Diana s rydlem v ruce
Myslivost 6/2017, str. 64 Miroslav Pejčoch
Petra Sedláčková Hanzlíková
Jak se děvče ze Zálší na soběslavských blatech stane rytcem?
Narodila jsem se před třiceti třemi roky do myslivecké rodiny Hanzlíků a tím mi do určité míry byla dána sudičkami cesta, po které kráčím dodnes. Základní školu jsem absolvovala ve Veselí nad Lužnicí. Byla mi však do vínku také dána rukodělná zručnost, kterou jsem od dětství rozvíjela. Navštěvovala jsem základní uměleckou školu, kroužek paličkování a vyšívání, kde jsem se poprvé učila různé techniky, které mají tak velikou tradici u blaťáckých krojů. Nezanedbala jsem ani základy kresby a malby. Logickým vyústěním mého snažení bylo potom absolvování Střední umělecké školy textilních řemesel v Praze, obor textilního výtvarnictví, která mé schopnosti práce nejen s látkou prohloubila.
Člověk však míní a život mění a já zjistila, že prosazení se s tímto oborem v okrese Tábor je těžké a mně se v Praze zůstat nechtělo. Proto jsem se přihlásila na Střední umělecko-průmyslovou školu a Vyšší odbornou školu v Jablonci nad Nisou, obor ražená mince a medaile s tím, že v budoucnu se zaměřím na rytinu loveckých zbraní.
Po absolvování jsem své vzdělání prohloubila rekvalifikací v Centru odborné přípravy technické v Uherském Brodě, kde jsem získala výuční list v oboru rytec zbraní. Na své studijní období vzpomínám velice ráda, obzvláště na Jablonec nad Nisou, který považuji za svoji alma mater. Skvělí profesoři, hodně praxe a kreativního myšlení, tam mě ovlivnili na celý život.
Jakou jste získala dosud praxi?
Začala jsem se zbraněmi a na ně jsem se specializovala. Umělecké rytectví je volná činnost, kterou momentálně provozuji deset let. Ráda pracuji rovněž s noži, ale nebráním se ani upomínkovým předmětům jako jsou například medaile.
Kde čerpáte inspiraci?
Náměty jsou moje, čerpám hlavně z přírody. Abych ten prchavý okamžik nezapomněla, tak ráda fotím a vytvářím si tak fotogalerii, ke které se vracím. Rovněž je nutné se neustále vzdělávat, zachytávat nové trendy v materiálech a naučit se pak s nimi pracovat. I proto osobně každý rok navštívím veletrh zbraní IWA v Norimberku, abych si u výrobců vše osahala a na nové zbraně se pak náležitě připravila.
Jaká dosavadní práce je pro vás nejvýznamnější?
To je těžké říci. Asi souboj jelenů v kombinaci s arabeskami vykládanými zlatem na kulovnici Sauer 202. Zakázka to byla pro litevského velvyslance v ČR a tato práce doufám, že propaguje český rukodělný um i za našimi hranicemi. Jinak většinově jsou mí zákazníci tuzemští.
Co děláte nejraději a s kým spolupracujete?
Každá složitá zbraň je výzva, protože se stane pro lovce šperkem. Když si vzpomenu na svoji první, jak se mi třásly ruce, abych na drahé zbrani nic nezkazila, tak tomu už se dnes pouze usmívám. Ráda dělám i uměleckou výzdobu nožů a i v tomto oboru jsem získala uznání na mezinárodní výstavě nožů v Příbrami. Protože dnes je zákazník čím dál náročnější, musím spolupracovat i s dalšími řemesly, aby úprava zbraně byla komplexní. Nejbližším mým spolupracovníkem je puškař Stanislav Sýkora z Dobšic, který ladí povrchovou úpravu zbraní, nastřelení a další nejrůznější úpravy, například citlivost spouště. Pokud je nutná práce pažbaře, tak se spoléhám na Josefa Šefránka.
Jakou výbavu pro své řemeslo rytec potřebuje?
Pro uměleckou ruční ryteckou práci toho mnoho nepotřebujete. Ryteckou kouli, svěráček, různá rydla, sekáčky, kladívko, pilníčky, měřidla a rýsovací jehly. Přirovnala bych to k zubařským nástrojům. Nestálo mě to mnoho, jelikož jsem většinu dostala darem od svého profesora Anselma Roskovce z Jablonce nad Nisou, který byl mým nápadem rytecké práce na zbraních nadšen. S ním jsem své první profesní kroky konzultovala a on mi byl velikou oporou.
Jak se žije uměleckému rytci po stránce ekonomické?
Začátky byly, asi jako u každého podnikání, velice těžké. Prosadit se jako mladý rytec, který byl hozen do zavedeného rybníka plného kaprů, nebylo jednoduché. Musela jsem se stát tou štikou, ale po dvou letech jsem již stála na vlastních nohách. Dnes mám zakázky na sedm měsíců dopředu, ale troufám si říci, že je to kvalitou mé odvedené práce. Rytina na zbrani může stát několik tisíc korun, ale také klidně více než sto tisíc korun, vše se odvíjí od náročnosti zakázky. Práce rytce je těžká, musí být fyzicky zdatný, aby vydržel hodiny ohnut rýt do materiálu. I proto nás v našem regionu není mnoho a já jsem tím pádem po stránce ekonomické spokojená.
Co vás jako živnostníka štve?
Mrzí mě, že si rytci nevyměňují zkušenosti. Každý nový si tím pádem musí ze začátku projít cestou pokusu a omylu, který práci ztěžuje a ve výsledku prodražuje.
Nejen prací živ je člověk. Co vás kromě práce baví a naplňuje?
Jsem nadšená myslivkyně. Je to rodová záležitost. Můj děda, táta, manžel a bratranec všichni jsou nimrodi. Já se hlavně specializuji na kynologii a chov hladkosrstých standardních jezevčíků. Jsem čekatelkou na rozhodčího u zkoušek psů, složila jsem zkoušky na mysliveckého hospodáře a jsem předsedkyní I. mysliveckého spolku žen Diana, který dnes již má okolo stovky členek. Pořádáme různé přednášky ve školách, školkách, kynologické výcvikové akce a vrcholem naší činnosti bylo uspořádání II. mezinárodní konference žen, myslivkyň, v Bechyni na téma Myslivost – nehmotné kulturní dědictví současnosti a budoucnosti.
Nemohla bych žít ve městě a bloumat po kavárnách a klubech. To mi není zkrátka blízké. Jezdím na koni, mám ráda zvířata a procházky přírodou. Se svým manželem stavíme dům Mažicích, v mých milovaných blatech. Co více si přát?
připravil Miroslav Pejčoch