Časopis Myslivost

Konečně, známe to asi všichni. Tisíckrát opakované a ze všech možných stran diskutované problémy s přemnožením černé zvěře jsou evergreen. A protože má tenhle příběh černých rytířů všechny parametry zajímavé mediální zprávy, jen tak se neomrzí.
V čem se ale problém pražského sídliště liší od ostatních podobných příběhů? Především přístupem zainteresovaných aktérů. Všude, kde se obdobný problém dříve vyskytl (Karlovy Vary, Beroun, Ústí n/L - byl by to dlouhý výčet), se dotčené strany v prvé řadě snažily najít řešení a naslouchaly těm, kteří z logiky věci mají nejvíc zkušeností a znalostí, tedy myslivcům. Ne tak u nás, u nás na to jdou tak říkajíc od „mandátu“.
Na sídliště Černý Most v Praze jsem se nastěhoval v roce 1992. Mohu tedy bez přehánění prohlásit, že okolí sídliště znám „jako své boty“. Postupem let jsem mohl sledovat, jak v místech, kde jsem svým tehdy malým synům ukazoval bažanty, lišku, ale i zajíce a koroptve, roste jedno nákupní centrum za druhým. Kus města, které se stále ještě může nazývat přírodou, se postupnou výstavbou zmenšuje a mizí. Tu se ukrojí pár hektarů pro deleveroperský projekt nových bytů, tam víc hektarů sebere golfové hřiště a jinde se příroda „zkultivuje“ cyklostezkou či mlatovými cestičkami.
Už před pár lety jsem myslel na kolegy myslivce, kteří v přilehlé honitbě hospodaří, a přemýšlel, jak se s vrůstáním staveb do honitby vypořádávají. Vykonával jsem tenkrát stavební dozor při rekonstrukci střechy jednoho z krajních paneláků sídliště. Mohl jsem tedy v noci na střechu vylézt a pozorovat zvěř, která se pohybovala doslova pár metrů od zaparkovaných aut v Bryksově ulici. Několik nocí jsem žasnul nad druhovým množstvím i nad tím, jak se zvěř dokázala vyrovnat s vpádem člověka do svého výsostného teritoria. Hluboko v noci přijel taxík a z něj vystupovala poněkud veselejší společnost. Bachyně s pěti selaty poodešla o pár metrů a jen kontrolovala situaci, srnčí pastvící se asi o sto metrů dál se ani neobtěžovalo zajistit směrem k bavícím se lidem.
Ta rodinka černé se pár metrů od domů sídliště zdržovala skoro dva měsíce. Když jsem cestou ze stavby upozornil paní venčící borderteriéra, aby ho nenechávala „na volno“ běhat ve vysoké trávě a křoví, dostalo se mi akorát nabroušené odpovědi, proč že by to neměla dělat? Upozornil jsem na možný střet s divokými prasaty a naštvání majitelky psa přešlo v doslova vyjevený výraz. Divoká prasata?! Tady?! Vážený pane, vy jste asi spad z Marsu! Kde by se tu vzala?
Udělal jsem osm kroků (opravdu osm, ten keř šípku je tam dodnes a ověřil jsem si tu vzdálenost) a ukázal paní rozryté místo. V očích majitelky psa jsem v té chvíli byl zralý pro psychiatrickou léčebnu. Rozrytou trávu prohlásila za místo, kde si někdo nabíral hlínu do květináčů (fakt!) a s hodně nasupeně pronesenou větou o tom, že pes se potřebuje proběhnout, odešla. Tehdy naštěstí se zdravým psem a pravděpodobně s myšlenkami na to, jací podivíni se po sídlišti pohybují bez dozoru statných ošetřovatelů.
 
Principiálně totožná situace se opakovala i v loňském roce. Tedy stejná ve smyslu naprosto neinformované majitelky psa a jeho volného pohybu sice pár metrů od velkoměstské zástavby, ale ve volné přírodě. Následky střetu této volné přírody zastoupené divokým prasetem a čtyřnohého zástupce města měly logicky pro psa velmi těžké následky zdravotní a pro jeho majitele nejen finanční, ale zcela pochopitelně i psychické. Navíc se zjistilo, že pro další dva či tři psy v minulosti mělo podobné setkání přímo s fatální následky.
