Časopis Myslivost

První zmínka o výskytu fibropapilomatózy u volně žijící zvěře na Slovensku byla poprvé v odborných veterinárních kruzích prezentována v červnu 2009 na Mezinárodní konferenci, která se konala na půdě Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně a která byla svým tématem zaměřena na zvěř a zvěřinu. V roce 1998 sledovali fibropapilomy u srnčí zvěře na Slovensku nejdříve ojediněle, ale pak se začalo toto onemocnění poměrně rychle rozšiřovat. Následně bylo na Slovensku onemocnění pozorováno v roce 2009 i u jelena.
V Maďarsku byla nemoc popsána už v šedesátých letech, ale až později v roce 2008 identifikoval Prof. Erdélyi virus (kompletní genom CcPV1) ze srnčích nádorových útvarů (fibropapilomů).
Fibropapilomatóza jelenovitých je také popsána ve Španělsku, Německu, Francii, Velké Británii, Skotsku, Portugalsku, Švédsku, Slovinsku, Chorvatsku a Rakousku.
Bylo až neuvěřitelné, jakou rychlostí se onemocnění v následujících letech šířilo v některých lokalitách České republiky, zejména pak na jižní Moravě a nyní významně zasahuje až do Jihočeského kraje. Postiženými jsou zejména honitby okresů Jindřichův Hradec, České Budějovice, Český Krumlov a v současné době se onemocnění objevuje i na Táborsku.
 
Příznaky a průběh nemoci
Onemocnění postihuje srnčí zvěř zpravidla ve věku 2 – 5 let, méně často je zjišťována u jelena evropského a daňka skvrnitého. Nejčastěji jsou změny zjišťovány u živé nebo ulovené srnčí zvěře v letním období (červenec, srpen), tedy v době probíhající říje, kdy už je zvěř zcela přebarvená, změny jsou díky tomu výraznější než v srsti zimní, a v té době je také zvěř více pozorována a lovena (srnci).
Zvláštností je, že průběh onemocnění nemá výrazný vliv na parožení a v případech malého rozsahu ani na celkový výživný stav. Srnčí zvěř je však přítomností papilomů obtěžována a znervózňována.
Nejčastěji zjišťujeme změny v oblasti spodní části břicha až do třísel, ale také na hlavě, krku, hrudi a dalších částech těla. U srnců oproti srnám jsou častější nálezy na hlavě. Přičítá se to zejména teritoriálnímu chování srnců otíráním hlavy o vegetaci.
Predilekční jsou ta místa na povrchu těla, kde se snadno uplatňuje krev sající hmyz a ostatní ektoparazité. Tam, kde je na těle jemnější kůže, mají novotvary tendenci být odtahovány od těla ve směru zemské přitažlivosti, utváří stopkaté tvary, které se na povrchu obrušují o přírodní prostředí, zraňují, následně infikují a způsobují lokální kožní a podkožní zánětlivé reakce. Je-li kožní stopka delší a volná, může docházet k rotaci, zaškrcení a následnému odumření neprokrvované tkáně novotvaru a pak i k odpadnutí. V takovém případě může dojít k zahojení kůže a k odpovídající imunitní odezvě.
Přenos onemocnění je nejčastěji krevsajícím (hematofágním) hmyzem a ostatními ektoparazity. Místem infekce je pak porušená kůže. Bylo zjištěno (Král 2015), že například klíště obecné (Ixodes ricinus) je u jedinců srnčí zvěře s viditelnými změnami fibropapilomatózy ve velkém počtu infikováno původcem onemocnění. Další možností přenosu je i kontakt s nemocným jedincem a také kontaminované prostředí – otěrové trávy a křoviny.
 
