Časopis Myslivost

Pocházel ze šumavské rodiny, jejíž příslušníci byli tradičně ve Schwarzenbergských službách, protože Šumava téměř celá tomuto rodu patřila. Pochopitelně se narodil v lesácké rodině jako jeden z pěti synů schwarzenbergského hajného. Dětství prožil v Udraši na Písecku, neboť i tam měl Schwarzenberg své lesy. Jako mladý muž sloužil v posledním roce I. světové války na balkánské frontě a tam se také dočkal porážky Rakouska.
Po skončení I. světové války se rodina přestěhovala do Sedla (Mitterberg) poblíž Horní Vltavice a tam, podobně jako jeho předkové, se začal učit lesnictví a myslivosti. Po vyučení místo hajného z důvodu probíhající pozemkové reformy nebylo, a dosavadní majitel nepřijímal nové zaměstnance, odešel Walter Paleček do Tyrol na zkušenou a dva roky tam působil jako výpomocný hajný.
Když na Šumavě padly polomy, byl přijat od 1.1.1928 jako hajný na Borovou Ladu a později na Filipovu Huť. Dnem 1. října 1930 byl spolu s lesy převzat podnikem Státní lesy. To již byl ženatý a měl dvě malé děti. Musel bydlet v podnájmu, protože žádná hájovna nebyla volná.
V roce 1932 se uvolnila hájenka „Roklanská chata“ na samé hranici s Bavorskem. Služba tam nebyla jednoduchá. Naprostá odloučenost od civilního světa byla důvodem, že v té době bavorští pytláci pořádali lovecké výpravy do šumavských lesů a docházelo k velice častým střetům s lesním personálem, kdy přestřelky nebyly vzácností. Za šest týdnů po nastěhování došlo k jednomu z mnohých takových střetů. Při přestřelce byl jeden bavorský pytlák smrtelně raněn. Pod ochrannou palbou jej komplicové odtáhli zpět do Bavor. Bylo nebezpečí, že se pytláci vrátí s posilou a vykonají pomstu.
Paleček se již domů nevrátil a druhý den byla rodina z důvodů zajištění bezpečnosti přestěhována na Třeboňsko. Šumava však byla vlastním domovem Palečků, a tak v roce 1935 se rodina stěhuje zpět na Filipovu Huť. Po uvolnění hájenky na Březníku (Pürstling – hájovna byla v budově bývalé lesovny) se stěhuje do malebného kouta Šumavy.
Walter Paleček byl znám jako důsledný, poctivý a věrný služebník a nesmiřitelný odpůrce pytláků. Tato pověst jej provázela nejen po Šumavě, ale i přes hranice do Bavor. Staré „hříchy“ se mezi lidmi ale neodpouštějí.
Druhý den po nastěhování na Březník, dne 24.listopadu 1937, šel Walter Paleček na obchůzku do revíru a byl střelen ze zálohy do zad brokovou ranou. Přes 20 hrubých broků mu po tomto incidentu zůstalo v plicích navždy. Jeho manželka slyšela výstřel, ale nevěnovala tomu pozornost. Avšak rány se opakovaly, a proto zděšená žádala dřevaře, bydlícího poblíž hájovny, aby se tam šel podívat. Paleček totiž sám střílel, pokud měl náboje, aby přivolal pomoc. Z lesa byl přivezen na saních a odvezen do nemocnice v Sušici, kde jej lékaři dali dohromady.
Paleček službu na Březníku svědomitě konal až do Mnichovského diktátu, kdy byla Šumava zabrána a Palečkovi se museli vystěhovat. Válečnou dobu II. světové války přežila rodina na Netolicku v hájovně Doubrava.
Po skončení války se rodina opět stěhuje zpět na Šumavu tentokrát na polesí Včelná k lesnímu závodu Boubín na odlehlou hájenku Brentenberg, umístěnou na okraji boubínského komplexu lesů. Na jeho lesnickém úseku se nacházela část staré Boubínské obory založené okolo roku 1900.
