Časopis Myslivost

 
Jak jste se dostal k myslivosti a od kdy jste myslivec?
Zájem o myslivost jsem už projevoval kolem dvaceti let, před vojnou, pocházím z nedalekých Nítkovic a můj děda byl myslivec, živnostník, měl soukromou hospodu. Kromě toho chodil po domech jako řezník na zabíjačky, byl vyhlášený uzenář a vařil výtečný guláš. Měl tenkrát kraťasa, loveckého psa. Vzpomínám si, že se dělala první leč na zajíce, střelilo se patnáct, dvacet zajíců a on hned asi deset zajíců vzal, šel z honu a na poslední leč už byl připravený z těch zajíců guláš.
Já logicky odmala chodil na hony jako honec, po vojně jsem se chtěl dát k myslivcům. Myslivci v Nítkovicích mi sice řekli, že ať se o nic nestarám, že vše vyřídí a přihlásí mne, ale nějak z toho sešlo. Pak jsem šel za manželkou sem do Brankovic, začal jsem pracovat v mlékárně a začal jsem chodit s místními myslivci, přihlásil jsem se do kurzu a složil jsem v roce 1972 zkoušky.
 
A hned asi byli i lovečtí psi…
Se psy to bylo tak - v mlékárně jsem měl kamaráda řidiče, byl myslivec, měl českého fouska. Dal mi tip na chovatele Frantu Petrů, který měl chovnou stanici českých fousků v Dobročkovicích, shodou okolností byl taky rodák z Nítkovic. Tak jsem si od něj koupil hned po složení zkoušek z myslivosti první štěně fenku. Byla to pracovně ohromná fena, pracovně neměla v okolí konkurenci, ale byla špatná exteriérově, neměla výšku, zub jí chyběl, osrstění bylo špatné, postihla ji dost lysivost.
V roce 1980 došlo ke slučování myslivosti do velkých celků a nový člen našeho sdružení, pan Holásek z Kožušic, který má dnes už 81 roků a už nechová, měl v té době také chovnou stanici, mi vytýkal, že s takovou fenkou chodím po honech a prodal mi jeho roční fenku. U ní se ale zase projevila nedůvěra k lidem, ale měla ohromné lovecké vlastnosti, byla neskutečně ostrá. S touto fenou jsem udělal všechny zkoušky, včetně všestranných, byla i exteriérově pěkná, ta mi založila chov. Jmenovala se Rita od Katovky.
Byla to výborná fena, začal jsem na ní chovat štěňata a nechal jsem si od ní další fenku a postupně jsem tak navazoval dále v mém chovu.
 
Ale stal jste se taky rozhodčím…
Když jsem chodil po zkouškách, mnohdy se mi nelíbilo posuzování, že na mě tehdy jako mladého začínajícího někteří rozhodčí koukali tak trochu mezi prsty,pociťoval jsem, že prosazovali svá plemena a své kamarády kynology. Jednoho dne ve mně uzrálo přesvědčení, že musím mezi rozhodčí. Protože jsem měl splněné podmínky, předvedení psů a všechno možné, co bylo zapotřebí, tak jsem se přihlásil jako rozhodčí a postupně jsem získal kvalifikaci na všechny druhy zkoušek. Takže jsem začal i posuzovat, nejen vodit, na kynologických akcích a zkouškách. Jak jsem začal posuzovat, udělal jsem si postupně obrázek o úrovni jednotlivých rozhodčích, hlavně ve znalosti zkušebního řádu a nabíral jsem zkušenosti, jak jako rozhodčí, tak i jako vůdce. Dodnes říkám, že jsem sice odchoval spoustu štěňat, na různých zkouškách předvedl spoustu psů, ale nikdy člověk není chytrý, jsou stále nové situace a momenty, kdy se musím poradit a pořád se musím učit. Dneska mám všechno splněné, jsem mezinárodní rozhodčí z výkonu, jsem i rozhodčí z FT ohařů, ale to posuzování FT momentálně mě nebylo umožněno.
 
Vím, že jste byl aktivní také v Klubu chovatelů českých fousků.
Pracuji ve výboru Klubu chovatelů českých fousků, určitou dobu jsem zastával funkci místopředsedy, znal jsem se dobře s Jaromírem Dostálem, s panem Čelišem a všemi staršími členy výboru. A tak jsem poznal spoustu kamarádů, pořád jsem členem klubu, v poslední době funguji v dozorčí radě, dělal jsem i předsedu dozorčí rady. A také jsem vykonával dlouhá léta funkci předsedy jihomoravské pobočky, přišel jsem za dobu mého členství do styku s mnoha chovateli a fouskaři z ČR a i na Slovensku.
 