Diagnostika nákazy
Diagnostika není obtížná. Fibropapilomy jsou zpravidla zjistitelné již na první pohled při sledování zvěře dalekohledem nebo po ulovení. Potvrzení nákazy se provádí jednak patologickou pitvou změněných tkání doplněnou o mikroskopické histopatologické vyšetření, imunohistochemické vyšetření a virologickou detekci.
Povrch fibropapilomů srnčí zvěře je světlé barvy, jindy pigmentovaný v různých barevných odstínech od hnědé, šedé až po černé vybarvení. Zpočátku může být novotvar na povrchu osrstěný, později se kůže napíná a jeví se spíš jako neosrstěná kůže.
Na řezné ploše mají novotvary typicky bílou až narůžovělou barvu. Konzistence nádorů bývá elastická až tuhá. Nádory jsou dobře ohraničené bez infiltrace do okolních tkání. Chirurgicky by mohly být snadno odstranitelné, ale to je téměř nereálné.
Fibropapilomy menších rozměrů mají suchý povrch bez příznaků zánětu, pokud jsou větší, podléhají traumatizaci, která může vést ke krvácení, sekundárním infekcím a nekrózám kůže.
Při silném postižení může být na těle srnčí zvěře 100 až 150 makroskopicky zjištěných fibropapilomů. Některé novotvary dosahují hmotnosti více než 1 až 2 kg.
Pozornosti často unikají počáteční projevy onemocnění, jež je u ulovené zvěře možné nalézt v podobě peckovitých zduření kůže při jejím stahování.
Virus jsme v současné době schopni prokázat několika laboratorními metodami (elektronovou mikroskopií, metodou PCR a analýzou sekvence DNA), jak ze vzorků fibropapilómů, tak v ektoparazitech sbíraných z postižené zvěře a z prostředí.
 
Co se zvěřinou?
Nejčastější otázka ze strany myslivců všude tam, kde se s problémem setkávají. Podstatné je, že virus je druhově specifický, čímž je vyloučen přenos na člověka a na jiné druhy zvířat. To samo o sobě neznamená, že se bude jednat o zvěřinu zcela bezpečnou a tedy poživatelnou. Musíme brát do úvahy sekundární bakteriální infekci zraněné tkáně, popřípadě i septický stav s porušením celkového zdravotního a výživného stavu zvěře.
Rozhodující je rozsah onemocnění a s tím související zásadní kritérium - ulovená postižená zvěř a získaná zvěřina nesmí vzbuzovat odpor. Platí to pro myslivce samotné, pro proškolené osoby provádějící prvotní prohlídku ulovené zvěře, stejně tak jako pro veterinární lékaře, kteří rozhodují o poživatelnosti. Berme za měřítko ten nejpřísnější možný pohled tak, aby zvěřina zůstala v naší mysli výhradně delikátní záležitostí. Kůže je považována v každém případě za infekční materiál a je nutné ji neškodně likvidovat.
 
Jak dostat onemocnění pod kontrolu
Léčba nepřichází do úvahy a dokonce není známa, navíc u volně žijící zvěře v podstatě nemyslitelná. Pokud se můžeme bavit o chirurgickém odstranění ojedinělých útvarů, pak hypoteticky jedině u jelení nebo daňčí zvěře v oborách, farmových chovech při postižení geneticky hodnotných kusů.
Papilomaviry dokáží v organismu nastolit tzv. latentní infekci. Genom viru je možné často najít v epiteliálních buňkách bez klinických příznaků onemocnění, k aktivaci papilomaviru může dojít při stresu.
Cílený lov nakažených jedinců srnčí zvěře je sice diskutován, ale v postižených lokalitách se sanitární odlov doporučuje a Státní správa myslivosti ho povoluje. Na prvním místě by měli být odloveni pozitivní srnci, u méně postižených srn lze uvažovat o vytvoření postinfekční imunity a následně kolostrální imunity.
Charakter nákazy by mohl v budoucnu vytvořit přirozenou zvyšující se imunitní odolnost populace srnčí zvěře. Ve skutečnosti je ale imunitní odpověď na přítomnost virů slabá a protilátky zřídka detekovatelné. V případech, kdy se jednalo o poranění povrchu nádorů s tvorbou vředů a krvácení, byly zjištěny vyšší titry protilátek a dobrá imunitní odpověď. Podávání vitaminových a minerálních přípravků ke zvýšení imunity volně žijící zvěře nepřináší žádný efekt.
 
MVDr. Lubomír NEZBEDA,
Krajská veterinární správa SVS pro Jihočeský kraj
Spoluautoři: MVDr. František Kouba, MVDr. Jiří Král Ph.D., MVDr. Veronika Pouzarová,
KVS SVS pro Jihočeský kraj
Foto ©: MVDr. Veronika Pouzarová, MVDr. Lubomír Nezbeda