Časopis Myslivost

Je zvláštní, jak specifickými samouky nebo nedbalci někteří myslivci stále jsou. K tomu můžeme jen dodat, že kvalitní literatury, která by se věnovala hlavně nebo dokonce jen výživě a krmení zvěře, je u nás skutečně málo. Zato zkušených zootechniků rozhodně málo není a pokud své kolegy znám, nikdy by nešetřili dobrou radou. To by ovšem česká populace nesměla mít v genech častý komplex vícecennosti, že každý známe všechno nejlépe a kdo něco umí či zná více, tak se na nás vytahuje. 

Začněme třeba u navážení objemných krmiv zvěři ve volnosti. Siláže a senáže (neboli siláž ze zavadlých pícnin) jsou dnes základním objemným krmivem pro skot, popř. ovce i koně. Oba typy siláží jsou výsledkem fermentačního procesu, který tzv. dozráním považujeme za ukončený. To ale nelze porovnat například se senem, které sice po sklizni musíme také nechat asi 6 týdnů zrát, ale pak v jeho hmotě s výjimkou zásadních chyb při skladování a manipulaci k větším změnám nedochází.
U siláží musíme vždy a nutně počítat s druhotným kvašením. To znamená, že vlivem vzdušného kyslíku dochází k oxidaci kyselin konzervujících siláž a nastává změna pH. Zároveň oba vlivy podporují rozvoj patogenní mikroflóry, dochází k rychlé autolýze bílkovin a mikrobiálnímu rozkladu. V rozkládající hmotě se postupně zvyšuje obsah hnilobných látek, bakteriálních toxinů, mykotoxinů a v neposlední řadě i patogenních bakterií. V chovech dojeného skotu je doba krmitelnosti siláže jako dieteticky bezriziková dána 12 hodinami po vyvezení z rukávu (jámy či otevření balíku). Pravda, jsou i malé či extenzivní chovy, kde nejsou chována citlivá a náročná plemena dojnic, kde balík senáže není zkrmen naráz. V zimním období a v chladnějších dnech lze toto pravidlo posunout na 24 hodin.
Platí ale bez výjimky: odebíraný profil jámy nebo rukávu je třeba zakrýt, co nejvíc omezit přístup vzduchu. Z kulatých balíků, kde je hmota uložena pruhem stočeným do spirály ji odebíráme bez zbytečného narušení celého balíku, které by usnadnilo přístup vzduchu dovnitř zbývající hmoty. A opět zakrývat.
Hospodářským zvířatům se tedy siláže naváží dvakrát či jedenkrát denně, vždy čerstvá hmota. A naší zvěři? Hodný zemědělec bezúplatně (nebo třeba jen za dopravu, dobrák) přenechá „nenáročné zvěři“ co mu přebývá, v lepším případě měně hodnotné podíly při načínání nebo ukončení jámy nebo rukávu, hmotu po úklidu objemové míchárny, atd. Neuvěřitelné a nemožné se pak stane smutným skutkem: zvěř konzumuje zdravotně závadnou hmotu se všemi zápornými důsledky.
A nemusí to být jen siláže. Přilepšit lze zvěři jablečnými výlisky, tzv. zdrtky, což je zbývající hmota po lisování jablek. Sušina se pohybuje kolem 7-9 %, obsah cukrů v sušině až 12 %. Nežádoucí kvasné procesy začínají stejně jako u siláží po 12 hodinách.
Pokud se výlisky ihned po výrobě naváží na sušárnu, jsou jako úsušek vynikající atraktant krmných směsí i solidní zdroj pohotové energie, obsahují velmi cenné pektiny a hemicelulózu. Jako čerstvé by se musely navážet denně a také denně odklízet. Přesto jsou koncem léta v lese občas vidět, rozložené a s typickým, napřed kyselým, později alkoholickým pachem.
