Časopis Myslivost

Já cítím, že by to mohlo fungovat

Myslivost 2/2016, str. 13  Jiří Kasina
Jak již bylo slíbeno v lednové Myslivosti, pokračujeme v tomto čísle s představováním nových členů Myslivecké rady. A logicky po rozhovoru s panem předsedou dostávají prostor dva místopředsedové. Na krajském úřadu Karlovarského kraje jsem proto počátkem ledna zaklepal na dveře náměstka hejtmana Ing. Jiřího Červenky.
 
 
Vážený pane inženýre, protože jste pro většinu myslivců a čtenářů našeho časopisu novou tváří ve vedení, prosil bych vás pro začátek o stručné představení, zda pocházíte z myslivecké rodiny, a jak jste se dostal k myslivosti.
Já pocházím z Plzeňska, narodil jsem se v Plzni, z myslivecké rodiny přímo nepocházím, ale přestěhovali jsme se do Horního Slavkova, kde jsme ve Slavkovském lese měli chatu, tzv. Osadu ledních medvědů. Tam jsem od dětství žil v lesích a v podstatě jsem v nich vyrůstal, tam jsem se setkával se vším, co souvisí s myslivostí a tam jsem také získával svůj vztah k přírodě. Poznal jsem tam i myslivce jako byl pan František Bejček, pan Pizur a další starší myslivci, kteří už v té době provozovali myslivost. Paradoxně v době zmiňovaných osmdesátých let jsem se neubral směrem k myslivosti, ale směrem ke strojírenství a ekonomice, tak to někdy život přináší. Ale ke konci tisíciletí mě k myslivosti opětovně přitáhli přátelé a kamarádi, což byl Cyril Silnica a hlavně děda Blažek, který mě do myslivosti a úctě k přírodě a k lověně jako malého přivedl. Znalosti a dovednosti v myslivosti a lovu mě naučil Pepa Karlík. Takže ti všichni ve mně zakořenili to, co cítím a jak vykonávám myslivost dnes. Myslivost je vedle zaměstnání můj koníček a je to opravdová celoživotní záliba.
 
Kde nejradši vykonáváte myslivost nebo kde jste členem mysliveckého sdružení?
Já jsem členem mysliveckého sdružení Háj na Ašsku, kde v současné době vykonávám funkci mysliveckého hospodáře. Byl jsem u podepisování tří smluv, tedy jedeme třetí decénium a v tomto mysliveckém sdružení se já věnuji praktickému výkonu práva myslivosti. Věnuji se ale také lesní pedagogice, propagaci tradic, propojení myslivost a duchovního světa, toto propojení vždy k myslivosti patřilo a na něm vlastně byla vždy myslivost založena.
 
Máte nějakou vysněnou oblast nebo místo, kde byste chtěl myslivost vykonávat?
Nemám vysněnou ani oblast a ani místo, protože tato místa jsou pro mne daná přáteli a setkáními s lidmi, se kterými se bavím nejen o životě a o myslivosti, ale se kterými také rád sdílím zážitky. Ale obecně příroda je krásná všude, takže opravdu nemám jmenovitě vysněná místa, není to rozhodně Afrika, není to rozhodně zahraničí. Tady jsem vyrostl, tady je Česká republika. Nikdy jsem vlastně zatím ani nelovil mimo území České republiky, nikdy sice neříkej nikdy, ale sem patřím a tady žiju.
 
To zní velmi mile, ale nemáte tedy alespoň nějaké preference třeba z hlediska druhu zvěře, někdo má rád jeleny, někdo miluje srnčí, jiný je zase spíše na drobnou. Jak jste na tom vy?
Nejsem v tomto ohledu nějak vyhraněný a říkám, když je to individuální lov, tak lovím to, co jednak je povinnost každého lovce zvěř škodnou, slabou a nutně regulovanou. Také musím plnit plán lovu abychom nepřišli o honitbu. A pokud jsem pozván, tak co je povoleno hospodářem. Takže pro mě každý lov je jedinečný a je jedno, jestli je to pernatá, jelení zvěř nebo černá, prostě je to vždy jedinečnost, zážitek a určitá úcta a poděkování, že mi toto někdo dopřál. Ale také obrovská tíha správného rozhodnutí stisku spouště.
 
