Časopis Myslivost

Zákonodárci myslivcům či chovatelům vždy nepomáhají. Ne všechny zákony připravují jen odborníci, a také se v jejich duchu prosazují tlaky lobbistů i nejrůznějších aktivistů, představy vysoce postavených bruselských úředníků nebo už platná evropská legislativní nařízení.
Že výsledek, tedy zákon, platný v Česku je občas menší či větší nepodarek a nemá se skutečnou realitou života lidí, nebo zvěře a lidí nic společného?
Nevadí, je to zákon, platí a je vymahatelný.
A regulovat zákony přírodní děje? Příroda, ba ani zvěř se nedá prokazatelně poučit.
A naopak: my lidé se neradi necháváme poučit od přírody. A ne vždy umíme zkušenost a poučení vložit do zákona.
Je myslivec chovatel? Je chovatel majitel obory? A je chovatel majitel farmy se zvěří? Kdo je to chovatel?
 
FARMOVÉ CHOVY ZVĚŘE
 
Definice chovatelství…
 
Za chovatele považujeme toho, který je teoreticky i prakticky obeznámen s biologií, etologii a celkovými nároky chovaného zvířete. Má podmínky k tomu, aby zvířatům poskytl úkryt, krmivo, preventivní i kurativní zdravotní péči, psychickou pohodu, dostatečný prostor k pohybu, možnost reprodukce a kvalitní odchov. Zároveň je nutné, aby uměl ukončit život zvířete důstojně, s co nejmenším stresem a bolestí.
V Česku existuje, co se týká zřizování chovů či pořizování zvířat, zvláštní fenomén. Na (téměř) každého, kdo si pořídí koně, psa nebo domácího mazlíka sestoupí zároveň s jeho nabytím jaksi sama od sebe veškerá moudrost a znalosti, potřebné k chovu. Některé rozumnější majitele z toho vyléčí několik návštěv, či spíše účtů od veterinárního lékaře. Teprve pak pochopí význam rad zkušených chovatelů a smysl jednotlivých disciplín chovu (fyziologie, genetika, zoohygiena, výživa) a zahájí strastiplnou cestu od majitele k chovateli. Těm, kteří ji příliš úspěšně neabsolvují, nebo je to nezajímá, říkáme držitelé. To je ještě horší než majitel.
Závažných chyb, hlavně ve výživě, se často dopouštějí i začínající majitelé menších farem. Zkušenosti v tomto směru například byly, a velmi bolestivé, z profesní spolupráce s faremními chovateli králíků. Přetrumfnou je pouze majitelé koní a městských psů.
 
Jak je to s hospodářskými zvířaty?
 