Vždy u vás tedy byl lovecký pes, ale vždy to byli jen fousci? Zkusil jste někdy jiné plemeno?
Pořád chovám jen české fousky. To je pro mne jediná záliba, jinak jsem byl velmi pracovně vytížený, protože jsem byl třicet pět let v čele obce, od roku 1976 jsem dělal předsedu národního výboru a po revoluci jsem zastával funkci starosty zde v Brankovicích, a při tom i předsedy mysliveckého sdružení. Myslivost, výcvik psů, odchov štěňat, to je velmi časově náročné a na jiné záliby čas nezbývá.
 
Chápu, že starost o chov psů musí být někdy řehole…
Bohužel tak jako ve společnosti, kde jsou jisté civilizační problémy, tak i v chovu psů jsou problémy se zabřezáváním, komplikované porody, choroby a vrozené vady štěňat atd., celá společnost, i ta psí, trpí rozvojem civilizace, jsou problémy, které jsme dříve neznali. Při návštěvě veterinární fakulty v Brně, mě pan dříve narozený doktor řekl, že za tyto problémy prakticky může paradoxně vývoj veterinárního lékařství, nové léky, vakcíny a možnosti léčení psů. Dříve se zvířata tak neléčila, co bylo špatné, to přirozeně odešlo, vlastně se tak chov čistil. Dneska v chovu přežívají díky možnostem medicíny i jedinci, kteří by dříve neměli ani možnost se v chovu uplatnit. I v chovu psů se projevuje moderní doba. Tím se přenášejí různé vady, jako například vady v osrstění, v konstituci psů, bohužel se mnohdy dál přenášejí i nedobré povahové vlastnosti psů.
 
Jak potom vy osobně hodnotíte za ta léta posun českého fouska, jak se mění exteriérově a pracovně?
Musím říct, že v exteriéru i ve výkonu český fousek šel ohromně dopředu, je třeba dále pracovat na tom, aby se udržovala jeho vrozená pracovitost a skutečně šli do chovu psi, kteří mají vrozené vlastnosti pro práci. Proto i u nás v klubu se dělá ověření vloh. Než se fousek dostane do chovu, tak jde ještě na ověření vloh, abychom my sami fouskaři v rámci klubu psa posoudili, zda se nebojí, jak vystavuje, jak zvládá všechny požadavky na pracovní výkon. Každý pes musí prokázat, že perfektně hledá, vystavuje a nebojí se po ráně, jaká je jeho povaha. To jsou základní rysy, které sledujeme, aby ti jedinci, kteří takové vlastnosti nemají, nešli do chovu. U všech chovných jedinců jsou každoročně prováděny kontroly stavu osrstění.
 
A co ale s těmi chovateli, kteří nejsou členové klubu a přitom chovají české fousky?
Pravda, dneska nemusí být členem klubu, při zkouškách a akcích platí vyšší startovné, nemůže využívat výhody klubu, ale chce-li chovat, musí být členem KCHČF a musí splnit veškeré podmínky chovnosti a teprve pak může být pes zařazen do chovu. Toto platí jednotně jak pro členy, tak nečleny klubu.
 
Ale dneska se chovají ohaři jako módní záležitost…
Ano, vím, dneska po ulicích chodí vícero ohařů, kolikrát je vodí ženy a mladé slečny. Nevím, jaké dělají pracovní zkoušky, asi žádné. Takoví lidé mají ohaře pro zálibu, a pokud je hezký, tak prezentují určité plemeno, a to i na výstavách. Jsou však i chovatelky, které dosahují dobrých výsledků ve výkonu i v exteriéru. I ženy bývají dobrými chovatelkami.
 
Český fousek je národní plemeno, jeho chov podporuje ministerstvo zemědělství. Myslíte si, že je to dostatečné podpora?
Myslím, že je dobře, že se vyplácejí dotace na zkoušky, to je ve prospěch našeho národního plemene, podpora pro cvičitele a chovatele, samozřejmě podpora je důležitá i pro to, že se fousci posunuli i exteriérově, dělají se opatření, aby se do chovu nedostávali olysaní psi. Například se dnes spolupracuje s americkou univerzitou, která dělá výzkum lysivosti, odebírají se krevní vzorky od olysaných a od zdravých psů, výzkumníci na univerzitě zkoumají, čím je lysivost podmíněna. Není to jen problém fousků, lysivost se projevuje i u jiných ohařů a i malých plemen.
 