Cítím z vašich slov, že si asi nejvíce vážíte myslivecké pospolitosti, že máte dobrý pocit, že se o něco společně staráte, mýlím se snad?
Staráme se, ano, je to tak, jsem rád v kolektivu mysliveckých přátel. Jen pro zajímavost jsem se svoji manželkou donátorem kapličky svatého Huberta, kterou jsem postavil s laskavým svolením Lesů ČR v Ašském výběžku, což je jedna z nejzápadnějších kaplí a je to právě o úctě k lověně a přírodě. Uvědomil jsem si, že v tak zdevastovaném pohraničí sice probíhaly lovy, žila tam myslivecká sdružení, ale nebyl tam až tolik ten rozměr duchovní a nebyl tam ten další rozměr kromě lovu, který neodmyslitelně patří k myslivosti. Proto svatý Hubert jako poděkování za to všechno, za to, že jsme vůbec tady. Pokud si pamatuji, tak u svěcení kapličky v roce 2007 jsme se asi poprvé setkali a byl o tom i článek v Myslivosti, následně jsme vysvětili i pramen svatého Josefa, prostě se snažíme, aby byly kouty přírody, kam se rádi myslivci vrací, kde je příroda nejvíce oslovuje. Pro mě už je nepřekonatelná odměna, že místní myslivci i lidé z okolí dnes zcela samozřejmě říkají „sejdeme se u kapličky“.
 
Protože už skoro pětadvacet let takové lokality objíždím a dokumentuji, moc dobře vím, co máte na mysli. Já vždycky říkám, že je úžasné, že po myslivcích něco zbyde, třeba za sto, dvě let si naši potomci řeknou, že tady jednou byli myslivci, kteří měli vztah k myslivosti a úctu k přírodě. Ani byste nevěřil, jakou radost míval pan docent Kovařík, s nímž jsem začal objíždět první historické lokality už na jaře roku 1989, že se nám podařilo iniciovat, aby se znova začaly kapličky a památníky k poctě patronů myslivosti stavět.
Do té doby stavět kapličky svatého Huberta bylo nemyslitelné, a navíc ještě v pohraničí! A máte pravdu, je jedno, kdo postavil a kdo momentálně se o takové místo stará, ale je důležité, že takovou lokalitu vezmou nejen myslivci, ale hlavně nemyslivci, za svou, že se stane třeba jen malá kaplička součástí každodenního života, myslivci si takto označí místa, ke kterým mají citový vztah a jednou pro vždy na dnešní dobu zůstane vzpomínka, určitý zápis do krajiny.
 
Pojďme ale zpět k naší myslivecké organizaci. Mohu se prosím zeptat, jaké jste dosud vykonával myslivecké funkce?
Já jsem stoupal tak, že jsem se stal nejprve členem mysliveckého sdružení, pak jsem byl místopředsedou a od roku 2002 jsem hospodářem.
 
A fungujete v okresní myslivecké radě?
Nefunguju v žádné radě, byl jsem sice aktivním členem ČMMJ, ale nefungoval jsem dosud v žádné jiné funkci. My patříme pod OMS Cheb, tam je předsedou pan Černík, já jsem nikdy nefunkcionařil, nejsem tedy klasický funkcionář ČMMJ.
 
