Zachraň zvíře před sekačkou – odbornost nebo mediální prezentace?
Myslivost 7/2017, str. 31 Martin Horálek
Na stránkách červnového čísla Myslivosti mohli čtenáři zaznamenat zajímavou diskuzi mezi Petrem Ziegrosserem na jedné straně a Lubomírem Hajným a Petrem Slabou na straně druhé o problematice záchrany srnčat při sklizni pícnin. Hned v úvodu chci zdůraznit, že se necítím kompetentní jakkoliv účastníky této debaty soudit. Spíše mě z pozice novináře, myslivce a člena Redakční rady inspirovala k několika drobným poznámkám:
U Petra Ziegrossera je třeba ocenit odvahu jít tak říkajíc proti proudu a snahu položit na stůl odborné argumenty ke svému nesouhlasnému stanovisku.
Na tomto konkrétním případě se znovu dobře ukazuje, jak nezbytné jsou pro nás důkladné znalosti zoologie, fyziologie a etologie zvěře. Nechci snad podezírat myslivce, že by právě v těchto kapitolách učebnice myslivosti pouze prolistovali a poctivě tak nenastudovali informace o prvních týdnech života srnčat. Absence pachové stopy, způsob a důvod odkládaní srnčat srnami, imprinting matky – to všechno se už v základním kurzu adeptů učí a mělo by se také zkoušet. Problém je v tom, zda se začínající myslivci mají kde a od koho naučit, jak tyto teoretické znalosti správně využít v myslivecké praxi.
Když se důkladněji zamyslíme nad instinkty a životem čerstvě nakladených srnčat, nezbyde nám, než s kolegou Ziegrosserem souhlasit, že jejich vyhledávání pomoci psů a následné vynášení mimo sečené porosty, je diplomaticky řečeno problematické – a to hned z několika důvodů.
Možná i proto na západ od našich hranic častěji používají detektory založené na principu infračervených kamer (detekováno je tělesné teplo živočicha, např. systém Infrarot-Wildretter) a takto zjištěná mláďata jsou ponechána na místě a žacími stroji v potřebné vzdálenosti „obsekána“.
Ano, už slyším námitky, že tohle je pro Česko jen hudba budoucnosti, že infračervené detektory jsou nákladné, že žádný zemědělec se nebude na louku vracet, aby později dosekal vzniklé ostrůvky pícniny apod.
Nemyslím si to. Stačilo by, aby ministr zemědělství Marian Jurečka místo plošných dotací na hektar vypsal účelově vázanou finanční podporu na pořízení právě takových technologií na všech používaných žacích strojích. A bylo by v poměrně krátké době tak říkajíc vyřešeno. Přitom je to jen otázka politické vůle a především dostatečného tlaku na českou zemědělskou lobby, která si dobrovolně peníze ze své vlastní kapsy vytahovat nebude. Odborná stránku věci může Ministerstvu zemědělství zpracovat Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti – ostatně proto byl snad zřízen a platíme si ho ze svých daní.
Nakolik osobně znám lidi zainteresované v aplikaci Zachraň zvíře před sekačkou, nepodezíral bych je z toho, že by o chování srnčí zvěře neměli dostatečné znalosti a neuvědomovali si limity těchto opatření. Rozumím jejich snaze něco praktického udělat tváří v tvář tisícům „rozšmelcovaných“ srnčích tělíček v žacích strojích a ani v nejmenším bych si nedovolil zpochybnit jejich dobré úmysly.
Ale tím, jak se celá iniciativa stala mediálně známou, také stouplo riziko, že vytvoříme společnosti (a hlavně českým zemědělcům) alibi, že celý problém je už vlastně vyřešen. Stačí přeci, aby zemědělec použil správně mobilní aplikaci, dobrovolníci projdou louku a roztomilá srnčátka jsou zachráněna...
Jenže myslivci jsou na rozdíl od veřejnosti těmi, kdo v přírodě působí s odborným backgroundem. A se vzděláním se většinou pojí i to, že příliš nepřeje jednoduchým a snadným řešením. A tak je bohužel zase na nás, abychom veřejnosti sdělovali sice krutou, ale přesto pravdu, že vynášení malých srnčátek před sekačkou sice dojme kameramana i diváka večerních zpráv, ale ve skutečnosti jsme tímto aktem dotyčné mládě zpravidla odsoudili k nevyhnutelné smrti.
A je dobře, že to Petr Ziegrosser znovu připomněl i na internetu a potažmo na stránkách Myslivosti! Každý z nás totiž bude muset (nebo by měl) ve svém okolí znovu a znovu trpělivě vysvětlovat, že s mláďaty divokých zvířat je to ve skutečnosti výrazně složitější a jen procházení luk dobrovolníky organizovanými na sociálních sítích bohužel většinu mláďat před zemědělskou technikou nezachrání.
Hlavním úkolem kampaně je přimět zemědělce, aby hlásili termín senoseče myslivcům dostatečně včas, nejlépe večer den před sečením, aby mohli myslivci porosty, třeba i za pomoci dobrovolníků pod zodpovědným vedením, projít a zapachovat, aby si srny mohly svá mláďata v klidu z porostu vyvést.
Na závěr bych se rád dotkl oblasti, která podle mě tvoří kořen nejen této konkrétní debaty, ale vlastně celé prezentace myslivců na veřejnosti. Tím je mnohokrát zmiňovaná odborná úroveň našich kurzů pro žadatele o první lovecký lístek, potažmo pro myslivecké hospodáře.
I tady se znovu ukazuje, proč jsou kvalitní lektoři a také přísně nastavený minimální standard znalostí pro absolventy tak mimořádně důležité pro budoucnost celé české myslivosti. Přes všechny potenciální finanční ztráty (a někdy třeba i rozladěné kamarády) prostě není nadále možné, aby z některých kurzů odcházeli s diplomem absolventi, kteří minimálně v zoologii a v péči o zvěř nemají ani základní znalosti, natož vypěstovanou schopnost propojovat si teorii do praxe!
A ruku na srdce – kdo z vás podobného rychlokvašného „myslivce“ v životě nepotkal? Konec konců – vždyť vzdělaný a kultivovaný myslivec je tou nejlepší prezentací, kterou lze vůbec vymyslet. A pouze vzdělaní myslivci a jejich představitelé jsou schopni vyvolat na státní správu a politiky potřebný tlak, který přinese realizaci sice nákladných, ale jedině účinných opatření proti škodám, které člověk živé přírodě způsobuje.
Martin HORÁLEK