Časopis Myslivost

 
Tak trochu jste mne svým vzhledem překvapil, takže smělé zdravě drzé mládí?
Narodil jsem se v roce 1977, takže mi letos bude čtyřicet, myslím, že obecně mezi myslivci, ale i v našem konkrétním mysliveckém kolektivu, jsem jeden z těch mladších. Což ale bohužel není zrovna pozitivní zjištění, svědčí to o tom, že obecně populace myslivců stárne, a to není dobře.
Já jsem s myslivostí začal díky studiu na střední zemědělské škole v Českém Těšíně, kde jsme měli učitele myslivosti Jana Michla, který pro myslivost nadchl a přivedl k myslivosti nejen mne, ale mnoho dalších. Tento člověk byl jednou z výrazných mysliveckých osobností v okrese Karviná. Nejen díky němu jsem si v rámci studia udělal myslivecké zkoušky, letos to bude už 22 let, co jsem myslivec. Po střední škole jsem nastoupil ke studiu na Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě v Brně, kdy jsem v roce 1997 u profesora Hromase složil zkoušku z myslivosti. Absolvovat u něj zkoušku z myslivosti byla otázka cti a prestiže a moc si vážím, že jsem tím prošel.
Měl jsem štěstí, že v roce 2002, to bylo dva roky poté, co jsem ukončil školu, mě oslovili členové nově vzniklého honebního společenství v Albrechticích, abych šel dělat mysliveckého hospodáře. Byl jsem asi jedním z nejmladších hospodářů v okolí, moc jich v 25 letech asi hospodáře nedělá.
A opět to byla šťastná shoda náhod, mohli jsme v tu dobu začít realizovat plány na to, jak honitbu dát do pořádku a přizpůsobit ji našich ideálním mysliveckým představám.
 
Takže jste zúročil nějaké představy z mládí, a nebo získané od rodinných předků?
Ale kdepak, celý život jsem žil ve městě, když jsem začal dělat hospodáře, tak jsem ještě žil v paneláku, jsem městský člověk a pozemky jsem tu neměl žádné, nebyl jsem ani členem honebního společenství. Když se tu zakládala honitba, tak prostě hledali myslivci vhodnou osobu na post mysliveckého hospodáře a náhoda zařídila to, že oslovili zrovna mne, protože jsem asi měl podle nich odpovídající vzdělání. Až teprve v roce 2007 jsme tu koupili dům a přestěhovali jsme se sem. K domu jsme si pořídili nějaká zvířata, začali jsme hospodařit. A protože jako stěžejní věc vidím to, že je třeba hospodařit pokud možno hlavně na své vlastní půdě, a stejně tak myslivost by měli provozovat především ti, kteří na půdě zemědělsky hospodaří, tak jsem se snažil postupně získávat pozemky. Každý rok se nám podaří nějaké pozemky pořídit jako vlastní, něco se nám podaří pronajmout, nabaluje se to na sebe, oslovujeme lidi, kterým není lhostejné, co se na jejich půdě dělá, jak to vypadá okolo a kteří chtějí, aby půda měla nějakou hodnotu, aby se ta hodnota zachovala a zvýšila se. Díky tomu se nám daří pro tyto aktivity získávat i další lidi a daří se nám navyšovat plochu půdy a pozemků, na kterých aktivity pro myslivost, pro zvěř a pro přírodu můžeme dělat.
 