Pak tedy co vás vedlo k tomu, že jste kandidoval, najednou jste na postu místopředsedy? Jaké byly impulsy pro kandidaturu?
Impulsem pro mě bylo to, co jsem řekl ve svém představování na sjezdu, já bych chtěl, abychom vrátili českou myslivost ke svým kořenům. Ty kořeny spočívají v tom, že se myslivci, přátelé a všichni ti, kteří měli určitý vztah k myslivosti, sdružili, sjednotili a vytvořili před více než devadesáti lety organizaci, která reprezentuje zájmy určité jasně definované, scelené, neroztříštěné členské základny. To v poslední době bohužel plně neplatí, za předcházející desetiletí se ČMMJ stala roztříštěnou, stala se často politickým nástrojem, lobbistickým územím a stala se také prostředkem k odměňování za něco, což mnohdy nesouviselo až tak s hlavním posláním takové organizace. Ten užitek šel do jiné sféry, než je sféra, kterou tvoří samotnou ČMMJ, tedy každý v hierachii nejnižší člen, každý jednotlivý myslivec. Touha po změně a navrácení zdravého stavu je moje největší motivace a největší přání. A druhým, velmi podstatným impulsem pro mě bylo to, že jsem si mnohokrát za poslední dobu uprostřed lesa na pařezu položil otázku, co mi vlastně přináší ČMMJ? Čím je pro mě? V tu chvíli pro mě nebyla autoritou, protože jsem si nevážil toho, jak byla prezentovaná, jak vystupovala a jakým směrem se ubírala. ČMMJ nepůsobila tak, že by zastupovala zájmy nejen mé ve věcech řešení nájemních smluv, řešení škod zvěří a na zvěři, mimořádných událostí, necítil jsem komunikační sounáležitost. A třetím impulsem, který mě přiměl kandidovat, bylo to, že v celém sektoru myslivosti je celá řada vzdělaných, úžasných lidí, kteří mají obrovskou chuť, naplnit to, co jsem řekl v počátku, ale neměli k tomu prostředek. Nesebrali odvahu a neřekli dobře, já se tam postavím, budu kandidovat. Každý má přece právo kandidovat, říci všem, proč a s jakými představami kandiduje, a když to nevyjde, dobře, prohrál jsem svoji volbu, ale když to půjde, tak se pokusím splnit tu nejzákladnější pocitovou složku každého člena. Budu rád, když další zvednou hlavu, aby viděli, kdo to mluví stejně, jako cítí oni, kdo reprezentuje to, co je snad většinovým pocitem a přáním. A já opravdu jen reprezentují to, co já chci a cítím a dodržuji desatero. A k tomuto úspěch potřebujete také dobré přítele což je Jarda Adámek, který mi prostě pomohl přesvědčit členy ČMMJ, že to myslíme vážně.
 
Protože už od roku 1986 díky časopisu koexistuji společně s mysliveckou organizací, tak vím, jak je někdy těžké prosadit i zdánlivě jasné myšlenky a názory, jak přesvědčit běžné řadové myslivce na svoji stranu. Nebojíte se, že vás většina nepochopí?
Důležitý faktor je ten, že když něco chci prosazovat, tak musím být v dobrém slova smyslu naprosto jednoduchý, čitelný, celá organizace musí mít jedna a jednoduchá pravidla a vedení musí být monolit s jasnou a čitelnou vizí. A v rámci toho musí být vůle většiny dát důvěru tomu vedení či jednotlivci a říci ano, jdi a dojednej to, jak to my chceme, spoléháme na to a máš plnou důvěru jednat za nás za všechny. Ale bohužel v ČMMJ došlo k tomu, že nebyla schopnost či vůle se domluvit, něco prosadit v celku a shodnout se, vyčleňovaly se různé skupiny na různých úrovních a aniž by si to mnohdy uvědomovaly, autonomizovaly sami sebe. Vytvářely se úzce specifikované skupiny členů, ti ale stále patřili do celku, a tím se otupovala síla a jednota ČMMJ. A pro mne byla poslední kapkou situace, kdy jsem zaslechl v Parlamentu rozhovor dvou poslanců, kde byla jednou z témat úvaha, že ČMMJ to je 56 000 využitelných voličů. A v ten moment jsem si uvědomil, v jaké špatné situaci se ocitáme, kdy vlastně nás někdo bere jen jako nějaké voliče, my tu přece nejsme pro podporu nějakých stran. To byla pro mě poslední kapka, obava, abychom se nestali nástrojem v něčích rukou, jen prostředkem zájmů jiných. Ale my si přece musíme svoje místo najít sami, prosadit svoje zájmy a pak naši členové musí rozhodnout, jestli někdo někam za nás bude kandidovat. Ale nejprve se my sami na tom musíme shodnout, to nám nemůže nadiktovat někdo mimo nás.
 
