Časopis Myslivost

K problematice účelového dělení honebních pozemků a jejich dopady při hlasovacích právech na valné hromadě honebního společenstva

Myslivost 9/2016, str. 40  Roman Ondrýsek
K publikování příspěvku na výše uvedené téma mě přiměla návštěva jednoho klienta v mé advokátní kanceláři, který byl velmi rozčarován nad praktikami vlastníka honebního pozemku v honebním společenstvu. Stejně jako v předcházejícím příspěvku bych i tímto příspěvkem rád inicioval diskuzi na téma, které může mezi některými členy honebního společenstva vyvolat zděšení, jiní to mohou vnímat jako příležitost jak zvrátit činnost při výkonu práva myslivosti ve svůj prospěch či prospěch jisté skupiny vlastníků honebních pozemků.
Na úvod svého příspěvku bych rád vymezil vybraná práva a povinnosti vlastníků honebních pozemků v kontextu zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoM“) se zaměřením zejména na výkon hlasovacích práv na valné hromadě.
Dále bych se chtěl podělit o své praktické zkušenosti, nastínit možné právní kroky při vzniklé situaci při zohlednění aktuální judikatury, tj. soudních rozhodnutí, které jsou použitelné analogicky na vzniklou problematiku. V neposlední řadě bych se chtěl omluvit za níže užitou právní terminologii, která ne vždy bude čtivá, ale z hlediska právního výkladu a argumentace je nezbytná.
 
S tímto tématem souvisí několik právních otázek, které lze stručně shrnout následovně:
* Okruh oprávnění, tj. práv, o kterých může člen honebního společenstva (vlastník nebo spoluvlastník honebního pozemku) rozhodovat při výkonu valné hromady dle ust. § 21 odst. 1 ZoM.
* Počet hlasů člena honebního společenstva (vlastníka nebo spoluvlastníka honebního pozemku) dle ust. § 22 odst. 3 ZoM.
* Usnášeníschopnost valné hromady dle ust. § 22 odst. 4 ZoM.
* Revokace, tj. domáhání se neplatnosti rozhodnutí valné hromady prostřednictvím soudu dle ust. § 22 odst. 8 ZoM., možné způsoby argumentace s ohledem na rozpor s dobrými mravy.
* Prekluze, tj. následky zániku práva poškozeného člena či členů honebního společenstva v případě neaplikace dle ust. § 22 odst. 8 ZoM.
* Náhrada škody poškozených členů honebního společenstva, která měla příčinnou souvislost v účelovém dělení honebního pozemku.
 
Prvním okruhem problematiky je vymezení práv člena honebního společenstva. ZoM upravuje v ust. § 21 odst. 1 demonstrativní výčet práv, které jsou svěřeny do působnosti valné hromady. Valná hromada je nejvyšším orgánem honebního společenstva s ohledem na ust. § 19 odst. 1 ZoM a je tvořena členy honebního společenstva, kteří jsou dle ust. § 19 odst. 1 písm. a) ZoM vlastníky nebo spoluvlastníky souvislých honebních pozemků. Z hlediska naši problematiky, tj. působnosti valné hromady je zapotřebí zdůraznit některá práva, a to volba a odvolání honebního starosty, místostarosty; rozhodnutí o způsobu využití společenství honitby, a to včetně uzavření, případně změny nebo vypovězení smlouvy o nájmu honitby; rozhodnutí o změně stanov apod.
Z uvedeného tedy plyne, že honební člen nebo členové disponující na valné hromadě rozhodujícím nadpolovičním počtem hlasů dle ust. § 22 odst. 4 ZoM, případně po uplynutí hodiny od stanoveného počátku valné hromady, nesejde-li se potřebný počet hlasů, může se valná hromada platně usnášet za jakéhokoliv počtu hlasů přítomných členů. Tímto jednáním samotný člen, případně více členů jednajících ve shodě, mohou změnit celý chod honebního společenstva. Poté, co si níže vysvětlíme taktiku některých členů honebního společenstva, dostane uvedená argumentace jiný náboj.
 