Logicky mne ale napadá otázka, jak je to dnes s využitím českých fousků? A je vůbec zájem myslivců o toto plemeno?
Není to jen o zájmu o českého fouska, ale je to celkově o zájmu o velká plemena, ohaře nevyjímaje. Opravdu je zájem menší, důvodem je úbytek a nedostatek drobné zvěře, tito psi dnes nemají takové pracovní využití. A problém je také výcvik, kdo nemá ve sdružení nebo v blízkosti honitbu, která je alespoň trochu zazvěřená, tak řeší, kde ohaře vycvičit.
 
Takže nabádáte toho, kdo by si chtěl pořídit českého fouska, aby nejprve zvážil, kde ho bude cvičit…
Ano, zcela jednoznačně, je to otázka jak výcviku, tak ale i následné pracovní využitelnosti. Vždyť i tady u nás v okolí není drobná zvěř, sporadicky je tu zajíc a bažant, cvičení psů je složité. A je také logické, že jestliže jsou všude přemnožení divočáci a nejvíc se loví, tak jdou myslivci po malých plemenech, jedná se hlavně o honiče a slídiče.
 
Přitom ale asi nejen já sleduji módu velkých psů, ale ve městech, s mladými dámami jako módní doplněk. To asi také nevidíte zrovna rád…
Máte pravdu, ohař je lovecký pes a měl by být takto využíván. Neměla by mu brána radost z pohybu v přírodě, v honitbě ve zvěři. Pokud tomu takhle není, ohař podle mě ztrácí lovecké vlastnosti a stává se opravdu jen domácím mazlíčkem. Je to prostě momentální záliba. Pes chovaný v bytě se pak převážně na člověka zafixuje a mění se jeho chování, pro loveckého psa netypické, z hlediska pracovní využitelnosti a toho, proč bylo toto plemeno vyšlechtěno, to určitě není dobře. Pro každého správného chovatele je pes členem rodiny, ale vše musí mít své meze a úroveň chovatele se pozná třeba právě i v přístupu ke psovi.
 
Dobrá, pojďme tedy k vašim svěřencům, říkal jste, že momentálně máte tři psy?
Převážně jsem vždy choval fenky, většinou dělám s nimi všestranné zkoušky, a ty fenky, které na to mají, tak s nimi dělám i klubové memoriály. Měl jsem ale i chovné psy, zvlášť vzpomínám na chovného psa Oskara z Březové stráně, to byl ohromný pes, absolvoval jsem s ním klubový memoriál MFH v první ceně s počtem 482 b., na výstavě byl oceněn V1. CAJC, BOB. Byl i hodně využívaný v chovu, byla to vzácná sedmá hybridní linie, takže nakryl hodně fen a je po něm hodně potomků, jak dobrých v chovu pracovně, tak i co se týče exteriéru. Zanechal po sobě hodně dobrých potomků, odešel chudák v devíti letech na rakovinu.
 
A vítězka Cita z Březové stráně je jeho dcera?
Ne, není, ale v nějakém třetím nebo čtvrtém koleni v rodokmenu Oskar figuruje, takže příbuznost tam je. Teď mám Zitu, ta odchovala tři nebo čtyři chovy, ale měla problém s porodem, pak prodělala císaře a už to bylo dost pozdě, tak jí zplynovatěla děloha, veterináři jí nedoporučili další vrh.
Další fenu mám Vilku z Březové stráně, to je matka City, ta má osm roků a zatím je v dobrém stavu, takže pokud bude v kondici, tak bych ji chtěl začátkem příštího roku ještě nakrýt. No a podhajačka Cita se má hárat v únoru, tak musím vybrat pořádného ženicha.
 