U hospodářských zvířat vždy sledujeme možnost a vhodnost jedinců i skupin k chovu a reprodukci v konkrétních podmínkách. Říkáme tomu genetika a plemenářská práce. Jejím cílem je upřednostnit vhodná plemena zvířat podle podmínek a požadavků chovu, uvnitř plemene pak linie po vynikajících jedincích.
Tradice šlechtění a výběru nejlepších zvířat je stará jako chov zvířat samotný. Poznatky nám během vývoje přinesli vynikající vědci a moderní genetika dokáže v užitkovosti hospodářských zvířat dosáhnout pro laika neuvěřitelných výsledků.
Podstatné je, abychom měli v chovu jasný cíl a pracovali se zvířaty, která mají nezpochybnitelný původ a identitu. Staří chovatelé svá cenná zvířata identifikovali jako jim známé jedince, postupně se zavedlo tetování, výžehy (koně) a vrubování uší (prasata), později ušní terčíky a známky. Pokrok techniky přinesl čipy a u dojeného skotu obojky s čipem, který komunikuje s počítačem chovatele.
Docházíme dnes dokonce tak daleko, že umíme do bachoru dojnice vložit v tzv. bolus sondu s čipem, která monitoruje vnitřní prostředí, údaje posílá do sítě a je tak významnou pomocí zdravotní prevence a užitkovosti.
V chovu hospodářských zvířat je pevně dáno, co se s jedincem zamýšlíme, jaký bude jeho život a čemu v potravním řetězci člověka či jinému účelu poslouží. Bez označování to ale nejde.
Pro útlocitné a neznalé: tradice chovu významných hospodářských zvířat neboli domestikace trvá asi 5000 let (kůň, osel, kur) až 10 000 let (prase, skot, ovce). Je to tedy dost dlouhá doba, součást nejen existence a výživy člověka, ale i jeho kulturní tradice.
Je obdivuhodné, kolik plemen hospodářských i domácích zvířat vzniklo na celém světě, jedinečně přizpůsobených prostředí a požadavkům člověka, pro jeho obživu i soužití s ním. Stačí zalistovat v literatuře o plemenech hospodářských či domácích zvířat. V každém kraji nebo oblasti – což samozřejmě neplatí jen pro historické území Čech, Moravy a Slovenska – vznikala plemena či rázy zvířat, ideální pro místní podmínky nebo jako výsledek záliby a znalostí vynikajících chovatelů. Je snad nějaký důvod k tomu, aby se v současné době v této tradici nepokračovalo?
Připomeňme si, že všechna domácí a hospodářská zvířata původně žila volně. I zvěř byla (dávno) zavírána do ohrad, a majitele zajímalo jen maso. Vývoj chovu hospodářských zvířat však pokračoval zvířaty se snadnější domestikací a výhodnější užitkovostí.
K problému nedostatku potravin, zejména živočišné bílkoviny se bohatá a arogantně uvažující část světa staví s pevně odvrácenýma očima. Na zemědělské půdě stavíme komunikace, továrny, sklady, sídliště… Nezanedbatelná plocha zemědělské půdy místo potravin produkuje plodiny k výrobě pohonných hmot, stojí na ní větrníky a fotovoltaické elektrárny.
Louky a pastviny považujeme za prostředí, které přírodní vlivy v kladném smyslu utváří mnohem více, než ruka a později stroje člověka. Nemůže být většího omylu. Bez pravidelného sečení nebo řízeného spásání, hnojení (výživa rostlin zní lépe), ochrany proti plevelům a nežádoucím bylinám a agrotechniky se snižuje výnos, mění složení porostu a za několik let dojde ke stejné degradaci, jako u kteréhokoliv porostu na neudržované ploše.
O úživnosti luk a pastvin v evropském regionu víme hodně, ale nechceme si připustit, že původní divoké druhy býložravců využívají jednotlivá patra bylin, trav nebo keřů, prostě zelenou hmotu ve svém původním prostředí mnohem lépe, než současná kulturní plemena naše kulturní pastviny s uboze chudým botanickým složením.
Lepší příklad než naše louky a pastviny poskytují „exotické“ stepi a savany: … Když první běloši začali osídlovat Afriku, bezohledně zabírali veliká úživná území a zaváděli chov dobytka ve velkém. Brzy se ukázalo, že území, která uživila dříve tisíce divokých afrických zvířat, se z úrodných ploch porostlých bujnou trávou, keři a stromy mění v chudé oblasti s rozdupanou a devastovanou půdou. Došlo k tomu proto, že jeden druh skotu – krávy – spásal pouze několik druhů vegetace, zatímco rozmanité společenství lehkých i těžkých zvířat, především zajímavé složení populace antilop, dokázalo dokonale využít horizontálně i vertikálně všech rostlinných pater, které monzunové klima nabízí. … (Josef Vágner, MZURI AFRICA, nakladatelství Kruh, 1975). Jak nadčasová úvaha před více než čtyřiceti lety, v době, kdy naši horliví ekologové ještě neměli ani plínky!
Na našich pastvinách a loukách se hospodaří o něco lépe. Víme, že skot, ovce a koně zastupují co do typu příjmu jedinou skupinu, tedy spásače. Staří chovatelé doporučovali pást na jedné ploše více druhů dobytka kvůli rozdílnému příjmu jednotlivých travin a bylin i různé intenzitě a výšce spásání. Střídání nebo společná pastva také snižují poškozování porostu, ale hlavní opatření je sledování stavu porostu a agrotechnické ošetření i přiměřené přihnojení.
Nejen nedostatek potravin, ale i jejich kvalita a možnost získávání za příznivých ekonomických podmínek je dobrý důvod k hledání dalších možností. Proč neuvažovat o pokračování v díle našich praprapředků, které se nám tak osvědčilo? Proč nepokročit ve vážně míněné domestikaci zvěře, když její růstový a reprodukční potenciál vidíme v oborách, kde jsou skutečně dobré přírodní úživné podmínky, nebo jsou součástí obory plochy luk a pastvin?
Pokud jsou k dostatečnému zdroji kvalitních objemných krmiv vhodně doplněna další krmiva s obsahem energie, minerálních látek a vitamínů, pokud je na dobré úrovni veterinární prevence a koncentrace zvěře na jednotku plochy optimální – zejména k reálnému či spíše nutnému přikrmování objemem i koncentráty, pak tato zvěř může díky specifické kvalitě masa a jeho ceny po chovatelské i ekonomické stránce plně konkurovat komerčním chovům masných plemen skotu a ovcí. V horských a podhorských oblastech je přitom nezanedbatelný potenciál ploch, které čekají na rozumné využívání přirozeným způsobem. Pastva zvěře by mohla být přirozeným regulátorem porostů, což úspěšně nedokáže ani skot, ani těžkopádná legislativa rozporuplných ekologických opatření.
 
