Časopis Myslivost

Výživa muflonů

Myslivost 8/2016, str. 20  Martin Mohelský
Muflon, Ovis musimon Pallas, 1762 je jediný volně žijící zástupce rodu Ovis v české a také evropské přírodě. Muflon má taxonomicky nejblíže k ovcím. Snad by se mohlo zdát, že mu takové porovnání neslouží ke cti. Ať ano či ne, taxonomická příbuznost znamená řadu podobností ve stavbě trávicího traktu i v metabolizmu. A to nám ve výživě mnohé usnadňuje. Skutečný původ muflona je nejistý. Je téměř nemožné rozlišit podle kosterních pozůstatků divoké ovce od zvířat v raném stadiu domestikace. Podle archeologických nálezů mufloni žili před poslední ledovou dobou na evropské pevnině. Po ní jen na Sardinii a Korsice.
Je možné, že muflon a ovce mufloní neboli kruhorohá (Ovis orientalis) byli dávno v pravěku domestikováni a stali se základem chovu domácích ovcí. Za více pravděpodobné se ale považuje, že předkem muflona byly domácí neolitické ovce a na Korsiku i Sardinii byl muflon v dávné době dovezen lidmi. Teprve zde pak zpětně zdivočel. Z Korsiky a Sardinie se rozšířil po Středomořské oblasti. Z Itálie se mufloni později dostali do Rakouska a Německa. Již na konci 17. století byli mufloni chováni v císařské oboře u Vídně, odkud se zřejmě dostali i na naše území. Zmínky o chovu divokých ovcí u nás pocházejí už ze 16. a 17. století, ale nemuselo jít konkrétně o muflona. Zaručené zprávy jsou až z druhé poloviny 18. století. Od této doby již byli vysazováni do obor na našem území.
 
Stavba těla a trávicí aparát
Berani dosahují výšky v kohoutku až 90 cm a hmotnosti přes 50 kg, délka těla až 130 cm. Muflonky většinou váží kolem 25-35 kg. Berani nosí mohutné vrubované toulce a i muflonky mívají krátké růžky.
Trávicí trakt muflona je uzpůsoben k velmi dobrému využití objemných krmiv. Je to typický přežvýkavý spásač a co víc, spásač par excelence. Znamená to, že základ jeho výživy, a stejně tak základ kvalitní trofeje, musíme vždy hledat v kvalitní pastvě a senu. To ovšem neznamená, že muflon nevyhledává ohryz větví a pupenů. V jeho celkovém příjmu tvoří podíl travin asi 70 %, listí stromů a keřů asi zhruba 25 %. Pokud nemá dostatek této potravy, ohryzává kořenové náběhy lesních dřevin nebo i kmeny. Ohryzem dokáže tak způsobit nemalé škody A také rád vyhledává různé „pochoutky.“ Ve výběru doplňkových krmiv je velmi citlivý. A chceme-li dosáhnout skutečně špičkové trofeje, bez kvalitních a promyšleně sestavených doplňkových krmiv se neobejdeme.
Stejně jako u ovcí má jeho trávicí trakt mimořádnou kapacitu. Předžaludky se podílí na živé hmotnosti 20-25 %, což daleko předstihuje jelení i daňčí zvěř, o srnčí nemluvě. Díky prostornosti trávicího traktu mu většinou postačují tři pastevní cykly.
Značný objem trávicího traktu znamená také velmi účinný fermentační aparát, a tak je muflon schopen využívat i porosty se zvýšeným obsahem vlákniny, z lidského pohledu zdánlivě s menší energetickou hodnotou. Fermentační proces dokáže prostřednictvím mikroflóry přeměnit vlákninu (převážně celulózu) napřed na jednoduché cukry a následně na mastné kyseliny, které se vstřebávají přes stěnu předžaludků do krevního oběhu. Tento proces zajišťuje asi 2/3 energetické potřeby.
Bílkoviny přijaté v krmné dávce mikroorganizmy v převážné většině rozloží na amoniak a z něj vytváří tzv. mikrobiální bílkovinu, hmotu svých vlastních těl, bílkovinu mimořádně kvalitní, zcela adekvátní živočišné.
Ale rozhodně nelze spoléhat na plnohodnotné využití výrazně přestárlých porostů se silně lignifikovanou vlákninou. Sláma slouží jen k mechanickému nasycení či zvýšení podílu tvrdé vlákniny v krmné dávce. Tento typ vlákniny nedokáže efektivně využít ani mikroflóra přežvýkavců. Na takových krmivech a ohryzech se muflon pouze nasytí s minimálním živinovým ziskem.
 