Souhlasím, že by vedení organizace mělo být jednoznačně čitelné. Když řeknu to obecné klišé, musí být srozumitelné i pro toho nejposlednějšího traktoristu, ale necítíte problém v tom, že na řadě míst nefungují okresy? Organizace jako taková má z mého pohledu obrovský potenciál, má vybudovanou perfektní strukturu, co by za to jiné organizace daly, ale naše vlastní okresní myslivecké spolky v mnohých případech nefungují. A pak řadový člen říká co vy v té Praze děláte, ale nevidí, že by pro něj měl dělat také jeho vlastní okres.
Jestli okresní spolky jsou aktivní nebo neaktivní a jestli jsou okresní funkcionáři činní a zastupují nebo nezastupují své členy, tak to vyjadřuje celkovou náladu. Já mám obrovskou víru ve výchovu příkladem, já opravdu věřím, že když myslivci jednotliví i myslivci na okresní úrovni uvidí, že vedení vede organizaci správným směrem, že dělá pořádek, že narovnává věci, dává věci na stůl, říká pravdivou situaci, v jaké se nacházíme, navrhuje řešení, tak že postupně naši členové musí získat nadšení a víru, že to k něčemu je. Věřím, že se k tomuto pohledu dopracují a že úsilí nového vedení podpoří. Jinými slovy nejsem ten, který by chtěl hned teď radikálně měnit, zda má někdo víc nebo míň pravomocí, nechtěl bych ani násilím prosazovat, že dojedeme na ten či onen okres, promluvíme jim do duše a pozvedneme je. Největší odměnou bude, že budu mít možnost k těmto lidem mluvit, budou dostávat informace, pokud budou chtít a pozvou nové vedení, tak pojedeme a budeme se o problémech bavit. Já je chci získat na svoji stranu nenásilnou formou, nadchnout je pro společnou věc. A to si myslím, že je největší motor všeho činění. Víte, já to tak vidím, že na mnoha místech jsou okresní myslivecké spolky otrávené právě ze dvou věcí. Jednak nenacházejí jakousi odměnu z centra směrem k okresní organizaci, a jednak jsou vyčerpaní častými potyčkami skupin v rámci okresních mysliveckých spolků i mezi okresy samotnými. Ale to byl vždy střet dvou nebo třech skupin a teď bychom si měli rázně všichni říci, co bylo, bylo, máme nyní jeden, dva, tři hlavní cíle a na ty se budeme soustředit, teď uděláme něco jako olympijské příměří, nebudeme mezi sebou bojovat, nebudeme si podrážet nohy, nebudeme psát anonymy, udání, nebudeme se špinit navzájem a dáme novému vedení šanci a počkáme. Je to možná idealistické, ale každý jednotlivý člověk na okresní, a nebo místní úrovni by měl takové uvědomění v sobě najít a řídit se podle toho.
 
Asi opravdu nelze mít všechno hned, i vedení by mělo mít šanci ukázat, co a jak chce. Vždyť i vláda má sto dnů hájení.
Já to období vidím na rok, aby my, jako vedení, a já jako místopředseda jsem mohl říct, toto se mi povedlo a toto se mi nepovadlo. Já v tuto chvíli jen říkám, že mám tyto hlavní cíle, vrátit se ke kořenům a abychom opravdu byli jednotní, abychom věděli, co chceme, abychom mezi sebou komunikovali, abychom měli mezi sebou pořádek a abychom věci, které jsou špatně, napravili. V tomto obecném základu se já chci pohybovat a o jednotlivých konkrétnostech se můžeme bavit postupně až v nadcházejících měsících.
 