Můžeme uvažovat o domestikaci zvěře, tedy převážně jelenovitých?
 
Wikipedie (internet) výstižně praví: Domestikace je procesem, kterým se nahrazuje přirozený výběr výběrem hospodáře. Může trvat jen několik generací. Za domestikovaný se považuje takový druh, který je za uvedených podmínek chován po dobu 30 let nebo po dobu 30 generací. Základní podmínkou domestikace však je, že člověk kontroluje rozmnožování (tj. připouštění u zvířat), tím z chovu vyřazuje pro člověka nevýhodné jedince a takto mění (šlechtí) genofond šlechtěného druhu.
 A v současné době přibyl nový způsob chovu zvěře – farmy.
 
Legislativa myslivosti a farem
 
Chov zvěře na farmách před nás pokládá spoustu otázek. Legislativních, chovatelských i etických.
Prvním, zásadním úkolem je legalizace chovu, původ a identifikace zvířat. V nadhledu bychom mohli uvažovat o perspektivě domestikace chované zvěře, což je záležitost legislativní i chovatelská. V počátku zakládání chovných linií, které by postupným šlechtěním, nebo alespoň důsledným výběrem směřovaly k typu zvířat co nejlépe přizpůsobeným farmovému chovu. Základními požadavky by byla co nejlepší zmasilost, spolehlivá reprodukce a adaptace na specifické podmínky farmového chovu. Je samozřejmě nutné počítat s tím, že po několika generacích by tato zvířata postupně ztrácela schopnost samostatného života v přírodních podmínkách.
Zákon o myslivosti 449/2001 Sb., v § 1, odst. 2) praví: Tento zákon se nevztahuje na jedince druhů zvěře, které jsou drženy v uznaných farmových chovech a které jsou považovány za hospodářská zvířata. Tuto větu doplňují odkazy na zákon č. 166/1999 Sb., (veterinární zákon) a zákon č. 154/2000 Sb., (plemenářský zákon) a vyhl. 136/2004, vše ve znění pozdějších předpisů.
Dále zákon o myslivosti zakazuje: …vypouštět do honiteb jedince druhů zvěře, které jsou drženy ve farmových chovech, nebo jejich mláďata, … vypouštět do honiteb zvěř, která byla chována v zajetí. Několik výjimek ze zákazů může povolit orgán státní ochrany přírody, nebo orgány státní správy myslivosti, lesů a ochrany přírody pro danou honitbu.
Zákon dále hovoří o podmínkách povolení vypouštět do honitby zvěř ze zavedených intenzivních chovů zvěře. Tento pojem blíže nevysvětluje, víme ale, že se týká bažantnic nebo obor v širším slova smyslu.
Intenzivními chovy zvěře jsou bezpochyby chovy kachny divoké, králíka divokého nebo zajíce polního, koroptve polní, tetřeva hlušce nebo tetřívka obecného. Chovy bažantů a kachen slouží ke zvýšení stavu zvěře s jejím následným ulovením, zatímco ostatní druhy umožňují posilovat ohroženou populaci.
To je příkladem situace, kdy se populace zvěře z chovu vedeného člověkem přímo vypouští do přírodních podmínek. Ostatně, ve světovém rozsahu zachraňujeme řadu ohrožených druhů zvířat vypouštěním jedinců odchovaných v zoologických zahradách. Považujeme to za přijatelné, protože je to jediná možnost, jak silně ohrožený druh vůbec zachovat a chceme věřit, že se dokáže vrátit k přirozenému způsobu života.
V souladu se zněním § 3 písmeno k) zákona OZT jsou považováni jelenovití chovaní na těchto farmách za zvířata hospodářská, nelze je proto vypouštět volně do přírody ani je na farmách lovit.
Myslivecký zákon tedy věcně vymezuje specifickou kategorii farmové zvěře, jejíž chov se odlišuje od oborního chovu či života zvěře ve volnosti.
To musí být zcela základní a neporušitelnou podmínkou faremních chovů zvěře. Zvěř je chována na farmách a její kontakt s volnou přírodou i zvěří ve volnosti je zcela vyloučen. V profesionálně vedeném chovu by to byl krok zpět a populaci volně žijící zvěře by to nikterak nemohlo prospět.
 