Toulce a složení organické hmoty
Mufloní toulce jsou duté, nevětvené, zvěř je neshazuje a jsou produktem kůže (tzv. kožní deriváty), stejně jako srst a spárky. Nemají tedy charakter kostní tkáně, z čehož také vyplývá i rozdíl v jejich chemickém složení.
Specifikem jejich růstu je skutečnost, že se nejedná o kostní útvar. Složení organické hmoty i poměry makro i mikroprvků jsou zcela jiné než u parožní hmoty jelenovitých. Také nenastává značná metabolická zátěž v transportu živin, nemají období s tak extrémně vysokým nárokem na bílkoviny i minerální látky, nedochází k přesunům kostitvorných prvků z kostní tkáně, o které organizmus každý rok přichází. Jednoduše lze říct, že nárok na kvantitu je nahrazen kvalitou.
Tabulka v příloze udává rozdíl ve složení rohové, parožní a kostní hmoty:
Nebylo snadné vyhledat zdroj věrohodně uvádějící složení rohové hmoty a už vůbec ne konkrétně muflona. Vzájemná porovnání nemohou být zcela dokonalá. Jako příklad jsou nejbližší stepní asijská ovce a koza domácí.
Porovnáme-li obsah organické hmoty či bílkovin (což není zcela totéž), pak u rohové moučky je podle analýzy ÚKZÚZ obsah celkového dusíku 14,1 %. U surové kostní moučky je při sušině 95 % obsah bílkovin 17,6 %. Rozdíl ale spočívá ve skutečnosti, že bílkovinná (neboli organická hmota) je v rohovině jako keratin. To je jeden z údajů, který lze snadno v řadě informačních zdrojů nalézt.
 
Živiny pro růst toulců
Růst a kvalita rohové hmoty má specifické nároky na živiny. Růst mufloních toulců sice není na výsluní vědeckého a ekonomického zájmu, je ale dobře známa podobná souvislost. Tvorba kožních derivátů je u hospodářských zvířat podrobně prozkoumána. Prakticky stejné nároky mají kopyta, srst a žíně u koní, paznehty krav a ovcí, vlna u ovcí. Totéž platí u srsti domácích miláčků.
V jejich složení je vysoký obsah organické hmoty neboli bílkovin. Limitními makro prvky jsou stejně jako u kostní tkáně vápník, fosfor a hořčík. Dalšími specificky složkami jsou mikroprvek zinek, mangan, vitamin A, vitamin biotin a sirné aminokyseliny neboli síra.
Dostatek živin a celkově dobré podmínky se nutně projeví i na růstu spárků s možností přerůstání. I to je obvyklý problém v chovu ovcí. Muflonům se proto nejlépe daří na skalách a kamenité půdě, kde si mohou dobře obrušovat neustále dorůstající spárky.
 
Minerální látky v přírodním prostředí
Většinou sledujeme obsah minerálních látek v krmných doplňcích. Základem výživy zvěře jsou zelené porosty a seno. Jejich obsah minerálních živin je přímo dán množstvím a zejména dostupností živin z půdy. Kvalifikovaný chovatel či správce obory by proto měl mít reálnou představu o typu půdy, geologickém původu půdy, obsahu základních prvků, humusu i kyselosti půdy. Většinu makro i mikro prvků rostliny přijímají z půdy pouze tehdy, jsou-li v tzv. výměnné formě.
Dobrým příkladem je vápník, kterého je v našich půdách dostatek, ne vždy ale je ve formě, které mohou rostliny přijímat. Podstatné je teplé a vlhké klima i dostatek humusu. To jsou podmínky pro činnost půdní mikroflóry, která má na uvolňování vápníku zásadní vliv. Produkce oxidu uhličitého a jeho přeměna na kyselinu uhličitou je podmínkou přeměny iontu vápníku z ve vodě nerozpustného uhličitanu vápenatého na využitelný bikarbonát. Kromě toho má obsah a forma vápníku v půdě dále mimořádný vliv na řadu dějů, souvisejících také s uvolňováním většiny nejen minerálních živin.
Vápník má pro muflony význam jako kostitvorný prvek včetně dalších metabolických funkcí. Jeho význam stoupá v době poslední třetiny březosti, zejména během laktace a také v prvním roce života mladých muflonů.
 