Představte tedy prosím šampionku Citu…
Cita teď letos měla čtyři roky, s ní jsem v prvním poli udělal všestranné zkoušky, měla 484 bodů, dostal jsem se s ní na nominační soutěž. Ale tam se mi nelíbilo necitlivé, neobjektivní posouzení. Na hledání dostala čtverku z vystavování, čtverku v postupování, jinak v rychlosti nám dali nějakou trojku a asi schválně při vyhlašování výsledku nevyhlásili známku z nosu a nakonec řekli nos nula a vyhodili nás. Byla z toho následně polemika a jednání v klubu, ale já nedal protest na místě, protože jsem z posouzení byl doslova v šoku, odjel jsem bez protestu domů.
Další rok jsem s Citou šel zase na vrcholovou klubovou zkoušku, v Hluboké nad Vltavou na MFH, tam jsme dostali 486 bodů, skončili jsme druzí, a tak jsem Citu přihlásil znovu na nominační soutěž. Ta probíhala v Pardubicích a tam jsem vypadl na barvách. Nebudu to podrobně rozvádět, ale zase se mi nepřálo štěstí.
Potom byl Memoriál Dr. Kuhna tady v Brankovicích, který jsem já s místní pobočkou organizoval a pořádal. I když jsem měl kolem organizace plno starostí a nemohl se soustředit jen na výkon fenky, tak jsme dostali 491 bodů a Cita měla být vítězem, protože jsem měl mladší fenku, chovná byla taky, ale zapomněl jsem si do rodokmenu dát razítko chovná fena.
Těch 491 bodů mne vedlo k tomu, že jsem Citu přihlásil znovu na nominační soutěž. Bylo tam vedeno 36 psů, skončili jsme čtvrtí, tak jsem se dostal na Memoriál Richarda Knolla, který je závazný pro postup na Podhaják.
Chtěl jsem ale vzít ještě předtím Citu na trénink, zjistil jsem, že Klub chovatelů českých fousků na Slovensku pořádá Memoriál Štefana Krasňanského, který byl otevřený i pro jiná plemena v Topolčanech. Tak jsem tam jel a akorát to bylo ve dny mých sedmdesátých narozenin. Řekl jsem si, že tedy budu slavit až později. V krásném prostředí na Duchoňce se mi líbilo, hned při představování jsem řekl, že jsem vyhrát nepřišel, že jsem se dostal na Memoriál Richarda Knolla a že si jdu zatrénovat. Bylo tam jedenáct českých fousků, ostatní maďaři, kraťasi, výmaráci a skutečně se mi podařilo vyhrát.
No a pak už jsem šel na Knolla, fenka velice dobře pracovala, už jsme měli zase nakročeno na vítězství, ale jedna z posledních disciplín byly vodní práce a Cita se mi dostala do rákosu, do rašeliny, začala se topit a nemohla vylézt ven, což ji zarazilo. Navíc v blízkosti byly dohledávky kachny, takže dostala dvojku. A to mě zase stálo vítězství a skončili jsme na čtvrtém místě, ale z dvaceti psů skončit čtvrtý byl velký úspěch.
No a pak už nastal čas Memoriálu Karla Podhajského, na všech disciplínách podala Cita vyrovnané výkony, je to vždy otázka dostat se do zvěře, do různých podmínek a skutečně nám to vyšlo.
Musím samozřejmě v první řadě poděkovat fence, že to tak zvládla, musel jsem poděkoval i těm nahoře, Dianě a svatému Hubertovi, protože to vždy vyžaduje také notnou dávku štěstí. A v neposlední řadě musím poděkovat i manželce, protože mi pomáhala při výcviku, pomáhá mi s chovem a doprovázela mě na všech vrcholových zkouškách.
 
Jak byste tedy zhodnotil úroveň letošního Memoriálu Karla Podhajského?
S manželkou jsme hodnotili zahajovací proces na Orlíku, byl doslova úchvatný, jednak strašná síla fandů loveckých psů, silná korona, jednak po stránce organizační, vše bylo do detailu propracované a zvládnuté od srazu, kdy se šlo průvodem k zámku, vše měli připravené, kdo jak půjde, doprovod s kapelou, koňská spřežení s kočáry, jezdci sólo na koních, to byla nádhera. Už jsem prožil všelijaké memoriály, ale toto mi asi utkvělo v paměti jako nejlepší, co jsem zatím viděl a zažil. Perfektně bylo také zajištěno občerstvení a skvělá atmosféra v centru v kulturním domě v Letech.
 
A vaše hodnocení z hlediska úrovně, náročnosti a hodnocení jednotlivých disciplín?
Perfektně připravené disciplíny, i ze strany jednotlivých honiteb, ať to byly Lesy ČR, Městské lesy Písek, i myslivecká sdružení, ať to byly lesní práce, polní práce, vodní práce, všude vše připravené, perfektně vybrané lokality. A to, čeho jsem si nejvíce vážil, že z mého hlediska všichni psi měli porovnatelné vyrovnané podmínky. Ne jak na Knollovi, kdy třeba u zmiňované vodní práce neměli všichni stejné podmínky.
 
