Časopis Myslivost

Sokolnictví nebylo výjimkou, kontinuálně se prokazatelně udrželo jen v pár zemích, mezi ně však naše země nepatřila. Ale i u nás se v minulosti nesporně vždy našli jednotlivci, kteří, bez většího zájmu veřejnosti, dravce chovali, cvičili a pokoušeli se s nimi i lovit. Pokud byli dostatečně situovaní a vlastnili své revíry, měli to snadné. Pokud vlastnili jednu krávu a chalupu, byl to problém.
Jedním z těch, kteří se pokusili o obrodu sokolnictví v bývalém Československu, byl sokolník s „modrou krví“ Bedřich Mensdorff-Pouilly. Ten již v roce 1920 lovil s pomocí sokolů a jestřábů v Chotělicích u Nového Bydžova. Ostatně to byl i on, kdo navrhl v roce 1929 ve Stráži myslivosti vytvořit a založit Klub sokolníků.
Tato myšlenka se ovšem dočkala realizace až mnohem později, v roce 1967. V tomto roce bylo sokolnictví nejen uzákoněno jako povolený způsob lovu (vyhláška z 19.1.1967) a zároveň byl i založen Československý klub sokolníků. Stalo se tak 11.11.1967 v Opočně. Proto letos celý rok slavíme úctyhodné 50. výročí organizovaného sokolnictví.
První letošní prezentace tohoto výročí proběhla už v lednu na myslivecké výstavě v Bratislavě, expozice a prezentace sokolnictví bude koncem května na výstavě Natura Viva v Lysé nad Labem i na Národních mysliveckých slavnostech na Ohradě poslední červnovou sobotu. Kromě jiných akcí v průběhu roku pak vyvrcholí oslavy na Mezinárodním sokolnickém setkání na podzim na Opočně.
Hovořit o tom, kdo konkrétně vybojoval právo provozovat legálně sokolnictví v Československu, by bylo na samostatný článek, historie je poněkud spletitá. Vyjmenujme ale alespoň ty, kteří patřili mezi první statečné, kteří přesvědčili Krajský úřad v Hradci Králové a příslušné, zejména politické, orgány tamtéž, že se nejedná o nějakou podezřelou činnost, ale zcela odbornou a svědomitou záležitost.
Pohlédneme-li zpět do historie, vytanou před námi tato jména. Svaťa Doubrava - vynikající sokolník a organizátor. Jeho kamarádi Ivan Maroši a Honza Kumbera - tehdy vysokoškoláci, dodnes oba výborní sokolníci, působící po celý život až dosud v různých funkcích v Klubu sokolníků, jeden v Česku, druhý na Slovensku. Pavel Kváš - obětavý cvičitel jestřábů. Pochopitelně i Zdeněk Sternberg.
Bylo by ale nefér nevzpomenout i ty, kteří stáli na pozicích, které bylo nutno mít na své straně, i když nebyli aktivními sokolníky, ale stáli za námi. Karel Bohatý - pracovník KNV, první předseda klubu. JUDr. František Obhlídal - významný ornitolog a funkcionář klubu. Ing Jiří Svoboda - ředitel ZOO Dvůr Králové. JUDr Jiří Herold - hlídač legislativy. MUDr. Jiří Brdička - propagátor a chovatel dravců. RNDr. Petr Vlasák - uznávaný ornitolog a ochranář.
Legalizace sokolnictví u nás, tím chci říci v Česku i na Slovensku, nastartovala zájem o toto odvětví myslivosti nejen v tradičních jádrech v okolí Hradce Králové a Pardubic a lesnické škole v Liptovském Hrádku. Citelná mezera v literatuře o praktickém sokolnictví byla vyřešena již o rok později v roce 1968 vynikající knihou hraběte Zdenka Sternberga, žáka Bedřicha Mensdorffa, která na řadu let byla jedinou jazykově dostupnou literaturou o sokolnictví u nás.
Československý klub sokolníků byl o čtyři roky později rozdělen na dva samostatné kluby v souvislosti s dělením Československého mysliveckého svazu. Vzájemné a pevné vazby mezi oběma kluby, resp. mezi českými a slovenskými sokolníky, tímto opatřením ale nebyly přetrhány a nadstandardní vztahy a soudržnost se projevovala nejen v tom, že jsme střídali po dobu federace jedno celostátní setkání v Opočně a další rok na Slovensku, nejčastěji v Diakovcích. Tyto vazby přetrvávají dosud a doufejme, že neoslabí ani v budoucnu.
Během let se česky Klub sokolníků rozrostl přibližně na 500 členů. Řízení prostřednictvím regionálních středisek, kterých je u nás nyní celkem 23, se vcelku osvědčilo i když rozložení členů ve střediscích není zcela rovnoměrné.