Mluvíte stále o stejném mysliveckém sdružení, jako bylo v roce, kdy vás myslivci oslovili?
My jsme klasická honitba, honební společenstvo je držitelem a zároveň uživatelem. Honební společenstvo vykonává právo myslivosti, my sice tady v Albrechticích máme založený myslivecký spolek, který sdružuje myslivce, jsou tam ale i ti, kteří nejsou myslivci, nemají lovecký lístek, ale chtějí se podílet na činnosti myslivecké spolkové činnosti v obci. Honební společenstvo řeší veškeré záležitosti spojené s výkonem práva myslivosti, odpadají tím potíže s nájemními smlouvami, vlastníci a uživatelé pozemků nejsou odtrženi od výkonu práva myslivosti. Takto cestou honebního společenstva si pořešíme spoustu věcí, ať už legislativních nebo dalších, které mnohdy myslivost brzdí, a i pro majitele půdy je to výhodnější, protože má každý z nich možnost aktivně se podílet na výkonu práva myslivosti.
Členů honebního společenstva je zhruba tři sta, což je vcelku dost, ale je to dané tím, že Karvinsko a Těšínské Slezsko má typickou slezskou zástavbu, kdysi byla jednotlivé stavení, kolem bylo pár hektarů půdy, držba pozemků byla a je proto velmi rozptýlená, je tu hodně drobných majitelů pozemků.
Co se týká myslivosti, tak je nás sedmnáct, kteří máme lovecké lístky, kteří provozujeme praktickou myslivost. Honitba má celkem 850 ha honební plochy, z toho je 15 ha vodní plochy a 255 ha lesa. Jsme smíšená honitba, kde se střídá zemědělská půda s rozptýlenými lesíky různé velikosti. Specifika honitby je taková, že honební pozemky jsou kolem různě rozptýlených domů v krajině. Těžko se tu loví, všude někdo bydlí. Obec má přes 3900 obyvatel a v honitbě je poměrně velký pohyb lidí. Honitba se rozkládá na katastru obce Albrechtice u Českého Těšína. Nacházíme se na kraji Těšínské pahorkatiny, jsme 220-320 m nad mořem. Na západním okraji honitby, je Těrlická přehrada, ze které vytéká Stonávka a její pravobřežní přítok Chotěbuzka.
 
A charakteristika z hlediska zvěře?
Máme normovanou zvěř srnčí, bažanta a zajíce s tím, že se tu vyskytuje zvěř daňčí a černá, z ostatních druhů jsou tu kachny a holubi, samozřejmě predátoři jako jsou lišky a kuny.
 
Celou republiku trápí škody od černé zvěře. Jak je to tady?
Tak to se asi budete trochu divit. V letošním roce tady budeme hospodařit patnáctým rokem a do loňského roku jsme lovili jedno divoké prase za jeden a půl roku. Opravdu to byl sváteční lov, opravdu tomu tak bylo! Ale pozor, jen do loňského roku, kdy jsme ulovili 14 divokých prasat. Takže jsme za jednu sezonu ulovili to, co za předchozích 13 let. A problém spočívá v tom, že se zhruba před sedmi nebo osmi lety začalo měnit zemědělské hospodaření, vybudovala se bioplynka, došlo k razantní změně systému hospodaření na půdě. Do té doby bylo pár soukromě hospodařících zemědělců, ale na veškeré státní půdě rostla tráva, tu někdo v rámci údržby jednou za rok zmulčoval. Pro divočáka potrava v podstatě nula, byli radši v lese nebo v jiných místech. Pak se ale pozemky zoraly, došlo k posunu hranic pozemků do původních hranic, my jsme díky tomu přišli o asi 80 % populace bažantí zvěře, to byl razantní zásah.
K tomu další změna - podél toků obou řek bylo stromové a keřové patro a v podstatě nikoho nezajímalo, že se zelený pás podél řeky postupně rozšiřoval na úkor zemědělské půdy. Bylo to super, občas se něco jenom zmulčovalo, vždycky vyrostl nějaký ten nálet, tráva většinou zůstala do července neposečená, kolem řek byly perfektní pruhy stromů a keřů pro zvěř. Pak se ale najednou pobřežní porosty vyřezaly, shrnulo se to bagrem do řeky, narovnaly se hranice pozemků kvůli dotacím, hranice pozemků se znovu obnovily a hlavně se vše zoralo. Takže zrovna teď na jaře je tu všude hnědo, začne se sít kukuřice, za dva měsíce bude kukuřice dostatečně vysoká a okamžitě se do ní nastěhují divoká prasata. Vloni byl první rok, kdy přímo tady v honitbě byla divoká prasata trvale. V květnu se sem nastěhovala, a byla tu do začátku října, než se kukuřice sklidila.
Pro takovou honitbu, jako jsme my, je to ohromný problém, je to totální likvidace veškeré drobné zvěře, malí zajíčci, srnčata, to vše mizí před očima. Ve zbývajících místech, kde ještě mohou klást srny srnčata, je sice travní porost, ale divočáci z kukuřic vylezou, vše projdou, vyluxují, přírůstek srnčího nula.
 
