Časopis Myslivost

S panem doktorem MUDr. Andrejem Mrlianem, Ph.D. jsem si rád popovídal i proto, protože zosobňuje doslova a do písmene tradice a historii naší česko-slovenské myslivosti a jeho názory jsou tudíž zajímavé z pohledu obou stran hranice.
 
Pane doktore, jak vy jste se dostal k myslivosti a kdy a jak se začala snoubit medicína a myslivost?
Narodil jsem se na Slovensku před čtyřiceti lety, do smíšené, lékařsko-lesácké rodiny. Takže k medicíně jsem měl vrozený vztah, k myslivosti sice také, ale tu jsem já osobně začal provozovat fakticky až po studiu medicíny, k myslivosti mě přivedl bratr. Měli jsme a máme v rodině spoustu myslivců, děda byl lesák a myslivec. Takže dispozice a vztah k myslivosti byly jednoznačně dané.
Na rozdíl ode mne šel bratr studovat zemědělskou školu, byť technický obor, ale zůstal u přírody a myslivosti blíže než já, udělal si taky myslivecké zkoušky dříve než já. Já jsem se nejprve věnoval docela náročnému studiu medicíny a až teprve po škole jsem začal myslivost prakticky provozovat. Oba jsme skládali myslivecké zkoušky na Slovensku
 
A můžete stručně představit vaše medicínské zaměření?
Jsem neurochirurg, zabývám se operacemi onemocnění páteře a nádorů mozku. Pracuji v Brně v Bohunicích ve fakultní nemocnici, jsem tam patnáct let.
 
Tipuji správně, že vám myslivost z hlediska profesního přináší potřebný relax? Operace jsou asi dlouhé, takže si chodíte do lesa odpočinout…
Tipujete naprosto správně, ono snad ani někdy nelze výstižně popsat, jak náročné je být v naprostém soustředění a psychickém vypětí na operačním sále, kdy třeba při šestihodinové operaci opravdu nemáte ani čas si odskočit na toaletu, pacient prostě nepočká a operační tým musí fungovat do posledního detailu jako sehraný orchestr. To pak ticho lesa, ten klid, samota v chrámu přírody, jen tak sedět a dívat se, jak život pulsuje kolem vás a můžete vnímat jen hezké věci, pak ano, to je ono potřebné a nutné odreagování, které mi myslivost poskytuje.
 
Když sedíte na kazatelně na čekané, vnímáte opravdu jen tu přírodu, a nebo vám ještě doznívá v hlavě nějaká předešlá operace, a nebo se už podvědomě připravujete na nějakou další? Opravdu umíte takto nechat medicínu doma?
Budete se divit, ale ano, umím vypnout, jakmile sednu do auta s kloboukem, tak z povědomí vytěsním vše kolem medicíny. Víte, je to asi nějaký sebezáchovný proces, organismus to prostě potřebuje, důležitá věc je přistoupit k operaci odpočatý s čistou hlavou a tu já si rád v lese vyčistím. To je pro mne onen dar přírody vůči mně, když jdu odpočatý z lesa s čistou hlavou, je to pro mne odměna, kterou jsem od přírody dostal.
 
Dalo by se říct, že trpělivost při čekané, soustředěnost na to, zda přijde zvěř, se dá použít i při náročné operaci?
Ano, dá, ale v lese, když člověk čeká, přijde zvěř, nepřijde zvěř, nic se neděje, nemusím si vždy odnést úlovek, stačí, když si odnesu hezký pocit nebo zážitek. Ale u operace to nejde, tam nelze čekat, tam se prostě musí zákrok provést, operace musí mít nějaký stanovený postup a hmatatelný výsledek, já přece nemohu dát jen na city a pocity, já musím pacientovi pomoci a vyřešit jeho medicínský problém.
 
Setkáváte se ve své profesi s úrazy myslivců?
Naštěstí díky bohu ne moc, asi je přece jen můj obor zabývající se nádory mozku a spíš degenerativním onemocněním páteře příliš specializovaný, to se spíše s úrazy myslivců asi setkají chirurgové a ortopédi na pohotovostech. Ale obecně si myslím, že úrazy myslivců jsou příliš medializované, to se spíše zraní lidé při práci na zahradě nebo při svých kutilských snahách. A už vůbec si nemyslím, že by bylo možno spojovat nějakou větší rizikovost při úrazech zbraní, ano, myslivci sice zbraně používají, ale těch několik případů do roka se zmedializuje tak, že to vypadá, že je mezi myslivci úrazů mnoho. Hezky se o tom píše, že se někdo někde postřelil, ale naštěstí takových úrazů není moc. To ale neznamená, že bychom neměli dbát na bezpečnost při zacházení se zbraněmi, právě naopak, každý případ se nám kromě velké osobní tragédie pro rodinu postiženého i nám všem myslivcům nemile mediálně vrátí.
 