Podle zákonného ustanovení § 22 odst. 3 ZoM platí, že „hlasovací právo na valné hromadě přísluší pouze členům honebního společenstva. Na rozhodování se členové honebního společenstva podílejí podle výměry honebních pozemků, které vlastní a které tvoří společenstevní honitbu. Za každý, i započatý hektar výměry honebního pozemku, který v honitbě vlastní, přísluší členovi honebního společenstva jeden hlas.“
Záměrně jsem pro naši problematiku zvýraznil poslední větu zákonného ustanovení. Lze tedy konstatovat, že i člen honebního společenstva (vlastník honebního pozemku), který vlastní pár metrů čtverečných, např. 2 m2, má stejný počet hlasů se stejnou sílou hlasu, jako člen honebního společenstva (vlastník honebního pozemku) vlastnící např. 9999 m2. Oba tito členové honebního společenstva budou disponovat při hlasovacích právech na valné hromadě shodně každý z nich 1 hlas.
Jistě všichni cítíme tento poměr za disproporční, ale taková je realita zákonného ustanovení. Důvodem takovéto právní úpravy bylo ze strany našich zákonodárců neopomenout a nediskriminovat malé vlastníky honebních pozemků při rozhodování o směřování činnosti honebního společenstva. Spoustu takovýchto členů vlastnicí několik metrů čtverečných současně vykonává právo myslivosti na těchto honebních pozemcích. Jsou to kolikrát velmi obětaví a nadšení „srdcaři“ myslivosti. Jistě je taková právní úprava správná, poněvadž jen málo vlastníků honebních pozemků disponuje velkým množstvím hektarů v dané honitbě.
 
A nyní bych se rád věnoval „jádru pudla“. Stručně se pokusím nastínit vzniklou situaci v jednom honebním společenstvu. Jeden z vlastníků honebního společenstva vlastnil 4000 m2, což odpovídá na hlasovacích právech valné hromady 1 hlas. Hlas poměrně nepodstatný oproti jiným členům, kteří disponují v souhrnu přibližně 800 hlasy. Jak sami z vlastní praxe známe, nikdy se nepodaří, aby na valnou hromadu dorazilo vždy 100 % členů honebního společenstva, tj. vlastníků honebních pozemků. Pokud se podaří dát dohromady alespoň 60 až 70 % je to velký úspěch, z čehož velká část se účastní v zastoupení na základě udělené plné moci. Většinou se aplikuje ust. § 22 odst. 4 ZoM druhá věta zákonného ustanovení, tj. „nesejde-li se potřebný počet hlasů po uplynutí jedné hodiny od stanoveného počátku valné hromady, může se valná hromada platně usnášet za jakéhokoliv počtu hlasů přítomných členů.“
Tohoto vlastníka honebního pozemku (4000 m2) napadl podle něj skvělý nápad, jak dosáhnout svého záměru na valné hromadě, tj. ovládnout spřízněnými hlasy valnou hromadu a změnit tím fungování honebního společenstva. Nechci posuzovat pohnutky tohoto člena, ale honební společenstvo opravdu změnilo celé fungování, členové, kteří vykonávali právo myslivosti, již v současnosti nevykonávají, honitba je ovládána tímto „agresivním“ členem.
Všichni se jistě divíte, jak k tomu mohlo vůbec dojít, když vlastnil pouze 4000 m2? Odpověď je jednoduchá, využil přesné textace zákonného ustanovení § 22 odst. 3 ZoM a nikdo doposud nenapadal uvedené právní jednání, které podle mého názoru bylo v rozporu s dobrými mravy.
Uvedené jednání bylo tedy následující. Svůj honební pozemek nechal geometricky zaměřit na několik velmi malých parcel o velikosti pár metrů čtverečných, tyto malé parcely daroval spřízněným osobám. V termínu valné hromady honebního společenstva jemu spřízněné osoby udělily plnou moc k zastupování. Na základě těchto hlasů přehlasoval ostatní členy a dosáhl svého cíle, tj. změnil fungování honitby (odvolal současného a jmenoval nového honebního starostu a místostarostu, odvolal a jmenoval si své členy honebního výboru, honitbu zavázal k nevýhodnému pronájmu na několik let, apod.).
 