Jak by podle zkušeného a kvalifikovaného chovatele a současné legislativy měl vypadat faremní chov?
 
Zvěř musí mít kvalitní ustájení, vhodný výběh, zdravotní prevenci, musí být sledován jejich reprodukční cyklus a hmotnostní přírůstek, kvalita odchovu nejlepších kusů, představujících základní stádo.
Měla by být evidována skupina chovných kusů a skupina určená k rychlému růstu a jatečnému zpracování.
Výživa a technika krmení je přizpůsobena věku, živé hmotnosti a účelu chovu.
Na chovateli pak bude záležet, zda povede chov jako uzavřený, tedy s převažujícím výběrem vlastního chovného materiálu, nebo jako otevřený, tedy s nákupem chovných kusů. Oba způsoby mají své výhody a nevýhody.
Vlastní odchov časem znamená nechtěnou příbuzenskou plemenitbu včetně jejích negativních důsledků a záporného vlivu na zdravotní odolnost i užitkovost. Výhodou jsou nižší náklady a snížené riziko zavlečení nemocí.
Není dáno, že by se jeden ze dvou způsobů musel bezpodmínečně dodržet. Spíše by se měly vhodně doplňovat.
Legislativa chovatelům ještě hodně dluží, zejména v problematice porážky. Ta u zvěře není tak snadná jako naložení prasat na kamion a odvoz na nejbližší jatka. Ignorování obrovského stresu při přemísťování zvěře není jen neprofesionálním prohřeškem chovatele. Věcné řešení je jednoduché, ale úředně obtížné. Je to zvláštní legislativní nedopatření: na každém kroku usilovně propagujeme welfare hospodářských zvířat, ale přitom v existujících farmových chovech nejsou vytvořeny potřebné legislativní podmínky k ukončení života zvěře.
 
