Časopis Myslivost

 
 
Oslovil jsem Vás na základě fotky na sociální síti, kde jsem Vás viděl na honu. Netušil jsem, že se zajímáte o myslivost.
To byla pravděpodobně fotka z honu kousek od Sedlčan. Je tam myslivecký spolek Svatý Jan u Sedlčan, s myslivci tam občas chodím na hony. Jsou to kamarádi, které znám od dětství. Jezdil jsem tam s babičkou na chalupu. Vytvořila se tam silná skupina nadšených myslivců, kteří se spíše než o lov starají o přírodu a zvěř, je to parta z pěti malých vesnic, všichni se mezi sebou znají a jsem moc rád, že mě vzali mezi sebe. A tak jsem jim dal bez obav k dispozici můj malý lesík. Já sám myslivec nejsem, ale mezi myslivci mám spoustu přátel a rád se mezi ně vracím.
Bohužel volného času mám málo, ale když už se mezi myslivce dostanu, poslouchám se zájmem jejich vyprávění o lovu a myslivosti celkově. A přes vyprávění jsem se dostal na svůj první hon. Říkali mi, abych šel s nimi jako honec, v té době jsem ale vůbec netušil, co nebo kdo to honec je.
Byl jsem na prvním honu a docela se mi to líbilo. Je to místo setkávání lidí, které jsem třeba rok neviděl. A posezení na poslední leči se mi také samozřejmě líbí. Tady padají myslivecké historky a myslivecká latina. To se mi líbí. Občas v legraci kamarádům myslivcům říkám, že své lovecké zážitky, třeba na lovu lišky, líčí, jako by lovili lva. Ale myslím to samozřejmě v dobrém. Jak šel čas, myslivci mě začali pravidelně zvát na hony a zvou mě dodnes. Mám ale bohužel málo času, ale když mi to vyjde, pozvání na hon neodmítám.
 
Bydlíte v Praze, nechybí Vám krásná krajina Sedlčanska?
Pokud můžu, rád opustím území našeho města. Bydlím alespoň na okraji Prahy, kde už je také docela pěkná příroda. I zde jsou myslivci. Při procházkách s rodinou potkávám srnčí zvěř, bažanty, spoustu dravců, káňata, poštolky, občas proletí jestřáb. I v okrajových částech Prahy je hodně zvěře.
 
I když nejste myslivec, vyjadřujete se docela odborně…
Přírodu miluji a něco málo z myslivosti jsem od kamarádů už také pochytil. S dcerou jezdím do přírody s kočárkem a snažím se ji pomalu seznamovat se zákonitostmi přírody. Nedávno jsem s dětmi viděl na zahradě, jak poštolka lovila vrabce. Děti viděly lov dravce zblízka. Jakkoliv to pro ně mohl být nepříjemný zážitek, viděly, jak to v přírodě chodí.
 
Když se vrátíme k Sedlčanům. Nedávno jsme měli v Myslivosti rozhovor s panem Rodenem o jeho ohařích. Zmiňoval také krásu zdejšího kraje…
S Marianem Rodenem i bratrem Karlem se znám. Shodou okolností s Marianem se potkáváme na honech. Příroda je na Sedlčansku opravdu moc hezká, střídají se tam kopečky s údolími, krajina je kouzelně zvlněná, jsou tam borové lesy, smrkové lesy, střídají se remízky a pole, louky, rybníčky, potoky a samozřejmě největší dominantou je údolí Vltavy.
Je to docela kontrast proti jiným místům republiky, kde jsou veliká pole s jednou plodinou. Protože také létám na větroních, tak kromě myslivosti vidím krajinu i z výšky. Sice chápu, že zemědělci potřebují fungovat, ale na druhou stranu mít krajinu bez přírodních prvků, to je nesmysl. Všichni vidíme, jak je to se suchem a schopností zadržovat vodu v přírodě. Myslím si, že je to dnes už i politická otázka. Přitom už tolikrát jsem slyšel od lidí, kteří jsou za to zodpovědní, že se bude podporovat různorodost přírody a krajiny, že vzniknou remízky, obnoví se mokřady. Nakolik se to daří, nechť posoudí každý sám. Je to vždy o nalezení řešení, které bývá kompromisem. Zemědělci se asi nebudou chtít vzdát orné půdy zadarmo. To je logické. Ale podle mě úprava charakteru krajiny je v některých oblastech nevyhnutelná. A to rozhodně nejsem fanatický environmentalista.
 
V naší republice je ale spousta míst, kam lidé jezdí rádi trávit svůj volný čas. Kam směřují Vaše kroky?
Srdeční záležitostí jsou pro mě opravdu Sedlčany a okolí. Rád ale také zavítám do Jeseníků, odtud pochází moje žena a také do krajiny jižních Čech. Ty mi přijdou neuvěřitelně malebné.
 