Makro a mikroprvky
Hlavním zdrojem vápníku pro zvěř je zelená píce a seno. Dále lze vápník doplňovat lizy, minerálními nebo doplňkovými granulovanými směsmi. Jejich obvyklou složkou je uhličitan vápenatý nebo monokalcium fosfát. Ten zároveň pomáhá vyrovnávat poměr vápníku a fosforu.
Fosfor je stejně jako vápník kostitvorný prvek a jeho obsah vůči vápníku by se měl pohybovat v přijatých krmivech v poměru 1:2,5-1,6. Zdrojem fosforu jsou obiloviny nebo mlýnské produkty, pšeničné otruby nebo obilné klíčky. Mikroflóra předžaludků fosfor snadno uvolňuje z jinak pevné fytátové vazby.
Hořčík je rovněž kostitvorným prvkem a dále má řadu významných metabolických funkcí. Jeho zdrojem je zelená píce, protože je součástí chlorofylu. S výjimkou písčitých půd by v podmínkách obor nebo volnosti neměl být deficitní. I když je ze všech ostatních zdrojů relativně málo využitelný, bývá téměř vždy součástí lizů nebo doplňkových směsí.
Sodík je pro většinu druhů zvěře nedostatkový a je tradičně doplňován solnými lizy. Zvěř je schopna bez problémů jej z lizů přijímat v úměrném množství a zároveň se tím doplňuje i chlor pro potřeby tvorby kyseliny chlorovodíkové pro trávení v žaludku. U lizů je základní podmínkou jejich stálá nabídka. Stává se, že po návyku je první dávka spotřebována neúměrně rychle, ale po doplnění ji zvěř přijímá „rozumně a přiměřeně.“
Zinek a jeho rozšíření v přírodě je poměrně variabilní. Asi 2/3 půd má obsah zinku střední a 1/3 vysokou zásobu přijatelného zinku. Většina zinku je vázána v tzv. nevýměnné formě, neboli je v půdě a matečních horninách obsažen, ale není pro rostliny přijatelný. Dokonce ani organické formy zinku v půdách nejsou snadno využitelné. Z celkového množství v závislosti na jeho celkovém obsahu v půdě je pro rostliny využitelné 1-2 %, výjimečně a maximálně 10 %. Rozpustné formy zinku jsou v půdách silně kyselých a alkalických s vysokým obsahem sodíku.
Dostatek zinku v krmné dávce je nezbytný pro růst, látkovou výměnu v kostech, kůži a kostních derivátech. Zvlášť důležitý je pro přežvýkavce: všestranně ovlivňuje fermentační procesy v bachoru, tedy život mikroflóry a jejich produkci „mikrobiální bílkoviny“ i energetickou produkci-těkavé mastné kyseliny. Neobejdou se bez něj ani celulolytické enzymy, rozkládající základní složku vlákniny. Pokud u hospodářských zvířat nastane závažný nedostatek zinku, v krátké době hynou.
Intoxikace z nadbytku zinku jsou vzácné, muselo by dojít k mnohonásobnému překročení potřebné dávky. Zinek může být doplňován z krmných směsí nebo minerálními lizy. Ze síranové nebo chloridové formy je využitelnost zinku asi 15 %, proto je vhodné využívat organickou formu, tzv. cheláty neboli zinek vázaný na aminokyseliny.
Mangan se mimo jiné považuje za mikroprvek podstatný pro rovnoměrný růst kostí a šlach. Při nedostatku manganu se šlachy vyvíjejí pomalu či nedostatečně vzhledem k růstu kostí a způsobují torzi dlouhých kostí či deformace kloubů. Vzhledem ke stejnému typu tkáně by mangan mohl být podstatný v metabolických souvislostech růstu a vývoje toulců. Pokud se u skotu a ovcí vyskytují problémy s paznehtní hmotou, je doporučován přídavek manganu. V půdách je jej většinou dostatek, s výjimkou půd písčitých.
V souvislosti s mikroprvky je ještě třeba zmínit měď. Kvalifikovaní a zkušení chovatelé ovcí vždy při objednávkách lizů či doplňkových minerálních směsí zdůrazňují nutnost minima či úplného vyřazení komponentů s obsahem mědi. V oborních chovech se totéž traduje u kozorožců. Odborná literatura skutečně zmiňuje vysokou citlivost ovcí na zvýšený příjem mědi.
Přesto, že měď je důležitý mikroprvek v organizmu (funkce při tvorbě elastinu a kolagenu, pigmentů, krvetvorba, součást mnoha enzymů), je třeba dbát při výběru doplňků pro muflony opatrnosti a nakupovat výhradně lizy a doplňky určené konkrétně muflonům, popř. ovcím. V přírodě je měď v našich půdách ve středním obsahu asi 80 % a ve vysokém asi 10 %.
 
