Časopis Myslivost

 
Problematika
Spornou otázkou byla otázka právní, a to zda pro ustanovení do funkce mysliveckého hospodáře byla splněna podmínka bezúhonnosti dle § 35 odst. 1 písm. c) zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoM“). Orgány státní správy myslivosti zamítly návrh uživatele honitby na ustanovení kandidáta mysliveckého hospodáře s argumentací, že nesplňuje podmínku bezúhonnosti. Kandidát na mysliveckého hospodáře argumentoval tím, že odsouzení bylo zahlazeno, proto se na něj ve smyslu § 106 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TZ“), hledí, jako by nebyl odsouzen. K zahlazení v jeho případě došlo uplynutím doby, a jestliže nespáchal žádné přestupky na úseku myslivosti, je ve smyslu § 35 odst. 1 písm. c) ZoM považován za osobu bezúhonnou.
 
Rád bych tímto příspěvkem inicioval diskuzi, zda zákonodárce svou legislativní nedůsledností nezpůsobil nejednotnost v ZoM. Pro vyvození relevantního závěru je zapotřebí zohlednit zejména historický exkurz právní úpravy vymezující oblast mysliveckého hospodáře včetně důvodových zpráv, dále obecné metody výkladu právní normy a v neposlední řadě judikaturu z pera Nejvyššího správního soudu a Krajských soudů na úseku správního soudnictví. Právě judikatura vnesla světlo ve střetech výkladu nejednotnosti zákona.
 
Právní úprava
Nejprve je potřeba vymezit předpoklady pro zastávání funkce mysliveckého hospodáře. Pro naše účely se budu věnovat pouze požadavku „bezúhonnosti“. ZoM v § 35 odst. 1 písm. c) uvádí, že navržená osoba „je bezúhonná (§12 odst. 4); k uloženým pokutám za přestupky na úseku myslivosti a k pokutám za přestupky uložené podle tohoto zákona se nepřihlíží, pokud od právní moci rozhodnutí o jejich uložení uplynuly 2 roky“. Právní úprava odkazuje na § 12 odst. 4, kde se uvádí, že „za bezúhonného se podle tohoto zákona nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin nebo uznán vinným ze spáchání přestupku na úseku myslivosti, nebo komu byla pravomocně uložena pokuta podle tohoto zákona.“
 
V § 35 odst. 2 je uvedeno, že „Orgán státní správy myslivosti, který rozhoduje o ustanovení mysliveckého hospodáře, si k ověření bezúhonnosti podle odstavce 1 písm. c) vyžádá podle zvláštního právního předpisu opis z evidence Rejstříku trestů. Žádost o vydání opisu z evidence Rejstříku trestů a opis z evidence Rejstříku trestů se předávají v elektronické podobě, a to způsobem umožňujícím dálkový přístup. Ke splnění podmínky bezúhonnosti je také třeba předložení čestného prohlášení, jímž fyzická osoba prokáže, že na úseku myslivosti jí nebyla pravomocně uložena sankce ze spáchání přestupku podle zákona o přestupcích, ani jí nebyla pravomocně uložena pokuta podle tohoto zákona. K uloženým sankcím za přestupky na úseku myslivosti a k pokutám za přestupky uložené podle tohoto zákona se nepřihlíží, pokud od právní moci rozhodnutí o jejich uložení uplynuly 2 roky.“    
 
Argumenty pro a proti
Předmětem sporu je, zda orgán státní správy myslivosti má právo při posuzování bezúhonnosti mysliveckého hospodáře kromě vyžádání opisu z jeho evidence Rejstříku trestů podle § 35 odst. 2 ZoM, taktéž posuzovat jeho bezúhonnost podle stejného pravidla jako u myslivecké stráže, stanovené v § 12 odst. 5 ZoM, které uvádí, že „k posouzení bezúhonnosti osoby požádá orgán státní správy myslivosti o vydání opisu z evidence Rejstříku trestů. Při posuzování bezúhonnosti se nepřihlíží k zahlazení odsouzení podle zvláštního zákona.“
 Právní úprava myslivecké stráže a mysliveckého hospodáře je v ZoM upravena odděleně a § 35 odst. 1 písm. c) ZoM, který upravuje podmínky ustanovení mysliveckého hospodáře, odkazuje výlučně na právní úpravu § 12 odst. 4 téhož zákona, který upravuje podmínky pro ustanovení myslivecké stráže tak, „že za bezúhonného se podle ZoM nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin nebo uznán vinným ze spáchání přestupku na úseku myslivosti nebo komu byla pravomocně uložena pokuta podle tohoto zákona.“
Správní orgán zpravidla konstatuje, že pokud zákonodárce v právní úpravě pro mysliveckého hospodáře požaduje opis z Rejstříku trestů, pak je tím myšleno, že je třeba uplatnit stejné pravidlo pro posuzování bezúhonnosti jako u myslivecké stráže stanovené v § 12 odst. 5 ZoM.
Dále uvádí, že pokud by zákonodárce zamýšlel učinit rozdíl mezi bezúhonností myslivecké stráže a mysliveckého hospodáře, nestanovil by v právní úpravě výslovnou povinnost správního orgánu vyžádat si opis z evidence Rejstříku trestů, v němž jsou na rozdíl od výpisu z Rejstříku trestů uvedeny i zahlazené trestné činy. Ve svém odůvodnění dále správní orgán uvádí, že předpoklady k ustanovení mysliveckého hospodáře a myslivecké stráže jsou téměř totožné, s tím, že myslivecký hospodář je oprávněn jako myslivecké stráž oprávněna usmrcovat toulavé psy a kočky a další škodlivá zvířata dle § 35 odst. 4 písm. e a § 14 odst. 1 psím. e), f), g) ZoM.
 