Zmíněné seno má také své nástrahy. Nikoho by nemělo překvapit, že nepravidelně zásobovaná krmná místa zvěř navštěvuje rovněž nepravidelně. Seno přijímá vlhkost ze vzduchu, postupně je narušováno plísněmi, patogeny nejsou nic výjimečného. Do sena se přistěhují kuny a hlodavci, a přidají své exkrementy se spory s širokou sbírkou přinejmenším kokcidií, nebo cizopasníky z povrchu těla.
Pak jsou dvě možnosti. Seno v jeslích zůstane do jara, nebo je konzumováno v době skutečné nouze. A všichni víme, že krmná místa se starým, před dávnou dobou založeným senem, nejsou nic výjimečného.
Připomeňme si, že pro srnčí zvěř, tedy okusovače s jemným trávicím traktem není seno prioritním krmivem, které by bylo spontánně a bez návyku přijímáno. Právě pro srnčí zvěř musíme mít seno sečené v raných fenofázích, ideálně na loukách s botanicky bohatým porostem. Jen takové, a pravidelně, co nejčastěji zakládané seno má pro srnčí zvěř smysl. A co víc: jen tehdy, má-li srnčí zvěř takovou péči, omezí pastvení na porostech řepky.
Pastvení na zemědělských porostech je typickou škodou působenou zvěří. Je to problém polních honiteb, i když dobře víme, že současná intenzifikace a chemizace páchá na zvěři škody daleko větší.
 
Škody působené zvěří mají svou skutečnou podstatou z větší části v životních podmínkách. Budeme-li hovořit o klidu pro zvěř, není to jen její prosperita co do živé hmotnosti, trofeje a příchovku. Pokud zvěř bude mít naprostý klid, pak bude mít nejen přirozený rytmus a počet pastevních cyklů, ale bude nerušeně docházet na místa se skutečně kvalitní pastvou. Jako příklad uvádí tradiční literární údaje o asi pěti pastevních cyklech jelení zvěře a proti tomu skutečnost, že jelení zvěř ve zcela klidných podmínkách bez rušivých vlivů včetně krotkých jelenů může mít za den v průměru 11 pastevních cyklů.
Většina zvěře ve volnosti i veřejně přístupných oborách se ukrývá v hustých porostech, kde způsobuje nemalé škody. A opět i obráceně: tento způsob výživy omezuje přirozený a žádoucí příjem živin a tím i zdravotní stav, přírůstek hmotnosti, tvorbu trofeje i kvalitu reprodukce. A tam, kde by byla vůle pravidelně zvěř přikrmovat, je kvůli rušení účinnost i kvalitních příkrmů nízká.
Tato souvislost se týká nejen obvyklých antropogenních faktorů. Způsob lovu, a zejména noční dobu lovu, zvěř vnímá jako významné ohrožení. Nepravidelně lovená zvěř vykazuje atypické chování spojené s výrazným navýšením škod. Existuje i rozpor mezi mysliveckým zájmem na kvalitě zvěře a plným využitím zákonné doby lovu. Zákon povoluje lovit v přesně stanovených obdobích. Ale pokud chceme populaci zvěře dopřát co nejlepší podmínky, pak by ulovení plánovaného počtu kusů mělo proběhnout v co nejkratší době.
 
Počátek vegetace znamená významnou změnu ve výživě zvěře. V přirozených podmínkách je první velmi mladá zelená hmota nutně doplňovaná a kompenzována příjmem stařiny a ohryzem větví, větviček, kůry, atd. Je to přirozený proces návyku volně žijící zvěře.
Tam, kde převažují vlivy přikrmování nebo je krmení zvěře hlavním vlivem, musíme se připravit na klasickou změnu krmné dávky. První podmínkou úspěchu je objemné krmivo, které plní funkci její stabilizace. Mělo by to být luční seno, může být doplněno, ale raději ne zcela nahrazeno siláží s výraznou energetickou hodnotou (kukuřičnou).
