Časopis Myslivost

 
Pane plukovníku, jste myslivec nebo „jen“ majitel a držitel zbraní?
Já mám lovecký lístek, pořídil jsem si ho kdysi, protože jsem se zajímal o všechny obory spojené se zbraněmi, kam patří i myslivost. Byla to doba, kdy se tvořil zákon o zbraních a střelivu a nevědělo se, jaké zbraně by do kterých skupin mohly být zahrnuty. Tak jsem si řekl proč nemít i skupinu, která by mi dávala šance vlastnit i zbraně lovecké. Tenkrát to nebyl legislativní problém, abych loveckou zbraň mohl mít bez loveckého lístku. Ale i tak jsem si zkoušky a lovecký lístek pořídil, ale moje práce, sportovní činnost a další aktivity mi nedovolily zabřednout do myslivosti více, více se myslivecky angažovat.
 
Koho napadla myšlenka na petici proti omezení držitelů zbraní?
První informaci, že se něco špatného děje s privátními zbraněmi, jsem dostal v okamžiku, kdy jsem prezentovat policejní služební výstroj a některé české zbraně na zbraňové armádní výstavě v USA ve Washingtonu. Na recepci hotelu jsem měl zprávu od kamaráda, který je majitelem malé zbrojovky, že má snahu omezit legální držitele zbraní tehdejší eurokomisařka Cecilie Malstroem. Zalapal jsem po dechu a říkal si A už je to tady. Věděli jsme, jak dopadly takové tlaky v Austrálii, v Británii, jaké jsou snahy v USA, a říkali jsme, že jednou se tomuto tlaku nevyhneme ani my. Tak mě napadlo, zda proti tomuto budeme moci něco dělat? Sám nějaký občan nic nezmůže, navíc jak známe lidi v Čechách, jsou pohodlní. Začal jsem uvažovat, jak se k problému postavit.
Následně byly volby do europarlamentu, já jsem kandidoval za jednu stranu, kromě jiného jsem prosazoval, že zbraně k naší společnosti patří, snažil jsem se získat podporu i peticí. A úplně náhodou jsem se na brněnském veletrhu setkal s Bohumilem Strakou, který kandidoval do europarlamentu za jinou stranu a v debatě s ním jsem zjistil, jaké další souvislosti má snaha o omezování zbraní mezi myslivci. Shodli jsme se, že můžeme mít různé názory na věc, že můžeme mít zbraně z různých důvodů, můžeme politiku vnímat různě, ale shodneme se na tom, co je správně a co je nesprávně. Tam došlo k symbolickému spojení těch, kteří užívali zbraň pro sebeobranu, služební zbraň a věděli jaká je úloha zbraně ve společnosti, a to i v oblasti myslivecké komunity. A tak se stala petice spojovacím prvkem mezi různými skupinami držitelů zbraní, spojil nás vnější tlak proti nám všem.
 
Kolik je momentálně pod peticí podpisů?
Dnes přes 50 000 podpisů, do Sněmovny bylo již odevzdáno přes 40 000 podpisů. A ten počet je důležitý, protože to otevřelo cestu k jednání ve výborech, s poslanci, začali se o nás zajímat politici, politické strany i média. Přitom zrovna média se tématu zbraní několik let nazpět doslova štítila. Vytahovaly se jen případy kolizí myslivců, hledala se nějaká senzace, vše bylo jen negativní formou zpravodajství. Majitelé zbraní byli v jejich očích podivní lidé nebo myslivci, kteří jsou neustále podnapilí a snaží se někoho trefit v lese. Byl to vlastně způsob dehonestace skupiny lidí, kteří jsou u nás tou nejslušnější, nejodpovědnější a nejvíc prověřovanou částí obyvatelstva. A najednou se díky petici začal měnit názor na myslivce.
 
A jak jste změnil názor na myslivce vy sám osobně?
Nejen díky panu Strakovi se mi otevřely dveře k dalším lidem z řad myslivců. Myslivci jsou totiž pro nás důležitá skupina. Po Evropě obvykle probíhal tlak na majitele zbraní tak, že sportovcům a myslivcům lživě slíbili, že oni na svých právech osekáni nebudou V takové Velké Británii na to skočili, uvěřili, že nebudou poškozeni, ale stejně na ně posléze došlo. Takové to rozděl a panuj vždy fungovalo, stejně tak salámová metoda postupného utahování šroubů.
Naši myslivci si získali obrovskou úctu a překvapili svým neuvěřitelně rozhodným postojem, tím, jak drží s ostatními majiteli zbraní za jeden provaz. Naprosto chápou to, že pokud nedojde dnes k zákazu, není vyloučeno, či je spíše pravděpodobné, že se budou třeba za dva tři roky vyhodnocovat opatření a opět se přitvrdí. Je to ono klasické ukrajování ze salámu demokracie, z lidských práv, z práva na zbraň. Stačí příklad, který byl navrhován Holandskem – zákaz tzv. služebních vojenských ráží. Takové zákazy by se dotkly lidí, kteří ani dnes netuší, že by na ně mohlo zítra dojít.
Za to, že se myslivci k nám připojili, mají velký dík a úctu. A já vidím, jak je nesmírně důležité, že se za držitele zbraní postavila velká myslivecká komunita, a i tím se mění pohled na myslivce. Dnes přibývají komentáře, že před myslivci klobouk dolů, to jsou pašáci, co jdou s námi, co nás neprodali a lidi začínají chápat i to, proč se vlastně zvěř loví, proč se regulují stavy, že to není pro naplnění nějakých zvrhlých pudů nebo jen pro získání zvěřiny do mrazáku. Lov tu vždycky byl, od doby kamenné, lovit je přirozenost člověka, lov není vraždění zvěře. Jatka nevadí nikomu, kdo se krmí vepřovým a kuřecím masem, ale myslivec přitom jako lovec vadí. Proto jsem moc rád, že pochvalných komentářů k myslivcům neskutečně přibývá, boj za právo na zbraň udělal myslivcům obrovskou službu a je potěšitelné vylepšení pohledu celé společnosti na myslivce.
 
Prosím podle vašeho soukromého odhadu, kolik z těch 50 000 podpisů mohlo být ze strany myslivců nebo rodinných příslušníků myslivců?
Já to odhaduji asi tak na polovinu, podíl myslivců je opravdu zásadní, chodily nám celé stohy děkovných a podpůrných dopisů, mnohdy se podepsali členové celých mysliveckých sdružení a spolků, vyslechl jsem plno pozitivních komentářů a ohlasů. Je až dojemné, jak se dokázal myslivecký lid sdružit a jak se dokázalo společné povědomí povzbudit a probudit. A vliv to má i na mne, začal jsem přemýšlet o tom, že bych vstoupil mezi myslivce, že bych začal myslivost provozovat aktivně, bylo by mi ctí skončit v řadách myslivců.