Deficitní selen
Pro zdravý chov a reprodukci zvířat je podstatný i mikroprvek selen, který je v Evropě téměř všude deficitní. Chybí v půdách, ve výživě zvířat i lidí. Jeho hlavní významem je antioxidační funkce. Chrání buněčné tkáně před vlivem volných kyslíkových radikálů, které bez této ochrany pronikají přes buněčný obal a ničí buněčné struktury včetně DNA. Celý popis mechanizmu této funkce by byl velmi nezáživný, a proto jen pro úplnost: selen chrání organizmus (týká se to i lidí) i před toxickými účinky těžkých kovů, ochrana DNA je základní prevence proti karcinogenním onemocněním, významně posiluje imunitní systém. Ovlivňuje kvalitu mleziva a je tedy už od vývoje mláděte těsně po porodu nositelem kolostrální imunity.
Bez dostatku selenu je zhoršené vyzrávání spermií i snížená tvorba testosteronu. To jedna z příčin zhoršené plodnosti, což se týká i současné lidské populace.
A mufloni? Pro plemenné berany i koneckonců další samce se v chovech na obsah selenu v krmné dávce důsledně dbá. Ze zootechnické praxe je také dobře známo, že nedostatek selenu v mléce bahnic způsobuje dysplazie srdečního svalu jehňat. Je také nezbytný pro činnost štítné žlázy.
Se selenem musíme zacházet opatrně. Má skutečně nepříjemně nízký práh toxicity. Nebezpečný je již od 5 mg na 1 kg sušiny krmné dávky.
Dalším specifikem je skutečnost, že v anorganické formě, která je kupodivu používána v nadpoloviční většině sortimentu doplňkových krmiv, není příliš dobře využitelný a také jeho toxicita je relativně významnější. Je proto vhodné využívat selen v organické formě, kdy je vázán na sirné aminokyseliny a jako takový bývá deklarován například jako methioselen či selenomethionin. Takto se jeho využitelnost pohybuje kolem 90 % a riziko toxicity je podstatně nižší, jak u anorganické formy. Obvyklá potřeba selenu je asi 0,1-0,3 mg na 1 kg sušiny krmné dávky. Pokud muflon přijme asi 15 kg zelené hmoty o sušině 20 %, je jeho příjem sušiny 3 kg. Optimální dávka selenu je tedy 0,3-0,9 mg selenu. Z této potřeby můžeme považovat za přijatou v zelené hmotě asi 1/3, zbytek je vhodné dodávat formou lizů nebo doplňkových směsí.
 
