Srnčí zvěř žije na naší planetě 3-4 miliony let. Byla vždy pronásledována velice zdatnými predátory (liška, vlk, rys), a proto si vybudovala takový systém obrany, aby mohla přežít. Tento systém je tak dokonalý, že stačí minimum mláďat na samici. Oproti černé zvěři, kde bachyně má mnoho selat, srně postačí jedno, někdy dvě, ale maximálně tři srnčata.
Nevýhodou tohoto dokonalého systému obrany je to, že se nedá rychle změnit a přizpůsobit rozvoji techniky v posledních desetiletích. Výsledkem jsou tisíce kusů zraněných a zabitých srnčat při sklizni pícnin moderními širokozáběrovými stroji, jejichž záběr je až 11 m a rychlost až 15 km/hod.
Fylogenetický vývoj srnčí zvěře probíhal na rozhraní lesa a stepi a na rozhraní lesa (rákosí, křovinatého remízu, rybízovny, vinice) a louky či pole žije srnčí i dnes. A tam také srny kladou srnčata stejně tak, jako před milionem let. Čím vyšší je stav srn v honitbě, tím více srnčat je vykladeno mimo les.
Srny hledají místo, kam budou klást srnčata dlouho před kladením a toto pečlivě vybrané místo urputně hájí před ostatními srnami. Srny v našich podmínkách kladou v květnu a červnu, kdy se narodí až 96 % srnčátek. Vrchol kladení bývá v počátku června.
Období, mezi narozením a dobou, kdy srnčata berou srnu jako svoji matku (období vtištění, které umožňuje novorozeněti vytvořit si úzký vztah k matce) je pro srnčata to nejkritičtější a trvá 3 až 4 týdny (od června do července).
V tomto období srnčata srnu nenásledují, srna je u nich jen po dobu kojení a nezbytné hygieny (odstranění trusu a masírování bříška po kojení), což je maximálně 35 minut denně.
Až po 10-14 dnech, když jsou schopny srnu na velice krátkou vzdálenost následovat, což umožní srně, aby srnčata odvedla na místo, které není tak zavětřené, a tím je chránila před predátory. Srnčata ještě neví, co je nebezpečí, a tak i když se k nim přiblížíme, neutíkají a zůstanou přitištěna k zemi ležet.
Málokdy se najdou dvě srnčata jedné matky pohromadě, většinou jsou každé zvlášť. Srna ví jen orientačně, kde má svá srnčata odložena. Proto když přijde do míst, kde jsou srnčata, píská a srnčata jí odpovídají. To jí umožní svá srnčata najít.
V této době totiž nevydávají srnčata žádný pach, jsou pro šelmy nezjistitelná a vlk, liška (natož potom civilizací zdegenerovaný pes) je, pokud jsou zdravá a matkou dobře opečovávaná, nenavětří, i když je od nich pouze jeden metr.
To, co je po miliony let chránilo před šelmami, to se jim nyní stává osudným při střetu s moderními sekačkami pícnin. Jakmile srnčata uslyší zvuk sekačky, instinktivně se přitisknou k zemi, a to se jim stane osudným. Toto období trvá zhruba čtyři týdny.
Teprve po této době, tedy v průběhu července, je schopna srna srnčata odvést, ovšem pokud to výše a prostupnost porostu (třeba vojtěšky) dovolí.
Pokud moje povídání někdo pozorně dočetl až sem, musí mu být jasné, že akce „Zachraň zvíře před sekačkou“ tak, jak je prezentována a někde i prováděna, je naprosto neúčinná a diletantská. Jestliže se někdo, možná i s dobrými pohnutkami, rozhodne vzít svého „gaučáka“, mnohdy ověnčeného vícero výstavními oceněními na akci vyhánění zvěře před sekačkami s úmyslem zachránit srnčátka, pak je to možná dobrá snaha, ale naprosto k ničemu. A ani psi lovečtí a v praxi používaní nemají šanci. A pokud to ještě někdo podporuje a zveřejňuje, pak je to trestuhodné a diletantské!
Jak tedy postupovat, abychom zachránili co nejvíce srnčat před posečením?
Nedovolit srnám, aby si vybraly místo na kladení srnčat na místech, kde bude probíhat sklizeň pícnin. Již měsíc před kladením srnčat (od poloviny dubna do konce kladení) inkriminovaná místa procházet se psy, pomohou také například nafouknuté plastové pytlíky přivázané na kousku provázku k zatlučenému kolíku v porostech pícnin. Pytlíky vlající ve větru na čas spolehlivě srny odradí. Ale pravidelné procházení plochy se psy nic nenahradí! Je to časově náročné, ale vyplatí se to. Velice důležité je, aby při procházení vybraných lokalit k nim přilehlé pozemky zůstaly v naprostém klidu. Nesmí tam psi přebíhat.
Jakmile srna srnčata vyklade na nesprávné lokalitě, je již pozdě a jejich posekání je prakticky nevyhnutelné. Námaha, spojená s jejich záchranou je obvykle bez výsledku. Pokud se i srnče najde a i opatrně (v rukavicích) odnese z jeho matkou přiděleného místa pryč, buď se na místo, pokud je toho již schopno, zpět vrátí a bude posečeno, nebo ho srna, pokud je to daleko od místa nalezení, již nikdy nenajde, a tím jsme ho odsoudili k smrti. Naše bohulibá činnost tak vyjde vniveč.