Z mediální bouře, která po tomto incidentu nastala a která bohužel stále pokračuje, musel nabýt jinak neinformovaný člověk dojem, že lokalita mezi Běchovicemi, Dolními a Horními Počernicemi a Černým Mostem je nebezpečnější než Sarajevo v době války. V Kyjích a na Černém Mostě samém pak za každou lampou veřejného osvětlení číhá alespoň jedno divoké prase, které se jen třese, až bude moci zaútočit na pokojné občany.
Po stížnosti majitelky napadeného (či divoké prase napadajícího) psa, adresované ovšem na všechny myslitelné (částečně i nemyslitelné) orgány a instituce se do věci vložili politici.
Do problému jsem byl, přibližně v říjnu loňského roku, vtažen více méně náhodou. Způsobila to prosba známé, pracující v obecní zprávě na úseku životního prostředí, zda bych nemohl zjistit kontakt na myslivce. Dostala za úkol vyřešit stížnost majitelky psa, mezitím podpořenou několika články v bulvárních tiskovinách a televizními reportážemi podobného ražení.
V první fázi jsem jí navrhl odpovědět dopisem, ve kterém by byla projevena lítost nad událostí, ale zároveň by bylo poukázáno na platnou legislativu, její porušení a tudíž přímou a neoddiskutovatelnou vinu samotné majitelky. Přece, když sednu za volant pod vlivem alkoholu, tak si nebudu stěžovat na hostinského, že mi naléval? S tím psem je to obdobné. Skoro jsem byl od známé vypeskován za svoji naivitu! Přirozeně, že toto (a nejenom ona) navrhovala a všichni jsou přesvědčení, že celý „případ“ by tím skončil, jenže starosta rozhodl, že se „to“ musí řešit.
Navrhl jsem tedy, že zprostředkuji kontakt a nabídku firmy, která se zabývá vývojem a instalací pachových odpuzovačů. Ošetření nejfrekventovanějších „psích venčících“ tras by možnost kontaktu s divokými prasaty podstatnou měrou zmenšilo. Instalace by přirozeně musela proběhnout až po konzultaci s uživatelem honitby a tak, aby byla zachována možnost lovu, který v těch místech, a nejen v nich, myslivci v souladu se zákonem provádí.
Nápad byl v prvním okamžiku přijat s velkým pochopením. Během týdne proběhla konzultace se zástupci MS Horní Počernice a Úřad městské části Praha 14 měl na stole nabídku na ošetření více než dvou kilometrů pěšin pachovými odpuzovači. Náklady byly, vzhledem k finančním možnostem a jiným výdajům městské části, prakticky zanedbatelné. Několik desítek tisíc korun při účinnosti ochrany minimálně do konce ledna 2017 a s možností libovolného prodloužení účinnosti, by rozpočet městské části určitě nezhroutil. K realizaci však nedošlo. Místo rychlého, okamžitého a účinného řešení, bylo zvoleno „řešení jednáním“.
Starosta MČ Praha 14 Mgr. R. Vondra svolal opulentní „pracovní snídani“, na kterou byli pozváni starostové všech úřadů, se kterými honitba Horní Počernice sousedí (Horní Počernice, Běchovice, Dolní Počernice), příslušní pracovníci odborů životního prostředí těchto úřadů, zástupci Magistrátu hl. m. Prahy, a to obecní i státní správy, ředitel Lesů hl. m. Prahy, další volení představitelé a v této fázi i zástupci uživatele honitby, tedy Mysliveckého spolku Horní Počernice. Spousta lidí, z nichž bohužel však jen menšina měla a má alespoň základní znalosti a vědomosti o dané problematice. Mnozí by pravděpodobně propadli v zoologii základní školy.