Říká se, že myslivost má pozitivní vliv na zdraví, cituje se i přísloví, že hodiny, které člověk stráví na lovu, se do života nepočítají. Doporučujete svým pacientům, aby se vraceli do přírody? Dá se říct, že myslivost prospívá zdraví?
U pacientů, kteří mají nemocná záda, doporučuji aktivity v přírodě pravidelně. Myslivost ale má pozitivní vliv už jen tím, že se člověk hýbe, že se projde na zdravém vzduchu, že musí zapojovat všechny smysly, rozhýbe tělo, otuží se a osvěží mysl. Psychická a fyzická pohoda je nejlepším prostředkem proti nemocem a chorobám.
 
Kam vy nejraději jezdíte na lovy? Nebo máte třeba svoji honitbu?
Nemám svoji vlastní honitbu, ale jsem členem jedné honitby na Slovensku v oblasti Liptovského Mikuláše, kde jsem i vlastníkem lesů a odkud pocházím, zde v ČR jsem členem MS Rohozec na okrese Brno – venkov.
 
A je pro vás nějaká vysněná oblast, kam byste se chtěl podívat s myslivostí?
Toho času moc není, tak jsem rád, že se občas do lesa dostanu, jak tady, tak na Slovensku. Mně se sny, co se týče myslivosti, plní, nemám opravdu nějaké přehnané nebo nesplněné touhy ať už z hlediska trofejí, nebo z hlediska místa.
 
Mnozí mají sny, že chtějí na medvěda do Kanady nebo na losa do Švédska, máte taky takový sen?
Dvakrát jsem byl v Maďarsku na srncích, zážitek to byl úžasný, i když by to člověk mohl na první pohled považovat za komerci, ale v podstatě i to byl lov, pouze s vyšším procentem úspěšnosti než v Česku nebo Slovensku. Na Slovensku je poměr zhruba dvacet vycházek na jeden lovecký úspěch, v Maďarsku je to jedna vycházka. Na Afriku nebo Kamčatku nemám, stačí mi opravdu Česko a Slovensko.
 
Setkal jste se na Slovensku třeba s medvědem?
Setkal, naštěstí na bezpečnou dálku, asi na 300 m. Ale jednou se mi stalo, že se mi medvěd objevil brzo ráno přímo pod posedem, čekal jsem do deseti hodin dopoledne, abych měl odvahu slézt.
 
A která zvěř vám je nejmilejší?
Asi spárkatá, jak myslivecký rok běží, tak se těším v květnu na srnce, pak v létě na srnčí říji, vábení a nekonečné milostné hrátky srnčích vytrvalců, s koncem léta pomalu začíná jelení říje, to je pro mne svátek, pak pokračuje daňčí říje. V zimě jsou naháňky a po nich poslední leče. Snad jediné, co jsem si ještě dostatečně neprožil, je lov v době mufloní říje, to moc neznám.
 
Jste příznivec naháněk?
V podstatě ano, pokud se řekne, že se střílí lončák a sele do určitého váhového limitu, když jsou všichni disciplinovaní, když je správná organizace naháňky. A pak když jsou všichni spokojeni, nikdo se nezraní, je odpovídající úlovek, pak je to správný zážitek a tak by to mělo být. Naháňka nemůže přece být jen o bezhlavém střílení a hladu po ráně, v prvé řadě je to pro myslivce jak lovecká, tak i společenská záležitost a musí vyznít ve všech ohledech pozitivně.
 
Chodíte radši večer nebo ráno?
Ráno, člověk se sice musí kousnout, občas je to velké přemlouvání vstávat třeba ve tři ráno, ale rána jsou hezčí a člověk je pak nabuzený do celého dne, ta energie mu vydrží na celý den, může z toho čerpat.
 
Co kynologie, střelectví, lovecké troubení, co vám to říká?
Jsem členem klubu barvářů, bohužel barváře zatím nemám, jezdím ale s kynology barváři na akce i do zahraničí jako tlumočník z němčiny. Střelectví, kulová střelba, malorážková střelba, to je pro mne velmi lákavá záležitost, broková střelba mi jde zatím velmi špatné, chtěl jsem jí přijít na chuť, zajímalo mě to, ale stále mám v sobě nějaký blok vystřelit „do prázdna“, předsazovat. Stále nejsem dostatečně daleko před.
 