Blíží se období společných honů, potkají Vás tedy na společných honech kamarádi?
Budu se snažit najít si čas a přijít. Moc se mi líbí, jak vesnice honem žije. Ráno polévka, celková organizace na špičkové úrovni. Obdivuji i manželky myslivců, které přichystají občerstvení, aby ráno bylo vše připraveno, teplé, čerstvé. Sleduji, jak se na podzim příroda hezky po ránu probouzí, opadá mlha. Hony prostě mají svoji atmosféru. Já nestřílím, jen se dívám, ale chápu, že lov k myslivosti jednoznačně patří. Také jsem si všimnul, jak je všechno zorganizované a jak moc se dbá na bezpečnost, především na bezpečnost při střelbě. No a po výřadu jsme připraveni na poslední leč s muzikou, dobrým jídlem a také pitím.
 
A jsme u toho, že spousta lidí myslivce, jejich tradice a zvyky nevnímá příznivě. Je podle Vás myslivost pro přírodu důležitá?
Do naší české krajiny myslivci a myslivost určitě patří. Respektuji ale i názory lidí, kteří nemají rádi střílení zvěře. Česká krajina ale není divočina. Moje nejstarší dcera žije v zemi, kde je skutečná divoká příroda, a to je něco naprosto odlišného. Česko je taková zahrádka, do které již plně zasahuje po staletí člověk. Ale i mezi myslivci se najdou ti, kteří se nechovají příkladně, sami kamarádi myslivci mi říkali o svých kolezích, kteří se třeba ke zvěří chovají přinejmenším problematicky. S tím jsem se ale naštěstí osobně nesetkal. Vždy je to o lidech, a ti jsou různí všude a ve všech profesích a oborech. Myslivci zkrátka do krajiny patří a taky patří na vesnici, kde jsou součástí kultury vesnického života. Člověk z města to možná nemůže vůbec pochopit. Jsem rodilý Pražák, ale jelikož jsem každé prázdniny byl na vesnici, vím, jak to ve skutečnosti je. Mnoho lidí si myslí, že myslivci vezmou zbraň a v lese střílí, na co narazí, ale ono je to opačně, myslivec pečlivě vybírá, dodržují se termíny, kdy se co smí a nesmí lovit, vše má svá pravidla. A jistě není myslivost jen o lovu. Vidím své kamarády, jak pečují o krmelce, v zimě jezdí přikrmovat zvěř, čistí lesy, sázejí stromky, je toho opravdu hodně v činnosti myslivce kromě lovu.
 
Tohle ale hodně lidí nevidí, nebo nechce vidět. Když jsem říkal, že za Vámi pojedu na rozhovor, někteří myslivci mi říkali: To jedeš do televize Nova, tam jsme jako myslivci jen za ty špatné.
To není ale pravda. Je to rozšířený, ale mylný názor. Není pravda, že skrz naše médium by byli myslivci chápani negativně. Jestliže se někde stane neštěstí, například na honu, což se stává, tak se to zaznamenat a odvysílat musí. Na druhou stranu, měli jsme spoustu reportáží, které jsou ku prospěchu myslivosti. Kdyby něco bylo odvysíláno skutečně proti myslivcům a byli bychom tak zaujatí, jak jste teď říkal, tak by mi o tom myslivečtí kamarádi určitě řekli. Oni sami uznávají, že když někdo nedodržuje pravidla, chová se škodlivě, nebo někoho zraní, tak je potřeba o tom mluvit, protože je to varování a ponaučení pro ostatní. Svět hezčí nebude, když se budou chyby tutlat. To bychom nemohli potom točit ani o leteckých nehodách a podobně.
 
Vidíte tedy jako nespravedlivé vinit ze všeho negativního, co zazní v médiích o myslivosti, nejvíce televizi, ve které působíte?
Určitě. Lidé už dneska dost zaměňují, odkud informace přišla. Mnohdy mi lidé říkali, že jsme odvysílali reportáž a ve skutečnosti to na naší stanici vůbec nebylo. Chodím na porady, kde se o reportážích bavíme a myslím, že jsme otevřeni spolkům na vesnici, jako jsou hasiči, fotbalisti, myslivci. Tyhle zájmové skupiny obyvatel my plně respektujeme. Když ale odvysíláme reportáž, že někdo střílí kuší zvěř, nebo střelí psa kousek od domu, takovouto zprávu odvysíláme. Chápu, že to může působit negativně, když zazní v reportáži, že to byl myslivec, ale to už je na samotných myslivcích, aby neměli ve svém středu jedince, kteří jim kazí jméno.
Vždy, když mi někdo říká, že myslivci jsou negativní, říkám mu, že je to jako v každém oboru, je to především o lidech. Já mám zkušenosti od kamarádů, kteří se o přírodu především starají, a lov je jen malé procento jejich činnosti v přírodě. Nevím, jak to funguje jinde, ale moji kamarádi myslivci mají brigády, pracují pro přírodu a zvěř. Ve volném čase a zdarma. Opět se můžu vrátit k jedné z reportáží, kterou jsme odvysílali.
 