Poté, co mne navštívil rozhořčený klient (člen tohoto honebního společenstva) a sdělil mi svůj „příběh“, zeptal jsem se jej, zda-li proti tomu někdo činil nějaké právní kroky. Sdělil mi, že navštívili právníka, a ten jen konstatoval, že takovýto postup je podle zákona možný a nelze v danou chvíli stav zvrátit.
Já s tímto názorem souhlasím jen částečně, což se pokusím níže zdůvodnit. Je pravdou, že zákonná úprava na takovou situaci pozitivně právně nepamatuje, zákon jasně definuje, kdy vzniká hlasovací právo a jakou má „sílu“, tj. počet hlasů plynoucí z již „započatého hektaru“ (např. i 1 m2 má stejný počet hlasů jako 9990 m2, tedy 1 hlas). Pokud bychom se drželi ryze formalistické jazykové argumentace, lze s tímto závěrem kolegy souhlasit.
Ovšem tento druh intepretace nemůže být jediným vodítkem. Na uvedenou problematiku je třeba užít z hlediska právní teorie nikoliv jen interpretační metodu jazykového výkladu, ale i jiné standartní metody výkladu právního předpisu, např. teleologický výklad, tj. hledat smysl a účel vůle zákonodárce s kombinací logického výkladu a soudní judikatury. Shodně se k této problematice vyjádřil i Ústavní soud ČR ve svém nálezu II. ÚS 87/04 ze dne 6. 4. 2005, když uvedl, že „určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický.“
 
Podle mého názoru je třeba hledat odpověď zejména v právní úpravě čl. 11 odst. 3 USNESENÍ předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součást ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “LZPS“) ve spojení s právní úpravou zákona č. 89/2012, Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „NOZ“).
Právní úprava LZPS uvádí, že „vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.“ Platí tedy, že svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda druhého, tj. vyplývá povinnost vlastníka zdržet se takové realizace svého vlastnického práva, která by znamenala zásah do vlastnického či jiného práva druhého.
Další část odpovědi je nutné hledat jednak v základních zásadách, na kterých je koncipován NOZ. Jedná se o ust. § 2 odst. 3 NOZ, kdy právní úprava formuluje interpretační ustanovení, a to „výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“
Dobré mravy jsou neurčitým právním pojmem. Podle spoluautorů komentáře k NOZ (Wolters Kluwers) vyplývá, že jde o jakousi brzdu a konkrétní pojistku. „Uvedené ustanovení lze chápat tak, že v konkrétním případě se může ukázat nezbytné, aby všechna ostatní generální výkladová pravidla byla přebita hlediskem dobrých mravů a lidského cítění. Jsou stanoveny určité hranice výkladu, které za žádných okolností a při použití jakýchkoli výkladových kritérií nesmí odporovat dobrým mravům a vést ke krutosti nebo bezohlednosti.“
NOZ v ust. § 547 zavazuje subjekty práva, nevyjímaje členy honebního společenstva (vlastníky honebních pozemků), k právnímu jednání, jehož obsah a účel musí odpovídat dobrým mravům i zákonu. Z uvedeného tedy plyne, že lze postihovat jednání, které není v souladu s dobrými mravy, které může být ale přesto v souladu se zákonem. Rozdělení honebního pozemku na menší honební pozemky za jediným účelem, a to ovládnutí valné hromady není sice zákonem vnímáno jako nezákonné, ale je třeba na něj nahlížet jako jednání příčící se dobrým mravům.
K pojmu dobrých mravů se několikrát vyjádřil i Ústavní soud, který je např. v nálezu II. ÚS 249/97 ze dne 26. 2. 1998 definoval jako „souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a času, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu.“
Nejvyšší soud definoval dobré mravy ve svém soudním rozhodnutí č. j. 30 Cdo 664/2002 ze dne 27. 11. 2003 tak, že „pod pojmem „dobré mravy“ se obvykle rozumí mimoprávní soubor pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu. V rozporu s dobrými mravy je tedy právní úkon tehdy, jestliže odporuje takovým pravidlům chování, která nemají povahu právních norem. Z ustanovení § 39 obč. zák. vyplývá, že za neplatný se považuje nejen právní úkon, který odporuje zákonu nebo který zákon obchází, ale i takový právní úkon, který je sice v souladu se zákonem a ani zákon neobchází, avšak příčí se dobrým mravům. Rozpor s dobrými mravy může být proto důvodem neplatnosti právního úkonu jen tehdy, jestliže právní úkon odpovídá zákonu, tj. není v rozporu se zákonem a ani zákon neobchází.Uvedené soudní rozhodnutí plně dopadá i na naši problematiku, tj. účelové dělení honebního pozemku za účelem získání většího počtu hlasů na valné hromadě honebního společenstva.
 
