Časopis Myslivost

Osobně mě příjemně překvapilo, kolik se v posluchárně objevilo žen. Přítomnost krásnějšího pohlaví je přeci ozdobou každého mysliveckého kolektivu, lektory nevyjímaje. Věková struktura přítomných už tak příjemným překvapením nebyla. Spíš věrně ilustrovala realitu ČMMJ.
Aby mi bylo dobře rozuměno – jsem dalek paušalizujících soudů, že všichni staří patří na střídačku a mládí má mít vždy a všude zelenou. Stejně tak vím, že mnoho z mysliveckých „seniorů“ má moderní názory a udržují si přehled soustavným sebevzděláváním, zatímco mnozí absolventi mysliveckých škol ustrnou na úrovni své závěrečné zkoušky s iluzí, že umí vše, co potřebují.
Na druhou stranu si ale sáhněme do svědomí – opravdu vidíme v mladých myslivcích ty, kterým chceme postupně předávat své zkušenosti, své zásady a... také své příležitosti k lovu? Nebo v nich vidíme spíš konkurenci a necháme je, aby si pěkně krok za krokem prošlapali svou trnitou cestu na myslivecké výsluní?
Kolik mladých myslivců už otrávilo, že se v některých sdruženích roky potácí na úrovni „dobrovolného nevolníka“ s mlhavou vyhlídkou plnohodnotného členství?
A kolika mladým mysliveckým duším nebylo dopřáno, aby se tetelily nad krásou ušlechtilé myslivosti, protože se jich „ujal“ některý z místních rozumbradů, který jim nejdříve sebral všechny ideály a na takto uprázdněné místo dosadil čistě lovecký pragmatismus a utilitarismus?
Ale zpět ke zmíněnému školení. Je zřejmé, že probrat obsah kurzů pro adepty a myslivecké hospodáře (včetně úvodu do didaktiky) za jediný den není možné. To ale ani nebylo jeho účelem. Přednášky, jak už to i na univerzitách bývá, byly různého formátu, obsahové kvality i způsobu podání (nutno podotknout, že organizátoři pečlivě sesbírali dotazníky zpětného hodnocení, které budou dále zpracovány). Z mého pohledu z přednášejících zřetelně vybočovali dva – MVDr. Pavel Forejtek a vedoucí Katedry myslivosti a zoologie doc. Vlastimil Hart. Oba na sebe navazovali, i když nepřímo. A oba také vzbudili v auditoriu největší rozruch – a proč to nepřiznat, také největší nesouhlas.
Pana doktora Forejtka znám už z doby, kdy nás učil na kurzu vyšších odborných zkoušek z myslivosti. Souzním s jeho názorem, že člověk má etické právo vzít život zvěři pouze ze dvou důvodů – buď z důvodu získání potravy, nebo z důvodu uvědomělé redukce početních stavů. Nikdy ne pro pouhou zábavu.
Jako od specializovaného veterinárního lékaře s mnohaletými zkušenostmi musím respektovat jeho výtky k tomu, jakým způsobem se u nás zvěř nepřikrmuje, ale krmí. Ano – MVDr. Forejtek střílí do vlastních řad, když veřejně říká, že mnoha myslivcům nadpočetné populace spárkaté zvěře vyhovují a intenzivním krmením (které je úplně něco jiného, než proklamované přikrmování v období strádání) je vědomě udržují.
Stejně tak si Pavel Forejtek nezískal oblibu mnoha myslivců nelítostným pranýřováním vnadišť (ve všeobecně užívané mluvě krmelišť), která se skládají z hromad všeho nožného (i nemožného), co má přilákat zvěř a umožnit její lov. Když prohlásil, že na základě tlejících a plesnivějících hromad a dalších podobných excesů rozumí důvodům, které v některých státech vyústily až v úplný zákaz vnadění zvěře předkládaným krmivem za účelem lovu, v sále to nesouhlasně zahučelo...
I tahle reakce elity ČMMJ - tedy lektorů - o lecčems vypovídá. Jak by asi Pavel Forejtek pochodil u „řadových“ myslivců?
Kolik z nich ve své praxi přemýšlí o pastevních periodách zvěře, o klidových zónách, o proměnách metabolismu zvěře v průběhu roku?
V kolika sdruženích se v rámci průběrného odlovu klade důraz na správně prováděný a intenzivní lov zvěř holé, nikoliv trofejové?
Jistě – většina si vzpomene, že o tom cosi slyšela na kurzu. Ale nakolik se promítají teoretické vědomosti do praktického výkonu práva myslivosti v našich honitbách?
