámcem, lov srnčat je odsouván na pozdní dobu (nejlépe prosinec), kdy konzumní výtěžnost je největší možná (že v tomto období již stěží rozeznáme kvalitu srnčete je více než podružné).
Stále více a více „myslivců“ odmítá lovit holou srnčí zvěř („přece nebudeme zabíjet matky a jejich děti“). Je zajímavé, že obdobný přístup nepraktikují u jiných druhů spárkaté zvěře (zvláště u černé zvěře je tento „rozdíl“ enormně znatelný). Dovolil bych si uvést své poznatky z těchto lovů…
Několikrát se mi podařilo ulovit v říjnu opravdu průběrné, mnohdy ještě skvrnité srnče. Vzhledem k zavedenému systému „deputátu“ mi bylo mysliveckým hospodářem uloženo podělit se polovinou úlovku s předem určeným členem spolku. Není asi nutné konstatovat, že „masná výtěžnost“ takovéhoto „podílu“ byla asi 1 až 1,5 kg „čisté zvěřiny“, což ovšem ostře korespondovalo s „deputátem“, uloveným v závěru roku.
Není zcela od věci tvrdit, že obdobně založená srnčata by nastávající zimu opravdu nepřežila, v této souvislosti se naskýtá otázka, zda by nebylo prospěšnější ulovit jejich matky – srny, jenže při současném chápání myslivecké etiky je toto naprosto nemožné. A tak paradoxně stále lovíme ty „špatné“ potomky od „špatných“ srn a zcela kontraproduktivně i ty nejlépe založené jedince. Není to přinejmenším, a slušně řečeno, zvláštní?
Trofejová kvalita srnců je jednou velikou kapitolou samou pro sebe. Na úvod si položme otázku: Dosáhli jsme za sedmdesát let „průběrného odstřelu“ zlepšení trofejové kvality u volně žijících srnců? Domnívám se, že nikoliv. Respektive tato kvalita je značně variabilní, tak jak jsou variabilní životní podmínky v té které lokalitě či jak variabilní je genofond zvěře.
A tak myslivečtí hospodáři musí vytrvale „plánovat“ lov srnců podle zaběhlých „tabulek“ či procentuálních poměrů, bez ohledu na to, jaká je momentální situace v honitbě. A honiteb nám jaksi přibylo, rovněž jako sražené zvěře automobily. Na „okresních chovatelských přehlídkách“ se stále zabýváme červenými, modrými a zelenými body – přičemž ta hlavní podstata a účel průběrného lovu nám tak nějak utíká mezi prsty.
Zde bych si vzal na pomoc výsledky našeho předního chovatele a výzkumníka a výsledky v kvalitě srnčích trofejí minimálně dvou sousedních států, Maďarska a Polska. Resumé? Přinejmenším bychom se měli zamyslet nad plošným „průběrným“ lovem mladých srnců. Vždyť momentálně nasazené slabé první paroží nemusí být vždy úzce spjaté s dalším vývojem. Svoji roli zde určitě hraje dědičné založení, kvalita okolního biotopu, možný stres a já nevím, co ještě. Rozhodující by měl být tělesný rámec, kvalita okolní srnčí populace atd. Jediný, kdo může tato kritéria zohlednit, je zodpovědný myslivecký hospodář… Zde žádní státní úředníci či hodnotitelské komise nepomohou.
V posledních letech slyšíme ze všech stran, a potažmo snad ze všech honiteb, o úbytku stavů srnčí zvěře. Není se co divit, při současném civilizačním tlaku, při průmyslové zemědělské výrobě, při současném boomu silničního provozu. O to důležitější bude v budoucnosti hospodaření s touto zvěří a další rozvoj jejího chovu. Jenže to vše bude patrně vyžadovat odklon od jakéhosi „konzervatismu“ v mysliveckém hospodaření a v myslivosti vůbec. Budeme toho ale schopni?
Jsem si vědom toho, že jsem si dovolil uvést několik „kacířských“ myšlenek, za něž nebudu chválen a které budou označeny za výraz značného „amatérismu“. Jenže – v poměrně nedávné minulosti – byli jsme ochotni naslouchat „kacířským“ myšlenkám v hodnocení tzv. chovatelských snah v případě koroptve polní, bažanta obecného, zajíce obecného, prasete divokého? Myslím, že v mnoha případech budeme donuceni přehodnotit myslivecké zásady, mysliveckou etiku a více používat poznatky moderní zoologie, etologie či ekologie. Je jasné, že bude více než obtížné ustoupit od linie, která byla ražena sedmdesát let. Ale, ruku na srdce – není už tak trochu pár minut po dvanácté?
Zdeněk HLAVÁČ
člen Klubu autorů při ČMMJ
Zpracování dat...