Základem legálního farmového chovu je registrace chovatele. Chovatel zvěře je zemědělský podnikatel, který se registruje u Českomoravské společnosti chovatelů, a.s. (dále ČSMCH). Je to nástupce dřívějšího Státního plemenářského podniku, který měl před rokem 1989 velmi dobrou odbornou pověst a široký záběr v celé šíři plemenářské práce. Na webových stránkách http://www.cmsch.cz a dále pod odkazem farmová zvěř http://www.cmsch.cz/ustredni-evidence/farmova-zver lze najít vše potřebné. Chovatele farmové zvěře sdružuje Asociace farmových chovů jelenovitých v České republice www.afchj.cz
Z pohledu seriózního chovatele by měla být v chovu zvířata po několik generací prokazatelně chovaná v prostředí farmy. Po teoretické stránce to není problém. Základem je spolehlivé označování zvířat a vedení průkazné chovatelské evidence. S vedením každé (klasické) farmy přece neodmyslitelně souvisí administrativa související s evidencí zvířat, krmivy, veterinární prevence, chovatelskými opatření po stránce reprodukce a také sledování výsledků užitkovosti…
Při průkazném vedení administrativy a spolehlivém označování zvířat je tak připraveno splnění základní chovatelské, etické a jednou snad i legislativní podmínky: chovná zvířata, nezpochybnitelně pocházející z farmového chovu. Perspektivou by mohla být obdoba plemenných knih vedených u skotu, koní, psů…
Je to běh na hodně dlouhou trať, ale někde začít musí. Při rozvoji farmového chovu je třeba počítat s nevůlí až razantním nesouhlasem části myslivecké veřejnosti i ochránců přírody. Jistě se přidají i ekologičtí aktivisté.
 
Pastva a krajina
Může být farmový chov zvěře prospěšný současné krajině?
 
Pastva farmové zvěře je cestou k rozumnému využití ploch v podhorských a horských oblastech. Největší nároky na kvalitu pastevní píce má dojený skot i masný skot a koně. Poněkud skromnější jsou ovce, ale současná plemena s masnou užitkovostí nelze pást na nekvalitních pastvinách. Nemalá výměra ploch, pro tyto druhy nevhodná čeká na smysluplnější využití, než jednorázové „dotační sečení.“
Stejně tak vidíme ve vyšších polohách louky a pastviny, které jsou pozůstatkem po kdysi vysokých stavech ovcí a skotu, nebo je na nich luční porost spíše udržován, než využíván.
Základní podmínkou zlepšování výnosu pastviny je pravidelné spásání. Chceme-li udržet jejich dobrý strav, a nejedná se o porosty (louky) pro intenzivní produkci zelené hmoty, měli bychom podle klimatických podmínek roku provést alespoň dvě až tři seče. Takovým hospodařením zlepšujeme stav porostu, podporujeme rozvoj pícninářsky žádoucích druhů trav a bylin. Přirozeně tak posilujeme ty druhy, které v daných klimatických podmínkách nejlépe prosperují.
Budeme-li pást, považujeme za nejúčinnější potlačování nežádoucích druhů bylin vysečení nedopasků.
Chovatel musí sledovat, kterým druhům trav a bylin dávají jednotlivé druhy zvěře přednost a zároveň které druhy trav a žádoucích bylin v jeho prostředí dobře prosperují. Keře a stromy mají v prostředí intenzivního chovu jelenovitých zásadní význam, a tak pastevní areál i v této souvislosti stává významným krajinotvorným prvkem. Kromě toho, větve mnoha stromů a keřů jsou nutným doplňkem k objemným krmivům. A zase – chceme-li mít dostatek větví k ořezům, musíme je někde pěstovat.
Dalším opatřením je vláčení nebo smykování. Jeho základní účel, rozhrnování výkalů, je u jelenovitých vzhledem k jejich struktuře na rozdíl od skotu či koní méně významné. Kromě toho také omezuje množení většiny nežádoucích bylin a mechů a zlepšuje stav povrchu půdy. Vláčení je vhodné po sklizni zelené hmoty na seno či senáž.
Hospodaření v podhorských a horských oblastech má svá specifika. Přihnojení luk a pastvin je omezeno řadou předpisů, prakticky je vyloučeno u ekologicky hospodařících zemědělců. Legislativně vymezené doby pokosu jsou vůči porostům velmi kontraproduktivní.
Povolují zpravidla jednu seč, a to až v nesmyslně pozdních fenofázích po 15. srpnu. Přestárlý porost je pak silně lignifikován a dochází ke ztrátě základních výživných hodnot (bílkovin i energie), beta-karotenu, E vitaminu i využitelnosti ostatních živin. V porostu dochází k posílení nežádoucích druhů trav, bylin, keřů i náletových dřevin. Zvyšuje se množství stařiny, na které se snadno kultivují houbové choroby.
Pokud bylo původním účelem pozdního sečení porostů chránit drobné ptactvo (chřástal polní) a jiné ohrožené živočichy, je to jen cesta ke zničení kvalitních luk a pastvin. Bez včasné a metodicky správně prováděné agrotechniky po několika letech převládnou vysoké a husté druhy, které omezí pohyb ptáků a zejména mláďat. Dále i život přirozené populace hmyzu a botanická chudoba porostu ničí rostlinné potravní spektrum, tedy semena a živinově hodnotné mladé výhonky, dochází k potlačení motýlokvětých bylin.
Z pohledu ochrany chřástala tak může docházet k závažné devastaci hodnotných ploch a je otázkou, zda do takových porostů chřástal bude zjara vůbec nalétávat a hledat možnosti hnízdění.
Typickou nežádoucí bylinou, devastující pastviny je například vratič obecný, dále bodláky, šťovíky, pryskyřníky, starčky… Máme tedy příklad legislativou nařízeného ničení komplexního ekosystému luk a pastvin pro iluzorní ochranu jednoho či několika málo druhů ptáků.
Je těžké si představit, že přehoustlý porost převažujících vysokých trav a nežádoucích plevelů prospívá chráněným a vzácným druhům rostlin. Bude-li taková metodika prováděna bez rozumných oboustranných ústupků, neprospěje nikomu. Ovšem byť jen o možnosti rozumných ústupků či kompromisů lze u ekologických institucí s úspěchem pochybovat.
 
