Časopis Myslivost

Naši vábiči jsou velkou měrou organizováni v Klubu vábičů ČMMJ, kde každoročně probíhají kurzy a semináře ve výuce a zdokonalování se v jednotlivých disciplínách jeleního vábení. A právě Klub vábičů společně s ČMMJ a redakcí časopisu Myslivost zajišťuje národní soutěže, reprezentaci na evropské soutěži, vysílá porotce a významnou měrou se též podílí na mezinárodních dohodách vedoucí delegace.
Během osmnácti ročníků mistrovství Evropy se mezi většinou účastníků z různých zemí vytvořily krásné vztahy přátelství a úcty – vznikla tak velká mezinárodní rodina vábičů. Na loňském evropském šampionátu v Maďarsku obsadili naši vábiči prvá tři místa (Jan Brtník, Luboš Doležal, Marek Peiker), což je opravdu mimořádným úspěchem a vzbudilo to ve světě vábení značný rozruch. Drtivá většina blahopřání byla upřímná, jak to již někdy bývá, našla se ale i ta méně upřímná pramenící z jisté závisti, v každém případě naši vábiči potvrdili zcela jasně svoji extra třídu z posledních minimálně deseti let. Jsme tady a musí se s námi počítat i přes nepřízeň, nebo nefundovanost některých zahraničních porotců. Vychovat excelentního vábiče není věc měsíců, ale roků, věc tvrdého tréninku a naslouchání jak jelenům, tak zkušenějším kolegům. To samo od sebe nepřijde mávnutím kouzelného proutku, ale vychází již z našich mysliveckých tradic, letitých zkušeností našich předků a nás jako jejich pokračovatelů.
Mistrovství Evropy se tradičně zúčastňují země s vyspělou myslivostí, s tradicí vábení jelenů v říji, ale v poslední době i země, které tuto tradici nemají a ani vábení nijak masově k lovu jelenů nepoužívají. Rozdíly v interpretaci jednotlivých hlasů říjných jelenů by poznal i laik, natož porota složená z odborníků jednotlivých zemí.
Opakované umístění svých reprezentantů v týmové soutěži na konci výsledkové listiny se již nelíbilo vedoucímu estonské delegace Andresovi Lillemäe, řediteli kanceláře Estonského loveckého svazu, a tak mě jakožto předsedu Klubu vábičů požádal, zda bych osobně nepřijel se dvěma vábiči vyškolit jejich myslivce a speciálně i estonské reprezentanty. Projevili přání uskutečnit školení přímo v říji, ale to pro probíhající hlavní loveckou sezonu nebylo možné. Zvolen byl tudíž březen 2017, kdy po pozvání a vyřízení všech formalit odletěli na náklady estonských myslivců a jménem Klubu vábičů Jan Kupka, Tomáš Třeský a Lukáš Linhart do Tallinnu proškolit estonské myslivce – zájemce o vábení jelenů.
Estonsko, v estonštině Eesti, je nejsevernější z pobaltských republik s rozlohou 45 340 km², má 1,308 mil. obyvatel, průměrnou nadmořskou výšku jen 50 m, lesnatost je 61 %, krajina je charakteristická 1400 jezery a mnoha močály, rašeliništi a bažinami. Žijí zde jeleni, losi, černá, srnčí, daňčí, sika, sika dybowského, bobři, vlci, medvědi, šakali, lišky a velké množství vodních ptáků od labutí po čírky. Častý je výskyt jeřábů a dravců.
Území se člení do 15 administrativních jednotek (krajů), které korespondují s 15 mysliveckými regiony, estonskou obdobou našich okresních mysliveckých spolků. Myslivci těchto regionů zde platí příspěvky, nemusejí mít povinné pojištění, pouze dobrovolné, a region odvádí do centra Estonského mysliveckého svazu poplatky za svoje členy.
Samotná cesta začala v pondělí 27. března přistáním na letišti v Tallinnu, kde nás očekával Andres Lillemäe, ředitel kanceláře Estonského mysliveckého svazu a odvezl nás na 250 km vzdálený největší ostrov Saaremaa o velikosti 100x200km do města Kuressaare.
Ráno 28. března v nedalekém volnočasovém středisku již čekali zájemci z celého Estonska na zahájení kurzu ve vábení jelenů. Po zahájení a stanovení požadavků na výuku a jednací jazyky jsme se ujali slova.
Je nutné podotknout, že vlastní chov jelení zvěře má v Estonsku relativně krátkou historii, s čímž souvisí i malé zkušenosti jejich myslivců jak v oblasti chovu zvěře, tak i souvisejících činnostech, nevyjímaje zkušenosti ve vábení.
Po teoretické části, kdy jsme vysvětlili co a jak v každé disciplíně vábit, jaký je začátek a konec ukázky, jsme předvedli postupně vábení jednotlivých disciplín, a to vždy každý z nás, aby posluchači slyšeli různé zabarvení hlasů, ale stejné provedení, stejný obsah ukázky. Již z těchto našich ukázek byli myslivci nadšeni a jejich zájem o vábení ještě vzrostl.
