Něco historie z lovu zajíců
Myslivost 11/2017, str. 49 ZH
Nejranější zprávy o výskytu tohoto druhu zvěře nám dokládají různé archeologické výzkumy a vykopávky. Skutečné historické prameny pocházejí z období doby historické, z Asyrie, Persie, severní Afriky, Řecka, Říma. Poměrně nejpodrobnější starověkou prací, v níž najdeme zmínky o zajíci, jeho životě a lovu, najdeme v Xenofonově Kynegetikosu ze 4. století př. n. l.
V období starověku byl zajíc loven převážně do tenat s pomocí psů. Jistým pokračovatelem Xenofonovým byl místodržící císaře Hadriana Arrianos, žijící v 1. stol. n. l. I on je autorem díla o lovu, nepopisuje však lov zajíců do tenat, nýbrž keltské štvanice za pomocí psů a jezdců na koních. Tito psi byli možná prapředky anglických harrierů a bíglů.
V tomto období, plném lovů velké zvěře, tzn. jelenů, zubrů, praturů, losů, divokých prasat, měl zajíc určitý význam mytologický. Tak například staří Germáni jej zasvětili coby symbol plodnosti bohyně jara Ostaře (velikonoce = ostern), zajíc se tudíž stal symbolem nejrůznějších velikonočních znaků nejen v anglosaských zemích, ale i u nás. V indické mytologii je opatrovníkem a přítelem zamilovaných a je přirovnáván k měsíci plujícímu tiše mraky.
U nás se zajíc objevuje v různých záznamech až od 16. století, ceněna byla především zaječí zvěřina. Zajímavé je usnesení ze sněmů z let 1627 a 1630, které přikazovalo, že „od počátku půstu až do svátku sv. Jiljí nesmí nikdo zajíců honiti v polích ani lesích, aby se mohli mladí rozmnožiti“. Také podle Balbína považovali naši předkové honbu zajíců od svátků zvěstování Panny Marie do sv. Bartoloměje, tj. od 25. března do 24. srpna za nedovolenou, jelikož „zmíněné zvěř nosila nejen nejvíce plodu, nýbrž i obilí trpělo honbou“.
Že si naše země nijak nezadaly v nahlížení na ochranu zaječí i jiné zvěře a provádění honby s jinými zeměmi, svědčí Landausovo líčení v knize „Gesichte der Jagd und der Falknerei in beiden Hessen“, kde nacházíme zmínku o tom, že Ludvík VIII. Chránil zajíce v některých revírech velice přísnými zákony. Je ale zajímavé, že ulovil od roku 1735 do roku 1760 pouze 264 zajíců, ač prý střílel po všem, dokonce i po skřivanech. Malý počet ulovených zajíců jistě souvisí i s tím že zajíci byli i v této době loveni především sokolnickými dravci a chrty.
Vývoj střelných zbraní umožnil rozvoj velkých zaječích honů. Tak napřéklad v roce 1753 střelili 44 střelci za přítomnosti císaře Františka I. za 18 dní na opočenském panství 1710 kusů černé zvěře, 3216 kusů vysoké, 932 lišek, 29 545 koroptví, 9904 bažantů, 746 skřivanů, 1358 křepelek, 1967 divokých kachen, 630 kusů jiné zvěře a také 13 242 zajíců!
Také vývoj cen zvěřiny je zajímavý. V roce 1619 činila cena zajíce na Táborsku 8-10 grošů, o sto let později se platilo za „velkého zajíce“ 18-20 krejcarů, v roce 1810 již 30 kr.
Do počátku 18. st. se také datuje vznik spisu J.F. Tänzerna „Der Dianen Hohe und Niedere Jagdgeheimnisse“, kde je popisována biologie zaječí zvěře, její lov na honech a ve vinicích. Pozornost je věnována i výchově chrtů.
Zhruba od roku 1848 začíná být zajíc oblíbeným předmětem lovu v nově vzniklých honitbách, rovněž pak oblíbenou kořistí pytláků. To ostatně bujelo i v předchozím období, důkazem čehož jsou slova rychtáře a písmáka Fr. Vaváka: „Kdo se zbraně chytí, žádný z něho dokonalý hospodář a dělník není, nýbrž tulák, zahaleč a svého statku i zdraví mrhač“.
V těchto historických souvislostech nelze nevzpomenout na slávu honů v Čechách a na Moravě. K velkému nárůstu stavů drobné zvěře došlo díky pozemkovým reformám a do jisté míry i zásluhou kvality české myslivosti. Od 70. let 20. století však můžeme na tyto stavy, a i na tu kvalitu české myslivosti, jen vzpomínat. Rozhodně bychom ale neměli zapomínat, stejně tak by ale neměli zapomínat lidé, kteří hospodaří na zemědělské půdě, kteří rozhodující měrou formují současnou českou krajinu.
Vždyť zajíc prostě do naší přírody patříval a patří, proto zachování životaschopných populací by mělo být snahou nejen myslivců…
ZH