Co jste všechno řekl, s tím samozřejmě souhlasím, ale je důležitá ještě jedna skutečnost. Zmínil jste komunikaci, ale vedení Jednoty za posledních minimálně deset let nedávalo dostatečné informace a i samotní funkcionáři necítili potřebu informovat členy. Přece není funkcionář zvolený, jen aby rozhodoval na jednáních, ale má přece jistou morální povinnost členům poskytnout informace, ukázat jasně, jaké má představy, napsat články do časopisu, komunikovat se členy a předávat jim myšlenky. Mnohokrát v minulosti jsem na toto poukazoval, mnohokrát jsem pro časopis o informace žádal, se zlou jsem se ale potázal. Přece patnáctka ve vedení není o tom, že je to těch patnáct nejchytřejších myslivců, kteří mají patent na rozum, ale musí to být ti, kteří umí komunikovat se členy, umí naslouchat jejich názorům, setřídit myšlenky a názory a následně určovat směr, kam se má dál organizace ubírat. Oni nesou ten pomyslný prapor nějakým směrem a musí říkat otevřeně a jasně takhle si myslíme, že se to mělo dělat, takto jsme to projednali, takto jsme naložili s vašimi náměty a podněty, musí prostě informace členům dávat a musí se členům zodpovídat. Souhlasíte se mnou?
Říkáte to naprosto správně a i já cítím, že toto se musí nyní radikálně změnit. Já jsem byl třeba šokovaný z té věci, že na webových stránkách ČMMJ nejsou zprávy ze zasedání, zápisy z jednání na různých úrovních, existuje zákon o informacích, nevím, proč zásadní smlouvy, které ovlivňují příjmy, příspěvky apod., nejsou zveřejněné. Proč já se nemůžu, jako řadový člen z Aše podívat a říct, dobře, toto jste projednali, toto jste měli na programu, toto jsou výsledky jednání. To je taky příčinou současného stavu, chyba je v tom, že nebylo naplněno to, co bychom měli naplňovat, to je ta otevřenost. Všechny skutečnosti, které můžeme zveřejnit, jsme povinni členům dát na stůl. Ba co víc, když já rozhodnu na jednání o tom, že půjdeme cestou doprava, zveřejním zápis a následně mi napíše polovina ČMMJ, že jsem v tomto názoru hloupý, ale že bychom měli jít středem nebo doleva, tak přeci to je to nejlepší, co se může stát, protože já pak vím, že to je z pohledu většinového přání špatně a můžeme to korigovat. Ale já když neřeknu, co a jak jsem projednal, nikde to nezveřejním, tak členové neví, co mají korigovat, nikde se nic nedočtou. A k tomu se přidají špatné či zkreslené zprávy, které se zákonitě šíří rychleji než zprávy dobré, a výsledkem je atmosféra nedůvěry, skepse, zkreslených informací, špatný pocit členů vůči vlastní organizaci. To je obrovská chyba, kterou musíme co nejrychleji napravit.
 
Nemohu k tomu nepoznamenat kromě souhlasu to, že časopis vznikl v roce 1923 právě proto, aby se informace šířily. Ta synergie musí být a budu jen rád, pokud se zasadíte o to, aby jedním z hlavních zdrojů informací pro členy byly stránky časopisu, určitě tomu bránit nebudu.
Ale s dovolením pootočím hovor do další roviny. Když mluvíme o struktuře a fungování organizace, tak musíme vzít na vědomí fakt, že v ČMMJ je organizována zhruba polovina těch, kteří vlastní lovecké lístky. O síle a vážnosti či prestiži organizace přece rozhoduje také počet členů. Myslíte si, že je šance v tomto směru přilákat zpět členy, postavit organizaci na nohy nebo jít spíš cestou komorového systému?
Já jsem přesvědčen, že v této situaci, v dnešních podmínkách, je nejlepší cesta komory. Já jsem o tom hluboce přesvědčen a právě proto, že je potřeba získat přehled a jednotný názor, je potřeba nejprve si udělat pořádek ve vlastních řadách. Řízení myslivců je třeba ujednotit a dát tomu jasná pravidla a jasné pravomoci, ať si říká, kdo chce, co chce, není přece možné, aby někdo měl lovecký lístek a byl mimo organizaci. Přimlouvám se a považuji to jako jeden ze svých úkolů, a takto jsme dohodnuti i s panem předsedou, že předložím návrh na zřízení myslivecké komory. Ale tato komora, a to si všichni musí uvědomit, není důležitá jen proto, abychom evidovali, kdo má lovecký lístek, kdo kde loví, určovali jsme za jakých podmínek, ale taky je důležitá pro to, abychom dokázali čelit tlakům. A teď myslím ne jen v rámci republiky, ale hlavně z EU, viz omezování vlastnictví zbraní, omezování zbrojního průkazu, apod. Abychom se mohli podílet se na legislativní tvorbě a být i tím nárazníkem, protože to nás všechny čeká, protože my jako myslivci, budeme vystavování stále větším tlakům současného světa a my se budeme muset taky bránit. Já komoru vidím jako prostředek scelení, sjednocení, vycizelování názorů a vůbec se nebráním myšlence, že po organizovanějších, strukturovanějších a přísnějších podmínkách fungování komory může nastat nějaké už upravené nebo změkčující období, ale v současně době to je nepřípustné. Musíme čelit tvrdým tlakům, to je prostě realita.
 