Vitaminy
Vitaminy obvykle rozdělujeme na rozpustné v tucích - lipofilní a ve vodě – hydrofilní, neboli skupinu B. Praktický smysl rozdělení pro chovatele přežvýkavců a koňovitých je ve skutečnosti, že hydrofilní vitaminy jsou téměř všechny a většinou v dostatečném množství vytvářeny mikroflórou trávicího traktu. V tuku rozpustné vitaminy A, D a E si zvířata sice dokáží opatřit bez přispění člověka, ale vzhledem k jejich potřebám, stavu přírody a hlavně nárokům chovatelů jim s tím musíme částečně či podstatně pomoci.
Vitamin A se v přírodních zdrojích pro přežvýkavce prakticky nevyskytuje. V zelené hmotě přijímají beta-karoten, který se ve sliznici tenkého střeva a v játrech mění na A vitamin, kde se ukládá a z této zásoby se uvolňuje v zimním období či jiné době nedostatku beta-karotenu. V kvalitním, dobře usušeném senu je beta-karoten obsažen, ale má poločas rozpadu. I v dobře uloženém senu je koncem zimy beta-karotenu minimum.
Také ve vojtěškovém úsušku, sklízeném v raných fenofázích je beta-karotenu dostatek, ale opět se vlivem skladování rychle snižuje. Optimum beta-karotenu v zelené píci je podmíněno dostatkem vláhy a živin a brzkou sklizní či pastvou na mladém porostu.
Vliv vitaminu A na organizmus je mnohostranný, ovlivňuje látkovou výměnu prakticky všech živin, stav téměř všech tkán i imunitu. Jeho dostatek je zárukou růstu a funkčnosti tkání většiny tělních tkání. Bez A vitaminu řada buněčných struktur přestává růst, rohovatí a ztrácí svou funkci, což souvisí také s růstem kožních útvarů. A vitamin přímo ovlivňuje buněčné základy růstu toulců. Dostatek A vitaminu pro samce i samice je také základním předpokladem úspěšné reprodukce.
Vitamin D má v organizmu vliv na hospodaření s vápníkem i fosforem, účastní se na regulaci růstu kostí a dále ovlivňuje imunitu.
Látková výměna D vitaminu a jeho působení je mimořádně složité. Pro praktické chovatele je podstatné, že má dvě formy, u savců s víceméně stejnou účinností. Rozdíl je ale v toxicitě - D3 je až 10x toxičtější než D2.
Živočišná forma D3 se tvoří v kůži působením slunečního záření z provitamínu. Ale srst této syntéze značně brání. Rostlinná forma D2 vzniká z provitaminu v rostlinách rovněž působením UV záření, k čemuž dochází při sušení sena na slunci a také vzniká působením mikroflóry na povrchu rostlin. Při předávkování D vitaminu dochází mimo jiné k ukládání vápenných solí v měkkých orgánech (ledviny, plíce, srdce) a v cévách. Velké množství D vitaminu přirozeně obsahují některé rostliny, známý je např. trojštět žlutavý. Při jeho vyšším příjmu může docházet k intoxikaci.
Vitamin E se tradičně a nesprávně označuje jako antisterilní. Jeho hlavní účinek je ale antioxidační. Při nedostatku se v organizmu zvyšuje tvorba tzv. super radikálů neboli peroxidů, které rozkládají buněčné stěny (membrány) a dochází tak k degeneraci řady tkání, zejména svaloviny včetně srdeční, dále jaterní, nervové i cév.
Stejně jako u selenu, zejména jehňata (a telata) jsou při nedostatku E vitaminu postihována tzv. nutriční svalovou dystrofií.
Vliv E vitaminu na reprodukci spočívá ve skutečnosti, že při jeho nedostatku dochází k poškození zárodečného epitelu varlat a narušení spojení plodu a placenty. Kombinací E vitaminu a selenu v krmných doplňcích a lizech vytváříme příznivé zdravotní i metabolické podmínky.
E vitamin je v přírodě obsažen v mladé zelené hmotě a v plodech rostlin. V krmných směsích je dodáván jako alfa-tokoferol. Tato forma je vysoce účinná, ale podstatně ji předstihují přírodní zdroje, ve kterých se vyskytuje více forem E vitaminu zároveň. Jedním z nejkvalitnějších zdrojů jsou obilné klíčky a za studena lisované oleje.
K lipofilním vitaminům počítáme i vitamin K, který je ale v dostatečném množství syntetizován mikroflórou předžaludků přežvýkavců.
U dospělých přežvýkavců platí, že hydrofilní vitaminy jsou dodávány buď v kvalitní zelené hmotě, ale hlavně činností mikroflóry. Jiná situace je u mláďat, kde není dosud rozvinutá trávicí soustava, a přijímají minimum zelené hmoty. Přísun živin, vitaminů a mikroprvků v mléce by měl být dostatečný, ale vždy záleží na výživě matky.
 
Připomeňme ještě v této souvislosti, že základ tkání tvořících se v prvních dvou třetinách gravidity nemá zvlášť vysoké nároky na živiny. Poslední třetina gravidity je ale rozhodující pro rostoucí plod a realizaci genetických předpokladů. Mohutnost a robustnost jedince je vždy přímo úměrná péči o výživu matky. Obsah živin v přírodních porostech je silně ovlivněn klimatem a období sucha a horka snižují množství i využitelnost řady cenných živin v porostech.
Po praktické stránce bychom se ale měli vždy zajímat o několik z nich:
Vitamin biotin produkuje mikroflóra předžaludků a má přímý vliv na tvorbu kožních derivátů.
Stejně jako u všech ostatních, je podmínkou jeho dostatečné tvorby kvalitní výživa s vyváženým poměrem bílkovin a energie. K nedostatku biotinu a ostatně i dalších B vitaminů dochází u přežvýkavců jen jako následek nedostatečné činnosti mikroflóry v důsledku závažných metabolických poruch, zejména acidóz a alkalóz. Nedostatek biotinu pak je jen jedním z méně závažných zdravotních komplikací.
Téměř magický význam se mu přisuzuje ve výživě koní v souvislosti s tvorbou a kvalitou kopytní hmoty. Ve vrcholovém sportu vzhledem ke snížení objemných krmiv dochází k určitému omezení činnosti mikroflóry slepého a tlustého střeva a spolu s metabolickou zátěží intenzivním tréninkem může být v nedostatku. Je pravděpodobné, že v době kdy se muflon živí neplnohodnotnými ohryzy, je situace podobná - mikroflóra netvoří dostatek vitaminů či biologicky cenných látek vůbec.
 
