Oživit prastarou loveckou vášeň
Lovecká lukostřelba, to je lov zvěře a šumění lesa – ale šumění lesa je daleko více. Tato věta poměrně přesně vystihuje toto krásné, ale náročné odvětí myslivosti. Lov lukem je výzvou pro ty lovce, kteří chtějí zažít dobrodružný lov, při kterém má zvěř vyšší šance než člověk.
Lov lukem je nejstarší způsob lovu. Tak starý, jak stará je lovecká vášeň. Hluboko zakořeněná vášeň dostat se ke zvěři dostatečně blízko, aby ji bylo možné ulovit lukem. Vášeň přiblížit se k zvěři na takovou vzdálenost, že jí můžete hledět do očí.
Kdo v sobě pořádnou loveckou vášeň nemá, ať na luk rovnou zapomene. Počet ulovených zvířat je oproti lovu s kulovnicí minimální. Zato zážitky jsou mnohem silnější.
Dne 10. června 2017 byl Sborem zástupců odhlasován vznik Klubu lovecké lukostřelby při ČMMJ. Mnoho myslivců se teď možná diví – lov lukem je u nás přece zakázaný, není vznik takového klubu zbytečný?
Další si zase mohou pomyslet něco o tichých pytláckých zbraních nebo o návratu do pravěku – proč lovit lukem, když máme moderní kulovnice s dokonalou optikou?
Dnes je lov lukem povolen ve dvaceti zemích Evropské unie – například ve Španělsku, Itálii, Portugalsku, Francii, Dánsku, Finsku, Belgii, Maďarsku nebo Bulharsku. Lukem se loví i ve státech mimo EU, například v Bělorusku, Srbsku a Turecku. A od roku 2009 také u našich slovenských sousedů.
Splněný dětský sen Pišty Jakubíka
„Svůj první luk jsem si vyrobil ještě jako malý kluk podle návodu z knihy E. T. Setona Dva divoši,“ vzpomíná Pišta Jakubík ze sdružení Slovakbowhunting, autor knihy Poľovačka s lukom - Lovecká lukostreľba.
„Stačila mi ohnutá vrbová větev, tětivu jsem si vyrobil z máminy šňůry na prádlo. Když jsem dokázal trefovat terč na pár metrů, začal jsem snít svůj velký sen o lovu lukem. Vyrůstal jsem v prostředí, kde se myslivost považovala za součást života. Bylo to v době, kdy se na myslivce vzhlíželo s úctou a respektem. Vždy, když se můj táta vrátil z honu, obdivoval jsem nádherně zbarvená pera ulovených bažantů. Když jsem mu mohl podržet brokovnici, byl jsem štěstím bez sebe,“ dodává Pišta Jakubík.
Od té doby uteklo hodně vody, svět se změnil.
Pištův dětský dřevěný luk nahradil výkonný kladkový, přicházely první úspěchy v terčové lukostřelbě.
„Při tom všem jsem hltal každou knížku o lovecké lukostřelbě, záviděl jsem lovcům jejich dobrodružství ukrytá v řádcích knih a pořád jsem někde v koutku duše věřil, že i já budu jednou moct ve své rodné zemi lovit lukem,“ pokračuje Pišta Jakubík. „Před několika lety se všechno změnilo a moje sny se staly skutečností.“
Být zvěři tak blízko, že téměř cítíte její dech
Štefan Miko, myslivecký hospodář v oboře Kováčová, je další výrazná postava slovenské lovecké lukostřelby.
„Odmalička bylo mou vášní fotografování zvěře,“ vzpomíná Štefan.
„Kromě toho jsem často chodíval s tátou do honitby, kde mě zasvěcoval do tajů lovu. Lov s palnou zbraní pro mě ale ztratil kouzlo v okamžiku, kdy jsem objevil luk a šípy. Postupně jsem úplně přešel na lov lukem, protože přibližovat se ke zvěři a lovit tímto způsobem je daleko náročnější a zajímavější než střílet zvěř na vzdálenost 150 metrů. Nikdy jsem nechápal myslivce, kteří se chlubili, že střelili na 300 metrů srnce. Všem těmto ostrostřelcům doporučuji vzít do ruky luk, přiblížit se k srnci na dvacet metrů a ulovit ho. Protože najednou už nestačí dobře střílet. Musíte zvěř dokonale znát. Mít zkušenosti s vábením, kamufláží, maskováním a přibližování ke zvěři. Lov lukem je pro mě cennější a vzácnější způsob lovu než lov palnou zbraní i proto, že zvěř má větší šanci uniknout. Cítím se daleko víc spojený s přírodou. Každému lovci, který chce zažít ten pocit být zvěři tak blízko, že téměř cítí její dech, doporučuji tento způsob lovu,“ dodává Štefan Miko.
Kdo jsme my, čeští lovečtí lukostřelci?