Různé technické prostředky jako drony, termovize a plašiče na sekačkách se vyvíjejí, zkouší se hlavně v Německu, ale výsledky stále neodpovídají snaze a prostředkům do nich vkládaných. V Německu odhadují, že ročně sekačkami zahyne kolem 100 000 srnčat, což jistě neujde pozornosti jak místních myslivců, tak i ochránců zvířat. A to, na rozdíl od nás, velký podíl ploch sklízí malí soukromníci ručními sekačkami či malými traktory s jednou lištou a pomalým pojezdem.
Petr ZIEGROSSER
arev@arev.cz
Zachraň zvíře před sekačkou
- reakce spoluautora skupiny
Dovoluji si reagovat na příspěvek Petra Ziegrossera na sociální síti facebook s názvem Zachraň zvíře před sekačkou. Nejde o žádný projekt, jak by se mohlo zdát. Takto se pouze jmenuje skupina, která vznikla přibližně před dvěma lety na sociální síti a byla založena Petrem Slabou, Lukášem Illkem, Janem Bartoškou, Radomírem Holíkem a mou osobou.
Činnost skupiny je zaměřena na problematiku senosečí a podporuje společný projekt České zemědělské univerzity, Ministerstva životního prostředí, Českomoravské myslivecké jednoty, měsíčníku Myslivost a dalších s názvem Senosec.czu.cz.
Jedná se o webový portál, který usnadňuje vzájemnou komunikaci mezi zemědělci, myslivci a dobrovolníky při senosečích. Tento, troufám si říct, úspěšný projekt již byl na stránkách Myslivosti prezentován. V rámci sociální sítě, se jako správci skupiny snažíme komunikovat s myslivci, zemědělci a všemi, které spojuje problematika senosečí.
Jsme si vědomi, že nejúčinnější metodou na záchranu nejen srnčí, ale veškeré zvěře,
je sečení neprovádět, posunout jej mimo dobu kladení mláďat, anebo také, jak píše pan Ziegrosser, nedovolit zvěři v ohrožených lokalitách kladení mláďat.
Bohužel toto je činnost v dnešní zemědělské krajině velmi obtížně proveditelná. V honitbách máme mnohahektarové louky a pícniny. Proto se snažíme pracovat na možnostech záchrany zvěře, která je senosečí přímo ohrožena a sociální síť je rychlé komunikační médium, které se při vzájemné spolupráci osvědčilo.
Skupina má rovněž za cíl nemyslivecké veřejnosti vysvětlit problematiku senosečí a myslivosti. Laická veřejnost myslivosti povětšinou nerozumí a mnohdy má na myslivce velmi negativní názor. Snažíme se jim proto přiblížit myslivecké činnosti v přírodě, mezi které patří také ochrana zvěře při sečích.
Rozhodně nechceme podporovat nějaké „divoké záchrany zvěře“ s nevycvičenými psy. Pokud byla veřejnost požádána o pomoc, dělo se tak prakticky vždy na žádost samotných myslivců a činnost dobrovolníku byla myslivci plně koordinována a řízena.
Myslím si, že vzniklo jakési nedorozumění, kdy na sociální síti byly prezentovány fotografie ze záchrany zvěře, a někteří toto chápali jako jedinou správnou činnost na záchranu zvěře. Tak tomu ale není. Když se podívám do historie skupiny, velmi často chodili dobrovolní s myslivci v lokalitách, kde bylo nežádoucí, aby tam zvěř kladla potomky. Tohle je správně a je to jedna z možností, jak se podílet na záchraně zvěře.
Proto se zkusme vždy podívat na problematiku hlouběji, seznamme se s celou činností okolo a nedejme na první dojem.
V letošní sezóně senoseče, která za pár měsíců zase přijde, si přeji, aby bylo zachráněno co nejvíce zvěře, a to nejen srnčat. A možná ani nezáleží, jakou metodou k tomu dojdeme, že život nově narozené zvěře nebude zbytečně ukončen lidskou činností.
Mgr. Lubomír HAJNÝ
Musím, třebas je mi to proti srsti, reagovat na tento příspěvek. Ano v článku je sice spousta dobrých názorů, ale jeho autor nepochopil to, co je pod čarou celého projektu. A to, že projekt Srnčata je hlavně projektem myslivců a snažíme se jím krom ochrany a záchrany mláďat zvěře též zlepšovat náhled veřejnosti na myslivce, který je špiněný médii a bulvárem.
Autor zjevně nepochopil i spoustu dalších věcí, třeba i to, že se srnčata i jiná zvířecí mláďata dají zachránit, ale od stolu se to dobře radí a kritizuje. Kritika je namístě, když je věcná a účelná, ne, když je štvavá a podkopávající nohy vlastním řadám.
Více k tomuto článku a jeho autorovi nemám co říci, snad jen to, že projekt Srnčata není jediný, který autor napadá, kritizuje a uráží nesmyslně lidi, kteří se projektu věnují, stejně jako napadá práci nemyslivecké veřejnosti, která se s projektem snaží pomáhat.
A jestliže něco označuje za diletantské a trestuhodné, tak ať se zamyslí a podívá se na to, co často vypouští z klávesnice svého počítače na sociálních sítích.
Petr SLABA