Muflon je jako každá jiná zvěř vystaven nákaze parazitů. Trichostrongylidóza, nejrozšířenější helmintóza ohrožuje prakticky všechnu spárkatou zvěř. Zejména sáním krve ze střevní stěny muflony ohrožují druhy Haemonchus contortus a dále rody Ostertagia a Nematodirus.
Z tohoto důvodu je podstatné dbát na příjem kyseliny listové a vitaminu B12. Kyselina listová je obsažena v čerstvé zelené hmotě a je částečně produkována mikroflórou. Má podstatný vliv na tvorbu červených krvinek. Při jejím nedostatku dochází k anemii. A naopak - její podávání může být účinnou podporou zvířat při zvýšené invazi cizopasníků nebo při léčbě jejích následků.
Totéž platí o vitaminu B12. Ten sice syntetizuje mikroflóra, ale jen při dostatku mikroprvku kobaltu. Kyselinu listovou i vit. B12 ještě spojuje účinek při metabolizmu sirné aminokyselinu methioninu.
 
Předžaludky a dietetika
Vitaminy jsou tedy u zdravých a dospělých přežvýkavců zdánlivě podružnou záležitostí. Do předžaludků ale nevidíme. Nemáme možnost sledovat průběh fermentace v závislosti na stavu pastevního porostu, kvalitě a dávkování doplňkových krmiv, tedy řadě faktorů, které o zdravých poměrech rozhodují. Acidózu či alkalózu zjistíme, až je rozvinuta.
Trávicí trakt muflonů je velmi výkonný při zpracování a využití objemného krmiva, ale zároveň velmi citlivý na nerovnováhy způsobené změnami objemného i koncentrovaného krmiva nebo nesprávným dávkováním obilovin a doplňků. V chovu ovcí je mnoho negativních zkušeností s nezvládnutým přechodem na zelené krmení na jaře, zejména u porostů s větším podílem jetelů a vojtěšek. Mufloni ve volnosti se postupně přibývající mladé zelené hmotě stačí přizpůsobit, oborní chov mívá v této souvislosti své komplikace.
A ještě jedno připodobnění. Někteří zkušení chovatelé ovcí jsou zásadně proti přikrmování obilovinami. Tvrdí, že škrob z obilovin, který se nestačil rozložit v bachoru, může ve střevech vytvořit podmínky pro rozvoj patogenní mikroflóry. Faktem je, že trávicí trakt tak prioritně přizpůsobený využívání velkého množství objemu bude vždy citlivý na chyby v podávání koncentrátů, zejména obilovin.
Na zdravotní stav muflonů můžeme (hlavně v oborním chovu) usuzovat z denního pozorování zvěře, z konzistence trusu, kondice, atd. Pokud nám půjde o skutečně výjimečný růst trofeje, což není zcela přírodní věcí, pak bychom měli na obsah minerálních látek, vitaminů a mikroprvků pečlivě dbát a částečně jimi krmnou dávku doplňovat.
Muflonům není nutné zkrmovat větší množství sójových či řepkových extrahovaných šrotů. Tento typ přijatých bílkovin by v bachoru vytvářel riziko nadměrného uvolňování čpavku, který je konečným produktem rozkladu dusíkatých látek. Vzniká tak slabá či chronická alkalóza, s následkem narušení prostředí předžaludků a zhoršení využití živin. Při závažnější dietetické poruše (například spontánní příjem velmi mladé bílkovinné píce) je průběh velmi rychlý a u zvěře prakticky nezvratitelný fatální konec.
Mechanizmus postupu je takový, že čpavek ochromí nervová zakončení bachoru a ustanou jeho pohyby (ruminace). Fermentační proces ale stále pokračuje, a protože bachor můžeme, s trochou nadsázky, přirovnat k tlakové nádobě s ventily proti tlaku, plyny z něj nemohou unikat a dochází k akutnímu nadmutí.
Dalším rizikem pro muflony je příjem stařiny. Na povrchu trav se během zimního období (současné vlhké zimy s minimem mrazů) rozmnožují houbové choroby, přibývá spor plísní i jejich vegetačních stádií a také nejrůznějších druhů mykotoxinů. Připomeňme si také, že kyselé deště částečně rozvoj plísní tlumily.
Část mykotoxinů vyvazují enzymy mikroflóry, část bychom mohli likvidovat přídavkem vyvazovačů mykotoxinů v krmných doplňcích. Samotná existence spor plísní jako cizí a nežádoucí mikroflóry v předžaludcích může rovnováhu zdravé mikroflóry také narušit.
 