Na druhé straně musím vyseknout poklonu zástupcům státní správy myslivosti hl. m. Prahy, zástupci Lesů hlavního města, či některým pracovníkům odborů životního prostředí. Z jejich vystoupení a vět bylo patrno, že danou problematiku znají, chápou všechny její součásti a hlavně si uvědomují legislativní omezení a možnosti. Jenže co naplat i oni, a bohužel z části i zástupci státní správy, jsou podřízeni „politickému vedení“.
Respekt patří po právu i starostům a starostce přizvaných obecních samospráv. S místy viditelnou nechutí pozorovali, jak se svolané jednání pod taktovkou MČ Praha 14 a jejího starosty mění v inkviziční proces s myslivci. Veškeré argumenty, veškerá logika včetně zákonů ČR byly odmítány politickými deklaracemi o znepokojených občanech či nutnosti zajistit bezpečnost. Ukázkovým příkladem politické a mocenské arogance a vrchnostenského vnímání světa byla věta pana starosty Vondry, kdy odmítaje veškeré návrhy, logiku i fakta odpověděl na otázku, jak tedy problém řešit, větou, která řadě přítomných doslova vyrazila dech: „Já jsem starosta!!!“ (A těch vykřičníků tam pravděpodobně bylo víc).
Kupodivu i takto vedené jednání však dospělo k nějakému víceméně pozitivnímu konci, snad s výjimkou zápisu z tohoto jednání, který vypracoval svolavatel, tedy MČ Praha 14, a který, když byl posléze distribuován, vyvolal u mnohých dojem, že byli na jiném jednání.
Myslivcům „bylo uloženo“, aby v doslova šibeničním termínu, předložili návrhy opatření, které by napomohly zvýšení počtu ulovených kusů. Političtí představitelé pak ústně, jelikož v zápisu z jednání bylo toto taktně pominuto, deklarovali a přislíbili všemožnou pomoc v úsilí myslivců, a to včetně pomoci finanční.  
Představitelé MS Horní Počernice svůj úkol splnili! Sepsali a k rukám politickým zaslali soupis hlavních problémů, které ovlivňují myslivecké hospodaření v dané honitbě. Přirozeně i s návrhy řešení. Ve stručnosti: Vyřešit možnost lovu na těch pozemcích (desítky ha), které nespadají do honitby, jsou zarostlé prakticky neprostupným porostem a černá zvěř je logicky využívá jako klidová území. Mnohdy se jedná o ty pozemky, které přímo souvisí s intravilánem obcí. Zajistit zmulčování pruhů mnohahektarových pozemků v honitbě, které jsou zarostlé neprostupným porostem maliní, šípků a hlohů. Tyto pozemky jsou právě u pěšin, kde jsou psi venčeni. Zajistit ochranu pachovými odpuzovači. Pomoci s nákupem mysliveckých zařízení, konkrétně lapacích pastí a přenosných posedů. Zajistit informovanost a podílet se na spolupráci okolních honiteb, resp. jejich uživatelů. Zajistit a spolupodílet se na informování občanů. Tedy ty činnosti, které přesahují kompetenční či finanční možnosti mysliveckého spolku. Ve stručnosti dále myslivci informovali o probíhajícím lovu a počtu ulovených kusů. Jen v tomto mysliveckém roce se jedná o více než osmdesát kusů ulovené černé zvěře.
Přirozeně, že myslivci předpokládali a počítali s dalším jednáním nad předloženým materiálem a konkretizaci či určitou mapu postupu při naplňování jednotlivých bodů a realizaci přislíbené pomoci.
Bohužel, opět prostá lidská naivita v konfrontaci s politickými postupy a cíly!
Materiál byl bez dalšího prohlášen za nedostatečný a neobsahující detailní návrhy řešení. Nevím sice, jak detailněji má být zpracován návrh na zajištění lovu na „vakuových“ pozemcích? Tyto pozemky jsou sice z dikce zákona o myslivosti pozemky honebními (zemědělská půda), ale nejsou součástí honitby. Zde je nutný postup státní správy myslivosti ve spolupráci s obecní správou, ale rozhodně to není kompetence mysliveckého spolku.