Vytvořila by se možnost se pod společnou střechou chránit i s dalšími organizacemi. Okamžitě mne napadla historická analogie, kdy se v roce 1923 domluvilo pět zakládajících organizací ne na sloučení, ale právě na vytvoření společné střechy pod názvem Československá myslivecká jednota.
Ano, přesně tak, hlavně si myslím, že komora by byla i vysoce stavovskou organizací, která by zajišťovala práva všech myslivců v tomto státě.
 
A dostala by větší prestiž a pravomoce. Dneska když někdo spáchá trestný čin pytláctví, Jednota ho může maximálně vyloučit, ale má dál lovecký lístek, má dál pojištění…
Ano, to je přesně zrovna příklad, ať už je to pytláctví, ať už je to narušování hranic honiteb, vydávání loveckých lístků, dodržování stanovených plánů, časů lovů, podmínek, to vše by měla zajišťovat komora. Ale v neposlední řadě to musí být partner pro ministerstvo zemědělství, pro parlament, zemědělský výbor a podvýbor myslivosti a musí být cítit, že je to jeden silný partner s jasným právem mluvit za všechny myslivce. I toto bude část našeho emancipačního pochodu, kdy budeme muset našim představitelům svěřit pravomoce zastupovat a prosazovat zájmy všech myslivců. Už se těším na setkání s našimi slovenskými přáteli, kteří mají obdobný proces již za sebou, chceme se s panem předsedou přesvědčit, jak to na Slovensku funguje. Nechceme přece vymýšlet vymyšlené, ale převzít to dobré a vyvarovat se chyb podle zkušeností našich slovenských přátel, negativní poznání je taky poznání a věřím, že pořád bratři myslivci jsou opravdu bratři, Češi a Slováci k sobě opravdu patří. A otevřenost v těch jednáních bude podle mě velká. Věřím, že ČMMJ seriózně projedná předložený návrh a seriózně se k němu postaví a že ti, co nejsou až úplně tolik přesvědčeni, že se s určitou mírou pokory přikloní k většinovému názoru, který budu muset respektovat i já.
 
Jednou z bolestí je ale i vyprázdněný sekretariát, ten by měl přece fungovat jako to kontaktní místo, kde se budou lidi setkávat a odkud budou informace taky proudit. Necítíte také tady bod pro řešení?
Je to zhruba měsíc, co jsme byli zvoleni, nedá se přece čekat, že se věci změní okamžitě. Musíme se nejprve seznámit s realitou, většina z nás jsme noví, kteří se sekretariátem doposud neměli nic do činění. Pokud se ale ptáte na můj prvotní názor, pak musím konstatovat, že já současný sekretariát chápu pouze jako sídlo lidí v kanceláři, necítím tam pracovního ducha, necítím tam sounáležitost a necítím tam sílu vedení. To se musí změnit, já osobně si myslím, že by se měla změnit i pozice jednatele. Myslím si, že by se měla změnit struktura, která tam je, mělo by dojít k posílení sekretariátu jako servisu pro Mysliveckou radu a pro všechno, co se v tom baráku děje. Měl by se jasně uspořádat ekonomický úsek s jeho hlavními úkoly a servisem ve všech ekonomických pohledech na naše vlastní hospodaření i hospodaření našich obchodních společností. A samozřejmě se musí vytvořit podmínky, aby se mohla dělat dobrá propagace, dobrá profilace, dobré sousedské vztahy. Zatím dům v Lešanské chápu jako chladnější místo bez náboje a bez ducha myslivosti a řízení. Takhle to na mě dělá dojem.
 