Komplikace se sírou
Síra a sirné aminokyseliny jsou snad nejdůležitější podmínkou tvorby kožních derivátů. V půdě je pro potřeby rostlin síry většinou dostatek. Přispěly k tomu i průmyslové spady z minulých dob. Síra je pro živočišný organizmus přijatelná a využitelná výhradně v organické formě, nejčastěji a nejsnáze jako sirné aminokyseliny methionin a cystein.
Všechny učebnice výživy i odborné texty o speciálních chovech hospodářských zvířat dávají do souvislosti nedostatek síry, zejména ve formě sirných aminokyselin a nedostatečný růst vlny, poruchy růstu paznehtů, kvality i růstu kopytní hmoty. U domácích zvířat se zdůrazňuje vliv síry na růst a kvalitu či vzhled srsti.
Organizmus se sírou zachází velmi složitě. Téměř všechny přijaté organické sirné substance siry jsou rozloženy až na anorganickou formu-sulfáty, které jsou teprve pak metabolizovány a vloženy do molekuly kyseliny chondroitin sírové. Teprve v této formě ji organizmus může uložit do chrupavek, šlach a kostního skeletu. Živočišný organizmus tak neguje „pracné“ uložení síry do organických molekul v rostlinách nebo mikroorganizmech.
O síru je v látkové výměně velký zájem a je prioritně distribuována do řady metabolických dějů. Není tedy zapojována pouze do stavby kožních derivátů, a podobných tkání. Otázkou je, které doplňky lidské výživy deklarující úžasný vliv na zlepšení stavu kloubů nabízí takové formy organické síry, kterou organizmus této degradaci a následně distribuci pro celý metabolizmus skutečně nepodrobuje.
V krmivářské praxi je obvyklým zdrojem síry už zmíněná esenciální aminokyselina methionin. U monogastrů prakticky jediným. Je využíván i pro přežvýkavce, ale mikroflóra předžaludků ji jako každou bílkovinnou substanci rozloží až na čpavek a ten spolu se sírou využívá ke stavbě vlastního těla. Teprve pak je mikrobiální bílkovina rozložena ve slezu a resorbována jako aminokyseliny v tenkém střevě. A síra opět prodělává přeměnu na sulfáty…
Úsporou těchto metabolických sirných kotrmelců je využití tzv. chráněného methioninu. Tato forma není pro mikroflóru degradovatelná. Prochází nezměněna až do tenkého střeva kde je resorbována a přispívá tak k lepšímu hospodaření s touto cennou esenciální substancí.
Ale pouze přežvýkavci dokáží prostřednictvím mikroflóry využít anorganickou síru. Znamená to, že přídavek anorganické síry v doplňkové směsi či lizu může podstatně vylepšit bilanci síry v organizmu a tím i předpoklad intenzivního růstu trofeje. Mikroflóra předžaludků stejně jako rostliny uloží síru do svých těl a v organické podobě, jako tzv. protozoární bílkovina je trávena ve slezu a tenkém střevě.
 