A rozhodčí?
Byli naprosto objektivní, museli být přísní, spravedliví, a to, že jsem na šoulačce dostal zbytečnou trojku, jsem si zavinil sám, protože jsem neudržel nervy a při přivolávání k noze fenka trochu zaváhala a já jsem ji potichu řekl pojď. Uslyšel to rozhodčí a dal mi trojku. Ale kdybych vydržel, tak ona by Cita za mnou stejně přišla, ale nevydržel jsem.
 
Která disciplína je podle vás nejtěžší na Memoriálu Karla Podhajského?
Ono těch disciplín je víc, v lese záleží na povaze psa, ať jsou to vlečky nebo barva, nevíme v těch trasách, jaká další zvěř se v prostoru vyskytuje. Letos tam bylo dost daňčí zvěře, více psů právě na tom pohořelo, pro nás bylo štěstí, že Cita se drží stopy a nic ji nezajímá. Mám vyzkoušeno, že když ji vyskočí na vlečce zajíc, tak ona se zastaví, nechá ho utéct a pak pokračuje nerušeně dál.
Zrádné bývá pro psy také velké pole, je třeba se dostat do zvěře pod větrem, aby pes měl optimální podmínky pro vystavení, postoupení. Naopak některé disciplíny jsou typicky výcvikové, tam už zase hraje roli to, že není pes jako pes, individuální povaha psa hraje velkou roli.
 
Jak s Citou pracujete a trénujete během roku?
V lese jsem s ní dost často, když jsem věděl, že veškeré disciplíny ovládá a má je v hlavě, a ona skutečně vždy věděla, co po ní chci, tak jsem ji jen oprašoval, abych ji udržel v kondici. A hlavně jsem s ní jezdil ke kamarádům do míst, kde je ještě drobná zvěř, a utvrzoval Citu v poslušnosti při styku se zvěří. Vždy ale hraje roli i štěstí.
Trochu jsem měl obavy z lokality v oznamování na barvě, na což jsem vypadl na nominační soutěži, zvěř byla položena v opravdu husté houštině, ani rozhodčí se nemohli přesně orientovat. Konec barvy byl uprostřed houštiny a ani ne deset kroků od zvěře byli zalehlí chlapi, protože z větší dálky by neviděli.
A protože jsem nechtěl riskovat a pustit Citu na oznam, tak jsem jí vedl na řemeni, a to se mi vymstilo. Přitom na všech zkouškách, o kterých jsem mluvil, pracovala jako oznamovač a nezklamala, předvedla perfektní práce. Takže na tom vidíte, jak někdy záleží na drobnostech a na momentálním rozhodnutí.
 
Jaký je váš názor na péči o psa z hlediska výživy, ustájení atd.?
Samozřejmě na celoroční péči také hodně záleží, se psem se musí pokud možno chodit aspoň ráno, vyprázdnit, aby se vyběhal. Je špatné, když pes leží několik dní v boudě. Musí být udržován v čistotě a v pořádku. Co se týče stravy, já krmím pestrou stravou, samozřejmě granule beru jako doplňkové, jinak dávám vařené maso se zeleninou, někdy syrové, a přidávám do granulí lososí olej, sem tam vajíčko. Laciným granulím nevěřím, na kvalitní výživě je vše postavené. Pak má pes perfektní kondici, kvalitní srst, já hned poznám, když někde vidím psa, jak je z tohoto pohledu o něj pečováno.
 
Kdyby za vámi přišel mladý myslivec, doporučil byste mu českého fouska? A jsou vůbec mladší chovatelé, zájemci o českého fouska?
Naštěstí ještě mladší chovatelé a zájemci jsou, zrovna nedávno si jeden takový koupil štěně. Ale na druhou stranu teď po vítězství se ozývá více lidí, chtějí poradit, konzultovat výcvik a chov, takže momentálně to vypadá, že zájem je. Těší mě, když mají lidé zájem o české fousky, ale vždy jim říkám, vezmi si takové plemeno takového psa, abys ho měl rád, pokud ho nebudeš mít rád a nebudeš se mu věnovat, tak je to špatné. A pro psa musíš dělat, i když má výborné vlohové vlastnosti, tak se mu musíš věnovat, cvičit, je to celoroční starost a péče. Zvlášť v dnešní době, kdy není drobná zvěř, tak je výcvik horší. Já když jsem začínal, tak ta první fena byla nesmírně pracovitá, ale co bylo v té době zvěře! Setkávala se pravidelně se zvěří, absolvovali jsme spoustu honů, fena zvěř znala, těšila se, už předem věděla, co budeme lovit, byla vychozená ve zvěři, to bohužel dnes už není.
 