A je to problém i ve zdejších podmínkách rozptýlené zástavby?
Ano, je, divočáci se přizpůsobí všemu. Mohu vám ukázat pozemky uprostřed vesnice, které mají 15 ha v kuse, a tam před sklizní bylo 40 kusů černé zvěře. Toto množství černé žilo v porostu od června až do konce září, přímo v samotném centru vesnice. Divočáci vědí, že do těchto ploch nevstupují lidé, že chodí pouze po cestách okolo. Mám to vysledované, černá je aktivní během dne zhruba hodinu, většinu času leží, spí a večer se zvedne, něco sežere, bachyně vyvede tlupu k řece, tam se napijí, posbírají nějaké slimáky, poberou cestou to, co potřebují. Pokud mají bachyně malá selata, tak ta potřebují živočišnou potravu, bachyně je vyvede na chvilku z kukuřice na pastviny, obrátí drny, najdou si nějaké myši, žížaly a vrátí se zpátky.
 
Co tedy proti tomu děláte?
Protože chceme v honitbě hospodařit jako myslivci, tak i jako zemědělci, je potřeba reagovat, intenzivní lov, to je jedna věc, druhým opatřením je to, že ta místa, která jsme vysledovali, kde černá zvěř přechází z polí, jsme obestavěli jednoduchými mobilními posedy. Vzhledem k domům v okolí musí být posedy vyšší, střílet se dá jen proti zemi, ne na nějaké dálky a nebo na horizont. Však také když občas přijedou pomoci s lovem kamarádi, ptají se, kde se vlastně dá střílet, protože my lovíme z jejich pohledu zcela nečekaně na zahradách, mezi domy. Zvěř tady je, ona si na lidi zvykne, zvykne si i na psy, a proto je třeba mít kvalitní myslivecká zařízení, aby člověk mohl úspěšně a bezpečně lovit. Když už tu kulku někam pošle, aby trefil cíl a neohrozil někoho jiného.
 
Přijel jsem ale hlavně kvůli vašim aktivitám ve prospěch přírody. Přihlásili jste se do soutěže Honitba roku. Jaká tedy děláte opatření v honitbě?
Já jsem začínal myslivost dělat ve vedlejší honitbě, to je honitba, která s námi sousedí, tam jsem se dostal díky učiteli Michlovi. Byl jsem tam od roku 1995 do roku 2002. V roce 2000 jsem osobně založil první myslivecké políčko. To jsem měl po vysoké škole, byl jsem na civilní službě, kterou jsem si domluvil na školním statku. Tam jsem si prostě vybral jedno místo mezi lesíky, které jsem naoral, dovezl jsem tam hnůj a zasel políčko kukuřicí pro zvěř. To byly moje pionýrské začátky.
Ale už tehdy jsem viděl, že políčka mají smysl, osvědčilo se ať už jako zdroj potravy, tak hlavně jako kryt v období, kdy okolo nic jiného není. Opravdu jsem pochopil, že je to vytváření domova pro zvěř.
V začátcích zde v naší honitbě jsme začínali naoráním kousků půdy v travních porostech, zaseli jsme nějaké atraktivní plodiny a zpestřili jinak fádní travní porosty. A když pak najel majitel s mulčovačem do travních porostů, tak políčko zůstalo a bažanti, srnčí, zajíci a nebo i daňci si našli v políčku přirozený zdroj potravy.
Když začaly přibývat kukuřice, tak jsme jen změnili způsob, přestali jsme sít to, co dělá komerční zemědělec, a začali jsme naopak zakládat kvetoucí pestré směsky. Je to ideální pro bažanty, slepička kuřátka vodí tam, kde je hmyz a jeho vývojová stádia. Díky kvetoucí pohance, svazence, hořčici, slunečnice se tu drží hmyz a ten je pro kuřátka přirozeným zdrojem potravy, a to nejen bažantů, ale i dalších ptáků.
Hmota na políčcích zůstává přes celou zimu a v období, kdy dojde ke sklizni plodin okolo, slouží jako kryt a zdroj potravy. Směsky jsou samovýsevné. Po dozrání semena vypadnou a slouží nejen jako potrava bažantům a ostatním ptákům, ale znovu vyrostou a poskytují potravu zajícům a spárkaté zvěři i v době, kdy jsou okolní pozemky naorané.
 