Poslouchám…
Byla o myslivcích, kteří s terénními automobily stříleli kuší zvěř. A to už se ale nebavíme o myslivosti, ale o pytláctví. Opět je to o lidech, jak už jsem uváděl. Je potřeba rozlišovat. Paušalizování nemám rád, nejen v myslivosti, ale nikde. Paušalizování svádí k velkým omylům. Naše redakce je společenství lidí, kteří jsou namixování z různých míst republiky a tito lidé mají různé koníčky. Máme tady myslivce, rybáře, ale taky lidi, kteří činnostem v přírodě nefandí. Z naší strany není zájem někoho špinit, potápět nebo naopak chránit. Když myslivci udělají problém, tak o tom reportáž natočíme, stejně tak kdyby se to týkalo rybářů nebo kohokoliv jiného. Uvedu třeba příklad. Před možná deseti lety jsme uvedli reportáž o užívání reflexních prvků na honech. Někteří myslivci byli proti a reportáž se jim nelíbila. Dneska už se tyto bezpečnostní prvky na oblečení nebo klobouku běžně nosí a myslím, že nikomu nevadí.
 
Vraťme se ještě k Vašemu dalšímu koníčku, který provozujete také v přírodě. Zmiňoval jste létání na větroních…
Teď létám především okolo rodiny, mám malou dcerku. (směje se). Pilotní průkaz mám na větroně a ultralighty.
 
A je složité se stát pilotem?
Testy jsou docela těžké, angličtinu můžete, ale také nemusíte umět, ale když něco zaviníte, je to vaše chyba. Důležité stejně jako v myslivosti je znát předpisy a pravidla. Technika letu je v pohodě.
 
Co je zajímavější, létat na větroních nebo ultralightech?
Určitě na větroních. Tady jsem v rukách přírody, musím se v ní orientovat, využívat termické proudy, mít odhad, znát počasí. Mluvil jsem už o dravcích. Tam, kde létá a stoupá káně, vím, že jsou tam stoupavé proudy. Musím vyhodnotit, zda se tam s letadle vejdu a můžu vystoupat. Taky je dobré znát mraky. Musím si umět spočítat, jestli tam doletím nebo ne.
 
Dá se říct, že ten, kdo létá má bližší vztah k přírodě?
Určitě to tak je. Člověk musí mít v letectví před přírodou respekt, protože vás může klidně zabít. Zároveň se ji musí naučit sledovat a využívat. Co vám dovolí využít, musíte využít ve svůj prospěch. Pokud to nedokážete, tak můžete skončit jako pilot plachtař někde na poli po nouzovém přistání, nebo i hůř.
 
Měl jste někdy v létání krizový okamžik?
Asi jen jeden, kdy jsem vletěl do termického proudu krátce po startu. Byl to takový stoupák, že mi to úplně vyrazilo knipl z ruky. Lekl jsem se, že mi něco upadlo. Byla to velká rána. Lidé mají pocit, že jej svíráte pevně, křečovitě. V letecké škole se ale piloti učí jej držet lehce. Reflex zafungoval, knipl jsem chytil a než jsem se nadál, bylo po všem. Měl jsem pocit, že mi prasklo řízení. Letěl jsem ještě s kamarádem a ten mi říkal, že to byl opravdu jen termický proud a že je to dobré. Kdybych byl v kabině sám, asi bych šel hned na přistání.
 
Začátky létání jsou s instruktorem, předpokládám. Kolik hodin musíte nalétat, než můžete samostatně do vzduchu?
Začátky ve vzduchu jsou s instruktorem. Minimum je nálet 15 hodin a možná, že dnes je to méně, přece jen už je to nějaký rok, co jsem pilotní školu opustil. Po tomto minimu instruktor rozhodne, jestli můžete na sólo let nebo ne. Je to individuální. Někomu to stačí a je schopen letět sám. Někomu nestačí ani 30 hodin a to už instruktor řekne, jestli by daný člověk nechtěl dělat něco jiného než létání. Při létání musíte postrádat některé věci jako je závrať, strach z výšek, musíte dobře vidět, slyšet. Rovněž musíte mít schopnost se rychle rozhodovat a hlavně musíte mít pokoru před přírodou.
 