Když už mluvíte o kulové střelbě, jaké zbraně a ráže mají místo ve vaší skříni na zbraně?
Vlastním zbraně Mannlicher Schönauer 6,5x54 jako pořád živý odkaz profesora Komárka, dále jsem fanouškem zlamovacích a kombinovaných zbraní. Používám pravděpodobně nejlepší zbraň české, respektive československé, provenience Brno Super v ráži 7x65R/12 a nejraději chodím s trojákem Fortuna Suhl 7x57R/16/16.
 
Vidíte rozdíl mezi českou a slovenskou myslivostí?
Organizace naháněk je lepší v Čechách, disciplína, péče o spárkatou zvěř, zejména o jelení je lepší na Slovensku. Myslím si, že to je hlavně díky výměrám honiteb. České pětisethektarové honitby nejsou pro koncepční chov jelení zvěře dostatečné. A na Slovensku jsou také pro myslivost obecně lepší zákonné podmínky.
 
Máte na mysli komorový systém?
Já to vidím zcela stejně jako v medicíně. My lékaři máme Českou lékařskou komoru, která nás zastřešuje a stojí za námi, jak v pozitivních věcech, když nás má hájit, tak postihuje nekvalitně odvedenou práci, a my jako lékaři tím pádem máme dobrý pocit takového silného partnera. Myslím si, že Slovenská poľovnícka komora dělá v podstatě tu samou službu slovenským myslivcům, to naše Českomoravská myslivecká jednota takovou váhu nemá.
 
A jak vidíte postavení myslivců vůči ostatní společnosti v Čechách a na Slovensku?
Můj dojem je, že tady je vše víc polarizované, a asi je tu i větší ochranářský aspekt. Hraje se tu více na ochranářskou strunu. Je tu více hnutí typu Duha a ochranářských spolků, to na Slovensku hlas ochranářů není tak silný.
 
Ale já také vnímám, že slovenští poľovníci mají blíž k lesákům, než mají čeští myslivci. U nás je mezera mezi těmito dvěma skupinami stále větší.
Ano, přesně tak, na Slovensku je lesník a myslivec většinou vždy jedna a ta samá osoba, pečuje o les, vadí mu samozřejmě taky škody způsobené zvěří, ale myslím, že na Slovensku dokáže lesník více pochopit, že i zvěř patří do lesa. Tady v Čechách mi často připadá, že lesníci vidí jen a jen les, produkci dřeva, samozřejmě je to jejich práce a hájí si svoje zájmy, ale většinou s myslivci nespolupracují.
 
Myslíte si, že by u nás byl větší prostor, kde by se mohli myslivci víc ukázat nemyslivecké veřejnosti?
Moc rád vzpomínám, že před několika lety vyšel v Myslivosti celý seriál článků o tom, jak se věnovat laické veřejnosti, jak se přiblížit k dětem, jak připravovat a pořádat mimoškolní aktivity, byly tam krásné návody, dalo se to využít. Perfektní byly také přílohy Malá myslivost, je škoda, že skončily, stejně tak ale byly velkou propagací myslivosti přílohy Myslivecké zábavy, které také asi skončily, už jsem je dlouho neviděl. Když porovnám časopisy na Slovensku a v Čechách, tak to je neporovnatelné, cením si toho, jaký má česká Myslivost rozsah a záběr článků. Co se týče osvěty a propagace, tak se za poslední léta odvedlo obrovské kvantum práce.
 
U vás nejen v nemocnici, ale i v lékařské komoře, se setkáváte s jinými doktory, jak jste vnímán jako doktor myslivec? Máte vůbec možnost se s vašimi kolegy pobavit o myslivosti, co jste zažil nebo ulovil?
Samozřejmě, že kolegové lékaři vědí, že jsem myslivec, však taky některé zajímá, jestli bych neudělal nějaký gulášek! Mám spoustu kolegů myslivců, známe se, víme o sobě, potkáváme se na kongresech, máme tak o čem vykládat i mimo odborná témata. Někteří lékaři jsou ale zase striktně proti, někteří myslivost zavrhují a řeknou, že jsme vrazi zvěře. Ale většina lékařů nemyslivců nás lékaře myslivce kvituje a bez jakýchkoliv problémů náš zájem respektují. A nakonec vždy bylo mezi lékaři dost myslivců a sestřičky zase mají otce, manžely a nebo dědy také myslivce. Ale určitě když jsme na sále a soustřeďujeme se na lékařský výkon, nějaké myšlenky na myslivost musí jít stranou, tak jako v lese vypnu medicínu, tak zase v nemocnici vypnu myslivost.
 
Tak mě na závěr napadlo, jestlipak se neurochirurgovi lépe porcuje zvěř?
Každý to ode mě očekává, ale neměl jsem nikdy skalpel, ale lovecký nůž, takže to šlo hůř.
 
Děkuji za rozhovor
připravil Jiří KASINA