Je pochopitelné, že každý sokolník, organizovaný v klubu, musí mít myslivecké zkoušky, které jsou podmínkou pro složení dalších dost náročných sokolnických zkoušek. Většina sokolníků je samozřejmě i členy mysliveckých spolků i když někteří nemají (pro sokolnictví nepotřebný) zbrojní průkaz.
S rozvojem sokolnictví v dalších letech docházelo přirozeně i k chovatelským aktivitám. Na základě projektu Ing. Eberhada, Ing. Musila a Ing. Bárty z Krajského střediska Státní památkové péče a ochrany přírody v Brně, byla v roce 1980 nejprve založena Státní odchovna dravců v Miloticích u Kyjova, kde cíleně odchovávali tehdy vzácné sokolovité dravce - raroha velkého a sokola stěhovavého.
Do státního výzkumného úkolu v oblasti odchovu dravců v zajetí se v té době zapojili i další sokolníci z celé republiky. Při vytvoření vhodných podmínek dravci v zajetí zahnízdili a odchovali mláďata. Chovatelství je dnes významnou aktivitou členů Klubu sokolníků. Naprostá většina loveckých dravců je dnes získávána z umělých chovů. Je to fenomén nový, protože v minulosti byli dravci získáváni vesměs z přírody.
Donedávna byl u nás dominující lovecký dravec jestřáb lesní. Nyní je škála dostupných dravců mnohem širší. Zvládnutá metodika odchovu sokolů a orlů rozšířila možnosti lovu i s těmito ptáky, dříve téměř nedostupnými. Představa široké veřejnosti, která je živená senzacechtivými médii, o astronomických cenách dravců, je přinejmenším směšná. Kvalitní mládě sokola lze dnes získat za průměrný měsíční plat.
Sokolnictví je nedílnou součástí naší myslivosti. A trpí stejnou problematikou jako ona. Dramatický úbytek drobné zvěře omezuje nejen lovecké možnosti a výcvik dravců, ale přináší i rezervovanější přístup některých mysliveckých spolků při přijímání sokolníků do svých řad. V mnoha sdruženích jsou ale přitom sokolníci těmi nejaktivnějšími při zazvěřování honiteb bažanty a koroptvemi. Určitým řešením je také orientace na lov v honitbě méně oblíbené zvěře, jako je vrána, straka, hrdlička zahradní, norek, liška či dostupnější spárkatá zvěř, na základě výjimky i další druhy. Náročnost lovu této zvěře je ovšem mimořádná a často na samé hranici loveckých možností dravce i sokolníka.
Právě lov větší kořisti, zejména lišek, pomocí orlů skalních, proslavuje české a slovenské sokolnictví daleko za hranicemi již po řadu let a určitě je porovnatelné se sokolnictvím v Kazachstánu či Mongolsku.
Žádná lidská činnost ovšem nevyhovuje všem. Tak jako myslivost má ve společnosti příznivce i odpůrce, sokolnictví je na tom obdobně.
O dobrém zvuku našeho sokolnictví svědčí i skutečnost, že se nám povedlo zařadit v roce 2010 české sokolnictví, spolu s dalšími deseti státy, na seznam UNESCO jako nehmotné živoucí dědictví lidstva. Poděkování za tento úspěch patří řadě obětavcům, ale hlavně sokolníkům Mgr. Marcele Medkové, Ing. Petru Zvolánkovi a Dr. Bohumilu Strakovi.
V letošním roce oslavíme půl století existence klubu. Oslavy proběhnou v Mekce sokolnictví u nás, v Opočně pod Orlickými horami ve dnech 11.-15.10 2017, kdy se zde koná tradiční mezinárodní sokolnické setkání. V Opočně byl klub založen a tradice každoročního setkání zůstala zachována.
Předpokládáme, že kromě průvodu městem, slavnostní mše, zasedání evropské sekce IAF, což je mezinárodní sokolnická organizace s celosvětovou působností a soutěže v létání sokolů se hlavně setkáme při klasických sokolnických lovech v třicítce okolních honiteb, že se zase sejdeme tam, kam se po dlouhá léta rádi vracíme k opravdovým přátelům myslivcům. Ti již dávno vědí, že jim do stavů zvěře sokolníci nezasáhnou a potvrzují prastaré heslo sokolníků „Nelovíme pro kořist, ale pro všechno to krásné při lovu.“ Součástí oslav budou i tradiční ukázky pro veřejnost v sobotu 14.10 2017 na Vodětínském kopci za Opočnem.
Věříme, že se vedení Klubu sokolníků a organizačnímu výboru v čele s profesorem MUDr. Jiřím Veselým a s pomocí ČMMJ podaří uspořádat tuto akci nejen jako vzpomenutí na minulost, ale i jako další významný krok k budoucnosti nejen klubu, ale i celé myslivecké a sokolnické rodiny.
za Klub sokolníků při ČMMJ
Lubor a Mirka KŘIVKOVI