Kdo jsme my, čeští lovečtí lukostřelci? Pocházíme z nejrůznějších klanů. V první řadě jsme myslivci. Staráme se o zvěř v našich domovských honitbách, lovíme. Samozřejmě palnou zbraní. Někteří z nás jsou mysliveckými adepty a právě usilovně studují učebnice myslivosti. Jiní vyšli z řad sportovních lukostřelců, ať už terčových, nebo 3D. Všichni máme dvě společně propletené vášně – myslivost a lukostřelbu. Věnujeme jim veškerý čas. V honitbách, na lukostřeleckých střelnicích, na závodech v 3D lukostřelbě. Lovíme v zemích, kde je to lukem možné – ve slovenských oborách, v jihoafrické buši, v mnoha dalších. Lukostřelbu trénujeme několikrát týdně, někteří každý den. V zimě i v létě, v dešti, na sněhu i v horku.
Všichni musíme mít kromě loveckého lístku ještě i mezinárodní licenci IBEP (International Bowhunter Education Program). Její součástí je mimo mnoha jiných teoretických a praktických disciplín střelba na 3D terče za reálných podmínek. Střílí se na šest terčů, minimálně pětkrát musíte zasáhnout komoru, pokud chcete licenci získat. My lovečtí lukostřelci dobře víme, že máme jen jeden výstřel.
Trénujeme techniky přiblížení ke zvěři, trávíme spoustu hodin v honitbě sledováním zvěře.
Pořád jsme ale v první řadě myslivci. Zodpovědní myslivci, jejichž další zbraní je kromě kulovnice a brokovnice také luk. Nic víc a nic méně.
Kým naopak nejsme?
Podle odpůrců lovu lukem je luk tichá zbraň, takže se s ní určitě bude pytlačit. Jenže k tomu, aby někdo mohli pytlačit s lukem, přece nepotřebuje pracně prosazovat legalizaci lovu lukem, jak se o to snažíme my. Pytlák nechce být registrovaný lukostřelec, který má na každém šípu číslo loveckého lístku. Nebude chtít skládat poměrně náročné lukostřelecké zkoušky IBEP, složitě získávat lovecký lístek. Nic z toho přece pytlák nepotřebuje a především nechce potřebovat.
Dnes se nejčastěji pytlačí z aut, za použití noktovizorů a puškami s tlumiči. Kdybyste ale zkusili vystřelit lukem z jedoucího auta, tětiva vám utrhne půlku obličeje, nic netrefíte. Je to naprosto nereálné.
Navíc se většinou nejhlasitěji ozývají ti, co sami pytlačí – usvědčení pytláci jsou bohužel velice často sami myslivci.
Lov lukem je obrovské umění, úspěšnost lovu je proti palné zbrani několikanásobně menší. Luk vám mrazáky zvěřinou nikdy nenaplní.
Je opravdu legrační představit si někoho, jak bere poprvé do ruky luk a vyráží do lesa pytlačit s vírou, že bude mít úspěch. Luk je zbraň náročná na zvládnutí. Lukostřelba není zmáčknutí spouště kuše, jak si dodnes mnozí myslí.
Nesmyslný je i další argument, že luk je tichá zbraň. Slyšeli jste někdy v lese výstřel z luku? Prásknutí tětivy je umělý průmyslový zvuk, který do lesa nepatří a je slyšet i na 300 metrů daleko. Všechny palné zbraně opatřené tlumičem a podzvukovým střelivem jsou tišší než luk.
My lovečtí lukostřelci nejsme pytláci. S někým, kdo by měl podobné choutky, vyrazíme okamžitě dveře – stejně jako to dělají všichni zodpovědní myslivci v českých honitbách.
Kým budeme, resp. kým chceme být
V rámci ČMMJ vznikl v červnu 2017 Klub lovecké lukostřelby. Přiřadil se k tak významným klubům, jako jsou kluby sokolníků, vábičů, trubačů, fotografů, autorů nebo klub Dámy české myslivosti. Sdružuje všechny myslivce, kteří chtějí kromě lovu kulovnicí a brokovnicí oživit prastaré umění lovu lukem – podobně jako je tomu v celém světě a polovině Evropy. A tam, kde se lukem zatím neloví, většinou čekají jen na otevření zákona, aby mohli toto tradiční lovecké umění zlegalizovat. A právě to je i naším cílem – stejně jako se to podařilo před osmi lety na Slovensku.
Chceme legalizovat lov lukem, aby se opět stal součástí našich loveckých tradic, kterou býval. Lovecká lukostřelba je svým pojetím ekvivalentem tomu, co pro myslivost znamená sokolnictví nebo pro rybáře muškaření.
Rádi bychom proto pozvali všechny myslivce, kteří smýšlejí podobně jako my, aby se stali členy Klubu lovecké lukostřelby. Před mnohými z vás se tak otevře nová vzrušující cesta lukostřelby, na které vám samozřejmě budeme v začátcích průvodci. Bližší informace naleznete na
www.bowhunting.cz.
Lovu lukem zdar!
Marek KOŽUŠNÍK
člen Rady Klubu lovecké lukostřelby pro osvětu a propagaci