Připomeňme si, že existence a funkční úspěšnost mikroflóry trávicího traktu stojí a padá se stabilním prostředím předžaludků. Je to v prvé řadě kyselost (pH), obsah vody a procento vlákniny. Ten by měl být v celé krmné dávce minimálně 15 %.
Dále je důležitá přítomnost krmiva s obsahem pohotové energie. Mikroflóra rozkládá vlákninu na jednoduché cukry a energii si bere z nich, výsledným produktem jsou těkavé mastné kyseliny (octová, propionová a máselná), které se po prostoupení stěnou bachoru do krevních vlásečnic podílí na energetickém zásobení celého organizmu. Doplněk obiloviny, okopaniny nebo melasy zvyšuje účinnost fermentačního procesu tím, že je energie (cukr nebo škrob) k dispozici v každé fázi mikrobiální fermentace.
Každá změna musí probíhat pozvolna, přežvýkavci na kompletní změnu krmné dávky potřebují zhruba 3 týdny.
Ideální model vypadá tak, že první krmivo je seno, které svými doteky na mechanoreceptory trávicího traktu uvede předžaludky do funkčního pohybu. Teprve pak mohou zvířata přijímat „rizikové“ komponenty krmné dávky.
Pokud by do předžaludků jako první krmivo přišla mladá zelená píce s nedostatkem vlákniny, namísto pozvolného uvolňování dojde k rychlému uvolnění a rozkladu bílkovin až na čpavek. Ten ve výrazném nadbytku působí jako nervový jed a ochromí mechanoreceptory. Ruminace neboli funkční pohyby se zastaví a z bachoru se stává pasivní tlaková nádoba. Podmínky pro fermentaci a rozklad bílkovin (teplo a vlhko) ale zůstávají, a plyny (čpavek, metan a oxid uhličitý) způsobí akutní nadmutí. Pokud máme v podvědomí známé riziko nadmutí ze zapařené zelené píce, je to podobný proces. Buněčné stěny zelené hmoty jsou poškozeny a rychle uvolní lehce rozložitelné bílkoviny.
Prognóza akutního nadmutí (akutní alkalóza) u zvěře je vždy nepříznivá, souvisí s velmi komplikovanými podmínkami veterinárního zákroku, pokud je vůbec možný. A přidává se také stres z manipulace zvířete člověkem.
Častější komplikací není akutní, ale mírný a dlouhodobý přebytek čpavku. Přivodí nepříznivé pH bachoru a tím vyhynutí části mikroflóry. To má za následek zhoršené využití živin a postupné slábnutí zvířete. Typickým projevem je nadměrné slinění.
Řešením může být přídavek octa do krmiva, to ovšem řeší pouze následek. Příčina je v nedostatku pohotové energie a energetických krmiv. Proto je u faremní a oborní zvěře důležité reagovat pozvolnou úpravou krmné dávky na jarní vývoj vegetace, který je každý rok zcela jedinečný.
Pravým paradoxem je pak ukončení přikrmování zvěře ve volnosti počátkem jara. Uvědomme si, že hlavním přirozeným zdrojem energie pro přežvýkavce je vláknina buněčných stěn. Vláknina obecně má tři složky.
Celulóza, ideální složka pro mikroflóru, základní zdroj energie. Vazby, chránící cukr nejsou rozložitelné pro žaludeční enzymy, ale pouze pro enzymy mikroflóry. Využití celulózy je hlavním principem koloběhu půda – rostlina – býložravec – predátor – půda. Je to také jeden z principů zachování života na Zemi.
Hemicelulóza je složka dužiny zásobních orgánů (plodů a bulev). Je snadno a rychle rozložitelná, s výborným dietetickým působením na trávicí trakt. Tedy samé klady.
Jejím opakem je lignin, což je hlavní a převládající složka plně vyzrálých travin a bylin, povrchů semen a plodů. Například sláma, ale také stařina. Jejich rozklad je problematický a málo účinný, navíc potřebuje neúměrně mnoho pohotové energie.