Domnívám se, že správní orgán při své argumentaci opomenul jednu z nejzákladnějších odlišností mezi oběma funkcemi a to, že myslivecká stráž na rozdíl od mysliveckého hospodáře je úřední osobou podle § 127 odst. 1 písm. i) TZ, což myslivecký hospodář není.
Taktéž práva a povinnosti z těchto funkcí vyplývající si nejsou podobná. Hlavním úkolem myslivecké stráže je dohlížet na dodržování povinností spojených s ochranou myslivosti, naproti tomu hlavním úkolem mysliveckého hospodáře je zabezpečovat plnění povinností spojených s chovem a lovem zvěře. Z uvedeného důvodu zákonodárce vymezil i rozdíly v předpokladech pro výkon shora uvedených funkcí.
Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že správní orgán zcela opomenul při výkladu ustanovení zákona podpůrně použít teleologický výklad, tj. hledat smysl a účel vůle zákonodárce, který by jej musel přivést ke zcela odlišnému závěru. Správní orgán se uchýlil k použití analogie zákona, když na danou problematiku aplikoval nejblíže podobné ustanovené, kterým je § 12 odst. 5 ZoM.
Musíme přitom mít na paměti, že myslivecká stráž je při výkonu svých oprávnění úřední osobou – zvláštním subjektem, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob, přičemž myslivecký hospodář takovéto postavení nemá.
 
Výše uvedené argumenty lze podpořit i odkazem na důvodovou zprávu k novele ZoM č. 59/2003 Sb., v níž se uvádí, „že myslivecký hospodář není na rozdíl od myslivecké stráže veřejným činitelem (dřívější pojem pro úřední osobu), a proto je nesprávné, pokud by pro něj byla uplatňována stejná kritéria. Navíc Policie ČR provádí šetření zejména spolehlivosti a bezúhonnosti uchazečů o zbrojní průkaz ve smyslu zákona o zbraních a střelivu, není dán důvod, aby byl myslivecký hospodář stejné proceduře podroben dvakrát.“ Domnívám se, že bylo chybou zákonodárce, kdy v další novelizaci tento výše uvedený úmysl odlišit podmínky pro ustanovení do funkce mysliveckého hospodáře a do funkce myslivecké stráže již v důvodové zprávě k § 35 ZoM vyjádřen nebyl.
 
Judikatura
Jasno v dané problematice nepřineslo ani první soudní rozhodnutí č.j. 59 A 22/2013 – 34 ze dne 18.10.2013, když uvedlo, že „jestliže byl žalobce odsouzen za úmyslný trestný čin, nesplňuje podmínku bezúhonnosti pro ustanovení do funkce mysliveckého hospodáře dle § 35 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 12 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, podle něhož se za bezúhonného nepovažuje také ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin. K prověření bezúhonnosti si orgán rozhodující o ustanovení mysliveckého hospodáře vyžádá opis z evidence Rejstříku trestů (§ 35 odst. 2 téhož zákona), z toho plyne, že k zahlazení odsouzení se nepřihlíží, byť to nebylo zákonodárcem explicitně vyjádřeno.“
Svou poněkud zvláštní argumentaci zdůvodnil tím, že „nedoplnil-li zákonodárce současně s novelou ustanovení § 35 odst. 1 písm. c) a § 35 odst. 2 zákona o myslivosti dovětek o nepřihlížení k zahlazení odsouzení, jedná se spíše o legislativní nedůslednost, nikoli záměr, z něhož by bylo možné dovodit, že podmínka bezúhonnosti a její prověřování pro ustanovení osoby do funkce mysliveckého hospodáře je stejné jako pro účely vydání loveckého lístku a žalobci postačí „čistý“ výpis z evidence Rejstříku trestů, jak se toho dovolává.“
Domnívám se, že takováto argumentace soudu si zasloužila ze strany žalobce podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Lze se domnívat, že by mohla býti úspěšná, kterou ovšem žalobce nepodal, a tím vznikla letitá propast až do roku 2015, kdy soudy ve správním soudnictví řešily obdobný problém dané sporné otázky bezúhonnosti mysliveckého hospodáře.
 
