Časopis Myslivost

Profesor

Myslivost 8/2016, str. 32  Zdeněk Kratochvíl
Znal jsem toho srnce již pět let. Poprvé jsem ho zaregistroval jako tříletého, už tenkrát na sebe upozornil, na místní poměry docela vysokým, asi pětadvaceticentimetrovým parožím. Postupně, jak mu příbývala léta, stával se opatrnějším a dominantnějším. Ten rok, kdy jsem odhadoval jeho věk na 8 let, jsem se na něj zaměřil. Paroží měl sice již o poznání slabší, než v minulých letech, zima byla dlouhá, bez slunečního svitu, ten rok nebyly ani žaludy, ani bukvice, a to se na kvalitě paroží podepsalo. Jestliže měl v minulých letech hodnotu paroží přes 105 bodů, ten rok asi o 10 bodů nižší, ale i tak měl nejlepší paroží v okolí.
Dlouho před říjí obsadil skupinu hustého křoví, jen 50 metrů od krajního obývaného domu města, v těsné blízkosti oplocené zahrady. Z jedné strany křoví bylo obilné pole, v říji již zesečené a strniště bylo hned podmítnuto, z druhé strany byla louka. Pole i louka se táhly od obytných domů asi 200 metrů až k lesu. Pole bylo z druhé strany ohraničeno starým, zpustlým sadem, v němž srnčí zvěř taky ráda pobývala a kde měl v říji stanoviště největší rival zmíněného srnce, také starší, ve zvěřině silný, ale se zřetelně slabším parožím.
Profesor, jak jsem si srnce nazval, své stanoviště ve skupině křovin opouštěl jen zřídka, vyšel jen pár kroků do louky a tam byl nelovitelný, protože to bylo přímo oproti obývaným domům. Domácí mu naprosto nevadili, i když pracovali nedaleko od něj na zahradě, dokonce ani psi, kteří běhali za plotem, jen 30-40 metrů od jeho stanoviště. S ním se tam porůznu zdržovalo několik srn se srnčaty, které přecházely občas přes pole do starého sadu.
V říji, začátkem srpna, jsem začal chodit po mezi, která se táhla mezi loukou a polem a byla zarostlá keři bezu, hlohem, trnkami a šípkem až asi na 100 metrů od houštiny, kde se srnec zdržoval. Blíže to ale nešlo, těch 100 metrů bylo bez keřů a nedalo se nepozorovaně více přiblížit. Měl jsem na houští dobrý výhled a doufal, že v říji bude profesor více v pohybu, vytáhne za srnou do louky, nebo při hledání se ukáže, projde kolem k lesu.
Už koncem července uhodila úmorná vedra, po poledni bylo mezi 30-33 stupni a ani noci nebyly příjemné, běžně přes dvacet stupňů, ale tak tomu již pár posledních roků bývá. Vedra pokračovala i v srpnu.
Když jsem 3.8. opatrně došel brzy ráno po mezi na rozhraní louky a pole 100 metrů od stanoviště profesora a usadil se tam ve stínu pod strom, který měl větve až k zemi, pověsil jsem ještě před sebe kus maskovací sítě.
Asi hodinu se nedělo nic, pak se náhle z houštiny vynořila srna a za ní, s větrníkem u jejího obřitku, profesor. Jestli jsem čekal, že ji začne honit a dá mi šanci, tak to mne velice zklamal. Udělali jen pár malých koleček, přitom se úzkostlivě drželi ve stínu křoví a srnec pak třikrát v krátkém rozpětí pokládal.
Zřejmě si tím napumpoval adrenalin do žil, protože za chvíli vyrazil přes pole, podle plotu zahrady, do starého sadu. Asi při tom dost dupal, jak dobíhal k prvním stromům, vyšel mu vstříc druhý srnec, který tu měl stanoviště. Jen se uviděli, sklopili slechy, hrabali každý předním během až se ze strniště prášilo a pak se proti sobě vrhli.
Profesor byl jasně silnější a agresívnější, po nárazu druhému srnci poklesly běhy, profesor mu přitlačil hlavu k zemi a odskočil. Ještě pětkrát to zopakovali a v tom vedru toho už pak měli dost.
Profesor se začal vracet zpět, ke své skupině keřů, druhý srnec stál na místě a pozoroval ho. Profesor přeběhl pole, opět kolem plotu a zalehl do stínu křoví, kde asi čtvrthodiny sbíral síly. Pak svižně vskočil do křoví, aby za chvíli vytlačil ven srnu a znovu ji pěkně ve stínu několikrát pokládal, od keře se nevzdálil víc než 20 metrů.
Tak plynuly horké dni, kdy jsem každé ráno sedával ve stínu, pod stromem a doufal, že konečně bude mít slabou chvilku, vzdálí se do louky, nebude přímo proti domům. Ale kdepak. Po pár dnech, zřejmě v noci si vždy sehnal novou srnu, držel se s ní v keřích, které neopustil ani když strniště podmítali a těžký traktor jezdil 10 metrů od keře, kde byl zalehlý.
Ke konci říje mne překvapil dalším mazaným kouskem. Na louku přihnal mladý, asi tříletý srnec, srnu. Se supěním ji pronásledoval, srna unikala a pískala. Profesor vyšel na okraj houští a všechno pozorně sledoval. Když to začalo vypadat, že srna má správnou provozní teplotu a bude povolná, vystartoval, zahnal mladého srnce a srnu zatlačil do svého houští. Co se dál dělo, mohl jsem se jen domýšlet.
V říjnu, dávno po říji, když začal přebarvovat do zimního šatu, jsem šel přes louku a uprostřed se v klidu popásal profesor. Když mě uviděl, rozběhl se do křoví, přitom mne míjel na vzdálenost jen asi 30 metrů. Alespoň jsem si jej na památku vyfotografoval. I na fotce bylo zřejmé, že se jedná o nádherný exemplář srnce v dobré kondici. Jakoby věděl, že už je hájený. Inu, profesor.
Text a snímky Zdeněk KRATOCHVÍL
 
Zpracování dat...