Koncem zimy má zvěř v převážné většině kromě ohryzu stromů a keřů k dispozici hlavně silně signifikovanou stařinu (nebo pouze stařinu), ze které mikroflóra nedokáže uvolnit dostatek energie, potřebné k využití bílkoviny z mladého porostu. Do předžaludků tedy přichází krmivo slamnatého typu a spolu s ním velmi mladá zelená hmota počínající vegetace.
K tomu musíme připočítat i skutečnost, že stařina je více či méně kontaminována plísněmi a bakteriemi za podzimní a zimní období. Teplota a vlhkost bachoru jsou pro spory cizorodé mikroflóry ideálními podmínkami. Rychle ožívají a začnou se množit. Jejich rozvoj může znamenat produkci enterotoxinů s následkem poškození ledvin, jater, samotné pomnožení některých patogenů závažné onemocnění.
Mykotoxiny jsou částečně vázány enzymy či jinými produkty fyziologické mikroflóry, přesto jsou potencionálním ohrožením. Zjednodušeně řečeno, cizorodá či patogenní mikrofóra svými produkty upravuje podmínky, zejména pH předžaludků podle svých potřeb. Takový vpád „cizáků“ fyziologická mikroflóra zvládá jen obtížně. Pokud nemá dostatek potravy ve formě kvalitní celulózy a pohotové energie, postupně vymírá a může nastat hniloba bachorového obsahu, která se v učebnicích zootechniky popisuje jako následek alkalózy. Prognóza je u zvěře ve volnosti vždy velmi špatná.
Počátek jara je tedy doba, kdy musíme zvěři ještě pomoci, přinejmenším jako v zimě. Řešení je kvalitní seno a přídavek jádra.
Panují neshody o formě úpravy obilovin. Jak už to bývá, jsou dva názory. Obiloviny zkrmovat šrotované a nešrotované. Vzpomenu ještě jednou na rozpravu s Ing. Rajským, kdy mi připomněl rozpor mezi nutností šrotování obilovin pro hovězí dobytek a zvěř.
Na základě prováděných výzkumů je zřejmé, že při zkrmování nešrotovaného zrna srnčí zvěři odchází s exkrementy méně než 1 % zkrmeného ječmene. U jelenů dává do souvislosti velikost ústní dutiny a pravděpodobnost nezachycení zrnek chrupem. Výsledkem pokusů na VÚŽV Nitra je poznatek, že kukuřice a oves uniká chrupu jelenů rovněž v množství menším než 1 %. Drobnější ječmen nebo pšenice prochází mimo chrup asi v 10-11 %. Podrobněji tyto fakta uvádí v publikaci „Potreba živín pro jelene NPPC Nitra, 2015.“
Je ale více vážných a věcných argumentů v neprospěch šrotování pro zvěř ve volnosti. Dobře víme, že zásyp do krmelce, sebelépe odhadnutý podle počtu přicházející zvěře, nikdy nebude rovnoměrně konzumován, že silnější kusy budou vždy přijímat více na úkor slabších. Právě silnější a chovatelsky cenné kusy takové krmení může ohrozit. Je vždy lépe dát přednost ovsu, který obsahuje nejméně škrobu a nejvíce tuku. Při nepravidelných dávkách představuje tak nejmenší dietetické riziko, k čemuž přispívá i mohutná plucha.
Kukuřice je energeticky nejvydatnější vzhledem k vysokému obsahu škrobu, což právě může znamenat nemalé riziko. Ječmen je „někde uprostřed.“ Pšenici, zejména u srnčí zvěře a muflonů raději nepoužíváme – málokdo zná přesný obsah lepku konkrétní zkrmované pšenice, který může natropit hodně škod.