První přelomové soudní rozhodnutí, které podporuje i mou právní úvahu bylo č.j. 46 A 73/2013-37 ze dne 29.6.2015, které uvádí, že „je jasně patrné, že zákon o myslivosti se po novelizaci provedené zákonem č. 124/2008 Sb. stal v otázce bezúhonnosti mysliveckého hospodáře nekonzistentním, když na jednu stranu obsahuje v ustanovení § 35 odst. 1 písm. c) odkaz pouze na ustanovení § 12 odst. 4 (a nikoli rovněž na ustanovení § 12 odst. 5, které výslovně uvádí, že se k zahlazení odsouzení nepřihlíží), ale na stranu druhu nahradil požadavek na výpis z rejstříku trestů požadavkem na opis z rejstříku trestů, který se napříč právním řádem používá jen tehdy, je-li posuzována bezúhonnost bez ohledu na případné zahlazení odsouzení (jako např. u myslivecké stráže).“
„…… V případě ustanovení § 35 je v souvislosti s bezúhonností odkazováno pouze na ustanovení § 12 odst. 4, a nikoliv rovněž na ustanovení § 12 odst. 5, a tato skutečnost je pro soud rozhodující. Pokud by totiž zákonodárce měl v úmyslu vrátit úpravu bezúhonnosti mysliveckého hospodáře zpět před rok 2003, mohl tak nepochybně učinit např. tím, že by do ustanovení § 35 odst. 1 písm. c) zákona o myslivosti doplnil vedle odkazu na ustanovení § 12 odst. 4 rovněž odkaz na ustanovení § 12 odst. 5 téhož zákona, což se však nestalo.“
 
Téhož roku následovalo další soudní rozhodnutí č.j. 15 A 99/2013–56 s obdobnou argumentací, ve kterém soud zrušil rozhodnutí státního orgánu na úseku správy myslivosti pro nezákonnost. Ve svém odůvodnění zejména poukázal na právní vady argumentace státního orgánu na úseku správy myslivosti, když uvedl, že „Pakliže žalovaný argumentoval tím, že § 12 odst. 5 zákona o myslivosti použil v případě mysliveckého hospodáře na základě logického výkladu založeného na argumentu per analogiam legis (analogie zákona), je zřejmé, že při posuzování skutkové podstaty zcela pominul úvahy o tom, zda jde o analogii přípustnou a zda je dána relevantnost takového postupu. Závěry žalovaného jsou v rozporu se shora uvedenými výsledky historického výkladu, které jsou podpořeny i výkladem teleologickým, když smyslem omezení osoby pachatele trestného činu vyjádřeným v ustanovení § 12 odst. 5 zákona o myslivosti (tedy zpřísněním podmínek bezúhonnosti myslivecké stráže), je veřejný zájem na ochraně společnosti před potencionálním zneužitím rozsáhlých pravomocí, které zákon myslivecké stráži (na rozdíl od mysliveckého hospodáře) přiznává“.
 
Orgán státní správy myslivosti se s tímto rozhodnutím nesmířil a podal kasační stížnost, kterou projednal Nejvyšší správní soud v září 2016 pod č.j. 10 As 233/2015–35 ze dne 1.9.2016. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl s odůvodněním, že „…….právní úprava podmínek pro ustanovení osoby do funkce mysliveckého hospodáře doznala několika změn, v důsledku čehož se stala nekoncepční a do určité míry nejasnou a nesrozumitelnou, neboť umožňuje dva různé výklady. Nejvyšší správní soud vyjádřil, který z nabízených výkladů preferuje, a to publikací rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29.6.2015, č.j. 46 A 73/2013–37, ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3342/2016 Sb. NSS. Výslovně svou preferenci vyjádřil v rozsudku ze dne 3.3.2016, č.j. 7 As 316/2015–20. V obou rozhodnutích se soudy přiklonily k výkladu, který v projednávaném případě zastává krajský soud.“
 
Z výše popsaného lze vyvodit závěr, že po novelizaci provedené zákonem č. 124/2008 Sb. se ZoM stal v otázce bezúhonnosti mysliveckého hospodáře nesourodým, když v § 35 odst. 1 písm. c) odkazuje na § 12 odst. 4, ovšem již nikoliv na § 12 odst. 5, který výslovně uvádí, že k zahlazení odsouzení se nepřihlíží, přičemž současně nahradil požadavek na výpis z Rejstříků trestů na opis z Rejstříku trestů. Opis na rozdíl od výpisu obsahuje informace i o zahlazených odsouzeních.
Lze tedy konstatovat, že přísnější podmínky bezúhonnosti platí proto právě jen u myslivecké stráže, a pokud by tak podle § 12 odst. 5 ZoM mělo být postupováno i v případě mysliveckého hospodáře, zákon by tak jistě výslovně stanovil.
 
JUDr. Ing. et Ing. Roman ONDRÝSEK, MBA, Ph.D.
Autor působí jako lektor a zkušební komisař ČMMJ
působí na katedře teorie práva
Právnické fakulty Masarykova univerzita v Brně
advokát