Ale v současném početním stavu zaměstnanci sekretariátu logicky ani nemohou řadu věcí stíhat. Současný stav je výsledkem nesmyslných úsporných opatření, struktura by podle mě měla být taková, že každá odborná komise musí mít svoje oddělení a musí mít minimálně jednoho člověka, který bude materiály zpracovávat a připravovat podklady pro svého předsedu a členy komise. Pamatuji doby, kdy na odděleních byl ne jeden, ale několik pracovníků…
Bezpochyby servis na sekretariátu musí být ke každému jednotlivému předsedovi, musí být k předsedovi ČMMJ i k místopředsedům a je to také o tom, že já musím vědět, jaké úkoly se plní, jak se úkoly mají plnit a musím dostávat informace, co je nového, co je po mě požadováno, a musím vytvářet adekvátní odpovědi. A tam, kde není sounáležitosti a vytvořené zázemí, tak já nemůžu vytvářet relevantní výstupy navenek. Takže znova opakuji, ten dům, to klima, ta struktura se musí změnit v pracovní prostředí, v servisní prostředí v atmosféře spolupráce a vědomí si sounáležitosti. A musí se také otevřít. Už to začíná u zámku, já než se dostanu, musím zvonit na zvonky, než mi přijde někdo otevřít, tam dveře musí být otevřené a ty dveře musí být pro všechny stejné, nejen pro ty, kteří mají svěřené funkce, musí to být dům pro všechny myslivce, kteří musí mít jistotu, že tam vždy najdou pomoc a zázemí. A to, že dům musí být místem perfektního servisu pro všechny funkcionáře je jasné. Musím se přiznat k jedné poněkud morbidní představě, která mě napadla, když jsem po domě chodil. Pověsit tam ze shora dolů provaz, ne pro nějakou výstrahu, ale aby si všichni uvědomili, že to je ten jediný provaz, za který my potáhneme. Já mám dojem, že se tam tahá za několik provazů, za několik nitek, v každé kanceláři jinak, a mám pocit, že kdybychom to nechali běžet tak dál, že bychom těmi provazy budovu brzo roztrhli.
 
Je mi jasné, že je ještě brzo probírat jednotlivé konkrétní problémy, které je třeba řešit v jednotlivých mysliveckých odbornostech. Přece jen, pokud mohu požádat, zkuste charakterizovat ty hlavní úkoly, které vás čekají v nejbližší době. Co byste chtěl začít měnit nejdříve?
Co já budu měnit a co je mým úkolem a co přináším, je proces, jednotlivé procedury, chci přinést ve spolupráci s předsedou ekonomické komise jasnost, průzračnost ve věcech ekonomických, aby každý věděl, jaký je finanční plán, každý by měl vědět, jaké je jeho plnění a každý by měl znát své povinnosti. Jako největší sílu bych chtěl zúročit svoje zkušenosti profesní, ať už ze státních firem či soukromých firem k tomu, aby se změnily procesní věci. Abychom měli řádné jednací řády, aby všichni znali svoje povinnosti a svá práva a aby všichni respektovali rozhodnutí a aby rozhodnutí, která se učinila, byla černé na bílém. Počítám s tím, že si opět získám řadu nepřátel, ale připouštím, že k dobrému úspěchu je třeba mít i pár dobrých nepřátel. To, co je mě úplně blízko a kde bych chtěl působit, je více zdůraznit a více propojit, více procítit naši myslivost s duchovním nábojem myslivosti, s úctou ke zvěři a přírodě. Je mi jedno, jakou formou, ale chci, abychom si to každý z nás uvědomovali a ti, co dělají pro myslivost, aby taky slyšeli, že to dělají dobře, že si toho někdo váží. Já nechci, aby myslivec byl ozbrojený brigádník, nechci, aby byl pouze platič členských příspěvků, chci, aby byl jasně saturovaný člověk, který pokud myslivost dělá dobře a myslí to upřímně, věděl, že má chodit se zvednutou hlavou a věděl, že patří do organizace, která hájí jeho zájmy. A taky aby každý myslivec věděl, že je pro něj největší odměna to, že může hodit svoje profesní i lidské starosti na chvilku stranou a jít do přírody si užít svůj koníček, tam najít svůj relax a uspokojení. To souvisí s pořádáním mysliveckých akcí, dodržování mysliveckých tradic. Měli bychom se naučit myslivecké tradici, tak jako máme svoji Bibli, Nový zákon, Starý zákon, tak bychom měli mít jasně a prosazovat myslivecké tradice při mysliveckých akcích společných, individuálních, při ulovení zvěře, při pasování, protože řád a pořádek vyjadřuje čistotu úmyslu našeho koníčka. Tam, kde je nepořádek a každý si dělá, co chce, tak tam ani není úcta k myslivosti.
 