Doc. Hart, který shodou okolností zaskočil za nemocného lektora oboru Lovecké zbraně a střelivo, na Pavla Forejtka možná pro některé překvapivě navázal. Z perspektivy „svého“ předmětu mluvil především o etice použití střelné zbraně.
Kromě jiného apeloval na to, že vzhledem ke stále většímu množství společných lovů na spárkatou zvěř, by mělo být samozřejmostí (a také podmínkou připuštění k lovu), že myslivci absolvují trénink a následnou zkoušku ze střelby kulovou zbraní na pohyblivý terč. Snahou je nejen zvýšit pravděpodobnost dobrého zásahu a tím přímo úměrně minimalizovat počty poraněné zvěře, která odbíhá, ale také podstatně upevnit automatizmy při používání kulové zbraně na pohyblivý cíl a zvýšit tak bezpečnost střelby a manipulace se zbraní.
Stejně tak navrhoval, že by samozřejmou součástí mysliveckého vzdělávání měly být opakované praktické kurzy první pomoci, protože i zde jde vývoj poznatků rychle dopředu a nikdo z nás neví, kdy bude tyto vědomosti a hlavně praktické návyky nucen použít.
Můžeme s lidmi jako je Pavel Forejtek nebo Vlastimil Hart nesouhlasit, můžeme s jejich názory polemizovat. To byl mimochodem asi hlavní nedostatek zmíněného semináře – nezbyl tu čas na žádnou jinou, než kuloárovou diskuzi. Do takové diskuze bychom ale měli být vybaveni stejně pádnými argumenty, podepřenými výsledky odborných studií, jaké používají oni.
A tady se dostávám k tomu nejpodstatnějšímu, co jsem si na základě suchdolského setkání uvědomil: myslivci mají tváří v tvář narůstajícím tlakům šanci prosadit se pouze tehdy, když budou svou odbornou zdatností převyšovat své odpůrce a když teoretické poznatky budeme pružně promítat do myslivecké praxe v našich honitbách. Model „myslivosti pro zábavu“ je neudržitelný, a pokud ho budeme kdekoliv prezentovat, se zlou se potážeme. Obstojí pouze myslivost jako vysoce specializovaná činnost. A i tak se musíme připravit na to, že budeme pod nepřetržitým veřejným drobnohledem a musíme počítat s kritikou – s tou konstruktivní, ale i s tou naprosto hloupou, vedenou snahou ublížit nebo se pomstít.
Na závěr bych rád ČMMJ poděkoval, že udělala tak důležitý první krok. Pevně doufám, že se podaří navázat (jak v Suchdole také zaznělo) semináři rozdělenými po jednotlivých specializacích, kde bude neporovnatelně větší prostor pro přednášky o tom, co je v dané problematice nového a kam se posunují aktuální trendy – následnou diskuzi nevyjímaje.
Stejně tak věřím, že ČMMJ pochopila, že celoživotní vzdělávání (a organizování praktických výcviků – střelby, první pomoci atp) je nejen jedna z vůbec nejdůležitějších oblastí její činnosti, ba co víc, je to nezbytná podmínka k tomu, aby myslivost v následujících letech obstála.
Je nepochybné, že hlavní díl zodpovědnosti v tomto ohledu leží na lektorech a zkušebních komisařích. Ale není nadále možné, aby se zbytek členské základny pouze „vezl“ a žil tak říkajíc z podstaty vědomostí nabytých v kurzu před třiceti a více lety.
Doufám, že myslivecké celoživotní vzdělávání bude už brzy bez výjimky povinné minimálně pro všechny funkcionáře ČMMJ a myslivecké hospodáře. Docela dobře si ale dokáži představit, že by takový víkendový kurz (včetně praktických nácviků) byl v pětiletém cyklu podmínkou pro prodloužení loveckého lístku. Samozřejmě dobře slyším to hromobití, které se v tuto chvíli snáší na mojí hlavu, a umím předjímat závěje argumentů, proč by to nešlo. Jsem ale přesvědčen, že efekt, který by soustavné vzdělávání myslivců přineslo, by vysoce převýšil negativa. Je nesporné, že pro každé vedení ČMMJ by zavedení podobného systému mělo za následek značný pokles jejich popularity mezi myslivci. Problém je, že k nějakému podobnému modelu budeme nakonec stejně donuceni – rozdíl bude „pouze“ v tom, zda to bude direktivou státu, nebo si ho v předstihu budeme koncipovat my sami.
Martin HORÁLEK