Dají se charakterizovat typy směsí, které používáte?
Zrovna minulý týden zemřel pan Mottl, a pro mne byla a stále je největší inspirací jeho kniha Ochrana zvěře, je to kniha, která je možná starší, než jsem já. Jako zdroj informací to byla už v té době nadčasová kniha, všem ji vřele doporučuji, jsou tam popsány skladby jednotlivých směsek pro jednotlivé účely. Ta kniha je velmi dobře napsaná a jsou tam velmi dobře popsané systémy agrotechniky. Co, jak a kde pěstovat včetně přehledu výsevů. Já třeba mám zemědělské vzdělání, tak mám určitou výhodu, ale i pro mě tato kniha byla a stále je velkým zdrojem informací.
My jsme za ty roky vypracovali svoje směsky. Momentálně hospodaříme v součtu asi na dvaceti hektarech políček, v jednotlivých lokalitách kombinujeme podle místní potřeby a okolních plodin více druhů směsek tak, abychom poskytli zvěři, co nejširší možnost potravního a krytového zdroje. Účelem je, aby během vegetační sezóny neustále každý měsíc nakvétaly nové rostliny, aby nejen kvetly, ale aby potom i postupně dozrávala semena. Prostě aby zvěř měla pestrou potravní nabídku a měla přístup i ke krytu. Políčka musí plnit funkci, jak potravní, klidovou, tak i krytovou. To je to hlavní, co bychom se měli snažit v rámci řádné myslivecké péče, jako myslivci v honitbě pro zvěř zabezpečit.
Vždy, když někam přicházím, tak v první řadě zjišťuji, jaké tam jsou trvalé stabilní kultury a přemýšlím o tom, co zasadit a nebo zasít, aby to přineslo atraktivitu potravy a kryt pro zvěř i ostatní živočichy. Každé místo vybíráme a děláme tam trochu jiné opatření. Nedá se proto vytvořit nějaký obecný model.
Naše pozemky jsou specifické v tom, že většinou nesejeme na celou výměru půdního bloku. Na každém pozemku necháváme travnatý okraj, je důležitý, jednak jako nárazníkové pásmo, a jednak mladá zvěř potřebuje plochu na osušení na sluníčku, ale je to i místo pro hmyz nebo mravence, mladý bažant hmyz potřebuje. Takže máme pozemky v podobě třeba dvacetimetrových pruhů, kde necháme travnatý pás, potom sejeme plodinu. Na další třetině necháme znova trávu, a vedle už hospodaří někdo jiný. Tím se jednak sníží potřeba nebo nutnost osévat větší plochu, která není ani potřebná, a jednak i samotná tráva zvýší pestrost a splní výše uvedenou funkci.
 