Stejně tak nevím, jak konkrétněji by mělo být napsáno, že je nutné vysekat pruhy v zarostlých lokalitách. Možná si zainteresovaní politici myslí, že myslivci mají stejné mocenské vnímání světa jako oni a prostě vjedou někomu na pozemek a vysekají mu tam cesty. S gustem by pak pravděpodobně titíž politici osočili myslivce z toho, že nectí soukromé vlastnictví.
Skoro pikantní je zdůvodnění, které je samozřejmě ústní, jelikož písemně by to přeci jen bylo nebezpečné, proč nejsou instalovány pachové odpuzovače. Ty jsou totiž v souladu s prohlášením politiků ocejchovány jako neúčinné, a tím pádem zbytečné. Že při jejich instalaci kolem silnic prokazatelně ubývá srážek se zvěří, je v politikových očích pravděpodobně náhoda.
Mlčením ze strany „politické reprezentace“ byl pohřben i argument, že do instalace této ochrany na železniční trati a další frekventované komunikaci klesl počet ulovených kusů v sousední honitbě ze čtyřiceti na šest, a tudíž došlo pravděpodobně k přerušení migrační trasy.
V každém případě se již někteří političtí zástupci MČ Praha 14, vedeni jejím starostou, pravděpodobně napříště s těmi „nekompetentními a lov bojkotujícími“ myslivci bavit nehodlají. Prostřednictvím novin městské části informovali své občany o neschopnosti myslivců, a to dokonce ve dvou článcích v jednom vydání. Ujistili občany, že situace je vážná, oni ji však budou řešit přímo s Magistrátem hl. města, bez účasti stávajícího uživatele honitby.
 
Je zarážející, ale možná logické, že když komukoliv tento příběh vyprávím, první jeho slova jsou: „Proboha, kdo a proč to takto žene naprosto na ostří nože? Odpověď nevím, znám jen hlavní aktéry téhle politicko-myslivecké nechutnosti a mohu jen popsat její vývoj a průběh.
Pravdou ale je, že o tom, jak pravidelně konají myslivci každou sobotu naháňky v dotčených lokalitách, se občané nedočtou. Co se ale dočtou je to, že konají jen a pouze hony na drobnou zvěř, i když bylo politikům opakovaně vysvětlováno, že i při nich je možný lov divokých prasat a několik jich i bylo uloveno.
Občané si také přečtou naprosto nesmyslné počty černé zvěře údajně žijící v lokalitě „Čihadla“. Proč ale starosta dávno nenechal instalovat pachové odpuzovače, neví nikdo. Každý se dozví fantasmagorická, ničím nepodložená a naprosto nereálná čísla stavů či očekávaných přírůstků. Jaká řešení navrhují myslivci, to přece nestojí ani za zmínku! Články uveřejňované v novinách městské části nejen že hraničí s šířením poplašné zprávy, ale nadto jsou skrytě nebezpečné. Pod záštitou jakýchsi anonymních „odborníků“ ze státní správy, či podle dostupných údajů, jsou uváděny přímo astronomické počty kusů černé zvěře.
Každý si může na internetu vyhledat lokalitu oblasti „Čihadla“ zhruba ohraničenou Hostavicemi, Kyjemi a Černým Mostem. Umístit do této lokality 200 kusů divokých prasat může pouze člověk, pro kterého veškerá znalost prasete končí kilem krkovice v masně obchodního domu. Opravdu bych moc rád viděl odborníka státní správy myslivosti, který by z uváděného počtu, při znalosti vyhlášky o minimálních a normovaných stavech vypočítal přírůstek 150 kusů.
Jenže informace, čísla i nahánění neopodstatněného strachu jsou venku. Kolik spoluobčanů je stále přesvědčeno, že když to napsali, musí na tom přece něco být.
Snažil jsem se do novin městské části dostat článek reagující na daný stav z odborného mysliveckého pohledu. Dokonce jsem na něj měl v jednu chvíli velmi pozitivní ohlasy, ale… Ano, máte pravdu! Nevešel se do vydání. Sice jsem z něho četl několik vytržených vět na webu městské části, vět skoro doslova opsaných, ale ty se týkaly jen obecných faktů. O objektivní a hlavně odborné informace asi nikdo z politiků MČ nestojí.