Jaký byl Váš první let? Byl to veliký rozdíl být sám ve vzduchu?
Byl to strašný rozdíl. Byl to letní den v červenci 2000, bylo vedro, pomalu se blížil západ slunce. V Roudnici nad Labem jsme byli tři žáci a instruktor nám říkal, že můžeme letět sami, jestli se cítíme. Byl to šok, nečekal jsem to na konci leteckého dne. A taky si z vás dělají legraci instruktoři a zkušení piloti.
 
Jakou legraci myslíte?
Když vám pomáhají se usadit do letadla, utáhnout popruhy, zasunout padák, tak se ptají, kolik měřím. Ptám se proč a oni kvůli rakvi, aby pohřební ústav věděl. Celkově je atmosféra hrozně napjatá a tímto černým humorem se snaží ji trošku uvolnit. I když instruktor tuší, že to zvládnete, nikdy neví, co se může stát. Jde přece jen o život nebo minimálně o zdraví. Odstartoval jsem a vystoupal asi do kilometrové výšky a poslouchal ticho. Bylo to opravdu krásné.
 
Musí to být skvělé z výšky pozorovat přírodu.
Krajinu vidíte z úplně jiné perspektivy, máte obrovský rozhled. Vidíte okolo sebe ptáky, pod vámi zvěř. Asi nejhezčí zážitek jsem měl, když jsem na podzim viděl tlupu srnčí zvěře, pomalu jsem se nad nimi vznášel, aniž by srnčí utekloi. To bylo skvělé. Čas ve vzduchu ale rychle utíká.
 
Říkal jste, že čas rychle letí. Jak dlouho už Vás diváci mohou vidět na televizní obrazovce?
Ve zprávách od roku 1999 a ve vysílání jsem od roku 1994.
 
Spoustu lidí si myslí, že v práci jen přečtete večer zprávy, máte vyděláno a jdete domu. Skutečnost je ale asi jiná.
Je to tak, že lidé mají občas zkreslené představy. Oficiálně mi pracovní doba začíná v jednu hodinu, kdy je porada a probírají se témata, co se bude vysílat. Přes den se točí upoutávky na pořady, upravujeme zprávy a chystáme večerní vysílání. Čas, který já strávím přípravou je možná 90 procent, 10 procent je přímá práce na obrazovce. To je stejné jako lov v myslivosti.
 
Jak zvládáte popularitu, to, že Vás zná prakticky celá republika?
Musím říct, že lidé jsou milí, negativních reakcí je opravdu jen minimum. Lidé si mnohdy chtějí popovídat, sdělit mi informace. Je to milé. Na druhou stranu si lidé soukromí neváží. Nechci si stěžovat, ale mám oproti nim nevýhodu. Když jdu po ulici, skoro každý ví, jak je jmenuji, kde pracuju, kolik mi asi je let, jaké mám rodinné zázemí. Kdežto já o protistraně nevím nic. Je to zvláštní pocit. Naštěstí po mě ještě nikdo neházel rajčaty. (opět se směje)
 
Jsme opět u paušalizace. Když bude reportáž, která se úplně nepovede, tak to lidé mohou chápat tak, že jste to točil a prezentoval Vy.
Je to tak, tuhle odpovědnost přijímám. S reportéry mluvím o tom, aby si dávali pozor na svůj úhel pohledu a taky na tu zmíněnou paušalizaci. V redakci jsou ještě editoři, kteří obsah reportáže kontrolují.
 
Lze porovnat první let a první vysílání zpráv živě?
Asi úplně ne. V létání jde o život, v televizi můžete někomu špatnou reportáží život zničit, a to se může stát. To je potřeba brát na zřetel. Opatrnost je na místě v televizi i ve vzduchu. V letadle jste sám, máte odpovědnost jen sám za sebe, v televizním studiu máte režii, štáb, je to kolektivní práce.
 
Za více než dvacet let na obrazovce jste určitě zažil i dost veselých okamžiků před kamerou v živém přenosu.
Bylo toho dost za ta léta. Jednou se mi stalo, že kolegyně šla zamyšlená studiem a přešla mi v živém vysílání před kamerami. V podstatě před mým obličejem. Já se neberu úplně vážně, když se mi něco nepovede, přeřeknu se, tak z toho nedělám drama. Člověk se zasměje a jdeme dál. Vzpomínám si na jednu moudrost: Neber život tak vážně, stejně z něj nevyvázneme živí. Člověk by se neměl nad věcmi dlouho trápit. Protože těch starostí, které padají na člověka během jeho života je spousta a to nejen v soukromém i profesním životě. Myslivci mají také spoustu trápení a taky potěšení. Ale o tom, jak doopravdy si myslivost v daném spolku budou dělat, rozhodují jen a jen oni sami.
 
Děkuji za rozhovor
připravil Lubomír HAJNÝ