Sika – nepůvodní – invazní – druh
Myslivost 12/2017, str. 18 Petr Ziegrosser
Je sika nepůvodní (invazní) druh v České republice? Na pomoc jsem si vzal definici nepůvodního druhu, která vzešla z pera Ministerstva zemědělství. Podle něj „invazní druh je druh na daném území nepůvodní (sika byl u nás prvně vysazen před 100 lety), člověkem zavlečený (ano, pochází z Japonska), který se zde nekontrolovaně šíří (o tom není pochyb), přičemž agresivně vytlačuje původní druhy (naše srnčí, které zde je několik milionů let).
U obzvlášť nebezpečných invazí může dojít k tomu, že se daný druh začne šířit natolik nekontrolovaně, že rozvrací celá společenstva či ekosystémy (škody na lesních porostech, škody v Národních parcích a chráněných územích), což vede k rozsáhlým ekologickým škodám a potlačení či likvidaci mnoha původních druhů, ne jen těch s podobnou nikou.“ Dá se tedy říci, že na tuto ministerskou definici sika pasuje jako něco na hrnec.
A co teda s tím uděláme?
Jen několik čísel a informací.
* normovaný stav je celkem 1419 ks z toho ve volnosti 489 ks (v oborách 930 ks).
* odlov rok 2015/16 byl 16 144 (oficiální) a jak znám české myslivce, tak skutečný odlov byl minimálně 19 000 ks.
* ve volných honitbách se sčítá 10 783 ks (900 ks obory).
* plán lovu byl 5806 ks, takže se střílí 2,7x více, než je plán lovu.
* jestliže se ve volných honitbách loví 16 000 ks a stavy neklesají, musí být skutečný stav ve volnosti minimálně 45 000 ks, ale zcela jistě je (vzhledem k tomu, že stavy neklesají) skutečný stav minimálně 60 000 ks.
* za předpokladu, že je poměr pohlaví min. 1:4 (ve skutečnosti to může někdy být až 1:10) ve prospěch laní, bude asi 32 000 laní, 20 000 kolouchů a 8000 jelenů ve volnosti. Ty nám dají (při koef. reprodukce 0.9) 29 000 kolouchů. Znamená to, že střílíme zhruba jen polovinu přírůstku.
* skutečný stav 60 000 ks je 43x vyšší než stav normovaný (1419 ks).
Jsou to alarmující čísla? Jsou, ale každý si je vysvětluje jinak a jinak se k nim staví.
Ministerstvo zemědělství hraje mrtvého brouka tak, jako vždy, když se o něco jedná. A v tomto případě se jedná o hodně. Je to problém politický, a tak musí ministerští úředníci postupovat velice opatrně.
Ministerstvo životního prostředí zařadilo siku do seznamu invazních druhů (spolu s daňkem, muflonem, kamzíkem...). Od siky (na rozdíl od daňka, muflona a kamzíka) patrně neustoupí a přes všechny tlaky (i politické) siku v seznamu udrží.
Zatím sice bojuje za likvidaci siky pouze v teoretické úrovni, ale bude to muset začít řešit i prakticky, dokud to řešit lze. Vždyť i v Národním parku Šumava se dnes sika běžně loví, což napovídá, že je tam již doma a se stavem do 10 ks/1000 ha. A to nemluvím o CHKO Křivoklátsko, kde je sika už trvale. Ročně se tam loví kolem 600 ks sičí zvěře, což odpovídá podle biologických pravidel celkovému stavu 2000 ks, což je 33 ks/1000 ha.
MŽP bude mít co dělat samo se sebou! Čím víc bude prosazovat siku jako invazní druh, tím větší problém si vyrobí. Ale vzhledem k tomu, že není schopno řešit jelení zvěř v Národním parku Šumava, kde dlouhodobě stavy sčítané překračují stavy normované, pak zcela jistě nebude schopno vyřešit daleko složitější situaci v sičí zvěři. Zcela jistě ne s vedením a pracovníky, kteří to řešili doposud.
Vedení ČMMJ bude siku obhajovat nekompromisně. Vždyť má za sebou 60 000 členů, kteří buď siku loví, nebo se těší, že jim do honitby přijde a že ho lovit budou. Každý, kdo sičí zvěřinu jednou ochutnal, ten se myslivcům nemůže divit.