Na políčka jste využívali od počátku dotace?
My jsme ze začátku políčka vytvářeli s podporou dotací Ministerstva zemědělství na vybrané činnosti mysliveckého hospodaření. Ale tam je omezení půl hektaru na sto hektarů honební plochy, takže na naši výměru honitby můžeme čtyři a čtvrt hektaru udělat. To je ale málo, když se člověk zamyslí, kolik je potřeba těchto ploch na honitbu, tak já tvrdím, že by to mělo být minimálně pět, ale lépe deset procent plochy, aby to mělo nějaký význam. Samozřejmě dobře za každý metr, ale aby to opravdu přineslo viditelný efekt pro navýšení zvěře, tak je minimum pět procent. Při naší výměře je to kolem zhruba třiceti hektarů a my stále ještě nejsme na limitu, a to si přitom myslím, že už máme v poměru k jiným honitbám políček docela hodně. Náš cíl je dostat se v součtu na plochu kolem čtyřiceti hektarů.
V letošním roce se nám podařilo získat lokalitu, která má dohromady 5 ha a která navazuje na již dříve vytvořené biocentrum. Je to pěkná rozvojová lokalita a od října začneme užívat dalších 16 ha půdního bloku v celku. To už je pěkné hřiště. Myslím si, že do dvou let tam bude krásně vidět vliv nových krajinných prvků zejména na stavu zaječí zvěře.
 
Jak políčka financujete?
Samozřejmě, že otázka financování je pro nás důležitá, navíc se plochy stále zvětšují. Přitom jsme normálně zaměstnaní, máme děti, splácíme hypotéku, takže jsme hledali i jiné možnosti financování. Od roku 2015 jsme políčka převedli do systému zemědělských dotací. Přihlásil jsem se jako hospodařící zemědělec, zařídil jsem si na to živnost a začal na tyto aktivity využívat dotací na zemědělskou činnost.
 
A políčka jsou vaše nebo je máte pronajatá?
Část pozemků jsou naše, jednotlivých myslivců, další pozemky máme pronajaté od lidí, kteří sympatizují s těmito aktivitami nebo lidí, kteří na svých pozemcích nechtějí mít kukuřici, chtějí, aby se na pozemcích pěstovalo něco jiného. Pozemky máme propachtované, majitelům platíme řádné pachtovné a užíváme je ke specifické zemědělské činnosti. Je to jen forma financování, jak si pomoci k tomu, aby tyto aktivity nemusel člověk dotovat z rodinného rozpočtu.
 
Kolik vás se prakticky o políčka stará?
Samotná živnost je na mě. S prací mi pomáhá můj myslivecký kamarád Martin Wojkovski, který prakticky vykonává zemědělské práce, je to člověk, se kterým jsem od začátku v myslivosti, on vlastní zemědělskou techniku. Postupně dokupujeme i další techniku, on je ten, který většinu polních prací obstarává fyzicky. Co se týká dalších kolegů myslivců, tak jejich práce a pomoc je potřeba k tomu, když se budují odchytová zařízení, vysazují porosty trvalých kultur a pro další aktivity v honitbě.
 