Přes svůj kladný poměr k lesu byla myslivost Palečkovým druhým životem a jeho dokonalé znalosti královské jelení zvěře jej pasovaly okolo roku 1948 do role oborníka. V té době byl snad jediný z personálu lesního závodu, kdo uměl věrně napodobit hlas říjícího jelena. Troubil výhradně na tritonku (mořská mušle), kterou nepůjčoval a opravdu ji opečovával, vlastně jako vše, co k myslivosti ve výzbroji patřilo.
Já jsem měl to štěstí, že jako student lesnické školy jsem v roce 1960 měl možnost tohoto výjimečného člověka poznat, a to právě v době jelení říje, a prožít tak společně s ním celý měsíc po dobu třech loveckých sezon na lovecké chatě „Sovorajt“. Byly to moje vůbec první jelení říje v životě, kdy jsem plně poznával a nasával atmosféru lovu a dění kolem jelenů.
Walter Paleček mi byl opravdovým učitelem. Vyprávění o loveckých setkáních a loveckých zážitcích s jelení zvěří při jeho výkonu služby mi daly daleko více, než kterákoliv učebnice myslivosti. Jeho popularita, jakožto vynikajícího lesníka a hlavně myslivce, byla rozšířená snad po celých Čechách a Moravě, protože kterýkoliv host umístěný na lesní závod Boubín chtěl, aby mu loveckého průvodce dělal právě Walter Paleček. O výšce společenského a politického postavení v té době těchto hostů, netřeba nic dodávat. Kolikrát nebylo možné požadavku vyhovět, Walter byl v každém období říje permanentně vytížen na sto procent.
Vzhledem ke svému věku a životnímu stylu, při pobytu společně s hosty na lovecké chatě, by si rád odpočinul, ale neměl klid. Host střídal hosta a já si opravdu nepamatuji, že kteréhokoliv hosta doprovázel, nebyl úspěšný a odjížděl by bez jelena.
Pro usnadnění získávání poznatků o průběhu jelení říje jsem mu byl plně k dispozici. Hosty jsem nikdy nedoprovázel. Podle jeho dispozic bylo mou povinností obeznávat lokality, které mi určil a podávat mu hlášení o průběhu říje. To byly zkušenosti k nezaplacení, které jsem mohl plně využívat při mé pozdější myslivecké praxi. Tehdy nezatížen povinností doprovodu, jsem si mohl dovolit při sledování zvěře to, co nikdy s hostem. Ověřování a vylepšování kvality napodobování hlasů troubících jelenů bylo pro mne vynikající zkušeností, protože jsem nic nemohl pokazit a i kdyby, nic se nedělo. Získal jsem nedocenitelnou praxi, kam až člověk se může dostat s vábením, aby zvěř nebyla zrazena. Opravdu vděčím Walterovi Palečkovi za jeho školu při mých prvních zkušenostech a seznamováních se s jelení zvěří.
Samozřejmě jeho život byl velmi pestrý, naplněn dobrým i špatným a co já vím, nebyl jednoduchý. To ovlivňuje celkově styl života a zdravotní stav. Po těžkém úrazu prožil ještě poslední jelení říji na Boubíně a pak odešel do penze. Z Brentenbergu se odstěhoval do osady Veselka u Vimperka, kde také ve věku 67 let zemřel. Pochován je, na jeho přání, na hřbitově v obci Horní Vltavice tak, aby viděl na Básum, západní část Boubínského masivu.
Vzpomínku jsem mu věnoval nejen proto, protože od jeho smrti právě letos v červenci uplyne 50 let, ale také proto, že bych rád oživil jeho památku a připomněl ji těm, kteří ještě žijí a znali jej, nebo měli s ním osobní zkušenost a mají ho uloženého někde v zapomnění v hloubi paměti. Byl to skvělý lesník a vynikající myslivec – jelenář. Zaslouží si od nás všech alespoň tichou vzpomínku.
Hubert FABER