Bylo ale období, kdy český fousek nebyl na prvních příčkách v memoriálech, vítězili kraťasové. Jaké je vaše porovnání českého fouska a německého krátkosrstého ohaře?
V poslední době se čeští fousci dostali do popředí v exteriéru i pracovně, ale všechno je odvislé od podmínek, v jakých jsou cvičeni. Záleží totiž na tom, kteří chovatelé je mají. Například v sousední vesnici má ode mě jeden myslivec psa, ten pes už má kolem osmi roků, je vynikající v exteriéru, vyhrál zkoušky téměř bez přípravy, dnes s ním dohledávají prasata v řepce, je to rozený hlásič, ale majitel psa řekne, že mu stačí podzimky, že nechce ani chovat, ani cvičit. Spousta dobrých psů je v takových rukách, někteří majitelé nestojí o to chodit po výstavách a po výkonu, aby plemeno prezentovali a pomohli tak rozvoji plemene.
 
Takže nevidíte až tak úplně pozitivně vývoj dalších chovatelů?
O fousky je zájem, je to všestranný pes, do jakýchkoliv podmínek, v létě, v zimě, pro práci v lese, na vodě, v poli, je to všestranný pes. Kraťasů je hodně, je to vícepočetné plemeno. Fousků je nějaká tisícovka a kraťasů je možná dvakrát nebo třikrát tolik. Všechno záleží, jaký je konkrétní pes a v jakých je rukách. Podívejme se na chovatele a cvičitele na vrcholných zkouškách, to jsou vesměs jedni a ti samí. Máme známé vůdce, kteří když nevodí každý rok, tak každé dva, tři roky jsou na Podhajáku, žijí pro výcvik. Já jsem se taky tak stal chovatelem a rozhodčím, nespokojil jsem se jen s podzimkami, když uspějete na vrcholových zkouškách a dobře se umístíte, pes slušně pracuje, tak je z toho ohromný pocit štěstí. Za to ta veškerá práce a starost stojí. Mnozí to tak ale bohužel nechápou.
 
A cítíte, že by měla nastat generační obroda i u rozhodčích?
Z malého počtu chovatelů velkých plemen logicky roste i málo rozhodčích, čím méně chovatelů, tím je méně rozhodčích. Populace rozhodčích je dříve narozená a přestárlá a bohužel někde cítím zohledňování jednotlivých vůdců nebo chovných stanic. Myslím, že by nová krev jak mezi chovateli, tak mezi rozhodčími byla rozhodně potřeba.
 
S tím nepřímo souvisí i snaha zmírnit nebo zlehčit podmínky pro chovnost, udělat snadno zkoušky, následně lépe prodat, resp. zpeněžit štěňata…
Bohužel takové snahy a tlaky tu jsou, já rozhodně pro zlehčování podmínek nejsem, protože pokud chceme vychovat špičkové psy, jak v exteriéru, tak hlavně v práci, tak je potřeba podmínky nezměkčovat. Potřebujeme, aby se do chovu dostávali kvalitní psi.
 
Prosím zkuste na závěr stručně zhodnotit, jaká je úroveň českého kynologie a chovu ohařů v porovnání s okolními státy?
Nevím, zda mám právo takto obecně hodnotit, díky účastem na kynologických akcích znám podmínky jen z ČR a částečně ze Slovenska a navíc jen mezi ohaři. Myslím, že úroveň české lovecké kynologie není vůbec špatná. Velmi si cením lovecké kynologie na Slovensku, a to nejen pro výkony psů, ale tam na memoriály chodí vůdci, kteří pro kynologii hodně dělají, a doslova z nich čiší radost. Znám tam mnohé vůdce, kteří jsou nadšení a jsou rádi, že mohou svého psa předvést na vrcholových zkouškách v ČR. O úrovni ostatních států nechci podrobněji mluvit, ale asi mnohé napovídá, na jakých místech na soutěžích v ČR se umisťují psi a vůdci ze zahraničí.
 
S poděkováním za rozhovor
připravila Marcela KASINOVÁ