Možná se společně se mnou ptáte proč? Snad proto, že jakási hlava otevřená, myšleno politická, vymyslela, že jediný způsob, jak zvládnout prasata na Černém Mostě je monstr naháňka za účasti stovek střelců a honců, policie městské i státní a hlavně oněch oblíbených „profesionálů“. Každý, kdo o myslivosti a hlavně o střelbě ví alespoň minimální základní penzum, chápe, s jakými riziky by taková akce byla spojena. Netvrdím, že nelze realizovat, ale z hlediska účelnosti, přínosu a rizik musí každý potvrdit praktickou neúčelnost takové akce.
Jenže takováto pseudomyslivecká „show“ by byla mediálně zajímavá a určitě by se dala dobře politicky prodat. Na obrazovce by třeba starosta pohovořil o tom, jak se stará o bezpečnost občanů a jak zajistil jejich ochranu před krvežíznivými prasaty. Že by je ovšem spíše vystavil nebezpečí, je z hlediska public relations pouhý zanedbatelný detail.
Zdá se vám odpověď na výše uvedené „Proč?“ nedostatečná? Prosím, co tedy to, co doposud napadlo každého myslivce, s nímž jsem hovořil: Někdo chce myslivce z Horních Počernic zdiskreditovat natolik, že jim nebude prodloužena nájemní smlouva. Lapidárně, i když právně nepřesně, někdo po honitbě „pase“ a chce jí „zprivatizovat“, odklonit, ukrást… Nepravděpodobné? Ale jděte!
Na poslední schůzi MS se dostavil ředitel Lesů hl. m. Prahy a tlumočil výsledky jednání „o nás bez nás“, které političtí zástupci Prahy 14 iniciovali na Magistrátu. Každý měsíc ulovit minimálně 20-30 kusů černé zvěře! Lovit bachyně, bachyně, bachyně! Na člověku, který provozuje myslivost, bylo i přes jeho nespornou profesionalitu vidět, s jakým „nadšením“ ty věty pronáší. Jenže koho chleba jíš… ¨
Tedy 20-30 kusů ulovit měsíčně? Černá zvěř není logicky v dané honitbě normována a nevyskytuje se v ní celoročně. I při pominutí platné legislativy nelze hovořit o nějakém kmenovém stavu. Při největším náporu lze uvažovat o 50, snad i 70 kusech v celé honitbě, nejen v oblasti „Čihadla“. Při posledních naháňkách bylo viděno do 10 kusů černé zvěře všech věkových kategorií a úlovek se pohyboval v jednotkách kusů. A to bylo loveno v nejexponovanějších lokalitách!
Prioritní lov bachyní? Už úplně totální zdevastování věkové struktury zvěře? Komu a čemu to prospěje? Možná jen tomu, kdo chce odstavit chlapy, kteří se o honitbu desítky let starají a nechtějí nečinně přihlížet, jak se do doposud málo dotčené přírody vsouvají další a další nesmysly typu rozhledna nebo menhiry.
Politicky „korektní“ postup: zadáme skoro nesplnitelný úkol a počkáme. Jejda! Oni ho splnili. Co s tím? Prohlásíme, že vlastně nesplnili a přitvrdíme. Mediálně „zmasírujeme“ občany, zveřejníme, jak mají ti tupí myslivci postupovat a tohle už nemohou splnit, ani kdyby prasata do honitby vozili. Nesplní a máme je na lopatkách. Přesně takto politikové z části reprezentující městskou část Praha 14 postupují.
Je zajímavé, že zatímco „čtrnáctka“ dští oheň a síru, ostatní samosprávy zvou zástupce myslivců na jednání a chtějí hledat opravdu rozumnou a smysluplnou cestu. Paradox? Ne, naděje! I když…
Taky máte v posledních letech dojem, že pokud začne být jakýkoliv problém v České republice řešen „politicky“ nebo za účasti některých „mandátem“ obdařených spoluobčanů, je to poslední, čeho by se člověk dočkal, normální lidský rozum?
Ing. Jiří MEZENSKÝ
člen Klubu autorů při ČMMJ