Vysazujete tedy také keřové nebo plodonosné dřeviny?
Před deseti lety jsme začali prvními výsadbami, to byla obnova pomalu ubývajících pobřežních porostů. Začali jsme vysazovat první dřeviny, habry, buky, které se vysazovaly na místech, které byly pro krajinu vhodné. V roce 2015 se nám podařilo vybudovat tůně, které jsou součástí biocentra na albrechtických Pasekách.
Další aktivity jsme začali směřovat na výsadbu trvalých remízů v pastvinách. Zrovna tady naproti v kopci je takový remíz už pátým rokem, tam už je přínos krajině krásně vidět. To byla plocha, která byla jen louka, uprostřed louky byla mez, na které nerostlo nic. Celkem je to asi padesát hektarů, zvěř tam neměla žádné záchytné body. Dohodli jsme se s majitelem pozemku, nakoupili jsme sazenice řízků hlohu, šípků, nějaké duby se tam také nasadily. Dneska je tam kostra z dubů a mezi tím je řada vzrostlých hlohů a šípků. Vedle je potom část, kde jsme začali osazovat polní cestu stromy. A budeme v takových aktivitách pokračovat dál, protože potenciálních vhodných míst je hodně a každý rok se daří něco málo vysadit.
Vytváření remízů trvá poměrně dlouho a stojí to dost peněz, člověk na výsledek dlouho čeká. Odměnou je to, že pak přijdete třeba po deseti letech, vidíte, že vaše námaha měla smysl, že je to nádherný prvek v krajině, že už je porost větší než vy a že se v něm dají najít početná hnízda ptáků. A když si večer sednete na posed, tak tam běhá spousta zajíců, to je super, to člověku dodá optimismus udělat takových počinů ještě víc.
Proto jsme se na začátku pustili spíše cestou políček, protože políčko plní funkci dočasného remízu a je velmi rychlé. K zapojení porostu dojde během dvou měsíců, což u remízu tak není. Pokud chce člověk ovlivnit prostředí během krátké doby a má prostory, tak udělá políčka a má viditelný efekt opravdu hned a s relativně nízkými náklady. A také je to rychlý konkrétní argument pro ukázání ostatním, aby je to přesvědčilo, že to má smysl a tyto aktivity podpořili a pomohli.
 
Jak získáváte osivo na políčka?
Shánět osivo je dneska už naštěstí vcelku jednoduché, firem, které nabízejí osiva, je spousta. My uděláme objednávku dvakrát do roka, osiva doveze dodávková služba, složí na místě. Tím, že se pohybuji pracovně v zemědělském sektoru, tak některá speciální osiva dokážu sehnat. Musím ale zmínit, že neděláme aktivity, na které musí mít člověk certifikované osivo. Chtěli jsme dělat biopásy, ale než jsme zahájili, tak se někomu podařilo protlačit nesmyslnou podmínku, že biopásy musí být do dvaceti procent půdního bloku. Tímto se zavřely dveře pro mnohé myslivce, včelaře a pro ty, kteří nemají žádné velké plochy.
 
Navíc v podmínkách byly i direktivně nadiktované druhy…
To mi ani tak nevadilo. Složení biopásových směsí je pro naše účely vyhovující a v pořádku. Biopás má smysl ve větších půdních blocích. Člověk má parcelu, která má šíři 20 m a zaseje jí celou. Jestliže ale přijde podmínka, že mohu mít jen 20 %, tak z dvaceti metrů můžete mít jen čtyři. A pak je tam podmínka, že musíte mít minimálně 2 ha, takže musíte mít 10 ha, abyste mohl biopásy dělat a už je zde další omezení. Jsou přísné podmínky na složení směsi, osiva musí být certifikovaná, je to nákladné, ale je to zajímavé z ekonomické stránky. Paradoxní právě je, že uživatelé, kteří mají velké pozemky, tak biopásy dělat nebudou. Když se pobavíte se zemědělci, a mohou to být i myslivci, tak vám řeknou, proč bych to dělal, mě to omezuje v mé zemědělské výrobě, v mé hlavní činnosti.
Myslivci nemůžou být parazité na zemědělství a lesnictví, myslivci by měli aktivně vstupovat do této činnosti a měli by se aktivně podílet na tom, jak prostředí a krajina bude vypadat. Tím, že zákon umožňuje nebo dává právo vykonávat práva myslivosti majitelům pozemků a většinu honiteb drží majitelé pozemků prostřednictvím honebních společenstvech, tak díky tomu by si myslivci mohli na pozemky sáhnout a aktivně hospodařit ve prospěch přírody. Díky tomu by se dostali ze závislosti, co na jejich pozemcích bude nějaký zemědělec dělat a nečekat jen na to, že nám tam někdo něco vypěstuje a něco se tam urodí. Protože, jak je primárně les určen pro produkci dřeva, tak pole je určeno k zemědělské výrobě a není určeno pro produkci zvěře. O to by se měli starat myslivci.
 
