Časopis Myslivost

Pohádkové lišky

Myslivost 2/2016, str. 42  Václav Chaloupek, Taťána Typltová
Od doby, kdy jsem se svými kolegy natočil večerníčkový seriál Tuláček, uplyne zanedlouho dvacet let. Příběhy ztraceného liščete byly úvodními z desetidílného cyklu, věnovaného zvířatům z naší přírody. Není to náhoda, že jsem jako prvního protagonistu vybral liščí mládě. Naši nejznámější šelmu jsem obdivoval od nejútlejšího dětství a stále ji řadím mezi nejkrásnější živočichy, které můžeme v přírodě potkat. Je zvláštní, že bývaly doby, kdy jsem lišky nejen obdivoval, ale i lovil.
Když jsem v roce 1974 udělal myslivecké zkoušky a začal se myslivosti věnovat hodně aktivně, nejvíce času jsem věnoval liškám a divočákům. Pamatuji si na nesčetné zimní měsíční noci prožité na posedech, polních mezích nebo příkopech lesních cest. Na napjaté očekávání při společných honech, když se odkudsi z leče ozývaly výkřiky honců: „Pozor liška“, na přízračný pohyb rezavého plamene mezi stromky hustého mlází. Zpočátku mne přitahovalo i jarní norování a dnes nechápu, proč jsem se ho zúčastňoval. Vím, že to je asi nejúčinnější způsob redukce přemnožených lišek, ale vyhýbám se mu. A to dokonce i přesto, že většina lišek, které jsem v posledních dvaceti letech choval, z této činnosti pocházela.
Abych nebyl podezírán z nějaké snobské záliby, kterou bych se chtěl odlišovat od ostatních, lišky mívám, abych s nimi mohl natáčet. Za dvě desítky let se už čtyřikrát změnil systém i formát kamerového záznamu, a tak archivy za tu dobu nashromážděné, jsou vlastně k ničemu.
Jsem ze zásady proti chovu volně žijících zvířat v zajetí, pokud je to možné, vracím všechna do přírody. Mám štěstí, že bydlím na hájovně v lese v pronajaté honitbě, kde od roku 1993 vykonávám právo myslivosti, a tak loučení nejen s liškami, ale i s jezevci, kunami, psíky mývalovitými, srnkami, zajíci a dalšími zvířaty probíhá bez problémů.
Pokud by mi některý z kolegů myslivců chtěl vytýkat, že rozšiřuji „škodnou“, musím se ohradit. Mládě, které krmíte z láhve, vstáváte k němu v noci, poskytujete mu veterinární péči a hlavně - dáte mu jméno, přestává být obyčejným zvířetem. Doufám, že pochopíte, proč jsem od rozloučení s Tuláčkem už nikdy na lišku nevystřelil.
Stavy lišek v okolí nejsou právě vysoké, v lese se s ní setkám jen několikrát za rok. Naší domácností jich prošlo kolem patnácti. Je zajímavé, jak se jednotlivá zvířata od sebe lišila, vzhledově i povahově. Některá si nemohu ani vybavit, jiná mi uvízla v paměti a dodnes na ně vzpomínám. Tuláček (vlastně Pusík), Lukáš, Kačenka, Šíša, Barča - to byly lišky, které se z mého pohledu povedly, a rád bych někdy napsal o nich vzpomínkovou knížku.
Poslední lišče jsem dostal od rokycanských myslivců loni v dubnu. Neměl jsem čas se mu věnovat tak, aby si na mne důkladně zvyklo. Na jaře jsem je vozil na Šumavu, na Pálavu a pak s ním občas chodil na procházky.
S jeho vypuštěním to ale nebylo jednoduché jako dřív. V létě jsem totiž přivezl slepice, které udělaly velkou radost jedné liščí rodině. Ve skalách nedaleko hájovny právě začala opouštět doupě tři mláďata a jejich máma nemusela chodit pro krmení daleko. Všechny mé lišky, které si zvykly v lese, se až do prvního sněhu vracely domů. Některé občas, jiné čekaly ráno a večer na prahu na krmení. Bylo jisté, že by se s našimi slepicemi loňská liška určitě obsloužila sama, a tak jsem její návrat do přírody odkládal.
Až v prosinci jsem ji nalákal do přepravky a odvezl do honitby na hřebeni brdských kopců. S sebou jsem jí přibalil výslužku - kuřecí krky, které měla ráda. Pustil jsem ji v místech, odkud je vidět šumavský Špičák, Jezerní hora s Javorem a na druhé straně průsmyku Čerchov. Tady je mi dobře a vůbec mi nevadí, že houštiny pod strání ukryjí všechnu procházející zvěř.
Občas jsem sem přivezl nějaké drůbeží skelety nebo odřezky ze zvěřiny. Do druhého dne všechno zmizelo. Lišku jsem neviděl, ale věděl jsem, že tady někde blízko je.
Když napadl první sníh a vrcholky kopců postříbřila jinovatka, lesní cesty ozdobily korále liščích stop. Začínalo kaňkování - tedy období, kdy se lišky toulají i ve dne. Měl jsem pro tuhle příležitost schovanou srnu sraženou autem.
Po obědě jsme se vypravili do míst, kde jsem před časem zanechal svoji lišku. Les kolem byl tichý, slavnostní, právě takový, jaký býval na starých vánočních pohlednicích. Zkusil jsem párkrát zavábit, jako jsem to občas dělal, když jsem lišku krmil. Dlouho se nic nedělo a ticho šumělo padajícími vločkami.
Vtom se mezi smrčky něco pohnulo. Je to nebo není Ona? Jako přelud se pod spodními větvemi objevila liška, chvilku pozorovala okolí a náhle zmizela. Jak dlouho trvalo její opatrné přibližování, nedokážu odhadnout. Všechno probíhalo jako v živém snu.
Na pár minut přišla hodně blízko, zdálo se, že ji hra s námi baví. Pak tryskem běhala kolem, měnila směr, vzdalovala se, mizela a zase přibližovala. Bylo zřejmé, že má ke mně větší důvěru než k fotografce. Kdybych přijel sám, snad by se nechala i pohladit.
V jednu chvíli se na neznámou osobu dlouze podívala, otočila se a pelášila pryč. Vyběhl jsem za ní na cestu a viděl ji, jak mizí jako oranžová stužka v houští. Od té doby už jsem ji nepotkal, jen kuřecí krky a zbytky z masa vždycky do druhého dne zmizí.
Václav CHALOUPEK
Snímky Taťána Typltová
Zpracování dat...