Jemné šrotování obilovin znamená ve výkonných předžaludcích rychlý rozklad škrobu na cukr, dále kyselinu mléčnou a oxid uhličitý. Velký nadbytek škrobu znamená silnou nadbytečnou produkci kyseliny mléčné a riziko poškození sliznice. Snížené pH vyhubí část mikroflóry, ustává produkce mastných kyselin a následkem je pravý opak alkalózy - akutní acidóza. Kromě obilných šrotů může být příčinou vysoká dávka melasy nebo cukrové řepy.
Pokud bude krmná dávka dlouhodobě předimenzovaná v přídavku obilovin, nebo budou zbytečně jemně šrotovány, můžeme předpokládat možnost chronické acidózy. V předžaludcích pak udržují zbytečně nízké pH, což znamená nepříznivé podmínky pro mikroflóru, stav sliznic i vstřebávání živin.
Za rozumný kompromis považujeme mačkání. Povrch obilky zůstává podobný jako při celém zrnu a rychlost rozkladu se příliš nemění. Zato dojde ke spolehlivému využití a tato forma u mláďat přežvýkavců přispívá k rozvoji a formování předžaludků. Využití mačkaných obilovin považujeme za výhodný v oborách se spolehlivě řízenou výživou a zejména na farmách zvěře. Nevýhodou je nutnost pořízení stroje a dalšího zázemí. Náklady se ale považují za reálně návratné.
 
Organizmus přežvýkavců má účinný mechanizmus k fyziologické regulaci kyselosti bachoru: potrava je silně prosliněna, přičemž sliny obsahují vysoké množství hydrogenuhličitanu sodného (sody), který slouží k regulaci pH v předžaludcích a dále v žaludku. Pro tvorbu sody potřebuje zvěř sodík, jehož zdrojem je chlorid sodný. Dostatek soli v lizech je proto prvním obrázkem péče o zvěř.
Sodík je také důležitým faktorem regulace krevního a osmotického tlaku a zejména se zúčastňuje hospodaření s vodou. Chlor je potřebný pro kyselinu chlorovodíkovou, součást žaludečních šťáv.
O řepě a ostatních okopaninám všichni víme, že jsou vynikajícím krmivem s významně kladnými dietetickými vlastnostmi a zdrojem velmi dobře využitelné vegetační vody. Řepa a mrkev mají významný obsah „jemné“ vlákniny, které říkáme hemicelulóza a pektiny. Tyto složité cukry jsou jednak snadno a rychle a rozložitelné na energii a zároveň přispívají k vytvoření ideálních podmínek v prostředí trávicího traktu. Sama o sobě má objemová krmná řepa i řepa polocukrovka vysoký obsah cukru (v sušině 50–55 %) a pokud se udrží do jarních měsíců, nemůže být pro zvěř nic lepšího.
Co se týká ostatních živin z pohledu původní hmoty, tedy při sušině asi 15 %, to je už slabší a celkově energeticky se dá 1 kg řepy přirovnat k asi 8-9 kg ječmene, v obsahu bílkovin dokonce asi 12 kg.
V minerálním obsahu stojí za zmínku pouze obsah draslíku a hlavně hořčíku. V obsahu minerálií 1 kg řepy nahradí 1 kg ječmene 3–4 kg řepy. Beta-karotenu obsahuje objemová řepa nevýznamné minimum, trochu lepší je to u žlutých odrůd polocukrovek.
Lépe skladovatelná krmná mrkev bude nejspíš krmivem pro obory, její obsah živin je s řepou skoro porovnatelný, ale má významný obsah beta-karotenu.
Malou nevýhodou okopanin je dostupnost komplikovanější než u ostatních objemných krmiv, velkou náročné skladování a zdravotní riziko při poškození nesprávným skladováním. Ve skladu nebo krechtu je třeba dodržet teplotu 1-5 ^oC a vysokou vlhkost.