Takže myslivci by se měli snažit pozemky kupovat?
Nemusí je nutně kupovat, část myslivců je vlastníky pozemků. Když si uděláte anketu mezi myslivci, tak jsou myslivci, kteří mají pozemky a stejně je pronajmou nějaké zemědělské společnosti, protože nechtějí mít starosti. Měli by ale do jednání aktivně vstupovat a zvěř začít chovat a starat se o honitby tak, aby prostředí bylo adekvátní pro zvěř a ostatní volně žijící živočichy. Ne na každé obci je natolik osvícený člověk, aby do ekologických aktivit viděl, jsou tam lidé z různých oborů. Ale každá obec má zpracovaný tzv. general ÚSES, kde systémy ekologické stability jsou dopředu jasně dané. A právě zde by měli být aktivní myslivci, včelaři a lidé, kteří vykonávají různé ekologické aktivity v krajině. Měli by přijít a opravdu se stát partnery pro obce, zemědělce a lesníky a pomoci ke změně současné krajiny.
Například myslivců je nás tu v Albrechticích sedmnáct a včelařů čtyřicet a stěžují si, že je v obci převčeleno a včely nemají co sbírat. Bodejť by měly, když je tu jen tráva a kukuřice. Přitom většina včelařů má pozemky a když člověk za nimi přijde a řekne jim, tak pojďme pro to něco udělat, tady jsou stejné peníze, jaké dostává zemědělec a vy si tu můžete zasít směsku kvetoucích rostlin. Ale nedají si říct, to je problém, ale pevně věřím, že se to podaří změnit. První nad čím lidé přemýšlejí, je otázka, proč bys to dělal? Ty z toho určitě budeš něco mít. A přitom člověk pro to obětuje svůj volný čas a vlastní prostředky. Já se tomu směju, protože už jsme dneska dále, už jsme získali určitou nezávislost. Když se zpětně podívám, tak jsme za posledních deset let dali přes půl milionu korun, bez ocenění vlastní práce, do aktivit ve prospěch přírody. Ale upřímně řečeno, je to aspoň v krajině vidět a nějakou tu zvěř, i když jsme spíš městská honitba, tu také máme. Kdybychom aktivity pro přírodu nedělali, tak je to tu úplně holé a není tu nic. Je to o tom, že si může jít člověk s dětmi sednout na posed a může jim ukázat, jak vypadá zajíc a kde kodrcá bažant.
 
Mnozí ale argumentují náročnou administrací, která prý brání většímu využívání dotací. Jak vy vidíte zemědělské dotace z hlediska administrativní náročnosti?
Je to asi tak složité jako administrace myslivecké. Každý myslivecký hospodář bude vědět, o čem hovořím, je to o tom, že nejtěžší je začít a pak už jen podáváte. My myslivecké dotace, které jdou na vybrané činnosti mysliveckého hospodaření, používáme na pozemky, které nejdou překlopit do zemědělských dotací, na které nejdou vyřešit pachtovní smlouvy. Ty zemědělské dotace jsou jen otázkou trpělivosti vysedět frontu na SZIFu. Karvinský okres spadá pod Frýdek-Místek, jsou to sice dva nejmenší okresy v ČR, ale mají největší počet žadatelů, tady je 1400 žadatelů. My holt patříme mezi ně, tak tam musíme počkat a vystát si frontu a podat si žádost. Co se týče administrativy, na políčka je velmi jednoduchá. Co se týče administrace vybraných činností mysliveckého hospodaření, ať už to jsou nory nebo budky pro kachny, tak ty jsou také poměrně jednoduché. Když už to člověk dělá desátý nebo dvanáctý rok, je to už rutina, je potřeba jen někdy začít a naučit se to.
 