Reprodukce a odchov
Poslední třetina březosti je důležitá pro dokončení růstu plodu, pro jeho budoucí robustnost a realizaci genetických předpokladů. V tomto období plod získává 60-70 % ze své porodní hmotnosti. Doba od asi druhé poloviny ledna do počátku března je ale z pohledu přírodních zdrojů objemného krmiva spíše problematická.
V tomto období je proto nutné zejména muflonkám podávat kvalitní seno a krmné doplňky. Za kvalitní seno považujeme seno luční, sečené nejlépe v době počátku květu převládajících trav. Příměs motýlokvětých rostlin (vojtěšky, jetely, vikve) jsou žádoucí, ale čistě jetelové nebo dokonce vojtěškové seno by už vytvářelo v krmné dávce nevhodný nadbytek bílkovin.
Vynikajícím krmivem je na zimní období krmná řepa. Podmínkou je ale kvalitní krecht, který uchová bulvy co nejdéle. Jako u všech přežvýkavců je důležité, aby řepa nebyla zahliněná, namrzlá nebo narušená plísněmi a hnilobou. Všechna tato poškození znamenají reálné narušení rovnováhy a mikrobiálního života v předžaludcích. V lepším případě se projeví slabšími průjmy, v horším až hnilobou bachorového obsahu.
Pro muflony nepovažujeme za vhodnou cukrovku, protože vysoký obsah cukru by při větším a zejména nárazovém příjmu přivodil acidózu. Rozumná dávka řepy je asi 1-3 kg na kus a den podle velikosti, věku a pohlaví.
U mláďat před plným rozvinutím předžaludků nemusí být, a většinou také nebývá, mléko zcela plnohodnotným zdrojem řady živin. Nedostatkový bývá selen, částečně i ostatní mikroprvky. Lipofilní vitaminy jsou do značné míry závislé na kondici a výživě matky.
Předpokladem mléčnost matek je dostatek kvalitního objemného krmiva. Na konci zimy a počátku jara, do kterého toto období už spadá, příroda ještě neoplývá mladou, šťavnatou zelenou pící s ideálními výživnými hodnotami. Musíme zkrmovat seno (ad libitum) a umožnit napájení.
Podávání krmných směsí je třeba odměřovat a dávku volit podle obsahu živin.
Lizy mohou být pouze solné, ať už lisované nebo kusové soli. Současný trh už nabízí velmi kvalitní lizy, které obsahují kromě makroprvků (Ca, P, Mg) také vitaminy a mikroprvky v organické formě. Vyspělý chovatel by měl tomuto způsobu výživy dávat přednost.
Mláďata si přirozeně navykají na objemné krmivo, podle jeho kvality a aktuálních klimatických podmínek můžeme přikrmovat mačkaný oves nebo granulovanou krmnou směs.
Toulce, neboli zjednodušeně rohová hmota poroste v optimálních přírůstcích do délky a síly pouze mohutným a zdravým beranům. Je třeba připomenou Liebigův zákon minima: živočichové i rostliny jsou životně závislé na tom prvku, který je v jejich životním prostředí obsažen nejméně.
Kromě genetických vlivů je podstatné, aby berani měli dieteticky i zdravotně bezvadnou krmnou dávku a plnohodnotnou v obsahu makro i mikroprvků. Dostatek kvalitních bílkovin je zajištěn kvalitním pastevním porostem či senem a hlavně mikrobiální bílkovinou neboli hmotou mikroflóry.
 
Muflon ve volnosti je zvěří s bezproblémovou výživou. Relativně větším problémem jsou jím způsobené škody. Pokud má během vegetace dostatek vhodné objemné pastvy, není nutno podávat doplňková krmiva. V zimě je vhodná řepa a pravidelné doplňování lučního sena. Žádoucí je i nabídka krmné slámy.
Z obilovin je nejvhodnější oves, který má nejméně škrobu a nejvíce tuku, navíc slupka doplňuje dieteticky působící vlákninu. Obiloviny podáváme mačkané nebo celé. Šrotované podporují nežádoucí rychlost rozkladu na jednoduché cukry a jejich prokvašení na kyselinu mléčnou s rizikem acidóz. Podle závažnosti slabé či chronické, v horším případě akutní.
Za samozřejmost považujme pravidelné doplňování solných lizů, lepší jsou lizy se širokým spektrem minerálních a mikrominerálních látek.
To vše je nutná prevence škod. Pokud ale chceme dosáhnout skutečně hodnotné trofeje, je nutné pečlivě a komplexně vyhodnotit krmnou dávku a optimalizovat obsah potřebných živin. Cesta ke kvalitní trofeji vede přes několik generací pečlivě odchované zvěře s nutností důsledné selekce, a to nejen kvůli genetickým souvislostem.
Martin MOHELSKÝ
 
 

Přiložené dokumenty

Zpracování dat...