Při jejím zkrmování je nutné dbát na minimální zahlinění bulev, zemina a půdní mikroflóra v předžaludcích vždy nadělá hodně problémů. Po namrznutí následuje narušení hmoty napřed zaplísněním, pak hnilobou. Kvalita uskladnění přímo ovlivňuje dobu, po kterou okopaniny vydrží.
Další zdroje zimních i letních krmiv jsou různé vedlejší produkty při zpracování zemědělských komodit. Jsou přímo určeny ke krmení, včetně deklarace výživných hodnot. Při správném používání bez dietetických rizik.
S jarem budeme uvažovat hlavně o krmivech s pohotovou energií, s dobrou dietetikou, tedy s vyšším obsahem vlákniny a převažující energetickou hodnotou.
Cukrovarské řízky mohou být čerstvé nebo sušené, popřípadě je lze s přidáním konzervantů silážovat.
Čerstvé řízky podléhají rychle zkáze, jsou využitelné pouze v době, kdy probíhá zpracování zásob cukrovky. A samozřejmě v blízkosti cukrovaru. Po návyku zkrmujeme pro srnčí a mufloní zvěř asi 1–2 kg na 10 kg živé hmotnosti zvěře, pro daňky 0,5–0,7 kg na 10 kg ž. hm., pro jeleny 2–3 kg na 100 kg ž. hm. Krmné místo je třeba denně uklízet, neponechávat nedožerky.
Sušené řízky se svou energetickou hodnotou zhruba rovnají obilovinám. Před zkrmením je třeba je namáčet – v trávicím traktu by rychle a mohutně měnily svůj objem a zároveň zbytečně odebíraly vodu z trávicího traktu. Pokud si na ně zvěř navykne, jsou dobrou kompenzací mladé zelené píce.
V dobách slávy českého cukrovarnictví byla vždy a všude k dispozici melasa. Tehdy to byl velmi levný zdroj cukrů s vysokou produkční účinností. Její cena je v současné době méně příznivá, ale při správném využití ji lze stále doporučit. Řádově dekagramy na kus a den krmnou dávku zchutní a obohatí jednoduchými cukry. Čerstvá melasa je tekutá, po čase rychle tuhne. Aby se s ní dalo manipulovat, musí se po dodávce ředit asi jednou čtvrtinou vody.
Pivovarské mláto je tradiční doplněk objemné krmné dávky dojnic. Dříve se pro dojnice denně naváželo čerstvé a výpadek dodávky vždy znamenal pokles dojivosti. Kromě dobrého dietetického působení je dobrým zdrojem pohotové energie pro mikroflóru předžaludků, což je cenné právě v době jarní mladé píce s nízkým obsahem vlákniny a rychle rozložitelnými bílkovinami.
V rámci ČR se některé firmy zabývají distribucí různě konzervovaného mláta (např. Agro Mráz). Cena takových produktů je ekonomicky příjemným kompromisem mezi navážením čerstvého a drahým sušeným mlátem.
Tradičním příkrmem jsou pšeničné otruby. Na stránkách Myslivosti už byly mnohokrát zmiňovány v různých souvislostech. Pro jarní příkrm k doplnění pohotové energie se ale příliš nehodí. Jejich kvalita je vždy dána vymletím, a to je v současné době značné. Někdy jsou do otrub přimíchány zbytky mouky, což pro zvěř není rozhodně vhodné. V oborách a na farmách je lze použít jako součást objemových míchanic.
Krmnou základnu lze zpestřit řadou doplňků místního významu. Vždy si ale musíme uvědomit, že každé krmivo podléhá vlivům prostředí. Nelze posuzovat odolnost zvěře jen podle věku a hmotnosti, vždy si musíme uvědomit, že u přežvýkavců se vše řídí podle mimořádně citlivé mikroflóry trávicího traktu. Chyba se stane snadno a rychle, náprava je zdlouhavá a obtížná. Nejlepší řešení je vždy spolupráce se specialisty na výživu skotu.
Martin MOHELSKÝ