Říkáte, že vytváříte podmínky pro život, jaký je tu pro vás ale problém dravé zvěře?
Myslím si, že není ani tak problém s dravci, s dravou pernatou zvěří, ta je tady relativně na nízkých stavech, máme tady jestřába, káňata, jsou tady bílí čápi, černí čápi, jsou tady volavky, občas z Karviné z rybníků přeletí mořský orel, spíš se tu někde podívá a letí pryč. Větší problém je se srstnatou dravou zvěří, trápí nás lišky a kuny a jediným opatřením je intenzívní lov.
Máme umělé nory, letos budeme dělat další, snažíme se naopak likvidovat přírodní nory. Já nejsem příliš zastáncem celoročního lovu lišek, já osobně bych lišku i chránil, myslím, že od března do konce dubna by měla být hájená přes období vyvádění mláďat. Když máte v honitbě umělé nory, tak kolem vánoc se dají velmi dobře lovit za pomocí norníků. V lednu a únoru by se lišek při kaňkování mělo ulovit tolik, že ten zbytek lišek, který zůstane a vyvede mláďata, se dá zase odlovit v květnu a červnu. Já mám jezevčíky, používám je k norování v umělých norách a k dosledu spárkaté zvěře. Zatím se nám daří lišky tlumit, liška je u nás nejpočetněji lovenou zvěří. Právě jsem odevzdával statistiku, za loňský rok a máme dvacet ulovených lišek. A dokonce lišky chovat umíme, podařilo se nám při lovu v kukuřici na konci záři ulovit zlatého lišáka, jen nevím, zda je to pravé, za co bychom si měli gratulovat.
Ale na 850 ha dvacet ulovených lišek je problém. Sousedíme s pěti honitbami, máme vedle honitbu přes 600 ha Lesů ČR a i další honitby, kde tlak na lišky není tak velký. A příroda funguje bezchybně, jakmile prostředí vyčistíte, okamžitě do týdne je volný prostor obsazený, loví se, loví se a neustále přicházejí další lišky.
 
Jak vidíte postavení vás myslivců v Albrechticích, vnímáte nějakou odezvu, že děláte něco pro přírodu a pro zvěř?
V tomto máme obrovskou výhodu, že honební společenství zůstalo uživatelům honitby, není tu žádný nájemce honitby, myslivost zůstává v rukách majitelů pozemků a to si myslím je důležitá věc a pomáhá i v tom, jakým způsobem vypadáme mezi dalšími občany. My velmi aktivně vstupujeme do diskuze s majiteli nebo s občany. Prezentujeme naše aktivity, účastníme se akcí pro děti, členové ze spolku dělají přednášky ve školce, ve škole, aby se nějakým způsobem vysvětlila naše činnost, abychom si vychovali možná nějakého dalšího člena. Jestliže se ozve někdo z majitelů ohledně škod nebo jakékoliv jiné věci, která by mohla být proti myslivcům, tak okamžitě řešíme, jednáme. Tím, že tady žijeme, s většinou lidí se známe, tak jakmile někdo zavolá nebo se dozvíme, že je někde nějaký problém, tak jedeme za těmi lidmi a probereme to s nimi. Vždycky se to podaří vyřešit, vysvětlit a lidé často pochopí, že to je v pořádku. Takže s komunikací s nemyslivci potíže nemáme.
 
Z Albrechtic jsem sice odjížděl navečer promočený deštěm, ale spokojený poznáním, že jsou mezi námi tací, kteří vnímají přírodu ne jen jako zdroj příjmů a zisků, ale jako prostředí, jehož jsme mi lidští tvorové jen jedním z mnoha prvků, kteří z niterného přesvědčení umí přírodě pomoci. Zkusme se inspirovat, zkusme takovým záslužným aktivitám pomoci, jsou to aktivity prospěšné pro nás pro všechny.
připravil Jiří KASINA