A ta nádherná trofej! Ideální do našich panelákových bytů. Ale i ve velkých mysliveckých místnostech poslouží jako vhodná výplň prostoru mezi silnými jeleny. Takže se dá předpokládat, že vedení ČMMJ podpořené svými členy a sympatizanty z řad podnikatelů a politiků bude útok MŽP na siku jako nepůvodní druh ještě nějaký rok úspěšně odrážet.
Lesy České republiky chtějí mít krytá záda, a tak na to jdou přes vědu a výzkum. V rámci jejich Grantové služby podpořili již dva výzkumné projekty týkající se siky na Plzeňsku. Závěry vyplývající z těchto projektů může, podle tiskové mluvčí LČR, ke své potřebě využít každý, který se danou problematikou zabývá.
Na prvním projektu (Komplexní řešení problematiky chovu jelena siky včetně škod působených touto zvěří v plzeňském regionu a navazující části Karlovarského regionu) pracoval už v roce 2007 Jan Dvořák a Jiří Kamler z brněnské fakulty. Zajímavé údaje, zajímavá zjištění a zajímavé čtení. A jasné návrhy postupů, jak siku řešit ve vlastních honitbách LČR a v honitbách, kde má LČR podíl.
Návrhy jasné, ale pro LČR neakceptovatelné, politicky neúnosné a tudíž neproveditelné, a tak celý projekt uložili k ledu. Patrně proto, že považovali za nepopulární a politicky nevhodné rázově zvýšit plány lovu tak, jak je Dvořákem a Kamlerem v projektu doporučeno.
Ale něco z něj přeci jen použili. Jak informuje jejich tisková mluvčí: „Jedním z výstupů bylo i doporučení na změnu doby lovu sičí zvěře, což se stalo následně jedním z podpůrných podkladů při diskuzích nad změnou příslušné vyhlášky – ke změně doby lovu následně došlo.“
Druhý projekt, na kterém pracoval Miloš Ježek, spatřil světlo světa v roce 2016 s názvem Reprodukční charakteristiky samic jelena siky. Zajímavé údaje, zajímavá zjištění a zajímavé čtení.
Pro mne je zásadní informace že: „Při současném vývoji početnosti a šíření tohoto druhu toto ukazuje na nefunkčnost současného systému a nutnou změnu plánování, odlovu a kontrolních mechanismů v myslivecké praxi“. Pro LČR je však zásadní pouze zjištění, že koeficient očekávané produkce není 0,8, jak se doposud předpokládalo, ale je 0,9. Toto zjištění uplatní lesy ČR, podle informace jejich tiskové mluvčí, v rámci případného projednávání novely vyhlášky č. 491/2002 Sb.
Nevím, zda oba projekty někdo z vedení LČR četl, ale zcela jistě vím, že pokud někdo zaplatí přes milion korun (projekt z roku 2007 stál 365 tisíc Kč, z roku 2016 pak 678 tisíc Kč) a pak jenom iniciuje změny doby lovu (změna nárůst stavů siky nezastavila) a případně navrhne změnu koeficientu očekávané produkce v novelizaci vyhlášky (nyní je 0,8 – 0,9),pak jsou to vyhozené peníze do luftu a neúcta k práci našich předních mysliveckých odborníků.
Vojenské lesy a statky jsou, pokud se siky týče, příkladem naprosté neschopnosti problém vyřešit. Na Doupově již léta úspěšně provozují množírnu kříženců siky japonského a jelena evropského. Čím víc sik střílí, tím víc jich mají. Něco tam není v pořádku! Ale kdo jiný by si měl se sikami poradit, když ne organizace, ve které se ještě dá zavelet? Ale z nějakých důvodů to nefunguje.
O siku bude sveden velký boj. Bude to zákopová válka a ta bývá dlouhá a zákeřná. Na jedné straně Ministerstvo životního prostředí a na druhé straně myslivci. Myslivci organizovaní i neorganizovaní, řadoví i zbohatlíci. Bude to stát hodně času a peněz, budou se používat i zákeřné způsoby boje.
A vítěz? Ten je jasný už teď. Bude to sika! Čím déle bude válka trvat, tím větší území zabere a tím jí bude víc.
Petr ZIEGROSSER