Ale vždyť naší základní interní normu máme, máme přece Myslivecký řád. Ale poněkud se na něj zapomnělo, je zasunutý někde v prachu historie. Asi by bylo potřeba i tuto normu oprášit a zdůraznit.
Pozapomenut, protože nebyl hlavním zájmem všech těch, kteří měli za úkol Myslivecký řád prosazovat. Oni měli zřejmě jiné zájmy, protože první zájem by měl být prosadit dodržování Mysliveckého řádu.
 
Na závěr bych chtěl zmínit ještě jednu důležitou oblast. A tou je spolupráce s lesníky a se zemědělci, se dvěma skupinami, které v přírodě také hospodaří.
Já bych chtěl zdůraznit, že považuji za obrovský potenciál spolupráci s akademickou půdou, s vysokými školami, s výzkumnými ústavy a hlavně bych si moc přál, aby, a tak jako to řekl pan ministr na volebním sboru zástupců, se změnila podle jeho představ situace ve vztahu s Lesy ČR, abychom spolu našli cestu a komunikovali. Ukazatelem úspěchu bude, pokud se zaměstnanci státního podniku, revírníci a lesníci, začnou hlásit do ČMMJ, tak je to pro mě signál, že se to nedělá zas tak špatně. Vidím už teď, že se ledy prolamují, věřím tomu, že vedení Lesů nebude zablokované, naopak teď je doba, aby se některé věci rozvolnily. Je to otázka nájemních smluv, škod zvěří, velikosti honiteb. Hlavně spolu musíme umět mluvit, musí být vůle najít řešení z obou stran. Já mám takový pocit, že když věci jsou nevyvážené a je jedna část na úkor druhé části, což je podstata i lidského žití, tak jsou špatně. My myslivci na jedné straně a správce státního majetku na straně druhé by měli mít vždy vyvážené vztahy tak, aby se nevytvářely nesmysly. Občas bychom měli taky uznat, že holt nemůžu mít všechno, že můj díl je takový a když už se jednou rozhodnu, že ten díl je můj, a další díl někoho jiného, tak bych to měl respektovat a akceptovat.
 
Myslivci by se taky asi měli přestat bít do prsou a říkat jsme myslivci, kdo je víc. V našem zájmu je přece korektní jednání se zemědělci a dalšími subjekty hospodařícími v přírodě. Například proč nezapojit místní zemědělce do mysliveckých sdružení, proč jim nedat možnost se spolupodílet i na mysliveckém hospodaření.
Ale ano, zemědělec má stejný nárok a právo, jako každý jiný. Otázkou druhou je, jak se zemědělec porovná s životem mysliveckého sdružení, kde v podstatě je nějaký řád, přijímají se nějaká rozhodnutí, platí tam hospodářovo slovo, předsedovo slovo, pokladníkovo slovo, případně jednatele nebo tajemníka a pokud to soužití nedovede člen akceptovat… Pokud se spolu lidi naučí žít, tak nezbývá nic jiného, než stát proti sobě, to je život, ale není to dobře. Ale obrovskou chybou by bylo, na začátku nezačít jakoby stejně. Bohužel se v minulosti stalo, co se stalo, jednání se mnohdy zablokovala, ale zablokovalo se to i díky politice, protože se začalo škatulkovat, to je soukromý zemědělec, to jsou zemědělci z jiné party, to patří tam, to patří onam, viděl jsem to na vlastní oči, když jsem seděl v resortních a meziresortních komisích, když jsem dělal správního ředitele státních lesů, měl jsem mnohdy pocit, že se ti lidi neposlouchají. Tak snad teď využijeme síly změny a snad se nějak povede domluvit, a když ne, tak holt snahu jsme měli, bohužel. Nevím proč, ale jsem optimista, já nějak cítím, že by to mohlo fungovat.
Děkuji za rozhovor
připravil Jiří KASINA
 
 
 
 
Zpracování dat...