Na naše přání musel každý zavábit jakýkoliv hlas, abychom mohli účastníky roztřídit do třech skupin podle „výkonnosti¨“. A tady již nastal menší problém. Většina nástrojů - řevnic byla naprosto nevyhovující. Většinou kravské, nevystrouhané rohy, různé plastové náhražky atd. Sami se přesvědčili, jak je důležitý dobře rezonující nástroj, když jsme jim zapůjčili naše řevnice a oni předvedli svoji ukázku. A tak není divu že po krátké přestávce na oběd se jelení hlasy v říji ozývaly až do 17 hodiny.
Velice jsme ocenili obrovský zájem estonských myslivců o vábení. Při závěrečné besedě o myslivosti se zajímali o veškeré aspekty z naší myslivecké činnosti, nejen spolkové, ale přímo praktické zkušenosti z chovu zvěře, lovu zvěře a veterinární problémy.
Informovali nás kromě jiných zajímavostí o smutné skutečnosti, kdy jim africký mor prasat zdecimoval téměř veškerou populaci černé zvěře. Museli vystřílet populaci a ulovenou zvěř zakopat. To však přineslo další problémy. V zemi je velká populace vlků, kteří především lovili divočáky. Po úbytku vhodné kořisti se teď vlci, ale i rysi, orientují na lov srnčí, jelení a dokonce i losí zvěře. Potravní řetězec byl totiž velmi citelně narušen.
Jelení zvěř byla počátkem 70. let za dob SSSR vysazena na dva největší ostrovy Saaremaa a Hiiumaa, a to z různých oblastí SSSR bez ohledu na druh. A tak se stalo, že se prokřížili jeleni evropští Cervus elaphus elaphus s jeleny maraly Cervus elaphus sibirikus, a s izjubry Cervus elaphus xanthopygus. Na přehlídce trofejí uspořádané při příležitosti 50. výročí založení Estonského mysliveckého svazu na ostrově Saaremaa jsme se o tom přesvědčili na vlastní oči. Znaky jednotlivých druhů jelenů ve stavbě paroží byly k vidění i na jednotlivé trofeji. Nejvíce se projevovaly znaky „evropáka“ a marala. Některé trofeje by přidělaly vrásky hodnotitelským komisím jak je ohodnotit – podle marala, nebo podle „evropáka“. Nejlepší trofeje dosahovaly hodnot přes 230 b. CIC.
Podobná situace jako u jelenů byla i u srnců po křížení mezi srncem evropským a srncem sibiřským. Další vystavené byly trofeje losů, kňourů, lebky medvědů, vlků, rysů, bobrů. Estonští myslivci se měli čím pochlubit. Trofeje byly dobře vypreparované, což svědčí o úctě k trofeji a správném přístupu zdejších myslivců k trofeji jakožto ukazateli úrovně chovu zvěře. Celkový dojem kazily snad jenom trofeje z mladých chovných jelenů.
Lov zvěře v honitbách povoluje po povinném sčítání státní správa myslivosti a vydává licence pro danou honitbu. Licence pak rozděluje vedoucí honitby pro jednotlivé lovce. Každé dva roky jsou pro všechny lovce povinné střelby na běžící terč divočáka. Z kulovnic na 50 m a z brokovnic jednotnou střelou na 35 m. Pokud nesplní potřebný počet bodů, nestřílí, dokud si výkon neopraví novou kontrolní střelbou.
Velikost honiteb se pohybuje od 5000 ha do 12 000 ha - nezbývá, než závidět. Při přejezdech po ostrově je vidět odlišný způsob hospodaření v lesích, které jsou ve většině státní. Rozsáhlé holiny po těžbách s minimem zalesňování, ponechání několika výstavků a příroda si poradí sama. Palivové dříví si každý občan může nařezat pro svoji potřebu zdarma, pouze užitkové sortimenty pro vlastní potřebu mu vyznačí lesník a musí je uhradit.
Co říci na závěr. Záměr vyškolit ve vábení jelenů estonské myslivce i jejich reprezentaci posoudí teprve čas. Ukázali jsme jim jak k vábení přistupovat, jaké hlasy v jakých situacích použít, jak přivábit jelena v říji a naopak jakých chyb se při vábení vyvarovat. Reprezentanty Estonska jsme vyškolili jak správně na soutěžích imitovat jednotlivé hlasy, aby porota byla maximálně spokojená a udělila samé „šestky“. Doufáme, že jak v honitbách, tak i na podiích, si estonští myslivci vezmou naše rady k srdci a budou úspěšní na obou frontách. To jim upřímně přejeme.
předseda Klubu vábičů ČMMJ
Ing. Jan KUPKA