Pastva zvěře je kladným a perspektivním krajinotvorným prvkem.
 
Farmový chov zvěře umožňuje kromě pastvy samotné intenzivní výživu, a tím i maximální možnou masnou užitkovost i výsledky reprodukce. Snad se to zdá být na první pohled obtížně realizovatelné nebo nepřirozené. V praxi se jedná hlavně o co nejlepší kvalitu objemných krmiv.
Nic nebrání využívání senáží či siláží. Podmínkou je pokosení zelené hmoty v době ideální fenofáze, zvolení správné metodiky i technologie konzervace.
Chovatel farmové zvěře nemusí být pionýrem slepých uliček, jak jej definoval Jára Cimrman. Všechny potřebné informace i metodiky ovládají chovatelé skotu. Kromě toho téměř všechny firmy, jejichž činnost souvisí s výživou a krmením pořádají semináře a poskytují svým odběratelům kvalitní know-how.
Na objemná krmiva navazují doplňkové krmné směsi. Lze tak plně optimalizovat výživu podle věku, ročního období i reprodukčního stádia po stránce poměru energie a bílkovin i minerálního a vitaminového obsahu krmné dávky. Co je u farmové zvěře nejvíc podstatné, je dodržení správného obsahu vlákniny v krmné dávce.
Připomeňme si staré chovatelské pravidlo: pokud odchováme jedince s co největším tělesným rámcem, lze očekávat rovněž mohutné, hmotnostně nadprůměrné potomstvo. Nejedná se o tak rychlý genetický zisk, ale morfologickou souvislost. Široký hrudník umožňuje výkonný dýchací a oběhový aparát, prostorná břišní dutina výhodnou kapacitu trávicího traktu s perspektivou získání maxima živin z objemných krmiv. Zdravý a výkonný pohybový aparát je předpokladem pohybu a pastvy, vše dohromady znamená podporu reprodukční schopnosti i zdravotní odolnosti. Rostoucí plod má ideální podmínky, je plně zásoben živinami i v době intenzivního růstu v poslední třetině březosti. Dalším faktorem růstu a vývinu je plnohodnotná laktace, podpořená příkrmem matky a samotného mláděte od počátku života.
Zbývá doplnit další pravidlo: výkonný jedinec do výkonného prostředí. To znamená kvalitní výživou a správně zvolenými podmínkami chovu využít růstový a reprodukční potenciál jelenovitých.
 
A ještě jednou zdůraznění na závěr - perspektiva farmového chovu stojí mimo naši myslivost! Rozhodně nelze obojí slučovat!
Martin MOHELSKÝ