Obrana proti výše popsanému jednání členů honebního společenstva na valné hromadě je prostřednictvím aplikace ust. § 22 odst. 8 ZoM. Právní úprava umožňuje členu či členům honebního společenstva požádat soud o vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady, považuje-li rozhodnutí valné hromady za nezákonné nebo odporující stanovám. Mohou tak učinit do 15 dnů (subjektivní lhůta) ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděli, nejpozději však do 3 měsíců (objektivní lhůta) od konání valné hromady. Pokud tak člen honebního společenstva neučiní ve výše stanovených lhůtách, jeho právo zaniká.
Další možností jak dosáhnout narovnání právního vztahu, tj. prohlášení za neplatné účelové rozdělení honebního pozemku a následné zrušení projednávaných návrhů na valné hromadě honebního společenstva, je prostřednictvím ust. § 580 odst. 1 NOZ. Tento uvádí, že „neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“
Z hlediska souladu s dobrými mravy je třeba posuzovat nejen jednotlivá právní jednání, která spolu souvisejí, ale pohlížet na ně v jejich celku. Není ovšem vyloučeno užití sankce pro rozpor s dobrými mravy, jestliže v důsledku teleologické intepretace, tj. neexistence rozporu se smyslem a účelem zákona, se na právní jednání nevztahuje sankce neplatnosti pro rozpor se zákonem.
 
Podle ust. § 588 NOZ platí, že „soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Tímto právní úprava přikazuje soudci využít přiměřené míry uvážení a vzít v potaz míru rozporu právního jednání s dobrými mravy. Jinak řečeno míra konfliktu musí být určitým způsobem vyšší než průměrná. Posoudit mezi mravným jednáním a jednáním, jež se zjevně příčí dobrým mravům, je jistě obtížný úkol. Pokud „agresivní“ člen honebního společenstva jedná v rozporu s dobrými mravy, tj. účelově rozdělí honební pozemky, převede je na jemu zpřísněné osoby, a to vše za účelem získání rozhodujícího počtu hlasů na valné hromadě honebního společenstva, zákon takovéto jednání postihuje absolutní neplatností a soud je prohlásí za neplatné od prvopočátku.
Pokud soud prohlásí jednání za neplatné z důvodu rozporu s dobrými mravy, otevírá se možnost pro poškozené členy honebního společenstva požadovat náhradu škody.
Právní úprava dle ust. 2909 NOZ upravuje problematiku porušení dobrých mravů, když uvádí, že „škůdce, který poškozenému způsobí škodu úmyslným porušením dobrých mravů, je povinen ji nahradit; vykonával-li však své právo, je škůdce povinen škodu nahradit, jen sledoval-li jako hlavní účel poškození jiného.“
To reflektovala i judikatura, když Nejvyšší soud shrnul odpovědnost za úmyslné jednání proti dobrým mravům v případu 25 Cdo 874/2005 ze dne 31. 1. 2007 tak, že „zahrnuje jak případy právem neupraveného jednání, tak právě případy oprávněného výkonu práva, které směřuje k poškození jiného, neodporuje sice přímo zákonu a nedosahuje intenzity protiprávnosti, ale je v rozporu s dobrými mravy. Znamená to, že i když škůdce vykonává své právo, avšak způsobem, který záměrně poškozuje jiného a vede k nepřiměřeným důsledkům, jde o tzv. šikanózní výkon práva, jenž je sankcionován právě § 2909 NOZ (dříve § 424 obč. zákona č. 40/1964 Sb.). Úmyslné jednání proti dobrým mravům, jež má za následek vznik škody, je předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu.“
Subjektem odpovědnosti podle § 2909 NOZ může být každý, a to i členové honebního společenstva, kteří se dopustili jednání, které se příčí dobrým mravům a jsou deliktně způsobilí. Protiprávnost jednání, vznik škody i příčinnou souvislost mezi škodou a jednáním, jakož i škodou a zaviněním musí prokazovat poškození, tj. poškození členové honebního společenstva. Stíhá je tedy břemeno tvrzení i břemeno důkazní. Budou to tedy poškození, kdo budou muset prokázat úmysl škůdce, který způsobil vzniklou škodu.
 
Závěrem lze tedy konstatovat, že účelové dělení honebních pozemků za účelem získání většího počtu hlasů na valné hromadě je jednáním v rozporu s dobrými mravy. Takovéto jednání zakládá případný nárok na náhradu škody pro poškozené vůči škůdci. Poškození členové honebního společenstva (vlastníci honebních pozemků) by měli co nejdříve vyhledat kvalifikovanou právní pomoc a zvolit pokud možno co nejefektivnější řešení, jež situaci vyřeší k jejich spokojenosti.
 
JUDr. Ing. et Ing. Roman ONDRÝSEK, MBA, Ph.D.
advokát
autor působí na katedře teorie práva
Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně
 
Zpracování dat...